Komentář
Označení „antivaxer“ je dnes běžné pro každého, kdo odmítá povinné nařízení nebo kritizuje obrovská právní privilegia, ochrany, patenty a dotace, které toto odvětví dnes dostává. Vztahuje se také na ty, kdo se snaží upozornit na poškození zdraví a úmrtí v souvislosti s očkováním, což je citlivé, a dokonce potlačované téma v odvětví, které spoléhá na utilitaristické měřítko k prokazování své společenské hodnoty.
Tato nálepka nedává vždy ani často smysl. Dominantním tématem hnutí dnes – a vždy tomu tak bylo – je odmítnout zásahy a na toto odvětví pohlížet jako na jakékoli jiné na svobodném trhu (hamburgery, balená voda, pračky atd.), které není dotováno, není mu nic nařizováno a není chráněno před odpovědností za způsobené škody. Pokud by tohoto cíle bylo dosaženo, „antivax“ hnutí by se dramaticky zmenšilo.
Problém je, že bez ohledu na to, jak hluboko se podíváme do historie očkování v západních zemích, zejména například ve Spojených státech, vidíme, že očkování nikdy nebylo považováno za běžné tržní zboží, které lze přijmout nebo odmítnout podle preferencí spotřebitelů.
Pokud by tento farmaceutický produkt byl tak zjevně skvělý, jak se tvrdí, měl by být schopen vyvolat dostatečnou poptávku, aby se udržel ziskově a konkurenceschopně jako jakýkoli jiný produkt. Je to jednoduché: vystavme toto odvětví chladným větrům neúprosného volného trhu a uvidíme, co se stane.
Od samého počátku však toto odvětví požívalo určitou formu právního privilegia. Některé z těchto historických skutečností jsem podrobně popsal jinde.
To přirozeně vyvolává podezření, že něco není v pořádku. Možná tyto produkty nejsou ani bezpečné, ani účinné – jinak proč by bylo nutné populaci tak tvrdě tlačit? Poškození zdraví způsobené očkováním dále posiluje snahu alespoň o jejich dobrovolnost a o ukončení dotací a právní ochrany. Navíc povinné očkování historicky nevedlo k vyšší proočkovanosti, ale pouze k většímu odporu populace a nižším mírám.
Vynikajícím příkladem je Leicester League Against Vaccination v Anglii 70. a 80. let 19. století. Šlo o jedno z nejúčinnějších hnutí proti povinnému očkování v západních dějinách. Vzniklo jako reakce na zákon o očkování z roku 1867, přijatý parlamentem pod tlakem silného lobbingu odvětví a známých klientelistických praktik (nic se nezměnilo).
Tento zákon učinil očkování povinným pro všechny děti do 14 let. Očkovatelům vyplácel jeden až tři šilinky za každé úspěšné očkování (stejně jako dnes). Vyžadoval, aby matrikáři do sedmi dnů od registrace narození vydali oznámení o očkování (stejně jako dnes). Nedodržení vedlo k trestnímu odsouzení a pokutě až 20 šilinků (miliony lidí byly nedávno profesně postiženy kvůli očkování proti covidu-19). Zákon ukládal opakované sankce, dokud dítě nebylo očkováno (podobně: lékaři přišli o licence). Nezaplacení mohlo vést k uvěznění (někteří šli tenkrát do vězení). Zároveň zakazoval variolaci (starší metodu vyvolání imunitní reakce) s trestem až jednoho měsíce vězení.
Jedna otázka se mi v souvislosti s tímto obdobím stále vrací: pokud je očkování tak zjevně nadřazené variolaci, proč bylo nutné takové pozdvižení a dotace, aby jedno nahradilo druhé, až po trestní postih za používání starší metody? Odpověď neznám, snad jen to, že jde o další příklad toho, kdy toto odvětví odporuje tržní dynamice, v níž inovace přirozeně nahrazují horší technologie.
Stručně řečeno, zákon o očkování z roku 1867 byl pobuřujícím zákonem, přijatým navzdory rostoucímu odporu populace, který se vyvíjel během půlstoletí od doby, kdy Edward Jenner poprvé upozornil na novou metodu nahrazující variolaci. Zatímco účinnost křížové imunity mezi kravskými neštovicemi a pravými neštovicemi nebyla zpochybňována, poškození zdraví v důsledku očkování (řezáním do paže, aplikací nosem a později injekcí) bylo tématem již od 90. let 18. století.
Leicesterská antivakcinační liga byla založena v roce 1869 jako reakce na vládní zásahy. V době největšího rozmachu měla 100 000 členů. Její hlavní myšlenka byla konzistentní: dobrá hygiena a sanitace postačují k naplnění požadavků veřejného zdraví. Liga věřila, že vakcíny jsou výrazně přeceňovány ve srovnání s tradičními opatřeními veřejného zdraví. To bylo považováno za reakční hnutí.
