Víra, podvod a tkanina záhady.
Turínské plátno se opět dostalo do centra pozornosti, rozvířilo sociální sítě a podnítilo novou debatu o své pravosti.
Tento kus lněné látky, dlouho uctívaný jako pohřební roucho Ježíše Krista, nese záhadný „fotografický“ obraz muže, který zřejmě utrpěl zranění odpovídající ukřižování. Po staletí byl předmětem intenzivního zkoumání, víry i kontroverzí.
Proč nyní Turínské plátno opět plní titulky? Existují dva hlavní důvody.
Zaprvé, do hry vstoupila umělá inteligence, která vytvořila AI-generovaný obraz muže, jehož otisk zdobí látku.
Ať už jde o skutečnou tvář Ježíše, nebo jinou oběť ukřižování z té doby, výsledky nabízejí realistické ztvárnění muže, který kráčí, usmívá se a mračí se, čímž přivádějí dávnou záhadu do současnosti.
Zadruhé, plátno, kdysi v roce 1988 odmítnuté na základě datování pomocí uhlíku jako středověký podvrh, zažívá vlastní druh vzkříšení.
Nový výzkum naznačuje, že falešné nebylo plátno, ale samotné uhlíkové datování.
Výsledky, které byly kdysi považovány za definitivní, jsou nyní zpochybňovány nejmodernějšími vědeckými analýzami, což vede mnohé k otázce, proč bylo plátno tak ukvapeně odepsáno.
První dějství plátna
Zaznamenaná historie Turínského plátna začíná v roce 1354, kdy se objevilo ve francouzské vesnici Lirey, údajně jako samotné plátno, do kterého bylo zabaleno Kristovo tělo.
V době, kdy v Evropě vzkvétal obchod s relikviemi – od třísek z Pravého kříže po fragmenty Svatého grálu, a dokonce i pochybné relikvie Kristovy předkožky – bylo plátno přijato s nadšenou oddaností.
Poutníci se k němu hrnuli toužící po hmatatelném důkazu božského.
Plátno však nebylo bez výzev. Již v roce 1390 biskup Pierre d’Arcis označil plátno za podvod a tvrdil, že se k jeho namalování přiznal jeden umělec.
Avšak žádný dokument o přímém přiznání neexistuje a jméno umělce nebylo biskupem d’Arcisem odhaleno. Informace o přiznání pocházela z druhé či třetí ruky, protože d’Arcis uvedl, že mu to řekl jeho předchůdce, biskup Henri de Poitiers, který údajně plátno vyšetřoval kolem roku 1355.
Papež Klement VII., chycen mezi církevním skepticismem a lidovou zbožností, povolil vystavování plátna, ale s podmínkou, že bude uctíváno jako obraz k oddanosti, nikoli jako autentická relikvie.
Kontroverze by tím mohla skončit, avšak plátno přetrvalo, jeho aura záhady nezeslábla a stala se z něj ikona namísto pouhé kuriozity.
Debakl s uhlíkovým datováním
Přesuňme se do roku 1988, kdy se moderní věda pokusila záležitost vyřešit s chladnou přesností datování pomocí uhlíku-14.
Tři laboratoře provedly testy a s jistotou určily původ plátna mezi lety 1260 a 1390 našeho letopočtu, což zdánlivě potvrdilo jeho středověkou výrobu. Případ byl uzavřen – nebo se tak aspoň zdálo.
Do příběhu však vstoupil americký jaderný inženýr Robert Rucker, muž s bystrým okem pro metodologická pochybení. Jeho detailní rozbor studie z roku 1988, popsaný v práci Problém uhlíkového datování Turínského plátna, odhalil výrazné nesrovnalosti a závažná procesní pochybení.
Ještě horší bylo, že původní data byla téměř tři desetiletí utajována a neochotně odhalena až pod tlakem.
Další práce australského novináře Williama Westa s názvem Plátno povstává, zatímco datum uhlíkového datování je pohřbeno přilila olej do ohně a vykreslila proces datování pomocí uhlíku jako uspěchaný a hluboce chybný postup.
Co bylo kdysi prezentováno jako nezvratný důkaz, nyní vypadalo spíše jako vědecký přešlap.
Podle Westa nese plátno mikroskopické důkazy, které jej přímo spojují s Jeruzalémem, a to konkrétně na jaře, tedy v období Ježíšovy popravy.
Stopy pylu, hlíny a vápence unikátní pro tuto oblast naznačují, že látka ležela ve starobylém městě. Dokonce i forenzní důkazy jsou výmluvné: rozbor krve odpovídající těžkému traumatu s charakteristickými známkami bičování, ukřižování a agonie zaznamenané v evangeliích.
Další analýza odhaluje, že plátno strávilo staletí ve východní Evropě, než se dostalo na západ, což potvrzují jak fyzické, tak historické důkazy.
Nové vědecké probuzení
Pokrok technologie přinesl nové poznatky.
Rentgenový rozptyl pod širokým úhlem (WAXS), vedený italským krystalografem Liberatem de Carem, přinesl výsledky, které zpochybňují hypotézu o středověkém podvrhu. Analýza jeho týmu datuje plátno do období přibližně před 2 000 lety, což překvapivě přesně odpovídá časové ose evangelií.
Mezitím profesor Giulio Fanti z Padovské univerzity použil pokročilé mechanické a chemické metody datování a dospěl k podobnému závěru: plátno pravděpodobně pochází z období kolem roku 33 př. n. l. s možnou odchylkou 250 let. Ačkoli tato zjištění nejsou definitivním důkazem, vážně podkopávají myšlenku, že by plátno bylo středověkým výtvorem.
Největší záhadou však zůstává samotný obraz.
Na rozdíl od jakéhokoli známého středověkého obrazu není vytvořen pigmentem, inkoustem ani barvivem, ale existuje pouze na povrchu vláken.
Jedna z nejprovokativnějších teorií naznačuje, že obraz vznikl výbuchem ultrafialového záření – událostí tak intenzivní, že překračuje technologické možnosti jakéhokoli známého období před moderní érou.
Paolo Di Lazzaro, vedoucí výzkumu Italské národní agentury pro výzkum energie, a jeho tým tuto hypotézu testovali pomocí vysoce energetických excimerových laserů.
Dokázali reprodukovat některé zvláštní vlastnosti plátna, avšak pouze za podmínek naznačujících mimořádně silný a krátký výboj energie.
Důsledky jsou ohromující: taková událost buď přesahuje technologické možnosti minulosti, nebo představuje něco zcela jiného.
Víra nad důkazem
Potřebují však křesťané plátno, aby věřili?
Víra přece nestojí na artefaktech, ale na důvěře v Boha. Křesťanství se nikdy neopíralo o fyzické důkazy, ale stojí na přesvědčení, které nevyžaduje důkaz, ale přijímá pravdu skrze milost.
Plátno může být mimořádnou relikvií, která i nadále mate a inspiruje.
Křesťanství však k potvrzení vzkříšení kus látky nepotřebuje. Poselství Krista přetrvává bez ohledu na okolnosti, protože víra nespočívá ve vidění, ale ve věření.
–ete–