Komentář
Když před více než deseti lety vyšly Hunger Games (doslova Hladové hry) poprvé, byla dystopie, kterou představovaly, přesvědčivá a propracovaná, ale také nevěrohodná. Nedávno mě zajímalo, jak obstála, a znovu jsem si pustil první tři filmy (o dalších nevím).
Panebože, bylo to prozaičtější, než se tehdy zdálo, včetně rozvrstvení bohatství, úpadku privilegií, zneužívání moci a komplikovaného vzdoru. Tato série existuje na mnoha úrovních, ale připadá mi jako jeden z nejobjevnějších fiktivních příběhů, které předpovídají překrývání materiální dekadence, zoufalé chudoby a využívání strachu jako propagandistického prostředku.
Jako politická alegorie pokrývá stejný intelektuální terén jako Aristotelova Politika, Machiavelliho Vladař a de Jouvenelova kniha O moci, ale způsobem, který je pro čtenáře a diváky pronikavější – a pro dnešní dobu obzvlášť aktuální.
Celá série se zabývá největším konfliktem v dějinách, konfliktem mezi svobodou a mocí. Někteří mají to štěstí, že mohou žít v prvním kraji – centru říše – a stýkat se s těmi nejlepšími, dobře jíst, oblékat se stále absurdněji (vlasy obarvené na nepřirozené barvy), sledovat všechny trendy, chodit na ty správné večírky a snažit se držet krok se společenskou scénou.
Každý z krajů pod ním plní přidělenou ekonomickou funkci – udržuje centrum v přepychu. Hranice mezi nimi jsou přísně dodržovány. Vaše místo v sociálně-politickém řádu je dáno náhodou narození, bez široké ekonomické mobility.
Aby udrželi pořádek a drželi vzpouru na uzdě, pořádají vedoucí představitelé prvního kraje každoroční extravaganci, která kombinuje módu, násilné hry a intenzivní politická poselství o nebezpečí vzpoury. Každý kraj musí na hry vyslat dva náhodně vybrané zástupce, kteří se utkají v aréně v boji na život a na smrt, přičemž vítěz je jen jeden – a lidé nahoře to s napětím sledují.
Samotná divácká síla této události psychologicky poutá elity ke společenské a politické struktuře, zatímco strach z toho, že budou povoláni jako účastníci her, vnucuje obyvatelstvu nutnost podřídit se. Tento scénář je v souladu se zásadou Carla Schmitta o rozlišení přítel/nepřítel v jeho Pojmu politična, která se podle něj musí nakonec uskutečnit prolitím krve.
Ti, kdo sledovali příběh až do závěrečného dílu, se mohli domnívat, že problém je poměrně vyhrocený. Veškerou moc měl v rukou jeden muž, prezident Snow. Byl to krutý muž a využíval všech prostředků, aby si svou moc udržel. Seděl v centru hlavního města, které drancovalo zdroje v krajích a udržovalo si moc prostřednictvím strachu.
Kdyby šlo jen o tohle, řešení by bylo jasné: prezident Snow by musel odejít. Když by se odstranil zdroj problému, všechno by bylo v pořádku. Takto uvažovala hrdinka Dvanáctého kraje Katniss Everdeenová po většinu série. A lze pochopit, proč tomu věřila. Snow je příšerná postava a byl osobně zodpovědný za obrovskou krutost a zločiny. Zasloužil si, aby byl svržen a aby zvítězila spravedlnost.
Navíc předpokládala, že všichni, které zná, sdílejí její představu o konečném cíli: normální život bez útlaku, bez násilí, bez drancování, bez rigidního geografického a kastovního třídění a bez televizních zápasů na život a na smrt, které jsou organizovány s cílem vyvolat v obyvatelstvu strach.
Pod povrchem se toho však dělo víc. Hlavní město Panemu bylo autokracií, ale také centrem národního státu, což znamená, že byrokracie, správní aparát, stálá armáda, sdělovací prostředky a metody vládnutí mohly přežít i smrt vůdce. To je rozdíl mezi osobním státem a národním státem. Mocenský aparát národního státu usiluje o nesmrtelnost, o pokračující život bez ohledu na to, kdo se ocitne v jeho čele.
Prezident Snow byl paranoidní autokrat, který, jak Katniss zjistila, byl sám uvězněn v systému, který musel udržovat, zatímco hledal svého nástupce. V hlavním městě se musely bavit masy lidí, ve vlastních řadách měl potenciální zrádce a neustále se schylovalo k povstání. S jistotou věděl, že je jeho vláda křehká a že železná ruka je jediný způsob, jak tento nestabilní systém udržet.
Dalším problémem bylo, že systém sám o sobě lákal konkurenty, kteří netoužili po svobodě jako takové, ale spíše po obývání velitelských výšin. Problém vytvoření světa bez moci se tedy stal složitějším než svržení stávajícího autokrata.
V každé revoluční situaci jsou k dosažení cíle nejvíce motivováni ti, kteří sami usilují o udržení moci. Dokud bude existovat mašinérie legálního násilí, budou existovat ti, kteří se ji budou snažit ovládnout – a jak řekl Friedrich Hayek, obvykle jsou to ti nejhorší, kteří se dostanou na vrchol a stráví svůj život snahou dostat se tam. Hrozbu pro svobodu tedy nepředstavují jen ti, kdo zrovna vládnou, ale také ti, kdo se snaží vládnout. Existence mocných národních států tak nakonec vytváří několik vrstev nebezpečí.
To je příběh o tom, jak se z Rousseaua stal Robespierre, jak se z ruského liberalismu stal bolševismus a jak tolik záslužných hnutí proti kolonialismu a korporativismu skončilo diktaturou, tyranií a hladomorem.
