Komentář
Švýcarsko je podle indexu Human Freedom Index nejsvobodnější zemí na světě. Malé rozlohou, ale obrovské svou institucionální autonomií, vybudovalo decentralizovanou, měnově stabilní a hluboce participativní demokracii – a to vše mimo Evropskou unii.
Zatímco členské státy nemají jinou možnost než přijímat jednotné směrnice navržené v Bruselu, Švýcarsko vyjednává sektorové dohody podle svého národního zájmu a s demokratickým souhlasem svých občanů. Nový balíček „Bilaterals III“, jehož vstup v platnost závisí na schválení švýcarským parlamentem a případně i na referendu, připomíná, že existuje alternativa k evropskému integračnímu modelu založenému na jednotném přístupu pro všechny.
Institucionální architektura Švýcarska omezuje centrální moc. Výkonná moc není soustředěna v jediné osobě, ale vykonává ji kolektivně sedmičlenná Spolková rada. Prezident Konfederace, volený pouze na jeden rok, plní v zásadě reprezentativní funkce. Systém byl navržen tak, aby zabránil personalizaci moci a zamezil dlouhodobé koncentraci pravomocí.
Kantony – federální státy s téměř úplnou fiskální a správní autonomií – mezi sebou soutěží v oblasti daní, regulace i veřejné politiky. Tato institucionální konkurence vytváří trvalé pobídky k efektivitě a zároveň usměrňuje politickou moc: špatná rozhodnutí mohou vést k odlivu kapitálu i obyvatel do atraktivnějších jurisdikcí.
Švýcarský systém je zakořeněn v hluboce zakotvené kultuře přímé demokracie. Prostřednictvím fakultativního referenda může 50 000 občanů požadovat, aby zákon schválený parlamentem byl předložen lidovému hlasování. Se 100 000 podpisy mohou občané navrhnout změny ústavy. Strukturální otázky jsou pravidelně rozhodovány v referendech. Politická moc tak zůstává pod neustálou kontrolou obyvatelstva.
Je proto přirozené, že vztah Švýcarska k Evropské unii nikdy neměl podobu institucionální podřízenosti, ale spíše smluvní a dobrovolné spolupráce.
V roce 1992 Švýcaři odmítli vstup do Evropského hospodářského prostoru. V roce 2001 pak jasně odmítli – 76,8 procenta hlasů – zahájení jednání o plném vstupu do Evropské unie. Švýcarsko si ponechalo švýcarský frank, zachovalo vojenskou neutralitu a odmítlo princip automatické nadřazenosti evropského práva.
Švýcarské odmítnutí následovalo po stále silnějším centralizačním trendu Evropské unie během posledních tří desetiletí: Jednotný evropský akt omezil právo veta členských států; Maastricht zahájil měnovou unii a politickou integraci; Amsterodamská a Niceská smlouva rozšířily pravomoci v oblasti justice a správy; a Lisabonská smlouva upevnila Unii jako politického aktéra s vlastní právní subjektivitou a rozšířila hlasování kvalifikovanou většinou. Zatímco EU směřovala k automatické harmonizaci, Švýcarsko trvalo na vyjednávání případ od případu.
Tento rozdíl se jasně projevil v roce 2021, kdy se Brusel pokusil přimět Švýcarsko začlenit bilaterální dohody do institucionální dohody, která by znamenala sladění s právem EU a posílení mechanismů řešení sporů. V praxi by to Švýcarsko přiblížilo k trvalé právní integraci. Bern z jednání odstoupil.
V prosinci 2024 byl uzavřen balíček Bilaterals III, jehož cílem je aktualizovat a stabilizovat vztahy v oblastech, jako jsou energetika, mobilita, výzkum, vzájemné uznávání standardů a volný pohyb osob. Balíček zahrnuje posílenou ochrannou klauzuli umožňující dočasná omezení imigrace v případě nadměrného tlaku, stejně jako větší zapojení kantonů.
Strana SVP, v současnosti nejsilnější politická síla v zemi, shromáždila podpisy pro iniciativu „Ne desetimilionovému Švýcarsku“, o níž se má hlasovat v červnu 2026. Návrh usiluje o ústavní zakotvení limitu 10 milionů stálých obyvatel. Pokud by byl schválen, mohl by vládu přinutit k drastickému omezení imigrace a v konečném důsledku i k ukončení dohody o volném pohybu osob s Evropskou unií.
Tím, že evropská integrace vybudovala architekturu založenou na nadřazenosti evropského práva, rozšiřování hlasování kvalifikovanou většinou a neustálém přenosu pravomocí, byla prezentována jako pokrokový a v mnoha ohledech nevratný proces. Švýcarsko ukazuje, že taková nevyhnutelnost je politický mýtus.
Země si udržuje hluboký přístup na evropský trh, zachovává měnovou suverenitu, kontroluje svou fiskální politiku a zároveň udržuje mechanismy přímé demokracie schopné blokovat zásadní rozhodnutí. Prosperita se nezhroutila. Stabilita nezmizela. Spolupráce nepřestala.
Švýcarský příklad ukazuje, že evropská centralizace není ani nevyhnutelná, ani nezbytná, ani nepředstavuje jedinou cestu k prosperitě. Naopak společnosti jsou svobodnější a prosperují více tehdy, když prostřednictvím dohody uzavírají smlouvy, které staví na první místo jejich vlastní nejlepší zájmy.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
