Ačkoliv během Francouzské revoluce trvala jen několik měsíců, posloužila Pařížská komuna jako raný vzor pro komunistické režimy 20. století.
Historie se neopakuje úplně přesně, ale obsahuje cykly, vzorce, předzvěsti a ozvěny. Krátce trvající Pařížskou komunu z roku 1871 lze vnímat jako ozvěnu extrémních tendencí Francouzské revoluce a současně jako předzvěst militantně ateistických komunistických států, které vznikly ve 20. století.
Zrozená z války
Osudná Pařížská komuna – jeden z nejradikálnějších experimentů v evropské politice – se objevila jako drama uvnitř dramatu. Oním širším rámcem byla prusko-francouzská válka, neuvážený pokus francouzského císaře Napoleona III. zastavit rostoucí moc pruského kancléře Otty von Bismarcka, jenž usiloval o sjednocení německých států v jeden národ. Sebevědomí francouzští generálové císaři tvrdili, že nově reorganizovaná armáda je nadřazena německým silám – zejména díky novým zadovkám a rané formě kulometu. Jisté vítězství nad Pruskem mělo podle nich podpořit Napoleonovu klesající popularitu.
Ve skutečnosti se Francouzi ukázali být žalostně nepřipraveni čelit náporu lépe vycvičené, přísně organizované a početně silnější pruské armády. Válka trvala necelý rok a vyvrcholila ponižující porážkou v bitvě u Sedanu, v níž byl zajat samotný Napoleon III. Císař byl v květnu 1871 nucen přijmout mírové podmínky, které byly pro Francii katastrofální a znamenaly kolaps druhého francouzského císařství: země postoupila provincie Alsasko a Lotrinsko a musela zaplatit odškodné ve výši pěti miliard franků. Německá vojska zemi okupovala až do úplného splacení této částky. Německo navíc z konfliktu vzešlo jako jednotný stát a hlavní hráč na poli evropské politiky, přesně podle Bismarckova plánu.
Obyvatelé Paříže během německého obléhání města na konci války strašlivě trpěli. Aby přežili, museli jíst zvířata ze zoologických zahrad, kočky, psy a krysy. Po skončení bojů obsadila části města pruská vojska. Napoleon byl sesazen a jeho manželka, císařovna Evženie, uprchla z Francie v přestrojení s pomocí amerického zubaře.
Vzestup Komuny
Po rozpadu vlády Napoleona III. se do čela prozatímní francouzské vlády postavil Adolphe Thiers. Francouzské Národní shromáždění zvolené v únoru 1871 tvořila konzervativní až roajalistická většina. Nová Třetí francouzská republika se opírala o konzervativnější venkovské obyvatelstvo a katolickou církev. To vyvolalo u republikánsky smýšlejících Pařížanů – z nichž mnozí byli radikální socialisté, anarchisté a odpůrci monarchie – oprávněné obavy, že se vláda pokusí o obnovu království.
Z obavy před nepřátelstvím Pařížanů nechal Adolphe Thiers svou vládu usídlit ve Versailles. Nařídil odzbrojení pařížské Národní gardy a usiloval o konfiskaci jejich děl. Tento krok, spolu s Thiersovou kapitulací před Němci, vyvolal u pařížských dělníků vlnu hněvu. Jiskra revoluce se proměnila v masivní požár. Dělníci odmítli vydat zbraně a pařížští revolucionáři navíc zajali a zabili dva generály vyslané z Versailles. Vládní síly nakonec ustoupily do Versailles, aby se přeskupily.
Vznik Komuny a její radikální křídla
Dne 18. března 1871 vytvořili příslušníci Národní gardy, dělníci a revolucionáři vlastní vládu – Pařížskou komunu. Tito aktéři se do historie zapsali jako „komunardi“.
Komunardi představovali nesourodou skupinu zahrnující mnoho extremistů s často odlišnými názory. Spojovala je však nenávist k Thiersově vládě a ke všemu, co připomínalo Ancien Régime – společenský a náboženský řád svržený Velkou francouzskou revolucí. Mezi členy nové vlády nechyběli jakobíni, nejextrémnější strana událostí let 1789–1799, která stála za nechvalně proslulou hrůzovládou.
Zastoupeni byli také proudhonisté, vyznavači socialisticko-anarchistického učení Pierra-Josepha Proudhona, a blanquisté, obdivovatelé Louise Augusta Blanquiho, kteří usilovali o násilné nastolení socialistického státu.
