Komentář
Níže publikovaný komentář JUDr. Karla Havlíčka se pojí s kulatým stolem „Právo na nedigitální život“ pořádaným 11. února 2025 senátním Ústavně-právním výborem v rámci diskuze o tzv. právu být offline.
Když vznikl Morseův Siemensem vylepšený telegraf, ozvaly se hlasy, že přeprava psaných zpráv pošťáky je vyřízená věc. Když Meucci nebo Bell (nebo někdo další z asi desítky objevitelů, kteří se hlásili jako vynálezci) začali telefonovat, pravily moudré hlavy, že teď už se lidé definitivně přestanou osobně setkávat. Než se objevily mobilní telefony, kvůli kterým zejména mladší generace skutečně výrazně osobní setkávání omezily, trvalo to jeden a půl století.
Nové metody a technologie komunikace mají vždy v historii lidstva stejný osud: progresivní část společnosti adoruje jejich pozitivní prvky, konzervativní část v nich spatřuje definitivní konec kulturního a společenského dědictví. Po čase se rozbouřené vody uklidní, z progresivního se stane běžné, z konzervativního zastaralé nebo naopak velmi ceněné. Nikdy se nic světoborného nestalo. Technické vynálezy (nejsou-li k destrukci určeny nebo zneužity) svět neboří, nýbrž přestavují. Lidstvo je líné a díky tomu náchylné vynalézat, jak si usnadnit život. Přitom ovšem v zásadě není hloupé, díky čemuž je schopno uchovat si z dříve používaného to podstatné. To je nepochybně též osud digitalizace, leda by měli pravdu různí fukuyamové prorokující konec dějin.
Problém je toliko procedurální. Jestliže společnost reprezentovaná státem nepodlehne mámení výborů pro všeobecné blaho a ponechá technický a technologický svět co možná přirozenému vývoji, bude koněspřežná dráha organicky nahrazena parní trakcí, ta posléze dieselovou a ta zase elektrickou, přičemž paralelně, z různých důvodů, jako jsou potřeba turistických atrakcí, láska k historii nebo třeba výpadky elektrického proudu způsobené volatilitou větrníků a solárů, budou vznikat i dráhy parní, dieselové, ba možná i koněspřežné.
Popravdě myslím, že nic jako právo na digitální nebo nedigitální život reálně neexistuje, neboť nic takového nemá zřetelný obsah – a co zřetelný nemá obsah, nemělo by být pokoušeno právem. Není to právo, je to jen a jen technologická možnost. Pokud bychom to chtěli popřít, musíme nutně dojít k závěru, že právo na digitální – nebo nedigitální – život měli již staří Řekové, že jde o základní, tudíž nepopiratelné, nezadatelné a nezrušitelné právo člověka, co svět světem stojí. Staří Řekové měli například i právo létat. Jediný, kdo se o to dral, byl Ikaros. Všichni víme, jak to dopadlo. Tímto způsobem můžeme za základní právo prohlásit cokoliv, což také v posledních padesáti letech euroamerická civilizace činí. Stali se z nás neutuchající vynálezci nových a nových základních práv, čímž samozřejmě jejich význam boříme, oslabujeme a vyčerpáváme.
Domnívám se, že v tom je klíč k řešení. Je nutno zcela obnovit základní ideu práva. Právo se musí vrátit ke kořenům, ze kterých vyrostlo, tj. musí se stát exkluzivním a objektivně nejdůležitějším normativním společenským systémem. Pouze společenské vztahy, jež v praxi reálně vznikají nebo jejichž možnost vzniku je alespoň podle panujících představ reálná, mohou být podrobeny normativní regulaci, která si zaslouží označení „právo“. K tomu je nezbytný respekt ke dvěma klíčovým principům: principu přijatelnosti práva a principu přiměřenosti právní regulace.
Nevyhneme se v této souvislosti něčemu, co označuji jako měření hodnotové roviny společenských vztahů, které vyžadují normativní regulaci. To lze činit třemi způsoby. První z nich je přirozený výběr, kdy o potřebě regulace rozhoduje obecná vůle. Existuje zde obecná vůle po výlučně digitálním životě? To sotva. Obecná vůle, řekněme nepřesně – veřejné mínění – je z tohoto hlediska rozpolceno – a řekl bych, že dělicí čára nevede jen společností, nýbrž i mozkem každého z nás. Něco chceme dělat digitálně, něco nechceme – a obojí je možné. Naproti tomu se musíme shodnout, jestli budeme jezdit vpravo, nebo vlevo. Když se neshodneme, nastane chaos a masakr.
