Opakovaně se objevuje tvrzení, že USA v roce 1990 daly Sovětskému svazu slib: Severoatlantická aliance se po znovusjednocení Německa nerozšíří do bývalých zemí Varšavské smlouvy. Co je na tomto tvrzení pravdy?
Autor bestsellerů Marcus Klöckner vydal novou knihu s názvem Chronik eines angekündigten Krieges (Kronika ohlášené války). V této téměř nevyčerpatelné sbírce zpráv shrnuje klíčové body a zlomové momenty ukrajinského konfliktu, který od února 2022 proměnil Evropu v dějiště války.
Kniha začíná esejí amerického historika Marca Trachtenberga. Tento politolog z Kalifornské univerzity se již mnoho let zabývá analýzou rozhodovacích procesů, které vedly ke konci studené války.
Redakce Epoch Times nyní zveřejňuje český překlad úvodní části jeho eseje.
Uplynulo více než třicet let od chvíle, kdy americký ministr zahraničí James Baker v únoru 1990 ujistil sovětského vůdce Michaila Gorbačova, že se působnost NATO „ani o centimetr neposune na východ“, pokud se sjednocené Německo stane součástí Severoatlantické aliance a Spojené státy v této zemi zůstanou „přítomné“. (1)
Později se však území NATO samozřejmě nerozšířilo jen na bývalé spojence Sovětského svazu ve východní Evropě, ale i na některé bývalé sovětské republiky. Mnozí Rusové tvrdí, že přijetím těchto nových členů porušily státy NATO právě ta slova, která v závěru studené války pronesli Baker a další vysoce postavení západní představitelé. (2)
Jak sám Gorbačov v roce 2008 jasně uvedl, „Američané slíbili, že se NATO po skončení studené války neposune za hranice Německa – ale dnes je členem aliance polovina střední a východní Evropy. Co tedy z těch slibů zbylo? To ukazuje, že jim nelze věřit.“ (3)
Co si o těchto obviněních myslet?
Jack Matlock, který byl v roce 1990 americkým velvyslancem v Moskvě, se domnívá, že Rusové mají v tomto ohledu pravdu. Podle jeho názoru dali Američané Gorbačovovi „zásadní ujištění“, že pokud sjednocené Německo zůstane v NATO, aliance se dále na východ rozšiřovat nebude. (4)
Stejného názoru byl i Robert Gates, tehdejší zástupce poradce pro národní bezpečnost prezidenta USA. Podle něj byli „Gorbačov a další“ uvedeni „v přesvědčení“, že k „východnímu rozšíření NATO“ nedojde – „alespoň ne v dohledné době“. (5)
Podobný závěr vyvodila i řada vědců. Americký politolog Joshua Shifrinson se ve významném článku, který v roce 2016 vyšel v časopise International Security vydávaném Massachusettským technologickým institutem (MIT), pokusil doložit, že „ruská tvrzení o ‚porušeném slibu‘ ohledně rozšiřování NATO jsou oprávněná“ – konkrétně, že „během diplomatických jednání kolem německého sjednocení v roce 1990 poskytly Spojené státy Sovětskému svazu opakovaně neformální ujištění, že k budoucí expanzi NATO do východní Evropy nedojde“. (6)
Swetlana Sawranskaja a Tom Blanton ve své často citované elektronické publikaci, kterou v roce 2017 zveřejnil National Security Archive, poukazují na „kaskádu ujištění“, která byla Sovětům v roce 1990 dána. Docházejí k závěru, že „pozdější sovětské a ruské stížnosti na to, že byli ohledně rozšiřování NATO uvedeni v omyl“, jsou doloženy důkazy. (7)
A Mary Sarotteová, autorka celé řady významných knih a odborných článků na toto téma, s tím alespoň zčásti souhlasí. Výslovně odmítla tvrzení, že tehdejší ujištění amerického ministra zahraničí Jamese Bakera, německého kancléře Helmuta Kohla a německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera vůči sovětskému vedení se netýkala východní Evropy, ale pouze východního Německa. „Při své návštěvě Moskvy v únoru 1990,“ uvádí Sarotteová, „všichni tři opakovaně ujišťovali, že se NATO vůbec nebude rozšiřovat směrem na východ.“ (8)
Ujištění, ne slib
Zároveň však píši, že Mary Sarotteová s tím souhlasí jen „z poloviny“, protože podle ní tato ujištění nepředstavovala skutečný slib – nikdy totiž nebyla potvrzena písemně. Gorbačov, poznamenává Sarotteová, „nikdy Západ nedonutil k tomu, aby slíbil zmrazení hranic NATO“. (9)
Přesto je přesvědčena, že nelze Rusům skutečně vyčítat, pokud se domnívali, že jim bylo dané ujištění chápáno jako závazný slib. (10)
Většina západních akademiků a bývalých činitelů však nebyla ochotna zajít tak daleko. James Baker sám například v roce 1997 trval na tom, že „nikdy neměl v úmyslu vyloučit přijímání nových členů NATO“, že „návrh ohledně působnosti NATO se týkal pouze území bývalé NDR“ a že i tento návrh „byl brzy stažen“. (11)
