Komentář
Některé prvky umělé inteligence jsou naprosto fascinující, ba dokonce ohromující. Nikdy jsme neměli tolik informací doslova na dosah ruky. A ty nejlepší nástroje nás zároveň navádějí na obrovské množství literatury.
Celé to přišlo najednou a neuvěřitelně rychle. Pořád se ještě přizpůsobuji tomu novému světu. Není pochyb o tom, že mi to zlepšilo život. Začínám si zvykat na to, že si každou otázku „grokuji“.
Ne každá odpověď je perfektní – občas se s tím falešným mozkem i hádám – ale posouvá mě to správným směrem. AI nabízí vodítka pro každého, kdo je zvědavý skoro na cokoli.
Před deseti lety bych snadno předpověděl, že díky téhle technologii budeme jako společnost o dost chytřejší. A opravdu se tak i cítím. Možná nejlepší na celé AI je, že překonává a zřejmě i nahradí spoustu falešných expertů, kteří zaujímají místa v akademii, neziskovkách a firmách.
Dlouho byli placeni za to, že jsou zásobárnou informací. Teď už asi cítí, že je nahradila technologie – nebo minimálně ohrožuje jejich výsadní postavení. A jsme teprve na začátku. Rozdíl mezi „elitním“ věděním a tím, co si během vteřiny může najít každý, se bude dál zmenšovat.
To bude mít vážné dopady. Mnoho odvětví – hlavně ta, která šíří informace – se bude muset změnit.
Myslím na svatého Isidora ze Sevilly ze 7. století. Pracoval s velkým týmem písařů na díle Etymologiae, což byl první pokus shromáždit veškeré známé vědění – první skutečná encyklopedie. Zasvětil tomu celý život. Stejně tak i celý jeho klášter.
Touha nashromáždit, uspořádat a šířit lidské vědění byla hnací silou mnoha literárních projektů. Když se tisk zlevnil a papír stal dostupnějším, v USA se koncem 19. století rozšířil trh s domácími knihovnami. Dříve šlo o luxus bohatých, ale najednou to byl sen střední třídy – mít doma knihovnu.
Nakladatelé byli připravení. V roce 1917 vyšla encyklopedie World Book. Začalo celé odvětví s podomním prodejem a předplatným. Desítky vydavatelů se přidaly k velkému úsilí posílit americkou vzdělanost. Byla to důležitá součást progresivního hnutí – jak povznést společnost, podpořit gramotnost a kultivované žití.
Američané to nadšeně přijali. Knihy přicházely poštou nepřetržitě. Velmi oblíbené byly rozsáhlé vícesvazkové edice – nejen encyklopedie, ale i romány, projevy, prezidentské spisy, dějiny a samozřejmě edice skvělých knih, Great Books. Ty knihy jsou výborné dodnes a tvoří základ kvalitního vzdělání. Na eBay je dnes seženete za pár korun.
Když přišel internet, vkládali jsme do něj naději, že se stane moderní obdobou celosvětového vědění. Můj otec byl skeptický. Ukázal jsem mu nové nástroje, ale on je okamžitě přechytračil svými hlubokými odbornými znalostmi. Chtěl mi ukázat, že technologie je sice užitečná, ale nikdy nenahradí opravdovou duševní práci, disciplínu, koncentraci a hluboké porozumění.
Tehdy jsem si myslel, že je prostě stará škola. Ale teď, čtvrt století po nástupu internetu, který se k nám se svými informacemi dostane všemi myslitelnými kanály, si musíme položit základní otázku: Jsme jako kultura, národ a svět chytřejší než před 25 lety?
Odpověď není jednoduchá. Máme sice víc informací, ale tím se taky snižuje motivace se něco nového naučit a věci si zapamatovat. A to působí nenápadně. Já sám mám příšerný orientační smysl. V novém městě jsem naprosto ztracený. Vynález ve formě GPS mi změnil život – zbavil mě stresu a umožnil mi fungovat jako normální člověk.
Ale zároveň mi zhoršil orientaci ještě víc. Bez něj jsem ztracenější než dřív. Tak to prostě funguje. Čím víc se spoléháme na externí zdroje, tím míň si trénujeme vlastní mozek.
A právě proto mám podezření, že internet nás ve skutečnosti chytřejšími neudělal – spíš naopak. Máme víc dat, ale ztrácíme dovednost najít si věci sami.
Je zvláštní, jak moc si vážím těch dávných dnů, kdy jsem trávil hodiny a hodiny v knihovně. Procházel jsem regály, objevoval nové myšlenky, četl vše – historii, filozofii, teologii, ekonomii, či cokoli jiného, co jsem tam našel. Byl jsem uchvácen všemi těmi informacemi a myšlenkami, které jsem měl na dosah ruky, vnímal jsem to jako poklad a snažil se toho pojmout co nejvíc.
Zažívají to lidé i dnes? Nejsem si jistý. Čtu o profesorech, kteří marně bojují o to, aby studenti přečetli aspoň jednu knihu. Vymýšlejí rozličné chytré triky, testy, pojistky, aby zajistili, že si studenti věci neulehčují – ale je to skoro beznadějné.
Takhle měl vypadat internet? Sotva. Připomíná mi to začátky televize. Nadšenci věřili, že většinu vysílání budou tvořit přednášky univerzitních profesorů – mysleli, že si to lidé přirozeně vyžádají.
Odborník na komunikaci Wilbur Schramm v roce 1964 řekl: „Televize může přinést vzdělání do každé domácnosti – a to silou a názorností, jakou žádná učebnice nemá.“
Stal se přesný opak – a velmi rychle.
Chcete vidět, jak mladí používají chytré telefony? Podívejte se přes rameno někomu pod třicet na nádraží nebo letišti. Zoufalé scrollování po populárních aplikacích, které nenabízí vůbec nic hodnotného nebo vzdělávacího. Upřímně – je to katastrofa.
A když jim to vysvětlíte, často vám řeknou něco ve smyslu: Proč bych se to měl učit, když si to můžu kdykoli vyhledat?
A právě tenhle přístup nás činí hloupějšími. Pozná se to i podle slovní zásoby podcasterů a dalších komentátorů. Před 30 lety by tomu, jak mluví, nikdo neříkal angličtina. Dnes je to něco úplně jiného. A neplatí to jen pro USA – totéž se děje s francouzštinou, němčinou nebo španělštinou.
Slovní zásoba hodně napoví. Ukazuje, co máme v hlavě. A když z lidí leze krkolomná angličtina, vypovídá to dost o tom, jak málo za tím je myšlení.
A když tohle platí pro televizi a internet, co teprve AI a velké jazykové modely? Jako nástroje pro ukládání a vyhledávání informací zastiňují vše, co tu bylo dřív. Vyhledávače už skoro nepoužívám – jen pro konkrétní úkoly. Za deset let už možná nebudou hrát žádnou roli.
Nechci skončit pesimisticky. AI je v mnoha ohledech výjimečná a už bych se nechtěl vracet zpátky. Ale zároveň je tu důvod ke skutečným obavám: že tento nový nástroj ještě víc urychlí úpadek jazyka, kultury a vzdělávání. Takové jsou paradoxy technologií – někdy to, co nás má zachránit, nás zničí.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
