Komentář
Zatímco ambice amerického prezidenta Donalda Trumpa ovládnout obrovské dánské území Grónska má řadu strategických předností, je zároveň politicky problematická a hrozí promarněním vzácného politického kapitálu, který by mohl být nasměrován k dosažení mnohem většího cíle.
Mnohem účinnějším využitím tří let omezeného politického kapitálu Trumpovy administrativy by bylo sestavit obrannou osu spolupráce od Grónska po Patagonii, která by na celé generace zabezpečila západní polokouli proti ruským a čínským raketovým útokům.
Vojensko-strategická hodnota Grónska pro obranu Spojených států – zejména pro budoucnost Trumpova programu národní a spojenecké protiraketové obrany „Zlatá kupole“ a pro zabránění rusko-čínské kontrole Arktidy – je nepopiratelná.
Při pohledu na Zemi z polární perspektivy nabízí Grónsko ideální polohu pro pozemní dálkové radary a pozemní protiraketové systémy, které by mohly sestřelovat ruské, a dokonce i některé čínské mezikontinentální balistické střely s jadernými hlavicemi (ICBM) a balistické střely odpalované z ponorek (SLBM) ještě předtím, než překročí severní pól a vstoupí na kanadské a americké území.
Zatím však jak Dánsko, tak vláda Grónska nejsou ochotny své území Spojeným státům prodat. Obranná dohoda mezi USA a Dánskem z roku 1951 přitom poskytuje Spojeným státům široká práva k obranné výstavbě.
Navíc bývalá letecká základna Thule, dnes americká kosmická základna Pituffik, již v Grónsku poskytuje klíčové varování před ruským raketovým útokem a pomáhá zajišťovat americkou nadvládu ve vesmíru.
Tlačit ohledně této otázky znamená riskovat krizi. Pokud by to donutilo NATO vyloučit Washington, jak dlouho by trvalo, než by Rusko pocítilo pokušení eskalovat svou agresi proti Ukrajině a poté proti Polsku a pobaltským státům?
Možná by také okamžitě vzniklo evropsko-ruské kondominium, které by Rusko a Čína využily k přesunu významných ruských sil na podporu čínského útoku na Taiwan, včetně nasazení dalších ruských a čínských jednotek k ohrožení klíčových amerických základen na Aljašce, v Seattlu a podél západního pobřeží USA.
Mnohem produktivnějším využitím amerického politického kapitálu by bylo zapojit klíčové členy NATO, počínaje Dánskem a Spojeným královstvím, k rozšíření rozsahu národní protiraketové obrany Zlatá kupole tím, že se Grónsko stane součástí hemisférické obranné sítě, a zároveň oslovit hlavní demokracie Patagonie – Argentinu a Chile – aby na svém území vybudovaly základny včasného varování a protiraketové základny na obranu proti čínským střelám s trajektoriemi přes jižní pól.
V květnu 2025 zveřejnila Obranná zpravodajská služba (DIA) vzácný odhad budoucích čínských a ruských jaderných raketových hrozeb proti Spojeným státům, čímž podtrhla potřebu Trumpovy iniciativy Zlatá kupole.
DIA předpověděla, že do roku 2035 bude mít Čína 60 systémů frakčního orbitálního bombardování (FOBS) neboli jaderných raket, které dosahují orbitální výšky a využívají letové trajektorie přes jižní pól, s očekáváním, že jižní přístupy k americkým cílům budou méně chráněné.
Existuje však ještě hlubší budoucí čínská raketová hrozba, která by ospravedlnila investice do hemisférické protiraketové obrany, zejména takové, která by odůvodnila radarový a raketový dosah dosažitelný z patagonských základen.
Jde o rychle se blížící hrozbu vyzbrojených čínských znovupoužitelných kosmických nosných raket (SLV), které nyní vyvíjí přibližně 15 čínských státních a „komerčních“ společností vyrábějících SLV.
To, co tyto společnosti stavějí a co dělají, je nakonec řízeno Ústřední vojenskou komisí Komunistické strany Číny. Tato komise kontroluje Vesmírné síly Lidové osvobozenecké armády (LOA), které zase řídí veškeré čínské kosmické aktivity.
V prosinci 2025 testovaly dvě čínské společnosti vyrábějící kosmické nosné rakety – LandSpace (komerční) a státní China Aerospace Science and Technology Corporation – své první znovupoužitelné SLV prvního stupně; obě se je nepodařilo zachránit k opětovnému použití, ale letos se očekávají další testy.