I přes vnitřní konflikty se komunardi shodli na programu, který odkazoval na radikální projekt z roku 1793 a usiloval o hlubokou proměnu společnosti. Odmítli katolicismus jako státní náboženství a zabavili církevní majetek – mnoho kostelů bylo uzavřeno, vypleněno a přeměněno na vězení či shromaždiště.
Komuna sekularizovala školství, zavedla omezení pracovní doby, zrušila dětskou práci a dala dělníkům právo převzít opuštěné továrny. Některé komunardky prosazovaly právo žen na rozvod, vzdělání a rovné mzdy, volebního práva se však nedočkaly a mnoha cílů nebylo kvůli krátkému trvání režimu dosaženo.
Předchůdci komunismu
Populární vyobrazení komunardů je často představuje jako hrdinné příklady osvíceného myšlení. Současné narativy se nezřídka zaměřují pouze na brutalitu, s jakou Třetí republika povstání potlačila. Takové líčení však mnohdy lakuje narůžovo radikalismus revolucionářů a krutost jejich vlastních činů. Jak píše Solène Tadiéová pro National Catholic Register:
„Strašlivá vlna represí, která následovala po tomto období povstání a je považována za nejnásilnější epizodu v dějinách země od Francouzské revoluce… má tendenci zakrývat bezohledné násilnosti, které komunardi páchali na těch, které považovali za své nepřátele, včetně mnoha duchovních.“
Pařížská komuna byla skutečně ostře antiklerikální. Protináboženské zákony byly jen jednou tváří tohoto postoje. Komunardi se totiž neštítili katolické duchovní chladnokrevně vraždit – jejich obětí se stal i pařížský arcibiskup Georges Darboy. Jedním z nejtemnějších momentů byl masakr v ulici Rue Haxo, kde bylo bez soudu popraveno přes 50 rukojmí, aniž by se dopustili jakéhokoli zločinu.
Svým ateistickým nepřátelstvím vůči víře a ochotou likvidovat „nežádoucí“ osoby bez práva na proces Pařížská komuna předznamenala komunistické vlády Lenina, Stalina a Maa, kteří totéž činili v nepředstavitelném měřítku. Ačkoliv Komuna nikdy neklesla na úroveň nelidskosti těchto pozdějších režimů, byla v určitém smyslu jejich generální zkouškou.
Bezohlednost Komuny vůči lidskému životu lze dobře ilustrovat jejím dekretem: „Každá poprava válečného zajatce nebo stoupence regulérní vlády Pařížské komuny bude okamžitě následována popravou trojnásobného počtu rukojmí… kteří budou určeni losem.“ Takto extrémní ustanovení vyděsilo i některé samotné komunardy.
Konec… nebo začátek?
Komunardi se opevnili v očekávání útoku z Versailles a ulice města přehradili barikádami. Útok přišel jako blesk z čistého nebe. Vojska Třetí republiky vtrhla do města a koncem května 1871 revoluci v krvi potlačila. Během „Krvavého týdne“ byly popraveny tisíce skutečných i domnělých komunardů. Podle odhadů bylo v boji zabito nebo popraveno 10 000 až 25 000 lidí.
Přestože Pařížská komuna skončila nezdarem, inspirovala revolucionáře po celém světě. Vladimir Lenin i Mao Ce-tung se k jejímu odkazu hrdě hlásili. Jedna z jejích vlajek byla po Leninově smrti položena k jeho tělu v mauzoleu. Karl Marx o Komuně psal s nadšením a nazval ji „slavným předzvěstníkem nové společnosti“, kterou uskutečnili dělníci „útočící na nebesa“.
Marx a Engels viděli v Pařížské komuně první reálný příklad diktatury proletariátu a nástroj k vyvrácení ekonomických základů, na nichž spočívá existence tříd.
Tato hrůzná epizoda francouzských dějin, ač trvala pouhé dva měsíce, zanechala v historii nesmazatelnou stopu – především díky úspěšným komunistickým revolucím, které pomohla inspirovat, a to s katastrofálními následky pro miliony lidských životů.
Pařížská komuna z roku 1871 trvala krátce, přesto se stala brutálním předobrazem ateistických režimů 20. století a teroru za vlády Lenina.
–ete–