Druhou, stále významnější alternativou je expertní výběr. To je komplikované už jen proto, že věda nemůže nahradit politiku, stejně jako platí obrácená teze. Existuje zde expertní výběr, který by naléhavě doporučoval přejít se vším všudy k digitalizaci komunikace? Jistěže nikoliv. Experti – myslím skutečné experty – dobře tuší, že všechno digitalizovat nejde. Nejčastější cesta reflektuje primárně vůli panující moci. Hloupá moc volí striktní a nediskutovatelné řešení kdejaké pitomosti. Chytrou moc ponechávají pitomosti v klidu: co není nutno striktně regulovat, chytrá moc nereguluje. Myslím, že dnes by jen mimořádný mocenský hlupák řekl, že veškerou mezilidskou komunikaci je třeba převést do digitální podoby.
Mimochodem – myslím, že právě strach z toho, aby moc nevypadala hloupě, vedl k poslanecké iniciativě, která prosadila do § 14 zákona o digitálních službách ustanovení, že nepodnikající fyzické osoby nemohou být nuceny využívat digitální služby nebo činit digitální úkony podle tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že v čl. 2 odst. 3 Listiny a v čl. 2 odst. 4 Ústavy je zakotven princip „každý může činit vše, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“, je to nejspíš superfluum, bez kterého bychom se obešli, ale to tolik nevadí. Rozhodně je to lepší než pokoušet se „vynalézat“ další a další umělá „základní lidská práva“. Jakékoliv rozmělňování jejich sestavy je mimořádně zhoubné. Jestliže by se to stalo, máme dříve nebo později (ale spíš dříve) na krku návrh, aby bylo do Listiny vloženo třeba „právo na vegetariánský život“. Smyslem katalogu není „něco více ochránit“ (to je – zjednodušeně řečeno – ten smutný omyl všech „vynálezců“ dalších a dalších „základních práv“), nýbrž sestavit skutečný přehled reálných základních práv člověka a občana. Ta ostatní musí být chráněna zákonem a podzákonnými předpisy. Kdybychom vždy všechno, co potřebujeme najednou nějak „více ochránit“, nacpali do Listiny, ztratí význam, protože pak už nebudeme mít nic jiného než základní práva. K čemu nám potom budou „obyčejné“ zákony? K čemu nám bude právo?
Myslím, že to je – vedle apelů na zdravý lidský rozum, které by už měly být nejspíš zakázány, protože se již rovněž staly inflačními – jediná schůdná cesta, jak zajistit to, po čem volá pozvánka na tento senátní kulatý stůl – cituji: „aby vedle digitální komunikace zůstala pro občany zachována i nedigitální cesta“. V citaci jsem ovšem vynechal jedno slovo: „každé“.
Vynechal jsem je záměrně, protože si jsem téměř jist, že u každé digitální komunikace to nepůjde, nechceme-li se utopit ve vlastní pasti. Jestliže právo je funkcí státu a jestliže platí privilegium státní imanence práva, musíme předně ponechat na státu, do jaké míry v tom či onom směru digitální formu označí za formu předepsanou. To stát může udělat, jestliže tím zároveň neporuší další základní principy, zejména princip rovnosti, a jestliže k tomu vytvoří odpovídající materiální podmínky. Tedy: komunikace občana se státem musí být zásadně a obecně možná jakýmkoliv digitálním i nedigitálním způsobem, pokud stát v některých přesně vymezených případech nestanoví, že je možná pouze digitální, nebo naopak pouze nedigitální komunikace. Totéž musí platit i ve vztahu občana k jakémukoliv jinému nositeli veřejné moci nebo veřejnoprávní instituci.
Jiná situace ovšem nastane, půjde-li o vztah soukromoprávní. Je střelbou do vlastní nohy, pokud bychom trvali na tom, že jedna strana soukromoprávního – tedy rovnoprávného – vztahu má vždy subjektivní právo na volbu mezi digitální a nedigitální formou komunikace, neboť tím bychom limitovali volbu druhé strany. To totiž není tak jednoduché jako v samoobsluze Albert, kde si každý může vybrat, jestli zaplatí u paní pokladní, nebo si užije lehce digitální dobrodružství u samoobslužných pokladen. Nemám jiný recept než: nechme to přirozenému životu.
JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
