Kdo si dnes umí představit, jaký byl původní Tibet, jak v něm žili jeho obyvatelé, jak se živili, čemu věřili, jakou měli kulturu? Pokud se začteme do knihy Alexandry David-Néelové Zakázanou zemí: Cesta Pařížanky do Lhasy, kde popisuje své dlouhé putování po tibetské oblasti ve 20. letech minulého století, pozvolna se nám může vynořit původní obraz této náhorní země.
O názvu Tibetu uvedla: „Podle většinového názoru tkví původ pojmenování Tibet ve dvou slovech: Tö-Bö, přičemž Tö v tibetštině znamená vysoký.” Samotní Tibeťané však dle ní požívají spojení Gang-jul; Sněžná země.
Jak překonat zákaz
Francouzská orientalistka nejen ovládala jazyk obyvatel Tibetu a znala i praktikovala jejich náboženství, ale měla také pevné odhodlání ke své utajované cestě do Lhasy. Do Lhasy a některých dalších oblastí byl v té době cizincům přístup zakázán. Některé oblasti byly ovládané Čínou, některé britskými místodržícími.
„A nešlo jen o Lhasu,” popisuje David-Néelová zakázané území. „Ohromná závora, přetínající asijské stezky, se rozkládala přibližně mezi 78. a 99. stupněm východní délky a 27. až 30. stupněm severní šířky.”
David-Néelová na sebe tehdy vzala přestrojení za tibetskou žebračku a se svým adoptivním synem, lámou Jongdänem, se v utajení vydala na cestu. Tvář i ruce si začernila sazemi, aby zakryla i svůj evropský původ, vlasy upravila copánkovým příčeskem. Původní obyvatelé ji skutečně oslovovali džebcünma – ctihodná paní.
V drsné horské oblasti si obyvatelé obličej mazali jačím tukem smíšeným se sazemi, což byla jejich ochrana proti mrazivému větru. Tak vypadala tehdy horská kosmetika.
Během putování popisuje kolorit místních obyvatel. I v horských oblastech se nacházely čörteny – buddhistické stúpy nebo náboženská místa, kam putovaly skupiny zbožných poutníků. Poutníci podle zvyku takový čörten třikrát obešli, mumlajíce modlitby. Život byl drsný a strasti přijímány s pokorou. Buddhisté věří, že pokud snesou trápení v tomto životě, příští život budou mít šťastnější.
Putování o almužně
Bylo zvykem, že když někdo tábořil venku u ohně, i náhodný kolemjdoucí se mohl přidat a vzít si podíl jídla z ohniště bez rozpaků, popisovala dále. Lidé byli ochotni vždy se rozdělit o skromné jídlo.
Strava se skládala většinou z čaje ochuceného jačím máslem a zahuštěného campou – praženou ječnou moukou. Jako zákusek sloužily sušené meruňky. Chléb byla vzácná pochoutka. V kraji Po lidé svátečně smažili těstové placky na meruňkovém oleji, což byla extra vzácná pochoutka. V Tibetu se používal většinou hořčičný olej.
Venkovské rodiny z řídce obydlených krajů mívaly doma kamenný žernov na ruční pohon a na něm si sami mleli mouku. Na to měli vyhrazenou místnost, kterou asi jedinou udržovali v čistotě.
Někdy je na nocleh vzala majetnější rodina, u níž našli čistotu a pořádek. Ovšem hygienické návyky obyvatel byly pro Evropanku těžko přijatelné. Někdy se musela opravdu zapřít. Ale jak říkala, chuť k jídlu ji nikdy neopouštěla. A horalé měli výkonné žaludky, jak poznamenala. Člověk si v duchu bezděky řekne, že domorodci museli mít velice dobrou imunitu.
Oba putující cestou ráno a večer zastavili, vodu nabírali z horských řek nebo potoků, na ohni si uvařili čaj v kotlíku, který všude nesli s sebou. Občas narazili na horké prameny, jež tam v přírodě vyvěrají, a podařilo se jim vykoupat – a to i v mrazivé noci.
Topivo na oheň bylo vzácností – většinou se používal sušený trus domácích zvířat. Někdy byli oba poutníci pozváni do domácnosti prostých horalů, kteří je srdečně pohostili. Občas potkali v horách buddhistický klášter – gönpu, kam potom láma zašel a nakoupil jim potraviny.
Vypravěčka popisuje, jak se cestou střetli s bohatými lidmi nebo zvědavými a upovídanými vesničany. Někteří lidé v tehdejším Tibetu byli bohatí, putovali na vyšňořených koních, doprovázeni služebnictvem. Urozené dámy cestovaly elegantně oblečené, ověšené šperky. Někdy potkali i vznešeného lámu, jedoucího na koni, v klášterním obleku, jenž byl rovněž doprovázen sluhy. Potkali například i vyslance tibetského ministerstva financí. V zemi Po potkali také elegantně ustrojené muže na koních – nosili dlouhé vlasy, měli dlouhé kožešinové pláště, soukenné vesty v barvě granátů nebo smaragdu a na šavlích stříbro a drahé kameny.
