Díky fotografii a rodícímu se filmovému médiu proměnili dva bratři Grand Canyon z opomíjené pustiny v turistickou destinaci.
V prvních letech 20. století, kdy byl Grand Canyon spíše odlehlou hranicí než celosvětovým symbolem, se dva bratři z Pensylvánie postavili – doslova – na okraj dějin.
Ellsworth a Emery Kolbovi dorazili na jižní okraj nikoli jako vědci či vládní úředníci, ale jako fotografové s citem pro načasování, dramatičnost a nově se prosazující sílu obrazu. Jejich práce zásadně ovlivnila to, jak Američané začali kaňon vnímat. Zároveň se stali průkopníky komerční fotografie v jedné z nejpůsobivějších krajin Spojených států.
Dva dobrodružní bratři
Ellsworth L. Kolb, narozený roku 1876, dorazil do Grand Canyonu v roce 1901, tedy v době, kdy železniční spojení do severní Arizony – posílené železnicí Santa Fe a jejími partnery – zpřístupňovalo jižní okraj stále většímu počtu turistů z východu a středozápadu. Kaňon byl tehdy stále drsný, minimálně rozvinutý a teprve začínal být vnímán jako cíl, nikoli jako náročná výprava.
Ellsworth si rychle uvědomil, že tito návštěvníci – mnozí z nich se s podobnou krajinou setkávali poprvé – touží po hmatatelném důkazu svého zážitku. Fotografii vnímal jako ideální svědectví. O rok později si nechal přivézt mladšího bratra Emeryho C. Kolba, narozeného roku 1881, který dorazil v roce 1902 s fotoaparátem, hudebním talentem a chutí po dobrodružství.
Bratři začínali skromně – postavili si stan poblíž začátku stezky Bright Angel Trail, kudy sestupovaly do kaňonu skupiny jezdců na mulách. Fotografovali turisty na samém okraji srázu a slibovali jim hotové snímky při návratu.
Práce byla namáhavá. Na okraji kaňonu byl nedostatek vody vhodné pro vyvolávání fotografií, a tak Kolbové často nosili zásoby ze studánek a potoků dole. Svou práci přizpůsobovali rytmu stezky. Závodili s časem, aby snímky zpracovali dřív, než se karavany mul vrátí. Rychlost a vytrvalost se staly jejich konkurenční výhodou. A systém fungoval – brzy se ukázal jako velmi výnosný.
Do roku 1904 začali bratři budovat trvalé zázemí – vzniklo Kolb Studio. Stálo přímo na okraji kaňonu u začátku stezky Bright Angel Trail. Během následujících dvou desetiletí ho postupně rozšiřovali. Sloužilo zároveň jako domov i podnikání – vícepodlažní stavba ukotvená v kaibabském vápenci, jejíž balkony vyčnívaly nad prázdným prostorem. Návštěvníci sem chodili nejen za fotografiemi, ale i za rozhovory, příběhy a zvláštním pocitem blízkosti, když stáli v domě doslova zavěšeném nad propastí.
Dobrodružná mysl
Od samého začátku vnímali Kolbové fotografii jako zážitek, nikoli jen dokumentaci. Jejich snímky zachycovaly víc než geologii – přenášely měřítko, pohyb i lidskou přítomnost. Zobrazovaly karavany mul klikatící se dolů, postavy zmenšené na siluety proti vrstveným stěnám i světlo protínající kámen. Tyto fotografie se šířily široko daleko – v albech, na pohlednicích i během ilustrovaných přednášek, které přiváděly Grand Canyon do salonů, škol i radnic daleko od Arizony. Kaňon se tak stal známým dávno předtím, než byl snadno dostupný.
Nejodvážnější podnik přišel v roce 1911, kdy se bratři vydali na nebezpečnou cestu po řece Colorado skrz kaňon. Dřívější říční expedice sice existovaly, ale jen málokterá vezla kamery – a ještě méně jich mělo ambici výsledky veřejně promítat. Kolbové vezli těžkou ručně poháněnou filmovou kameru a natáčeli peřeje, přenášení lodí i situace blízké katastrofě na trase, která prověřila jejich vytrvalost i techniku.
Po návratu na okraj se jejich „film o Grand Canyonu“ stal hlavní atrakcí Kolb Studia. Návštěvníci se tísnili v malém sále, aby sledovali jejich výpravu na plátně. Promítání často doprovázelo živé vyprávění – mnohdy přímo Emeryho. Po desítky let se film pravidelně uváděl a nabízel divákům možnost prožít cestu do míst, kam by se většina nikdy nedostala. Byl to zároveň zážitek, vzdělání i reklama. Pravděpodobně žádná jiná atrakce nepřispěla tolik k upevnění jejich pověsti.
Úspěch bratří se neobešel bez konfliktů. S rostoucím turismem se větší komerční společnosti – především Fred Harvey Company – snažily ovládnout koncese, včetně fotografických služeb. Kolbové se bránili, řešili smlouvy, spory o území i měnící se federální dohled, aby si udrželi nezávislost. To, že obstáli vedle mnohem silnějších konkurentů, svědčí nejen o jejich fotografickém talentu, ale i o vytrvalosti a obchodním důvtipu v čím dál regulovanějším prostředí.
Ve 20. letech se jejich spolupráce rozpadla. Ellsworth opustil Grand Canyon a usadil se v Kalifornii, kde roku 1960 zemřel. Emery zůstal v Kolb Studiu, pokračoval v podnikání a žil na okraji kaňonu více než půl století. Stal se jeho neodmyslitelnou součástí – vítal návštěvníky, vyprávěl příběhy a udržoval studio až do své smrti v roce 1976 ve věku 95 let.
V té době už byl Grand Canyon desítky let národním parkem a svět, který Kolbové pomohli představit, se výrazně změnil. Každoročně sem přijížděly miliony lidí, často s vlastními fotoaparáty. Kolb Studio však přetrvalo. Přestože mu v polovině 20. století hrozilo zbourání kvůli sjednocování architektury parku, díky historické ochraně se dochovalo.
Ve 2010. letech prošlo rekonstrukcí. Dnes slouží jako galerie a knihkupectví spravované organizací Grand Canyon Conservancy a vystavuje fotografie, vybavení i filmy bratrů Kolbových.
Kolbové nevynalezli fotografii a nebyli jediní, kdo dokumentoval americký Západ. Patřili však mezi první, kdo vybudovali dlouhodobě úspěšný komerční podnik v prostředí národního parku. Brzy pochopili, že fotografie může zprostředkovat divočinu lidské představivosti – že obrazy dokážou proměnit vzdálenou krajinu v osobní zkušenost. Dnešní zvyk návštěvníků zachytit kaňon, dokázat svou přítomnost a odnést si jeho obraz domů, má kořeny i v jejich odkazu.
O více než sto let později dopadá světlo na stejné kameny a lidé se zastavují na místech, kde kdysi Kolbové stavěli své kamery. Kaňon zůstává obrovský, lhostejný a neuchopitelný. Díky bratrům Kolbovým však patřil mezi první americká místa, která byla skutečně „viděna“ – způsobem, jenž navždy změnil, jak národ vnímá vlastní rozměr.
