Ještě před více než rokem vedla rodina klidný život. Pak se vše změnilo – ani ne dvouletý Lukášek onemocněl akutní leukémií. O náročné léčbě, dopadech nemoci na rodinu a chystaném charitativním běhu vypráví v rozhovoru pro Epoch Times otec Luděk Švec.
Jak vypadal váš rodinný život předtím, než jste se dozvěděli o synově nemoci?
S manželkou máme čtyři společné děti, čtyři kluky. Jsou hodně akční, stejně jako my dva. Hodně jsme cestovali, jezdili na výlety, navštěvovali babičky, trávili čas v přírodě a sportovali. Já učím tělocvik, sportem žiju. Tenhle život se ale ve chvíli, kdy Lukášek onemocněl, úplně změnil.
Měl Lukášek nějaké příznaky? Kdy jste se dozvěděli diagnózu?
Bylo to víc než rok zpátky, 26. prosince 2024. Lukáškovi byl asi rok a deset měsíců. Dva dny měl velmi vysoké horečky, určitě přes 39 stupňů, ale žádné jiné příznaky. Náš pediatr měl kvůli svátkům zavřeno, takže jsme museli jet na pohotovost.
V nemocnici nám řekli, že si nás tam nechají. První testy ukázaly chudokrevnost, nedostatek železa a další problémy. Už tehdy jsem měl špatný pocit. Manželka zůstala s Lukáškem v nemocnici, já za nimi přijel další den.
Pamatuji si, jak jsme seděli v dětské herně v Kyjovské nemocnici, když za námi přišla doktorka. Podle jejího výrazu jsem tušil, že je zle. Řekla nám, že diagnóza ještě není potvrzená, ale že to vypadá na akutní leukémii. Cítil jsem obrovskou bezmoc, pak už si pamatuji jen málo.
Co následovalo potom?
Všechno šlo strašně rychle. Sanitkou nás převezli do Fakultní dětské nemocnice v Brně, kde diagnózu potvrdili. Zároveň nám vysvětlili, jaké má Lukášek šance na uzdravení a jak bude léčba vypadat. Dnes už to je více než rok, co se léčí.
Jak léčba probíhala a probíhá?
Diagnóza nám naprosto změnila život. Najednou jsme nevěděli, co bude zítra. Veškerý čas jsme začali podřizovat léčbě a Lukáškovu zdravotnímu stavu. Jakmile dostal horečku, museli jsme okamžitě jet do nemocnice. Vždy šlo o život.
Na začátku nemoci neměl prakticky žádnou imunitu. Jakákoli infekce nebo horečka pro něj znamenala riziko sepse. Často jsme museli vyrazit do Brna, které je od nás čtyřicet kilometrů, uprostřed noci nebo brzy ráno. První tři až čtyři měsíce byly doslova na hraně života a smrti.
Nejtěžší období přišlo loni v létě, kdy podstupoval nejintenzivnější chemoterapii. Neustále zvracel, bylo mu zle a několikrát jsme viděli, jak padá do mdlob. Strašně jsme se báli. Od října je v udržovací fázi léčby. Chemoterapii teď bere ve formě tablet, ne infuzí, a pravidelně jezdíme do Brna na kontroly, kde lékaři sledují hodnoty jeho krevního obrazu. Pokud bude všechno v pořádku celý rok, budeme vědět, že léčba zabrala. Pokud ne, existuje ještě možnost transplantace kostní dřeně a podobně. Teď už mu dokonce začaly znovu růst vlasy.
Jak to všechno Lukášek zvládá?
Myslím, že lépe než my. Je malý a neuvědomuje si, co jeho nemoc znamená. Když procházím dětským onkologickým centrem a vidím starší děti a dospívající, dochází mi, jak strašně těžké to musí být pro ně, protože už chápou, co se děje a co může přijít.
Během chemoterapie měl velmi podrážděný žaludek a nemohl jíst normální jídlo. Manželka ho ale ještě kojila a myslím si, že právě to mu hodně pomohlo. Pobyt v nemocnici ho ale také hodně zocelil. Na svůj věk je neuvěřitelně šikovný.
Co mu v nemocnici dělalo největší radost?
Jakmile mohl jíst, bylo to hlavně jídlo. Pořád chtěl chipsy, koblihy, sladkosti. Prostě všechno, co je nezdravé.
Jak nemoc ovlivnila zbytek rodiny?
Ostatní kluci se více upnuli na mě. Všichni s tím bojují po svém, ale myslím, že je to nějakým způsobem formuje. Navždy si budou pamatovat, čím jsme si prošli.
Nejtěžší to bylo pro manželku, ale je věřící, tak jí hodně pomohla modlitba. Já s vírou trochu bojuji. Pokud by někdo nahoře byl, říkám si, nedovolil by, aby tak malé děti vážně onemocněly.
Já jsem se snažil odreagovat prací a sportem. Ve škole na chvíli zapomenu na všechno ostatní. Ale únava se stejně hromadila. Pracoval jsem i v době, kdy byl Lukášek v Brně. Po vyučování jsem za ním vždycky jel, strávil tam chvíli a pak se vracel domů za dalšími třemi kluky. Hodně nám pomáhala babička. Bez ní bychom to nezvládli.
Teď chystáte charitativní sportovní akci. Jak vznikla tato myšlenka?
Teď, když už Lukáškovi de facto nemohu pomoct víc než být s ním, snažím se zaměstnat hlavu. Jinak by člověk pořád přemýšlel, jak to dopadne. A to nechci.
Sport je pro mě přirozené prostředí, i když už nejsem tak aktivní, jako dřív. Rozhodl jsem se proto uspořádat charitativní běh. Myšlenka na závod ve mně byla už dřív, ale teď dostala úplně jiný rozměr.
Kdy a kde se akce uskuteční?
Běh se poběží 18. dubna v zámeckém parku ve Ždánicích. Hlavní trasa má šest kilometrů, připravili jsme ale i dvaceti kilometrovou variantu. A kdo nebude chtít běžet, může si trasu projít pěšky. Za hodinu je hotovo.
Budou tam také závody pro děti, skákací hrad a další program. Je to akce pro všechny generace. Rád bych ji propojil i s osvětou. Společnost je dnes hodně rozdělená, a tady budeme všichni na chvíli za jeden tým.
Na co poputují vybrané peníze?
Minulý rok nám hodně pomohl kamarád, který pro nás založil sbírku. Následně o ní napsala článek redaktorka Seznam Zpráv Daniela Krásenská, za což jsem jí dodnes velmi vděčný. Výsledek sbírky byl neuvěřitelný, proto bych chtěl pomoci dále.
Peníze z běhu půjdou na podporu Dětského onkologického centra Fakultní nemocnice Brno. Konkrétní využití ještě upřesníme, ale mluvili jsme například o speciálním lůžku, herním prostoru pro děti nebo klidovém místě pro rodiče, kde by si mohli na chvíli odpočinout. Vše bude transparentní, sbírku bude spravovat organizace Krtek.
Co vás tato těžká zkušenost naučila?
Že čas je to nejcennější, co člověk má. A že rodina s nemocným dítětem je neustále vyčerpaná a žije ve strachu. Možná Lukáška ani nic nebolí. Nejhorší je ale ta nejistota a nevědomí, co bude dál.
Děkuji za rozhovor.
