Ústavní soud včera rozhodl o stížnosti na postup Policie ČR a Státního zastupitelství kvůli vyšetřování obvinění ze sexuálního zneužívání v římskokatolické církvi. Upozornil také na to, že policie volí argumenty, které jsou „v rozporu s poznatky z oboru viktimologie, studií obětí trestných činů a pochopení, proč se lidé stávají oběťmi. Případ je jedním z mnoha podobných obvinění a má věcnou spojitost se zpovědním tajemstvím i Vatikánskou smlouvou, jejíž právní napadení Ústavní soud také v současnosti posuzuje.
Podle rozhodnutí Ústavního soudu se žena dosud „nedomohla prověření svých hájitelných tvrzení“ a „závazek státu provést jejich účinné vyšetření dosud není naplněn“, což podle soudu mohlo pro ženu „znamenat frustraci z toho, že i přes značnou procesní aktivitu k náležitému prověření a pojmenování protiprávního jednání dosud nedošlo“.
„Případ vyžaduje došetření ze strany orgánů činných v trestním řízení, které bude naplňovat ústavněprávní požadavky. Orgány státu se přitom musejí vyvarovat viktimizace oběti (zraňování), která je obecně nepřípustná, a může navíc snižovat důvěru obětí v trestní systém,“ uvedl soudní senát.
Advokát Daniel Bartoň, který ženu zastupuje, uvedl, že v odůvodnění nálezu Ústavní soud shrnuje, jak má stát přistupovat k obětem sexuálního násilí. „Nesmí preferovat ani práva osob podezřelých ze spáchání trestného činu, ani práva jejich potenciálních obětí. Má hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy obětí a podezřelých,“ uvedl Bartoň na sociální síti Facebook a zároveň kvitoval pohled soudu na viktimizaci, protože z jeho zkušeností z praxe policie a státní zastupitelství běžně poznatky z tohoto oboru ignorují.
Orgány činné v trestním řízení se musí zdržet reprodukce sexistických stereotypů a nevystavovat oběti sekundární viktimizaci používáním moralizujících a pocit viny vyvolávajících slov, která by mohla ohrozit důvěru obětí ve spravedlnost.
— JUDr. Daniel Bartoň, LL.M., Ph.D., advokát
Ústavní soud ve svém nálezu také shrnuje výklad některých znaků znásilnění, zejména pokud jde o násilí, pohrůžku násilím a zneužití bezbrannosti.
„Při tomto výkladu zohledňuje i specifický vztah závislosti, ve kterém se nachází oběti zneužívání ze strany duchovních,“ dodává Bartoň.
Co je „viktimizace“ oběti a „viktimologie“
Ústavní soud uvádí, že orgány státu se musejí „vyvarovat viktimizace (zraňování) oběti, která je obecně nepřípustná, a může navíc snižovat důvěru obětí v trestní systém a tím oslabit efektivitu potírání sexuálních trestných činů, protože se oběti na orgány státu za trvání takové praxe ani neobrátí“. Orgány činné v trestním řízení „by měly být schopny nahlížet na skutkové okolnosti případu nejen z hlediska podezřelého, ale i očima oběti“, což řeší kriminalistický obor viktimologie.
„Policie zcela pominula, že jednání stěžovatelky, která nevyvíjela silný fyzický odpor, může být typickou reakcí oběti sexuálně motivovaného trestného činu. Z odborné literatury plyne, že ženy vnímají sexualizované násilí v trvajícím vztahu s pachatelem jako extrémně stresující. Ze strachu volí spíše nekonfrontační (málo energický) odpor,“ uvádí soud ke vnímání situace ženy orgány činnými v trestním řízení.
V případech vztahových znásilnění mohou podle soudu oběti „po nějakou dobu reagovat zdánlivě smířlivě“ a policie podle soudu nemá dostatečné odborné znalosti a měla by se dovzdělávat.
„O tom, že stereotypy ve vnímání chování oběti v přístupu policie přetrvávají, svědčí i její vyjádření k návrhu na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem. V něm policie znovu upozornila na možnost stěžovatelky ze vztahu odejít. Fakt, že policie i nyní – po výtce ze strany městského státního zastupitelství a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva – volí argumenty, které jsou v rozporu s poznatky z oboru viktimologie, svědčí o nedostatcích ohledně schopnosti náhledu na kauzu očima oběti,“ dodává Ústavní soud.
—
Viktimologie je vědní disciplína, obor kriminologie, která se zaměřuje na studium obětí trestných činů a procesu jejich viktimizace (tedy jak a proč se lidé stávají oběťmi), na jejich charakteristiky, vztah mezi obětí a pachatelem i důsledky trestných činů pro oběti. Studuje také, jakým způsobem je s oběťmi nakládáno v justičním systému či společnosti (například v médiích). Dále přispívá k prevenci kriminality a podpoře obětí. (zdroj)
Více o případu
Ústavní soud v případu Y proti České republice rozhodl už v září 2025, že promlčecí lhůta týkající se obvinění ze sexuálního zneužívání knězem neuplynula a může se dále vyšetřovat.
Případ, který se dostal až k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP), začal trestním oznámením v dubnu 2015. Oznámení podala sestra dívky údajně poškozené jednáním kněze, který ji měl nutit k sexuálnímu styku. Dívka se podle soudního spisu narodila v roce 1984 a žije v Praze. V době údajného zneužívání, které se mělo odehrávat mezi roky 2002–2014 jí bylo 17 až 30 let a měla se nacházet v obtížné životní situaci.
