Pokud se v římském kostele sv. Ignáce postavíte na určitou dlaždici a zadíváte se vzhůru, můžete uvěřit, že stojíte uprostřed vesmíru.
Člověka to láká postavit se na hvězdicový ornament z červeného mramoru uprostřed hlavní lodi a z tohoto dokonalého místa pohlédnout na stropní fresku. Před očima se vám otevře ohromující cesta do nebe, která jako by prorážela strop a vedla přímo k tomu božskému.
Jen málo uměleckých děl definuje barokní zkušenost tak dokonale jako monumentální stropní freska Triumf sv. Ignáce, kterou vytvořil mistr iluzí, jezuitský malíř Andrea Pozzo. Pozzo napsal vlastní pojednání o perspektivě a byl oslavován za to, že ve velkém měřítku naplnil cíl barokního umění – oslavit církev, a v jeho případě také jezuitský řád.
V 17. století bylo posláním jezuitů evangelizovat celý svět – ve spolupráci s koloniálními mocnostmi, obchodními společnostmi, králi, císaři a hlavami států šířit katolicismus do všech koutů země.
Zakladatel řádu, Ignác z Loyoly, byl roku 1622 svatořečen a kardinál Ludovico Ludovisi na popud papeže Řehoře XV. zasvětil nový kostel, tehdy ještě ve výstavbě v Římě, právě tomuto světci.
Architekty a umělce pro projekt vybírali „doma“, aby ušetřili, a když přišla řada na výzdobu víceméně rovného stropu hlavní lodi, dostalo se do popředí jméno Andrey Pozza – neobyčejného mistra perspektivy.
Jeho práce už na sebe upozornila v samotném kostele, když dokončil iluzivní kupoli, která vytvářela dojem skutečné kopule, přestože šlo pouze o malbu na plátně nataženém na rovném stropě.
Tento „náhradní“ projekt elegantně vyřešil problém – skutečná kupole by zastínila sousední budovu Kolegia Romano, a navíc by byla podstatně nákladnější na údržbu než její malovaná verze. Pozzovo geniální řešení perspektivy mu přineslo další, mnohem významnější zakázku.
A tak dostal možnost vyzdobit hlavní loď. Stejně jako u kupole navrhl kompozici založenou na lineární perspektivě – s liniemi sbíhajícími se v jediném bodě, aby vytvořily hloubku – a dokázal opticky prolomit relativně omezený prostor kostela. Použil styl zvaný „trompe-l’œil“ (francouzsky „oklamat oko“), který plynule propojuje skutečný a iluzivní prostor.
Poměrně nízký strop lodi tak opticky vyrostl na trojnásobek výšky a proměnil se v grandiózní aulu nad hlavami návštěvníků, se zdánlivými architektonickými sloupy a oblouky zalitými božským světlem. Perspektiva je tak dokonalá, že je obtížné rozeznat, kde končí skutečná architektura, a kde začíná malba.
Jen pastelové mraky a alegorické nebeské postavy, které na monumentální scéně hrají své divadelní role, prozrazují, že jde o zcela smyšlený obraz.
V tomto dramatickém nebeském výjevu postavy zaplňují mraky, architekturu i volný prostor, vznášejí se a létají v blankytném nebi, nebo vysoko nahoře v nebesích zalitých světlem.
Uprostřed, výše než všichni ostatní, se vznáší Kristus s křížem. Z rány v jeho boku vychází paprsek světla, který vede pohled po diagonále ke světci stoupajícímu k nebesům vstříc svému Pánu. Tento paprsek, symbolizující božské osvícení, se od něj odráží do všech čtyř rohů fresky, což představuje čtyři světové strany.
V každém rohu stojí ženské alegorie: Asie na velbloudu se zdviženou rukou, aby přijala světlo; Afrika s tmavou pletí na hřbetě tvora, který má připomínat krokodýla; Amerika, světlovlasá amazonka s péřovou čelenkou, toulcem a šípem, tváří v tvář pumě; Evropa s žezlem v jedné ruce a zeměkoulí v druhé.
Ani fotografie, jako ty zde, však nedokážou zachytit plnost barokního zážitku, natož slova. „Celistvé umění“ té doby spojuje architekturu, sochařství a malířství, a vyžaduje osobní přítomnost diváka, aby mohl prožít celou zkušenost.
Naživo se však ukazuje slabina Pozzova díla: geometrická přesnost, která tak mistrně klame oko, se rozpadá, jakmile se divák postaví mimo určený bod – iluze se zdeformuje, až zcela zanikne. Červený mramorový znak na podlaze tu není náhodou – určuje, odkud je pohled nejlepší.
Také samotné poselství fresky působí nejsilněji při pohledu z této perspektivy – svou iluzí, dramatem a emocí má přesvědčit diváka. Ovšem z pozice katolického a eurocentrického pohledu na svět.
–ete–
