Dávno předtím, než ji provázely skleněné střevíčky a víla kmotřička, vyprávěla „Popelka“ příběh o odvaze, spravedlnosti a ušlechtilosti.
S manželkou jsme na třetí narozeniny pustili naší dceři filmovou verzi „Popelky“ z roku 2015 od Kennetha Branagha. Seděla na pohovce v trochu pomačkaných modrých šatech a s plastovou korunkou na hlavě, nohy natažené před sebou, chodidla jí ani nepřesahovala okraj sedadla, oči dokořán, okouzlená příběhem, který se před ní odvíjel. Na filmy se moc nedívá a tenhle pro ni byl nový.
Protože jsme věděli, že ji čím dál víc zajímají princezny obecně a Popelka zvlášť, řekli jsme si, že to bude dokonalý narozeninový dárek. A opravdu byl. Když svůj oblíbený příběh viděla rozehraný na obrazovce v nádherných barvách a zvuku, zjevně ji to zasáhlo a inspirovalo způsobem, který sama ještě nedokázala vyjádřit.
Příběh o Popelce uchvacuje nesčetné generace dětí, zvlášť malých dívek, jako je ta moje, a také spoustu dospělých. Jeho trvalá přitažlivost svědčí o nadčasových pravdách a cenných mravních ponaučeních. Téma tohoto příběhu zůstává v našem kulturním vědomí přítomné už tisíce let, což jen potvrzuje jeho sílu a půvab.
Příběh Popelky v proměnách času
Jedna z nejstarších podob příběhu o Popelce se objevuje ve staroegyptském vyprávění „Rhodopis a její malé pozlacené střevíčky“. V tomto příběhu odnese orel střevíček ctnostné dívky jménem Rhodopis a upustí ho králi do klína. Krále tato podivná událost i krása střevíčku zaujmou, a tak se vydá hledat jeho majitelku. Když ji nakonec najde, vezme si Rhodopis za ženu a učiní z ní svou královnu.
Pozdější autoři k příběhu přidávali detaily, které už připomínají moderní verzi Popelky. Rhodopis se v jejich podání proměnila v otrokyni. Ostatní otroci s ní sice špatně zacházeli, ale zvířata ji měla ráda. Právě tady začaly vznikat rysy příběhu o Popelce, jak jej známe dnes.
Ještě známější verze příběhu vznikla v Číně za dynastie Tchang (618–907). Tato podoba už představuje zlou macechu a závistivé nevlastní sestry. Díky kouzelným kostem ryby a radě víly se hrdinka dostane na novoroční slavnost. Na oslavě ztratí střevíček, který najde král a podle něj ji vypátrá a vezme si ji za ženu.
Během renesance doputoval příběh o Popelce do západní Evropy. Každé nové převyprávění k němu přidalo další úpravy a vrstvy detailů jako letokruhy stromu. Francouzský autor Charles Perrault v roce 1697 vydal soubor pohádek, do něhož zařadil i „Cendrillon“. Právě tento příběh přinesl mnoho dnes už ikonických prvků, včetně víly kmotřičky s půlnočním omezením, dýně proměněné v kočár a samozřejmě skleněného střevíčku.
Nadčasová přitažlivost
To, že příběh o Popelce přetrvává epochu za epochou a objevuje se v řadě odlišných kultur, naznačuje jeho trvalou a všeobecnou hodnotu. Představuje archetyp neprávem pronásledované hrdinky, která si svou trpělivou ctností uprostřed útlaku nakonec vyslouží odměnu. Tento archetyp oslovuje lidi napříč dobami i místy. Proč? Protože zkušenost s útlakem a zkouškami je lidsky univerzální a stejně univerzální je i touha je překonat. Popelka nabízí vzor, jak překonat utrpení prostřednictvím ctnosti.
Popelka se se svou situací potýká, postaví se jí čelem a snaží se z ní vytěžit to nejlepší. Nad svými trýzniteli nakonec zvítězí tím, že neklesne na jejich úroveň a zachová si „laskavost a odvahu“, jak říká Lily Jamesová ve filmu Branaghově verzi. Nezvítězí nad zlem násilím ani ctižádostí, ale ctností a nečekanou kouzelnou pomocí. Dokonce i vyšší síly nad ní drží ochrannou ruku právě pro její dobrotu.
Je něco strhujícího na tom, jak Popelka vystoupí z nejnižšího postavení až na to nejvyšší, a to jako odměna, o niž neusilovala, ale kterou si zasloužila svou ctností. Právě po takové nečekané proměně strašné situace v to nejlepší touží každé lidské srdce a ve svých lepších chvílích v ni stále věří.
Jak to skvěle vyjádřil J.R.R. Tolkien ve své eseji „O pohádkách“:
„Útěcha pohádek, radost ze šťastného konce — nebo přesněji z dobrého konce. Katastrofa … tato radost … je náhlá a zázračná milost: nikdy nelze počítat s tím, že se zopakuje. Nepopírá existenci dyskatastrofy, smutku a selhání: možnost toho všeho je pro radost z vysvobození nezbytná; popírá však (navzdory mnoha důkazům, chcete-li) všeobecnou konečnou porážku, a potud je evangeliem, dává letmý záblesk Radosti, Radosti za zdmi světa, palčivé jako žal.“
Taková kosmická naděje vtělená do pohádky promlouvá k některým z našich nejhlubších tužeb.
To všechno platí stejně pro dospělé jako pro děti. Dětské publikum si však v tomto ohledu zaslouží zvláštní pozornost. Ačkoli malé děti nedokážou přesně vyjádřit, proč je příběh dívky se skleněným střevíčkem tolik přitahuje, něco z těchto pravd už nejspíš tuší. Jejich mravní kompas se už začal utvářet a ony poznají nespravedlnost i laskavost, když je vidí. A velmi silně touží po spravedlnosti — takové, jakou přináší závěr Popelky.
Mám za to, že malé dívky, jako je moje dcera, nejprve uchvátí Popelčina krása. Malé dívky přirozeně touží být krásné. V Popelce nacházejí podobu krásy, s níž se mohou ve své fantazii ztotožnit. Málokdy jim stačí si o Popelce jen číst — chtějí být Popelkou i ve svých hrách. A právě tady — a v tom možná spočívá prostá genialita pohádek — vnější Popelčina krása vede její malé obdivovatelky k tomu, aby ocenily i její vnitřní krásu. To, co začíná jako prosté vizuální okouzlení, proniká do srdce a pomáhá dětem přemýšlet o mravních otázkách.
Řečeno jednoduše, Popelka je dobrým vzorem. Pomáhá dětem spojovat krásu nejen se vzhledem, ale i s činy — s trpělivostí, laskavostí, odhodláním a nadějí. I proto bychom měli svým dětem dál číst pohádky a pouštět jim jejich kvalitní filmová zpracování. Jejich vnější prvky, zářící kouzlem, radostí a podněty pro dětskou fantazii, vedou děti jemně k hlubšímu zkoumání pravdy, krásy a dobra.
