Komentář
Zvykli jsme si na pohodlí. V každém okamžiku být připojeni, okamžitě dostupní, sledovatelní, predikovatelní. Každý nákup, každé kliknutí, každé přihlášení – vše má digitální stopu. Jen málokdo si dnes dovede představit život bez mobilního telefonu, aplikací či přístupu k internetu. Jenže právě tato „nepostradatelnost“ začíná být vážným problémem.
Pandemie, která zasáhla svět v uplynulých letech, se stala nejen zdravotní, ale i digitální krizí. Stát i soukromé společnosti tehdy výrazně urychlily přesun života do online prostoru. Málokdo si však uvědomil, že s pohodlím přišlo i omezení základních svobod. Možnost vyřídit úřední úkony, nakoupit, nebo se jen svobodně pohybovat, byla najednou podmíněna digitální identitou. Možnost fungovat bez digitální identity se stala omezenou. A to je stav, který představuje významnou změnu v přístupu k občanským právům.
Právo na off-line život je přitom legitimní volbou, nikoli podezřelým výstřelkem. Pokud někdo nechce být součástí nepřetržité digitální evidence, neměl by být omezován v přístupu ke službám, úřadům nebo právům. Je na čase, aby se z tohoto práva stala samozřejmá součást našich ústavních záruk – stejně jako právo na svobodu slova nebo svobodu pohybu.
Právo na off-line život by mělo znamenat, že každá veřejná služba jako úřady, zdravotnictví nebo doprava musí mít i nedigitální variantu a obchody nesmí odmítat hotovostní platby. Lidé by měli mít možnost cestovat, nakupovat a pohybovat se bez digitální identifikace nebo sledování, používat papírové doklady místo digitálních aplikací a vypnout sledovací technologie bez ztráty přístupu k základním službám. Nejde tedy o úplné odmítnutí technologií, ale o zachování volby, kdo (popř. kdy) chce žít digitálně, může, ale kdo nechce, nesmí být nucen. Podstatou je rovnoprávnost obou způsobů života, ne privilegium jednoho z nich, takže každý občan má právo na základní služby bez ohledu na svůj vztah k digitálním technologiím. Je samozřejmé, že požadavek na možnost off-line existence se nevztahuje na čistě digitální služby, jako jsou streamovací platformy, sociální sítě nebo systémy umělé inteligence. Tyto služby svou podstatou předpokládají připojení k síti a placení bezhotovostní formou. Náš apel se týká především veřejné správy, základních práv a každodenních nutností, které by měly být přístupné každému – tedy zejména bez ohledu na jeho vztah k digitálním technologiím.
Samozřejmě – moderní technologie jsou užitečné a mohou mnohé usnadnit. Ale stejně důležité je mít možnost je odmítnout. Právě v tom spočívá svoboda: ve volbě. A pokud je tato volba v praxi znemožňována nebo znevýhodňována, pak je třeba se ptát, zda jsme ještě opravdu svobodní.
Nejde o nostalgii ani technofobii. Jde o obranu lidské důstojnosti v době, kdy algoritmy a chytré telefony mohou vědět co vidíme, slyšíme a o co se zajímáme. Jde tedy o právo upravit svou digitální stopu dle vlastního uvážení. O právo nebýt k dispozici a o právo na soukromí. Na fyzický svět, který není zprostředkován obrazovkou.
Má-li být naše společnost opravdu svobodná, musí být ochotna chránit i ty, kdo se rozhodnou jít jinou cestou než většina. Musí umožnit existenci bez hesel, čipů a notifikací. A musí to činit vědomě – jako projev respektu k lidské důstojnosti, nikoli jako výjimku nebo ústupek.
Převzato ze serveru Konzervativní noviny.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí odrážet stanoviska Epoch Times.