Během novoročních oslav oba poutníci navštívili i dvůr některého místního krále, kde po příchodu zazpívali z plných plic a dostali bohaté pohoštění. Sušené maso a kořalku z náboženských důvodů zdvořile odmítli, ale čaj a koláčky z řepné melasy vděčně přijali.
Utajení cesty
Oba cestovatelé se nejvíce obávali, že je rozpozná některý pönpo, pověřený úředník, nebo jeho sluhové, a vrátí je z jejich pouti nazpět.
„Pönpové křižovali zemí v doprovodu četných sloužících nejrůznějších hodností, často nafoukanějších a všetečnějších, než byli sami jejich pánové,” popisuje David-Néelová tehdejší putování a hrozbu návratu, která byla po celou dobu přítomná. Každé ráno si vždy upravila obličej, to znamenalo pečlivě si ho začernit sazemi a tak zatajit svůj evropský původ.
Mezi obavami během poutě se Néelová věnovala pozorování místních zvyků a obyvatel. Putování k cíli jí dodávalo neobvyklou sílu a vytrvalost. Navíc si zcela užívala krásu tamní přírody, zasněžené vrcholky velehor a nádherné scenérie, které vytvářely změny počasí.
Lámovy bohoslužby
Během cesty láma Jongdän prokazoval službu duchovního téměř při každém setkání: poutníci nebo vesničané podle oblečení vždy rozpoznali, že je učený láma, a žádali po něm, aby je léčil nebo aby jim věštil. Této služby se láma většinou příslušně zhostil, Alexandra, vystupující jako jeho stará matička, povětšinou přihlížela. Někdy připojila i svoji moudrost pramenící z důkladného studování súter v buddhistických klášterech.
Vybaveni tou nejskromnější zásobou jídla a oděvů, využili veškerého svého umění, aby dosáhli svého cíle – vstoupit do Lhasy. Jedinou jejich pojistkou byly peníze ukryté v pase a také krátká střelná zbraň. Alexandra zpívala, zaklínala, modlila se, přidávala si roky, když hrála žebračku. Její adoptovaný syn zase plnil svou duchovní úlohu a dělal jí společníka. Třebaže ne vždy žebrali o jídlo, i tak jim lidé podávali drobné dárky nebo kousek jídla. Často dostali od místních milodary – polévku, campu nebo i kousek masa.
Jongdän se někdy zastavil v klášteře, aby pohovořil se stejnými souvěrci, zatímco džebcünma na něj čekala na rozcestí, v ruce přebírala růženec a příležitostně hovořila s kolemjdoucími Tibeťany a snažila se získat informace o dalším úseku cesty. Znala dobře jejich víru, patřičně provolávala mantru „Óm mani päme húm!“
Když spolu s lamou překonali těžký úsek cesty nebo se jim podařilo uniknout prozrazení, zvolali vždy: „Bohové vítězí!“
Při loučení s kýmkoliv se patřilo zvolat: „Galé pheb!“ (Jděte v pokoji).
Lupiči
Někdy přespávali u venkovských hostitelů, spali v jejich kuchyních, na střešních terasách nebo rovnou na střeše příbytku, zatímco se nad nimi klenula noc a třeskutý mráz. Přespat u domorodých obyvatel bylo menší riziko, než se potulovat sami.
„Většina Tibeťanů totiž … nikdy nevztáhnou ruku na druhého člověka. Přinejmenším s vraždou silně váhají. Tento zvyk vyplývá z buddhistického učení o úctě k životu, kterou Tibeťané dokonale přijali,” popisuje David-Néelová. Přestože i v náhorních plošinách se mohli setkat s lupiči, kteří by je oloupili, i tito loupežníci měli většinou zábrany zabíjet.
Cestou na lupiče a lapky opravdu narazili. David-Néelová byla dobře znalá naturelu místních lidí, a když začala svolávat kletby, vzývat ochranná a hněvivá božstva, podařilo se jí lapky odradit od zlého činu. Šlo tehdy opravdu i o život. Pověrčiví lapkové pak svou kořist opustili a utekli. V jednom případě proti zloději použila střelnou zbraň, tehdy výstřel splnil účel výstrahy.
Jaký byl svobodný Tibet
Vláda dalajlamů v Tibetu měla blízko k teokracii. Společnost měla spíše feudální ráz, nacházeli se v ní bohatí a chudí, titulovaní i netitulovaní. Vesničané žili v chatrčích, bohatí žili v kamenných domech. Všichni věřili na zákon příčin a následku. Bylo jim zřejmé, že dobré skutky budou odměněny, za špatné činy čeká odplata. A pokud ne v tomto životě, tak jistě v příštím.
Oba poutníci skutečně do Lhasy doputovali a zdrželi se tam asi dva měsíce.
