Mimozemšťané, bohové nebo ideál krásy bohatých a mocných? Kolem objevu věžových lebek po celém světě se vyrojilo mnoho mýtů. Také Německo zaujímá v evropském kontextu nálezů zvláštní postavení, i když nejznámější věžové lebky pocházejí z Jižní Ameriky.
Archeologové narážejí v Rusku, Francii, Německu a Peru stále znovu na lidské lebky nápadně protáhlého tvaru. V některých případech lebka neobvykle rostla směrem vzhůru, v jiných šikmo dozadu. Tento cizorodě působící jev je v odborném jazyce známý jako dlouholebost nebo věžová lebka.
Nejstarší doklad takových lebek pochází z naleziště Houtaomuga na severovýchodě Číny. Zde objevili vědci v letech 2011 až 2014 celkem 25 koster, z nichž jedenáct mělo věžovou lebku. Šlo o muže a ženy v mladém i dospělém věku, kteří žili v Asii mezi 10 000 a 3 000 př. n. l.
O něco mladší jsou nálezy z Ruska, které badatelé objevili v roce 2022 při vykopávkách na jihu země. Tito lidé s nápadnou podobou lebky žili kolem let 3 000 až 2 300 př. n. l. podél pobřeží Kaspického moře.
Ještě výrazně mladší jsou věžové lebky z Evropy, které se začaly častěji objevovat od 5. století n. l. S více než 50 kostrami pochází přes 20 procent všech evropských věžových lebek z Německa – z oblasti, kde dříve žili Alamani, Frankové a Durynkové.
Co jsou to za podivné lebky?
Na tuto otázku nacházíme stopu u Hippokrata ve starověkém Řecku. Ve svém spise „O vzduchu, vodách a místech“, který je součástí „Corpus Hippocraticum“ a pochází z období kolem roku 400 př. n. l., popisuje tento antický lékař kmen Makrokefalů, zvaných také „Velkohlaví“, kteří měli právě takový tvar lebky.
„Žádný jiný národ nemá podobnou hlavu jako oni. […] Věří, že nejvznešenější lidé jsou ti s nejdelšími hlavami. Pokud jde o tento zvyk, tvarují hlavu dítěte ihned po narození, dokud je ještě měkká, rukama a nutí ji obvazy a dalšími vhodnými prostředky do protáhlé podoby,“ uvádí Hippokrates.
Jinými slovy: věžové lebky nejsou dílem přírody ani důsledkem nemocí. Výrazný tvar hlavy vznikal tak, že rodiče cíleně obvazovali hlavičku dítěte látkou či podobnými prostředky.
Věžové lebky: Jiné země, nové zvyky
Tento původně asijský zvyk je známý především u Hunů – kočovného jezdeckého národa, který před 2 000 lety žil na území dnešního Mongolska. S jejich válečnými vpády ve 4. a 5. století n. l. pronikla umělá deformace lebky do Evropy. Že se tento hunský zvyk brzy rozšířil i mezi místní obyvatele, dokládají četné nálezy.
Jedním z nich je pohřebiště Mözs-Icsei dűlő na dnešním jihu Maďarska, které bylo používáno mezi lety 430 a 480 n. l. Němečtí a maďarští archeologové zde v roce 2020 objevili postupné přejímání této praxe.
Zpočátku, kolem roku 430 n. l., deformovali lebky svých dětí pouze hunští přistěhovalci. V průběhu let však s tímto zvykem začali i místní obyvatelé. V 6. století n. l. byly věžové lebky nakonec módou po celé Evropě a nacházíme je v Rakousku, Rumunsku, Chorvatsku, Slovinsku, Německu a Francii.
Projev krásy
V Novém světě byl tento zvyk ještě rozšířenější a častěji praktikovaný. Mayové žijící ve Střední Americe začali své lebky deformovat už před 2 000 lety. O více než 1 000 let později byly věžové lebky již pevnou součástí jejich kultury.
