Komentář
Muž si zkrátí cestu do práce, projede staveništěm a propíchne si pneumatiku. Takový defekt připišme nevědomosti. Druhý den jede stejnou trasou a znovu píchne. Buď je zapomnětlivý, nebo si libuje v hazardu. Třetí den všechno zopakuje se stejným výsledkem, což z něj dělá hlupáka. Když se stejnou cestou vydá i čtvrtý den, platí známé rčení: „Definice šílenství je dělat pořád dokola totéž a očekávat přitom jiné výsledky.“
Každý, kdo v roce 2026 podporuje komunismus – a zahrnuji sem i jeho marxistického bratrance, demokratický socialismus a všechny ostatní druhy kolektivismu – patří do čtvrté kategorie.
Už více než sto let, počínaje Ruskem, padají země po celém světě za oběť komunismu, ať už prostřednictvím voleb, nebo násilím. Za tu dobu komunismus zabil po celém světě více než 100 milionů mužů, žen a dětí. V jedné zemi za druhou zadupal „život, svobodu a hledání štěstí“, uvrhl celé národy do bídy a zničil dávné tradice, kultury i náboženství.
Po tolika proražených pneumatikách by měl zdravý rozum každému napovědět, že je čas zvolit jinou cestu.
Přesto průzkum Cato Institute–YouGov z května 2025 zjistil, že „62 procent Američanů ve věku 18–29 let uvádí, že má ‚příznivý názor‘ na socialismus, a 34 procent říká totéž o komunismu“. Pohled na socialismus šokuje; pohled na komunismus udeří jako blesk. Nejrevolučnější a nejúspěšnější forma vlády, jaká kdy byla vytvořena – americká republika – je nyní ohrožena mrtvou rukou vyvrácených ideologií.
Proč?
Většina komentátorů ukazuje na školství coby viníka této katastrofy – a oprávněně. Za posledních 50 let naše veřejné školy žalostně selhaly ve výuce amerických dějin. Buď jejich význam v osnovách snižují, nebo, což je ještě horší, z nich dělají nástroj propagandy, když učí studenty pohrdat Amerikou pro její minulé nespravedlnosti, aniž by zmínily, že americké právo a ctnost se je vždy snažily napravovat. Během stejného půlstoletí levice dobyla a nyní ovládá katedry historie na mnoha vysokých školách a univerzitách, jejichž absolventi pracují ve školství, ve vládě i v médiích. Výsledkem je socialistická saturace společnosti.
Protilékem je vyučovat skutečné dějiny Ameriky i kolektivismu. Dvacáté století je učebnicí selhání kolektivismu – od Lenina přes Hitlera až po Castra, od Marxe po Maa. Všichni, kdo známe krvavý a hanebný příběh těchto centralizovaných, shora řízených režimů, bychom měli mladé učit, jak to dobře věděli i naši Otcové zakladatelé, že vláda ze své podstaty lační po moci a kontrole. Bez kontroly hltá majetek i přirozená práva a plodí neschopnost a korupci.
Nemusíme cestovat do zahraničí ani sahat hluboko do minulosti, abychom tuto lekci zneužívání a rozpínavosti učili. S pravomocemi rozšířenými mnohem dál, než co si Otcové zakladatelé dokázali představit, napáchala naše federální vláda a některé vlády jednotlivých států obrovské škody na americkém školství a zdravotnictví. Byrokratická pravidla a dobře míněné regulace nejčastěji dusí inovace, výrobu i průmysl. Kolaps našich hranic, nezvládnutá covidová krize, volební nesrovnalosti a masivní korupce mnoha úřadů – to vše odhaluje nebezpečí přebujelé vlády, která se vymkla kontrole. Jde o učebnicové příklady kolektivismu, které si může prostudovat každý, kdo se z nich chce poučit.
Výuka základů formální logiky na středních školách, jak to dělají některé domácí školy a soukromé akademie, by mohla studenty proti tomuto viru rovněž imunizovat. Logika, rozum a zdravý úsudek jsou tři obranné linie proti kolektivistické ideologii.
Přesto se domnívám, že řady této skupiny mladých socialistů také rozšiřuje další faktor – strach spojený s nezralostí. Přehnaně chráněni rodiči, kteří mají ty nejlepší úmysly, odstřiženi od skutečného světa a skutečné lidské interakce svými telefony a obrazovkami a často proměňováni v oběti terapeutickou kulturou, se mladí obracejí na stát, aby jednal in loco parentis, tedy v roli náhradního rodiče. Znepokojeni svou budoucností a neznalí každodenního světa svobodného podnikání hledají ochranu a vedení v pečovatelském státě a touží po životě bez rizika. Soběstačnost a sebekázeň, tito věrní druzi svobody, je děsí k smrti.
To jsou voliči, kteří posílají do úřadů politiky spojené s organizací Democratic Socialists of America (Demokratičtí socialisté Ameriky), kandidáty jako Alexandria Ocasio-Cortezová a Zohran Mamdani. To jsou voliči, kteří naplňují slova Bena Franklina: „Ti, kdo jsou ochotni vzdát se základní svobody, aby získali trochu dočasného bezpečí, si nezaslouží ani svobodu, ani bezpečí.“
Jen tehdy, budeme-li mladé lidi učit soběstačnosti spolu se skutečnými dějinami Ameriky – včetně jejích chyb, ano, ale především jejích ctností – budou osvobozeni od slibů socialismu, které se až příliš rychle proměňují v okovy.
Zde mi na mysl přichází starý vtip ze Sovětského svazu:
Školák napsal do slohové práce: „Moje kočka právě porodila sedm koťat. Všechna jsou komunisté.“
Následující týden napsal: „Všechna koťata mé kočky jsou kapitalisté.“
Učitel ho požádal, aby změnu vysvětlil: „Minulý týden jsi říkal, že jsou všechna komunisté.“
Chlapec přikývl: „Byla. Ale tento týden otevřela oči.“
Společnost, nejen její mladší generace, musí dospět a otevřít oči, chce-li se vyhnout dalšímu ničení svobod a selháním kolektivistických politik.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
