Na základě rezoluce Valného shromáždění OSN položil generální tajemník organizace Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu tři otázky. Všechny se týkaly toho, jaké povinnosti mají státy vůči klimatu a životnímu prostředí. Soud 23. července odpověděl, že státy musí podle mezinárodních zákonů klimatické podmínky a životní prostředí chránit.
Podle soudu povinnost vyplývá z různých oblastí mezinárodního práva, konkrétně z práva o životním prostředí, mořského práva, lidských práv i mezinárodního obyčejového práva. Země proto mají dle soudu povinnost chránit životní prostředí tím, že budou podnikat kroky, které povedou k ochraně klimatického systému a prevenci negativních dopadů.
Kromě mezinárodního práva plyne dle soudců z Haagu závazek i z dohod, jejichž jsou státy smluvními stranami. Patří mezi ně například Rámcová úmluva OSN o změně klimatu, Kjótský protokol nebo Pařížská dohoda (snižování emisí skleníkových plynů a omezení globálního oteplování na maximálně 1,5 °C oproti předindustriální době) a další. Společně s obyčejovým právem tvoří ucelený právní rámec odpovědnosti států.
Mimo jiné musí mezi sebou státy spolupracovat a jednat v dobré víře. To zahrnuje výměnu technologií, vzájemnou finanční podporu a budování kapacit, přičemž zvláštní odpovědnost nesou rozvinuté státy vůči státům rozvojovým. Zároveň musí jednotlivé vlády vynakládat prostředky k tomu, aby na svém území zabránily činnostem, které by mohly způsobit závažnou újmu životnímu prostředí, a to včetně rizik vyplývajících z těžby a spalování fosilních paliv. Státy mají povinnost jednat s náležitou péčí, což znamená nejen přijetí domácích opatření, ale také využití vědeckých poznatků, posouzení dopadů a předcházení škodám, uvedl další výčet soud.
Závazky států dle něj nejsou pouze obecné ani ponechané na vůli vlád, ale mají konkrétní charakter. Národní klimatická politika má proto odrážet „nejvyšší možnou ambici“ a představovat „adekvátní příspěvek“ k dosažení cílů Pařížské dohody, zejména udržení globálního oteplení pod hranicí 1,5 °C. Nemá přitom jít jen o politické deklarace – tyto závazky mají dle soudního dvora právní závaznost.
Dále ve svém výkladu zdůraznil, že právo na příznivé životní prostředí představuje základní lidské právo, které je klíčové pro uplatňování dalších práv, například práva na život či zdraví. Upozornil také na to, že více než sto států toto právo, v různě formulované podobě, zakotvilo ve svých ústavách nebo jiných vnitrostátních právních předpisech.
Kdyby státy své povinnosti vůči klimatu porušily, dopustily by se tak mezinárodně protiprávního činu, uvedl soud. Své jednání by musely ukončit, zaručit, že se nebude opakovat a kompenzovat země, kterých se škoda dotkla.
Rozhodnutí potěšilo například Martina Abela, člena spolku Klimatická žaloba ČR, který se už více než čtyři roky soudí s některými ministerstvy kvůli údajnému nedostatečnému omezování emisí a přizpůsobení se na změny klimatu. „Tohle musí být nejzásadnější stanovisko, jaké kdy bylo učiněno ohledně odpovědnosti států chránit environmentální práva současných i budoucích generací,“ mimo jiné napsal Abel na Facebook.
Spor spolku s ministerstvy se dostal až k Ústavnímu soudu. Nedávno se na stranu České republiky přidalo deset senátorů, mezi nimi i Zdeněk Hraba (nezávislý, zvolen s podporou ODS, Mon, Svobodní, KonS), který u té příležitosti označil proklimatické aktivisty za „zelené džihádisty“. Vyjádření soudu v Haagu okomentoval na síti X: „Mezinárodní soudní dvůr: státy ‚nečinně přihlížející klimatické krizi‘ tím mohou porušovat mezinárodní právo. Tedy – kdo fanaticky nezdražuje lidem život, porušuje právo?“
Na soudní rozhodnutí reagovala i mezinárodní organizace Clintel, která se řídí heslem, že žádná klimatická nouze neexistuje. Na X napsala, že je „bolestivé přihlížet tomu, jak Nizozemsko vede cestu do klimatického šílenství“.