V rozhovoru pro CNN v roce 2009 Baker popsal, co se mezitím stalo oficiálním americkým postojem k „otázce rozšíření NATO“:
„Víte, tehdy se vedla debata o tom, zda bude sjednocené Německo členem NATO – a to byla jediná debata, kterou jsme kdy vedli. Sověti podepsali smlouvu, ve které uznali, že sjednocené Německo bude členem NATO. Takže nechápu, jak mohli dospět k názoru, že jsme jim nějak slíbili, že k rozšíření NATO nedojde. Nikdy nepadla řeč o ničem jiném než o území bývalé NDR.“ (12)
Mnozí další bývalí představitelé tento pohled sdílejí. Philip Zelikow, který se v roce 1990 v americké Radě národní bezpečnosti (NSC) těmito otázkami zabýval, a Rodric Braithwaite, tehdejší britský velvyslanec v Moskvě, jsou dobrými příklady. Podobně se později vyjádřila i řada bývalých německých představitelů – včetně samotného Genschera. (13)
Dokonce i Jack Matlock, bývalý americký velvyslanec v SSSR, v několika případech uvedl, že jak Baker, tak Genscher měli při svých ujištěních na mysli pouze tehdejší území východního Německa. (14)
Ujištění se týkalo pouze východního Německa
Tento všeobecně rozšířený názor potvrdila i řada odborníků, zejména Mark Kramer (USA), Hannes Adomeit (Německo) a Kristina Spohr (Německo–USA). Kramer například ve svém zásadním článku z roku 2009 s názvem „Mýtus o příslibu nerozšiřování NATO vůči Rusku“ uvedl, že „dokumenty všech stran plně potvrzují Zelikowovu argumentaci“, totiž že „Spojené státy se nijak nezavázaly ohledně budoucího územního rozsahu NATO“, s výjimkou „několika konkrétních bodů týkajících se východního Německa“, které byly zakotveny ve smlouvě dva plus čtyři ze září 1990 o statusu znovusjednoceného německého státu. Zdroje podle něj tedy „vyvracejí představu, že by Spojené státy nebo jiné západní země kdykoliv slíbily, že NATO nebude rozšířeno za hranice Německa“. (15)
Adomeit s tím souhlasí:
„Tvrzení, že západní státníci dali pevné přísliby, že se NATO nebude rozšiřovat na východ – tedy za území bývalé NDR –, je mýtus, který je však i nadále těžké vyvrátit, bez ohledu na to, kolik důkazů lze předložit na jeho vyvrácení.“ (16)
Také Kristina Spohr považuje tvrzení, že během jednání o německém sjednocení v roce 1990 byly dány záruky „vylučující rozšíření NATO do východní Evropy“, za „zcela neopodstatněné“. (17)
Zdůrazňuje, že nikdy nebyly učiněny žádné „právně závazné“ přísliby, které by vylučovaly rozšíření působnosti NATO na východní Evropu. „Pokud de iure nebyly učiněny žádné závazky,“ píše, „pak ani nemohly být žádné závazky porušeny nebo ‚zrazeny‘.“ (18)
Kdo má tedy pravdu?
Tuto otázku stojí za to podrobně zkoumat, protože způsob, jakým na ni odpovíme, má přímý dopad na některé mnohem širší historické problémy – především na otázku, jak se svět po skončení studené války stal takovým, jaký je dnes. Téma se zároveň dotýká základních principů teorie mezinárodních vztahů, zejména otázky, zda je boj o moc ústředním prvkem mezinárodní politiky.
Zkoumání této otázky nám v neposlední řadě může odhalit něco zásadního o tom, jak diplomacie funguje – a konkrétně o roli, jakou v mezistátních vztazích hrají ujištění, přísliby a závazky.
Alternativní postupy?
Možná je ale hlavním důvodem, proč má smysl se tímto tématem zabývat – a také proč stále vyvolává tolik debat – to, že přímo souvisí s některými zásadními politickými otázkami. Způsob, jakým na ně odpovíme, má zcela zřejmý vliv na to, jak bychom měli nahlížet na rozšiřování NATO a obecně na americkou politiku po skončení studené války.
Historická analýza může sloužit jako výchozí bod pro úvahy o tom, zda nemělo být zvoleno jiné politické řešení – takové, které by více odpovídalo tomu, co se zdálo být příslibem Jamese Bakera v únoru 1990 jakožto amerického ministra zahraničí. A může být také základem pro úvahy o tom, jak by dnes měly být formovány americko-ruské vztahy.
S ohledem na význam tohoto tématu a množství odborné literatury, která k němu zejména v posledních letech vznikla, je načase udělat krok zpět a podívat se na celou debatu novým pohledem.
—
Tento text je úvodem eseje „Spojené státy a ujištění z roku 1990, že se NATO nebude rozšiřovat na východ: Nový pohled na starý problém“ od Marca Trachtenberga, která vyšla v knize „Chronik eines angekündigten Krieges“. Publikováno v Epoch Times s laskavým svolením nakladatelství Westend Verlag. Poznámky pod čarou k textu jsou k nahlédnutí na webových stránkách nakladatelství.
–etg–