Podle čínských zdrojů může v roce 2026 až osm dalších „komerčních“ čínských firem začít testovat své SLV.
Kromě toho by armáda mohla těmto čínským společnostem nařídit vývoj druhých stupňů raket schopných nést vícenásobné nezávisle naváděné jaderné hlavice (MIRV) přes Antarktidu do Latinské Ameriky k útoku na Spojené státy.
Nejméně dvě čínské společnosti plánují vyvinout znovupoužitelné SLV rakety prvního stupně téměř tak velké jako Starship americké společnosti SpaceX – které by dokázaly vynést náklad o hmotnosti až 100 tun na nízkou oběžnou dráhu Země, nebo potenciálně velmi velké bojové družice vyzbrojené lasery či vybavené k odhozu hlavic.
Další hrozbou je, že LOA získá přístup k dostatečnému počtu znovupoužitelných nosných raket, aby mohla provádět masivní mezikontinentální údery ne-jadernými hlavicemi a hypersonickými klouzavými tělesy (HGV) proti Spojeným státům, členským státům NATO a dalším americkým spojencům – což je destabilizující vyhlídka, protože Čína by byla více v pokušení tyto zbraně použít při nižším riziku jaderné odvety.
V zájmu obrany Spojených států i Evropy je, aby Čína nemohla využívat trasy jaderných útoků přes jižní pól, stejně jako je v zájmu všech latinskoamerických států, aby čínské jaderné či nejaderné útočné náklady nepřelétávaly nad jejich územím ani v jeho blízkosti.
To zdůrazňuje potřebu zapojit Chile a Argentinu do úvah o spolupráci na budování výkonných dálkových radarů včasného varování a – pokud možno – protiraketových základen na jejich území, které by poskytovaly maximální pokrytí potenciálních čínských raketových tras po východní i západní straně Latinské Ameriky.
Bylo by rovněž výhodné zapojit Spojené království do výstavby systémů včasného varování a případně protiraketových stanovišť na Falklandských ostrovech, které by poskytovaly pokrytí širší oblasti jižního Atlantiku a dokonce i jižní Afriky.
Dne 9. ledna zahájily Čína, Rusko a Írán třetí společné námořní cvičení s Jihoafrickou republikou, aktivitu pravděpodobně financovanou Čínou. Írán byl navzdory vážné ekonomické a politické krizi schopen vyslat svou největší válečnou loď.
Čínský komunistický režim má ambice rozšířit svou kosmickou spolupráci v Africe, potenciálně vybudovat základny pro čínské společnosti vyrábějící znovupoužitelné nosné rakety, které by se musely řídit vojenskými rozkazy režimu a PLA.
Zpočátku si lze představit, že Spojené státy vybudují velké lodě protiraketové obrany, které by se se souhlasem hostitelských zemí mohly rozmístit v chilských, argentinských a falklandských přístavech, čímž by se vyhnuly nutnosti budovat základny na jejich území.
I tak by však i minimalistický přístup měl zvažovat, jak zapojit vojenské síly alespoň Chile, Argentiny a Spojeného království do společného personálního obsazení případných protiraketových zařízení.
To by následně mohlo otevřít nové příležitosti pro obrannou a kosmickou spolupráci – všechny tři země již jsou signatáři dohody Artemis, která podporuje transparentní a mírové chování na Měsíci.
Vyhlídka na větší „patagonskou“ obrannou spolupráci také nabízí Spojenému království a Argentině příležitosti k budování větší důvěry, což může usnadnit hospodářskou spolupráci v širší oblasti Falkland.
Existuje rovněž větší hemisférický a americký zájem podporovat proces řešení otázky Falkland, protože Čína strávila většinu posledních 15 let snahou prodávat levicovým perónistickým režimům v Argentině zbraně, které by potřebovaly k zahájení druhé války o Falklandy.
Podpora hemisférické obrany proti současným i budoucím čínským raketovým hrozbám – a odepření Číně příležitostí k rozdmýchávání konfliktů, jako je podpora druhé války o Falklandy – může výrazně přispět k tomu, aby latinskoamerické státy odradila od poskytování jakéhokoli dalšího přístupu Komunistické straně Číny a čínské armádě, který by byl na úkor bezpečnosti celé polokoule.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
