Komentář
Bývalá učitelka popisuje svědectví znásilnění, mučení, sterilizací a vykonstruovaných zločinů uvnitř takzvaného převýchovného tábora v Číně.
Doktorka Sayragul Sauytbayová, 58letá etnická Kazaška z Ili kazašského autonomního prefekturátu ve Východním Turkestánu, který Komunistická strana Číny (KS Číny) nazývá Xinjiang, popsala roky, které strávila prací jako lektorka mandarínštiny v převýchovném táboře v tomto regionu.
„Na vlastní oči jsem viděla znásilnění, včetně hromadného znásilnění, i další nelidská zvěrstva,“ řekla Sauytbayová autorovi tohoto textu.
Původně byla ředitelkou pěti mateřských škol. V roce 2016, uprostřed masové internační kampaně KS Číny, byla donucena pracovat jako učitelka čínského jazyka uvnitř jednoho z převýchovných táborů.
Vysvětlila, že tábory byly oficiálně označovány jako centra odborného vzdělávání, ale zadržovaní byli zamčeni uvnitř a nesměli odejít. Na rozdíl od vězeňského trestu neexistoval žádný soudní proces, žádná obvinění a žádná pevně stanovená délka pobytu. Lidé neměli tušení, jak dlouho zde budou drženi, ani zda budou vůbec někdy propuštěni. Uvedla, že tato nejistota vytvářela neustálý strach.
„To je ta nejtragičtější část,“ řekla. V normálním vězeňském systému i člověk odsouzený na mnoho let ví, kdy jeho trest skončí, a žije s touto nadějí. „Ale v táborech nikdo neví, kdy vás propustí.“ Konstatuje, že mnoho lidí v detenci zemřelo a jiní žili každý den se strachem, že mohou zemřít už následující den.
Tábor, kde byla nucena pracovat, držel přibližně 2 500 lidí, muže i ženy, mladé i staré, včetně Kazachů, Kyrgyzů, Ujgurů a dalších turkických národů. Bezpečnostní kamery byly všude, uvnitř i vně tábora.
„Dohledové kamery sledovaly každý kout, každou činnost, všechno, co se v táborech dělo, 24 hodin denně,“ dodává. „Jediným místem bez kamer byla místnost, které říkali ‚černá místnost‘.“ Právě tam docházelo k mučení.
„Dokonce i když jsem učila ve třídě, bezpečnostní složky přišly, vytáhly vybrané lidi a odvedly je do černé místnosti,“ uvádí. „Během výuky jsme z té místnosti slyšeli křik. Lidi křičící: ‚Prosím, pomozte nám. Prosím, zachraňte nás.‘“
Po léta se objevovala obvinění ze sterilizací a nucené lékařské léčby v táborech. Sauytbayová tato obvinění potvrdila s tím, že zneužívání šlo daleko za hranice fyzického mučení. „Kromě mučení je násilně medikovali a dávali jim injekce, které je sterilizovaly,“ popisuje.
Na otázku, proč se domnívá, že KS Číny tyto praktiky prováděla, Sauytbayová vysvětlila, že Kazaši, Kyrgyzové, Ujguři a další turkické národy byli původními obyvateli Východního Turkestánu a že tábory jsou součástí dlouhodobé politiky likvidace původního obyvatelstva. Podle ní byli zadržovaní nevinní a nespáchali žádné skutečné zločiny. Jakmile se ocitli v táborech, úřady začaly vykonstruovávat obvinění, aby jejich zadržení ospravedlnily.
Pro Ujgury byly podle ní nejběžnějšími obviněními terorismus nebo separatismus. „Pokud měli jakoukoli náboženskou příslušnost, řekli, že jde o náboženský extremismus,“ říká. „Pokud se snažili udržet svou identitu, byli označeni za separatisty nebo teroristy.“ Tyto nálepky byly rutinně používány jako plošné ospravedlnění detence.
Sauytbayová poznamenává, že u Kazachů úřady jako důvod zadržení uváděly vazby na Kazachstán. To zahrnovalo příbuzné žijící v této zemi, cestování do Kazachstánu, držení kazašské karty k pobytu nebo dokonce komunikaci s někým za hranicí. Uvádí, že podobná obvinění se vztahovala na kohokoli, kdo měl vazby na to, co úřady interně označovaly jako 26 „teroristických“ zemí.
Zmiňuje, že existovalo zhruba 30 oficiálních kategorií obvinění používaných k ospravedlnění detence. Dokonce i minimální kontakt mohl vyvolat podezření. „Pokud jste dostali telefonát z jedné z těchto zemí nebo tam měli příbuzného, byli jste podezřelí.“ Tyto politiky podle ní neplatily pro hanské Číňany.
Podle Sauytbayové úřady po zadržení osoby zkoumaly její minulost a životní styl, aby vytvořily obvinění, které zapadalo do státního narativu. Podnikatelé byli obviňováni z ohrožování státní bezpečnosti kvůli zahraničním vazbám. Terčem se stávali také umělci a hudebníci. Uvedla případy, kdy byli kazašští zpěváci obviněni ze separatismu jen proto, že zpívali písně v kazašském jazyce. Odkazy na původ, dědictví nebo vlast byly považovány za důkaz protistátních postojů.
„Takto to dělali,“ sdílí. „Podívali se, kým jste byli, co jste v životě dělali, a pak našli zločin, který se hodil do jejich narativu.“
„Tito lidé už byli v táboře a teprve potom se vláda snažila najít důvod, jak je obvinit. Nedokázali vydržet psychické a fyzické mučení, kterému byli v táborech vystaveni.“
Situace byla podle Sauytbayové natolik beznadějná, že někteří lidé by si vzali život, ale i to bylo nemožné kvůli neustálému dohledu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
Poznamenává, že coby instruktorka mučena nebyla, ale její život byl jen nepatrně lepší než život vězňů. Dostávali tři malé porce jídla denně, obvykle misku řídké rýže a mantou (čínská napařovaná houska), bez možnosti získat další jídlo. Stejně jako vězni nesměla mít žádný kontakt s vnějším světem.
V roce 2018 ji po tom, co byla svědkem toho, co se v táboře dělo, úřady propustily, ale odmítly jí vrátit pozici ředitelky mateřské školy. Krátce nato byla varována, že ji KS Číny hodlá poslat zpět do tábora, tentokrát už jako vězeňkyni.
„Kdyby mě tam poslali znovu, věděla jsem, že už se odtamtud živá nedostanu,“ konstatuje.
Tváří v tvář hrozící detenci podstoupila riziko útěku a uprchla přes hranice do Kazachstánu, kde byla zatčena za nelegální vstup a čelila možnosti deportace zpět do Číny. Po měsících strachu, odvolávání a nejistoty nakonec získala status uprchlíka a v červenci 2019 byla přesídlena do Švédska, kde od té doby žije se svou rodinou.
Více než milion Ujgurů byl držen v detenčních táborech čínského komunistického režimu. Sauytbayová měla štěstí, že se jí podařilo uniknout. Dnes působí jako viceprezidentka exilové vlády Východního Turkestánu se sídlem ve Švédsku a své zkušenosti zdokumentovala v knize Hlavní svědek: Útěk z moderních čínských koncentračních táborů (The Chief Witness: Escape from China’s Modern-Day Concentration Camps).
Díky svědectví Sauytbayové a dalších uprchlíků jsou zločiny Komunistické strany Číny dobře zdokumentovány. Navzdory tomu však detence, mučení, sterilizace i odebírání orgánů nadále pokračují.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
