Cech pěvců zvaný Meistersinger, tvořený kováři, tesaři, právníky, učiteli a obchodníky, psal a recitoval písně. Hans Sachs byl jejich nejvýznamnějším představitelem.
V moderní populární hudbě bývají jednoduchost a vulgárnost často nerozlučnými spojenci. Tento jev má víc co do činění s neetickými marketingovými praktikami než s čímkoli jiným. Na opačné straně spektra má vážná hudba pověst obtížně srozumitelné. Ačkoli bývá často složitá, nemusí taková být vždy.
Hans Sachs, německý autor písní, je příkladem jednoduché, a přitom elegantní hudby. Živil se jako švec a je považován za největšího představitele tradice zvané „Meistersinger“ (mistři pěvci), která byla populární v Německu na sklonku středověku a v raném novověku. Sachs dokázal spojit eleganci s jednoduchostí způsobem, který zůstává téměř bez konkurence.
Cech mistrovských pěvců
Za centrum tradice mistrovských pěvců je dnes považován německý Norimberk. V 15. století šlo o jedno z největších měst Svaté říše římské s prosperující třídou obchodníků a řemeslníků. Jako „svobodné město“ nepodléhal vládě místních knížat ani běžným pravidlům středověkých cechů, které omezovaly kontakty mezi různými řemesly. Město také kladlo mimořádný důraz na vzdělávání dělnických vrstev, což bylo v tehdejší Evropě vzácné.
Řemeslníci zde založili jiný druh cechu – nikoli profesního, ale volnočasového. Tak vznikl cech mistrovských pěvců, kde se setkávali kováři, tesaři, právníci, učitelé a obchodníci, aby psali a recitovali jednohlasé sólové písně.
Předchůdcem mistrovských pěvců byli minnesängeři (pěvci dvorské lásky) – urození básníci a hudebníci z dřívějšího středověku, kteří zpívali o lásce podobně jako francouzští trubadúři. Na rozdíl od tohoto ušlechtilého žánru byli mistři pěvci lidovější a oslovovali spíše běžné publikum.
To, co odlišovalo mistrovské pěvce od obyčejných lidových zpěváků, byla přesně stanovená pravidla kompozice, která cechy důsledně uplatňovaly. Na jejich setkáních hodnotili uchazeče tzv. „tabulátoři“, kteří posuzovali skladbu podle 32 pravidel básnické tvorby – od počtu slabik a rytmu po melodii, kontrapunkt a rýmová schémata. Pokud uchazeč splnil všechna kritéria, byla mu na hlavu položena věnčená koruna a získal titul „mistr“.
Ačkoli byla pravidla složitá, výsledné písně zůstávaly jednoduché. Cílem bylo přirozené vyjadřování a příjemné melodie.
Největší mistr pěvec
Do tohoto světa se Hans Sachs narodil roku 1494. Téměř všechny informace, které o něm máme, pocházejí z jeho vlastních odkazů ve více než 2500 písních. Víme například, že jeho otec, krejčí, mu zajistil dobré vzdělání. Sachs později ve svém díle vzpomínal:
Als ich in meiner Kindesjugend
Erzogen ward zu Sitt’ und Tugend,
Von meinen Ältern zu Zucht und Ehre
Dergleich hernach auch durch die Lehre
(Když jsem byl v dětských letech,
vychován k mravům a ctnosti,
mými rodiči k ukázněnosti a cti,
a později stejně i ve škole.)
Zmiňuje předměty jako gramatika, logika, filozofie a astronomie:
Ich lernt’ die Kunst auch der Gestirn’,
Die Geburt der Menschen judizir’n,
(Učil jsem se také umění hvězd,
abych mohl posuzovat lidské zrození.)
V patnácti letech se vyučil ševcem. Následně se jako tovaryš vydal na cesty po německy mluvících zemích. Nakonec dorazil až na dvůr císaře Maxmiliána I., kde se seznámil s novým stylem mistrovských pěvců. Umění básnické tvorby se učil od tkalce a brzy projevil mimořádný talent.
O pár let později se Sachs vrátil do Norimberku a stal se vedoucí osobností pěveckého cechu. Zreformoval některá přísná pravidla kompozice a přispěl k proslavení školy. Psal o každodenním životě, víře a morálce, často s humorem. Zároveň tvořil i náboženské písně, které vážnějším tónem pomáhaly šířit vznikající luterství mezi lidmi.
Jedním z jeho nejznámějších děl, obtížně přeložitelným, je Silberweise („Stříbrný nápěv“). V tomto alegorickém textu Sachs potvrzuje své přesvědčení o básnickém poslání přirovnáním tvůrčího básníka k bublajícímu prameni, který je občerstvován podzemními vodami. Tento pramen leží nad velkým stojatým rybníkem, jenž představuje méně nadaného zpěváka, který pouze napodobuje ostatní. Sachs mu velkoryse uděluje zelený věnec, zatímco pravému básníkovi nasazuje zlatou korunu.
Píseň byla mnohokrát nahrána a lze ji najít na YouTube.
Kulturní vliv
Sachs měl hluboký vliv na německou kulturu. Jeho dvěma největšími obdivovateli byli básník Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832) a skladatel Richard Wagner (1813–1883).
Mimo Německo je Sachs dnes nejvíce známý jako hlavní postava Wagnerovy komické opery Mistři pěvci norimberští. Wagner v ní poutavě zobrazuje, jak se každodenní povolání proplétala s ušlechtilou praxí psaní veršů. Podle Sachsova smyšleného žáka Davida v prvním dějství, druhé scéně opery:
Ševcovství a zpěv,
to se učí spolu:
když kůži tlučeme,
učíme se říkat samohlásky;
když nitě napařujeme,
učíme se tlumit souhlásky…
Velká část humoru v opeře vychází z přehánění přísných pravidel kompozice, která cech uplatňoval – pravidel tak složitých, až působí absurdně. V jedné scéně Beckmesser vysvětluje rytíři Waltherovi, který se uchází o členství v cechu, že smí udělat nanejvýš sedm chyb, které budou označeny křídou. Pokud jich udělá víc, „prozpívá svou šanci“ a je zcela ztracen.
Goethe, německý ekvivalent Shakespeara, vzhlížel k Sachsovi jako ke vzoru pro svou vlastní poezii a dramata. Podobně jako Goethe byl i Sachs dramatikem.
Goethe dokonce napsal báseň Hans Sachsovo básnické poslání, která zachycuje ševce po dlouhém dni v dílně. Když odkládá špinavou zástěru, navštíví ho múza, která mu sdělí, že byl „vyvolen“, aby po celé zemi hlásal „ctnost a zbožnost“. Báseň končí ujištěním, že Sachs bude v budoucnu korunován básnickou slávou (neoficiální překlad):
Zatímco žije takto skrytě požehnán,
nad ním v oblacích spočívá
vavřínový věnec, svěží a vznešený,
jenž bude mu na čelo položen v budoucnu…
Dnes už vavřínové věnce básníkům příliš neudělujeme. Ani obyčejní ševci nejsou oslavováni. S úpadkem cechovního systému a nástupem univerzit se umělecký svět dostal pod nadvládu intelektuálů. Postupem času si tito „bílé límečky“ oddělili svou básnickou tvorbu od zbytku společnosti. Jenže bez těch „modrých límečků“ (tedy manuálních pracovníků) by ty „bílé“ neměly na čem viset. Až si příště sundáte boty a pustíte si hudbu k odpočinku, vzpomeňte si na Hanse Sachse.
Chtěli byste číst i jiné články o umění a kultuře? Pošlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na namety@epochtimes.cz.
–ete–