Z retrospektivy případu, kterou během posuzování provedl evropský soud, je patrné, že policie případ vyšetřovala a třikrát jej odložila. Vyšetřování obnovila vždy až na pokyn Státního zastupitelství, ale pokaždé uvedla, že „nedošlo k naplnění skutkové podstaty znásilnění, neboť stěžovatelka po dobu 12 let nikomu nic neřekla, fyzicky se stykům nebránila a raději je strpěla výměnou za zajištění sebe a své rodiny, což bylo její dobrovolné rozhodnutí“.
Fakt, že policie i nyní – po výtce ze strany městského
— Ústavní soud
státního zastupitelství a rozsudku Evropského soudu pro lidská práva – volí argumenty, které jsou v rozporu s poznatky z oboru viktimologie, svědčí o nedostatcích ohledně schopnosti náhledu na kauzu očima oběti.
Následně měla policie vyloučit i naplnění skutkové podstaty sexuálního nátlaku, s čímž Státní zastupitelství podle spisu nesouhlasilo. Názory policie o „dobrovolném rozhodnutí stěžovatelky“ se sexuálním stykem podle zastupitelství „nebyly odůvodněné“ a v dané věci mohl být spáchán trestný čin sexuálního nátlaku jak „ve smyslu zneužití náboženské závislosti stěžovatelky na podezřelém, tak jeho postavení církevní a duchovní autority“.
Ústavní soud v říjnu 2021 zjistil „pochybení policejního orgánu“, ale k dalšímu vyšetřování údajně nedošlo a případ putoval k ESLP, který shledal porušení článku 3 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Jedná se o články zakazující mučení a přiznávající právo na respektování soukromého a rodinného života.
Podle advokáta, který zastupuje ženu žalující kněze, dochází ke ztěžování vyšetřování obvinění ze sexuálního zneužívání v církvi v důsledku „zneužívání“ institutu zpovědního tajemství. V této souvislosti byla kritizována také Vatikánská smlouva uzavíraná mezi Českou republikou a Svatým stolcem, která měla podle kritiků zpovědní tajemství rozšiřovat i na církevní pracovníky. Skupina senátorů podala proti uzákonění této smlouvy ústavní stížnost, kterou má v současné době na stole ústavní soudce Milan Hulmák.
Řada církevních představitelů se v otázce spolupráce s policií dovolává na mlčenlivost, respektive na zpovědní tajemství, což hrálo roli i v této kauze.
— JUDr. Daniel Bartoň, LL.M., Ph.D., advokát
„Řada církevních představitelů se v otázce spolupráce s policií dovolává na mlčenlivost, respektive na zpovědní tajemství, což hrálo roli i v této kauze,“ sdělil deníku Epoch Times zastupující advokát Daniel Bartoň.
ESLP dospěl k závěru že policejní orgány „náležitě nevyšetřily všechny relevantní skutkové okolnosti dané věci“. Zejména se podle soudu „dostatečně nezabývaly otázkou, zda a případně do jaké míry se stěžovatelka nacházela v situaci zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na podezřelého“.
Podle evropského soudu policie nevěnovala pozornost tomu, „jak se vztah mezi stěžovatelkou a knězem vyvíjel v čase, jelikož posuzovaly první sexuální akty mezi nimi, u nichž stěžovatelka dle svého tvrzení vyjádřila jasný nesouhlas, ve světle pozdějších aktů, kdy stěžovatelka na projev své vůle už rezignovala“.
Pět soudců s výrokem ÚS nesouhlasí
Vůči části nálezu Ústavního soudu, která konstatovala porušení základních práv stěžovatelky usnesením policie o odložení věci, se ohradili ústavní soudci Langášek, Hulmák, Křesťanová, Řepková a Wintr. V takzvaném „společném disentním stanovisku“ na konci nálezu Ústavního soudu objasňují svoje výhrady.
„Policejní orgán stál před situací, kdy se nepodařilo tvrzení stěžovatelky (byť hájitelná) prokázat bez rozumných pochybností ani rozsáhlým dokazováním a kdy sama stěžovatelka prohlásila, že už se k věci nechce dále vyjadřovat, a žádala, aby to bylo respektováno; v souladu s tímto prohlášením pak vědomě stížnost proti třetímu odložení věci nepodala. Nemá a nemůže mít právní relevanci, že si to po téměř čtyřech letech rozmyslela,“ objasňují soudci, proč hodnotí ústavní stížnost ženy jako „nedůvodnou“.
Skutečnost, že podle soudců „nedostatek důkazů ustrnul na mrtvém bodě“ nemůže změnit „ani pochopení pro obtížnou situaci obětí sexualizovaného násilí, ani odborné poznatky o příčinách a následcích primární a sekundární viktimizace.“
„Vina musí být konkrétnímu pachateli i tak bez rozumných pochybností prokázána. Pokud se to nepodaří,
neznamená to, že tvrzení oběti přestala být hájitelná, nebo že dokonce byla vyvrácena (jako mylná, či lživá). Toliko nelze jen na jejich základě vedlejšího účastníka pohnat před soud,“ dodávají mimo jiné soudci ve společném disentním stanovisku.