Každý, kdo usiluje o ukončení útlaku, musí dávat pozor na ty, kteří by chaosu a zmatku politických převratů využili k uchopení a výkonu moci v budoucnosti. To poznala i Katniss, když postupně zjistila, že se její někdejší spojenci stali zkušenými ve vedení války, váží si postavení, které s sebou přináší vůdcovství, a sami touží po výkonu státní moci.
Tuto temnou pravdu o povstaleckých armádách zjistila, když sama vůdkyně přiznala, že má v úmyslu zachovat Hunger Games jako mechanismus kontroly po úspěšném převratu.
Díky tomuto šokujícímu odhalení se Katniss naučila onu velkou lekci z dějin: nejen despoty je třeba držet na uzdě, ale také ty, kteří se nejvášnivěji snaží despoty svrhnout. K uskutečnění svobody je třeba víc než jen odpor k těm, kdo vládnou, je třeba vzestupu lásky k opravdové svobodě jako takové a zavedení systému, který tuto svobodu chrání před každým pokusem o její svržení.
Jakmile Katniss pochopila, co se kolem ní děje, musela se rozhodnout. Podřídí se diktátu stále více centralizovaných revolučních sil, nebo se vydá jinou cestou a půjde svou vlastní? Naléhavost tohoto rozhodnutí způsobila, že se Hunger Games změnily z prostého manichejského boje mezi jedním dobrem a jedním zlem v reálnou verzi masivně multiplayerové online hry.
V historii existuje mnoho aplikací tohoto principu, ale jedna by se mohla týkat zahraniční politiky USA. V 80. letech 20. století se Spojené státy snažily vytlačit Sověty z Afghánistánu podporou islámských fundamentalistů, kterým se tehdy říkalo „bojovníci za svobodu“, a poskytovaly jim zbraně a masivní logistickou podporu. Po odchodu Sovětů povstání postupně metastázovalo v Tálibán, který zde vládl železnou rukou a po 11. září 2001 byl svržen, což vedlo k dvacetileté americké okupaci, která vyvolala odpor obyvatelstva, a ke konečné dohodě, která Tálibán znovu dosadila do čela země a vynutila si jeho vládu pomocí zbraní, které zde Spojené státy zanechaly při chaotickém stahování.
To je stručné shrnutí tří desetiletí neuvěřitelné hlouposti.
Tato sága se shodovala s podobnou situací v Iráku po roce 2003, po deseti letech embarga, občasného bombardování a tvrdých sankcí. Svržení kdysi spojeneckého diktátora Saddáma Husajna nepřivedlo k moci svobodymilovné konstitucionalisty, ale šíitskou většinu, která naopak utlačovala sunnitskou menšinu, kterou Husajn reprezentoval. Sunnitské povstání proti iráckému státu způsobilo v Iráku krvavou občanskou válku, která se nakonec přelila do povstání proti syrskému diktátorovi Bašáru Asadovi a zmutovala do „Islámského státu“. Během 25 let se Irák změnil z poraženého a relativně klidného státu na vroucí ohnisko chudoby, násilí a nenávisti.
Rychle přejděme k libyjskému případu, kdy svržení jiného diktátora, Muammara Kaddáfího, vyvolalo něco, co vypadalo jako populistický úder, ale ve skutečnosti bylo součástí série „barevných revolucí“, které zmanipulovaly sociální média a mainstreamové sdělovací prostředky, aby následovaly priority zahraniční politiky USA. V kombinaci se všemi ostatními intervencemi a vedle skrytého pokusu o zahájení převratu v Sýrii došlo v další fázi k rozšíření ISIS v povstání v celém regionu, které mělo v úmyslu ovládnout region prostřednictvím krveprolití a které nakonec potlačila Trumpova administrativa.
Jde o to, že pokusy očistit svět od existujícího zla vyvolávají velmi riskantní vyhlídky na vytvoření ještě většího. A nejde jen o zahraniční režimy. Známým rysem demokracie je, že snaha vykopnout jednu skupinu vůdců je nutně spojena s tím, že se k moci dostane jiná skupina. Ti druzí často nejsou o nic lepší a někdy jsou horší než ti první. To je jeden z důvodů, proč je v americké politice tolik politické nostalgie: pohled zpět téměř vždy poskytuje lepší obraz než pohled na současnost.
Jednoduché ponaučení z Hunger Games je, že mocní lidé mohou dělat hrozné věci. Abychom je zastavili, musíme se postavit na odpor. Složitějším poučením je, že mocné instituce jsou samy o sobě zkorumpované a že se vždy najdou lidé, kteří postrádají morální zábrany a jsou ochotni převzít plášť moci.
Dnes panuje všeobecná shoda, že Spojené státy skutečně stojí nad propastí něčeho obrovského, protože stávající nerovnováha je prostě neudržitelná na mnoha úrovních. Klíčová otázka vždy zní: v jaké společnosti chceme žít? Každý dnes potřebuje jasnou a přesvědčivou odpověď na tuto otázku. Už není možné stát stranou a sledovat dění zvenčí jako diváci v Hunger Games.
Na konci filmu vidíme Katniss bez bojové výstroje, jak sedí v trávě u sebe doma, jak ji zalévají sluneční paprsky, jak se stará o svůj vlastní život, jak si pěstuje svou osobní vizi svobody, mimo světla reflektorů. Vládne sama sobě, ne ostatním, a znovu získala normální život. Možná právě tato scéna nabízí nejlepší poučení ze všech.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
–ete–