Existovaly však rozdíly, které odrážely sociální postavení. U běžného obyvatelstva se lebka prodlužovala poměrně jednoduchým postupem směrem vzhůru, nikoli však u hodnostářů, jako byli králové a kněží. Tyto společenské vrstvy dbaly na to, aby se od zbytku lidu odlišily, a proto byly lebky jejich dětí prodlužovány šikmo dozadu.
Mayaové k tomu podle doložených pramenů používali dvě různé techniky. Nejjemnější metodou bylo připevnit na temeno hlavy novorozence polštáře či destičky a vyvíjet tlak. Výrazně drastičtější byla druhá metoda se speciálními kolébkami, v nichž byla hlava dítěte sevřena mezi dvěma prkny.
Když se španělský misionář v 16. století zeptal jednoho Maya, proč se jejich lebky liší od lebek Evropanů, měl mu prý May odpovědět:
„Děláme to proto, že naši bohové řekli našim předkům, že budeme vypadat ušlechtileji a krásněji, když budou naše hlavy takto tvarované.“
Tato metoda byla rozšířená také u Inků, kteří žili v západní části Jižní Ameriky, a u mnoha kmenů severoamerických Indiánů. Nejzajímavější jsou však lebky příslušníků kultury Paracas (900–200 př. n. l.) na západě Peru.
Mimozemsky působící věžové lebky
V letech 1880 až 1947 objevili archeologové v přes 2 000 let starém pohřebišti na poloostrově Paracas pozůstatky stovek lidí. Nejvýraznější byly jejich mimořádně dlouhé lebky, které tvarem připomínají legendární skleněné lebky z filmu „Indiana Jones a Království křišťálové lebky“.
Skutečné věžové lebky z Peru pocházejí výhradně od mužů – zřejmě vysoce postavených – jejichž lebky byly ve srovnání se všemi ostatními na světě mnohem delší. Tento fakt podnítil řadu vědců k intenzivnímu zkoumání a vzniku různých teorií.
Autor Brian Foerster už desítky let tvrdí, že tyto lebky patří jiné lidské skupině. Někteří badatelé šli dokonce ještě dál a domnívali se, že jde o pozůstatky mimozemšťanů. Genetické srovnání s dnes v regionu žijícími obyvateli však ukazuje, že mezi nimi a lidmi kultury Paracas nejsou zásadní rozdíly.
Spíše se zdá, že příčinou mimořádně dlouhých věžových lebek byla intenzivní deformace, která začínala už v raném dětství. Místo jednoduchých obvazů mohly být na hlavu novorozenců připevňovány látkové pásy s těžkými deskami, což podporovalo růst určitým směrem. Zajímavé je, že tato praxe přetrvala dokonce až do moderní doby. Věžové lebky jsou totiž doloženy i u Francouzů a Afričanů z 19. a 20. století.
Je tato deformace nezdravá?
Otázkou, o níž se stále diskutuje, je, zda takovéto deformace lebky měly negativní dopad na zdraví. V roce 2003 se ji pokusil zodpovědět tým badatelů vedený Martinem Frießem, když porovnával objem věžových lebek s objemem běžných lebek.
Výsledek: tvar lebky se sice změnil, ale objem mozku zůstal v podstatě stejný. Vědci dospěli k závěru, že funkce mozku nebyla zásadně narušena.
Druhá skupina badatelů vedená Tylerem G. O’Brienem dospěla v roce 2013 naopak k závěru, že deformace lebky mohly vést k poškození zraku, sluchu, paměti, schopnosti učení a dalším obtížím.
Nevyřešenou otázkou však zůstává, proč se tento neobvyklý jev tak široce rozšířil a jak se mohl objevovat na tak odlišných místech světa a v různých obdobích lidských dějin.
Tento článek vyšel původně na www.epoch.org.il pod názvem: „היסטוריה מוזרה“.
–etg–
