Komentář
Pokud jste se vzdali myšlenky vlastnit globus, protože technicky vzato není potřeba; nebo pokud jste ho nikdy nevlastnili, naléhavě vás vyzývám, abyste to přehodnotili. Měl by ho mít každý – mladí, staří i ti ostatní. Pro ty, kdo touží po širším úhlu pohledu, je pohled na globus cestou k pochopení, kde se nacházíme ve vesmíru. Velké myšlenky najednou dávají smysl – proč slunce vychází na východě a zapadá na západě, proč příliv a odliv kolísají, proč se střídají roční období, proč plyne čas. To všechno tam najdeme.
Jistě, můžete se dívat na videa o Zemi, ale mít globus, nad kterým se můžete zamýšlet a kterého se můžete dotýkat, vás nutí cítit se trochu jako Bůh – bez úmyslu rouhat se: všichni bychom se měli cítit tak, jak se cítil velitel Apolla 8 Frank Borman, když poprvé spatřil Zemi vycházet zpoza Měsíce: „Takto to musí vidět Bůh.“
Prostě se zdá, že když máte globus – celý svět doslova ve svých rukou – začnete opravdu chápat, že všechny tyhle věci kolem existence se prostě nestaly náhodou. Jak poznamenal Isaac Newton: „Tento svrchovaně krásný systém slunce, planet a komet mohl vzniknout pouze na základě rady a vlády inteligentní a mocné bytosti.“
Krása globusu spočívá v jeho jednoduchosti: trojrozměrné zobrazení Země, které zve k doteku, otáčení a úžasu. Ploché mapy svět deformují, aby se vešel na stránku – běžná Mercatorova projekce dělá z Grónska útvar stejně velký jako Afrika, přestože Afrika je ve skutečnosti více než čtrnáctkrát větší; polární oblasti jsou masivně natažené.
Globus je naproti tomu trojrozměrná koule, která obecně zachovává skutečný zakřivený tvar planety – jako hluboký modrý oblouk vlastního stínu, jenž se za vámi zvedá při západu slunce. Okamžik, kdy si uvědomíte, že jemná růžová záře klenoucí se nad zemským stínem je Venušin pás – sluneční světlo rozptýlené v horních vrstvách atmosféry – vám otevře svět všem záhadám, o nichž jste ani netušili, že je neznáte.
Tato generace bere své dědictví vesmírného věku jako samozřejmost: rychle rostoucí, otevřeně přístupnou knihovnu ohromujících snímků Země – od slavné „Modré kuličky“ z mise Apollo 17 až po satelitní mapy s vysokým rozlišením dokumentující odlesňování a proměny oceánských proudů. Jsme první astronauti v křesle – nahlížíme skrz okno kosmické lodi a s úžasem hledíme na křehkou modrou tečku zavěšenou v prázdnotě: náš jediný úkryt v obrovském neznámu.
A přesto to byl tentýž pocit úžasu, který inspiroval americké otce zakladatele s jejich ve srovnání s dneškem primitivními znalostmi planety Země. George Washington, vždy praktický vůdce, si pouhé čtyři měsíce po nástupu do prezidentského úřadu v roce 1789 objednal z Londýna velký zemský globus. Požadoval globus „největších rozměrů a nejpřesnějšího a nyní používaného a osvědčeného druhu“. A nechtěl ho jako dekoraci do salónu či knihovny; pravidelně se s jeho použitím radil o obchodních trasách, diplomacii a strategii, a po odchodu do důchodu jej umístil do své pracovny v Mount Vernonu.
Pozoruhodné je, že jeho původní globus zůstal v jeho virginském domě, dnes je konzervován a vystaven jako svědectví o tom, jak se vůdci kdysi obraceli k takovým geografickým nástrojům, aby získali jasnější pohled na svět.
V dnešním vyspělém světě se geografie ocitla na okraji. Ve školách se už jen zřídka vyučuje jako samostatný předmět a mnoho států ji nevyžaduje ani k absolvování střední školy. Základní dovednosti, jako je čtení map nebo určování polohy na globusu, jsou vtěsnány do jiných předmětů (například do společenských věd), kde se jim dostane nanejvýš letmé zmínky.
Autor Robert C. Thornett nedávno napsal článek, v němž kritizuje moderní akademickou geografii za to, že se odklání od svého tradičního zaměření na regionální studia směrem k technologiím GIS, „klimatickému fanatismu“ a „woke agendám“. Poukazuje na to, že vysokoškolské osnovy s ní často zacházejí jako s druhořadou záležitostí. „Přinejmenším by měla být světová regionální geografie povinná pro všechny vysokoškolské studenty,“ napsal. „Orientace ve světě je stejně nezbytná jako orientace v kampusu.“
Výsledky se projevují v každodenním životě: tipuji, že většina Američanů nedokáže sebejistě ukázat místa na mapě, natož vysvětlit, proč jsou důležitá. Nevědět, kde leží Grónsko – ten obrovský arktický ostrov strategicky umístěný mezi Severní Amerikou a Evropou – znamená přehlížet jeho nepřiměřeně velkou strategickou roli ve 21. století – jeho polohu pro sledování ruské a čínské vojenské a ekonomické aktivity na dalekém severu, kontrolu klíčových námořních tras, stejně jako otázku, kdo by měl mít přístup k jeho prvkům vzácných zemin – kritickým pro moderní technologie. Neznat polohu Izraele – obklopeného arabskými sousedy (Egypt, Jordánsko, Libanon, Sýrie) – pravděpodobně mnohým znemožňuje plně pochopit základní titulky zpráv. Demonstrantů, kteří skandují „od řeky k moři“, bychom se měli ptát: „Která řeka? Které moře?“ A neznat polohu Venezuely na jihoamerickém kontinentu znamená ignorovat širší obraz její probíhající krize, následných migračních vln a vlnění, které to vyvolává na hranicích USA a na energetických trzích.
Když lidé nevědí, kde se nacházejí ve vztahu ke zbytku světa, aktuální události se jim jeví vzdálené a abstraktní. Jenže nejsou – utvářejí všechno od národní bezpečnosti až po ceny na čerpacích stanicích.
Nakonec je globus víc než pouhá dekorace – je to hmatatelná připomínka, že svět je propojený a že každý titulek se nás dotýká víc, než si myslíme. Každý by měl vlastnit globus, už jen proto, aby nám připomínal, že sdílíme jednu křehkou lidskost – spojenou pod bdělým Božím pohledem.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
