Komentář
Západní civilizace vznikla v 8. století před naším letopočtem v Řecku. Z jakéhosi kalného, negramotného čtyřsetletého věku temna se vynořilo zhruba 1 500 městských států. Tento chaos následoval po naprostém kolapsu palácové kultury mykénského Řecka.
To, co se však znovu objevilo, byla ústavní vláda, racionalismus, svoboda, svoboda projevu, sebekritika a volné trhy – to, co dnes známe jako základ jedinečné západní civilizace.
Římská republika řecký model převzala a dále jej rozvinula.
Po celé tisíciletí republika a následné impérium šířily západní kulturu, až se nakonec stala neoddělitelnou od křesťanství.
Od Atlantiku po Perský záliv a od Rýna a Dunaje až po Saharu se rozprostíralo obrovské území bezpečí, prosperity, pokroku a vědy – až do zhroucení Západořímské říše v 5. století našeho letopočtu.
To, co následovalo, byl druhý evropský temný věk, zhruba mezi lety 500 a 1000 našeho letopočtu.
Počet obyvatel klesal. Města chátrala. Římské silnice, akvadukty a zákony se rozpadaly.
Na místě starých římských provincií povstali kmenoví náčelníci a léna.
Zatímco dříve římské právo chránilo i venkovské obyvatele v odlehlých oblastech, během temných věků byly zdmi a kamenem jediné prostředky, jak zůstat v bezpečí.
Teprve na konci 11. století se staré hodnoty a know-how složitého světa řecko-římské civilizace postupně znovu objevily.
Pomalé znovuzrození později povzbudili humanisté a vědci renesance, reformace a nakonec dvousetletého evropského osvícenství 17. a 18. století.
Dnes se na Západě obecně věří, že naše civilizace už nemůže znovu sama sebe zničit, po čemž by následoval zbídačený a brutální temný věk.
Co ale způsobilo tyto předchozí návraty ke kmenovosti a ztrátu vědy, technologií a vlády práva?
Historikové uvádějí několik příčin společenského kolapsu – a dnes jsou děsivě povědomé.
Stejně jako lidé, i společnosti stárnou. Nastupuje sebeuspokojení.
Tvrdá práce a oběti, které vybudovaly Západ, také vytvářejí bohatství a volný čas. Pozdější generace tuto hojnost považují za samozřejmost. To, co vytvořilo úspěch, je nakonec ignorováno – nebo dokonce zesměšňováno.
Výdaje a spotřeba předbíhají příjmy, výrobu a investice.
Výchova dětí, tradiční hodnoty, silná obrana, láska k vlasti, náboženství, meritokracie a empirické vzdělávání mizí.
Střední třída autonomních občanů se vytrácí. Společnost se štěpí mezi několik pánů a mnoho nevolníků.
Znovu se objevuje tribalismus – předcivilizační vazby založené na rase, náboženství nebo sdíleném vzhledu.
Národní vláda se tříští do regionálních a etnických enkláv.
Hranice mizí. Masová migrace není kontrolována. Znovu se objevuje prastarý mor antisemitismu.
Měna se nafukuje, ztrácí hodnotu i důvěru. Dřívější normy nahrazuje všeobecná hrubost v chování, řeči, oblékání a etice.
Doprava, komunikace i infrastruktura upadají.
Konec je blízko ve chvíli, kdy je nezbytný lék považován za horší než samotná nemoc.
Takový byl život kolem roku 450 našeho letopočtu v západní Evropě.
Současný Západ by mohl vzbuzovat podobné obavy.
Plodnost klesla hluboko pod 2,0 téměř ve všech západních zemích.
Veřejný dluh se blíží neudržitelným úrovním. Dolar i euro ztratily velkou část své kupní síly.
Na univerzitách je běžnější zatracovat než ctít dary západní intelektuální minulosti.
Přitom čtenářské a analytické schopnosti průměrných Zápaďanů soustavně upadají.
Dokáže vůbec běžná populace obsluhovat či pochopit stále sofistikovanější stroje a infrastrukturu, které vytváří elitní skupina inženýrů a vědců?
Občan ztrácí důvěru v často zkorumpovanou elitu, která nechce chránit hranice svých národů ani nevynakládá dost peněz na kolektivní obranu.
Léky se opovrhuje.
Odvážíme se řešit spirálovité deficity, neudržitelný dluh a zkorumpované byrokracie a nárokové systémy?
Už samotná zmínka o reformě je očerňována jako „chamtivá“, „rasistická“, „krutá“ nebo dokonce „fašistická“ a „nacistická“.
V našich časech v děsivé repríze pozdní Římské říše nahrazuje absolutní hodnoty relativismus.
Kritická právní teorie tvrdí, že zločiny vlastně nejsou zločiny.
Kritická teorie rasy předpokládá, že celá společnost je vinna zákeřnou zaujatostí, a požaduje reparace v hotovosti a zvýhodnění při přijímání ke studiu a při zaměstnávání.
Asimilaci, akulturaci a integraci někdejšího tavicího kotlíku nahrazuje „salátová mísa“ tribalismu.
Přestože je současná Amerika mnohem bohatší, pohodovější a vědecky vyspělejší – bylo bezpečnější chodit nebo jezdit metrem v New Yorku a dalších velkých západních městech v roce 1960, než je tomu dnes?
Jsou dnes středoškoláci lepší v matematice než před 70 lety?
Byly filmy a televize zábavnější a více povznášející v roce 1940, nebo jsou zábavnější dnes?
Jsou nukleární rodiny se dvěma rodiči normou v současnosti, nebo tomu tak bylo v roce 1955?
Jsme požehnáni tím, že žijeme déle a zdravěji než kdykoli předtím – i když se širší společnost kolem nás zdá vratká.
Západ je však historicky jedinečně sebereflexivní a sebekritický.
Reforma a renesance byly v dějinách běžnější než pády zpět do temných věků.
Jenže lék na úpadek vyžaduje jednotu, poctivost, odvahu a činy – ctnosti, kterých je dnes zoufale málo na sociálních sítích, v populární kultuře i mezi politickou třídou.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