Počet stíhání v Leicesteru za neočkování vzrostl ze dvou v roce 1869 na 1 154 v roce 1881 a na více než 3 000 v roce 1884. Stovky lidí čelily pokutám nebo vězení; někteří rodiče volili vězení jako vědomý protest. Toto hnutí připomínající Gándhího však nikdy nebylo takto oceňováno, ale bylo označováno za iracionální, protivědeckou populistickou vzpouru nevzdělanců.
Už tehdy se hnutí muselo bránit mediálním útokům. Kvůli tomu, co by dnes bylo označeno za „dezinformace“, proočkovanost prudce klesla v důsledku nátlaku z 90 procent na vrcholu v roce 1870 na pouhé jedno procento v roce 1890. Graf níže pochází z Journal of Medical History, „Leicester a pravé neštovice: Leicesterská metoda“ od Stuarta M. F. Frasera. Nebylo to poprvé ani naposledy, kdy povinnost vedla k opačnému výsledku, než bylo zamýšleno.
Hnutí rostlo navzdory tvrdým metodám a útlaku díky přetrvávajícím případům poškození zdraví a rostoucímu přesvědčení, že očkování není při zlepšování veřejného zdraví tak účinné jako čistá voda, potraviny a hygiena. Protože zisky z očkování jsou vyšší než ze sanitace a mytí rukou, bylo očkování oficiálními místy prezentováno jako jakási zázračná zbraň. Nízká proočkovanost byla proto vnímána jako předzvěst katastrofy veřejného zdraví.
K překvapení mnohých však případy pravých neštovic v období vysokého odporu vůči očkování skutečně klesly, a to výrazně více než v jiných městech. Jak Fraser s jistou zdrženlivostí píše: „Leicester představuje příklad, pravděpodobně první, kdy opatření jiná než úplné spoléhání se na očkování byla úspěšně použita k vymýcení nemoci z komunity.“
Inženýr sanitace a člen městské rady J. T. Biggs publikoval v roce 1912 retrospektivní knihu o 800 stranách (Leicester: Sanitace versus očkování), aby doložil jednoduchý, ale nesporný bod: „Leicester má nejen méně pravých neštovic než jakékoli jiné město podobného charakteru, ale také velmi nízkou míru očkování.“
Povzbuzeno empirickými výsledky odpůrců povinného očkování hnutí dále rostlo. Nejznámější událostí byl demonstrační pochod v Leicesteru dne 23. března 1885. Až 80 000–100 000 účastníků, včetně delegátů z více než 50 dalších antivakcinačních skupin, protestovalo v ulicích proti povinnému očkování.
Průvod nesl transparenty se slogany zdůrazňujícími svobodu, účastnili se ho muži uvěznění za odmítnutí očkování, rodiny, jimž byl zabaven majetek za nezaplacené pokuty, i dětská rakev symbolizující úmrtí po očkování, která byla nepopiratelně reálná. Toto hnutí se rozšířilo do každého města.
Hnutí bylo natolik silné, že parlament sám rozhodl o svolání královské komise k vyšetření očkování obecně, která zasedala v letech 1889–1896. Potvrdila hodnotu očkování, ale doporučila zrušit sankce za neplnění a zavést klauzuli „výhrady svědomí“. Tyto body byly přijaty v zákoně o očkování z roku 1898.
Tento zákon neuspokojil žádnou stranu sporu. Odvětví požadovalo povinné očkování, jak to činí vždy, zatímco odpůrci povinnosti dále posilovali. Leicesterská liga se proměnila v Národní antivakcinační ligu, která pokračovala ve svém úsilí, jež nakonec vedlo k úplnému zrušení povinného očkování ve Spojeném království v roce 1948.
Odvětví v Británii prosazovalo zavedení povinného očkování i během pandemie covidu – zejména pro zdravotníky – avšak tato opatření byla soudy zrušena. V důsledku toho, a především kvůli této dlouhé historii, byla tato nařízení mnohem mírnější než ve Spojených státech nebo ve většině evropských zemí.
Slabá účinnost očkování proti covidu-19 však vedla k většímu odporu populace vůči očkování obecně, ale ani zdaleka nedosáhla rozsahu viktoriánské éry, kdy masové hnutí mobilizovalo a úspěšně odrazilo represivní režim povinného očkování podporovaný odvětvím.
Když pomineme veškerou rétoriku, nadsázku a zdánlivý extremismus, jediné, co všechna tato hnutí od 90. let 18. století až po současnost skutečně chtěla, je, aby se na tento produkt vztahovaly běžné tržní mechanismy nabídky a poptávky, a to bez jakýchkoli zásahů zaměřených na podporu tohoto odvětví. Pokud očkování přináší prospěch jak jednotlivcům, tak celé společnosti, může a mělo by se prosadit samo o sobě.
To by neměl být nepřiměřený požadavek. Bohužel pro toto odvětví i veřejnost dlouhodobě těží ze svého úzkého vztahu s vládou a spoléhá na utilitaristickou etiku, která zametá rizika a poškození pod koberec. Dokud to bude platit, odpor populace se bude znovu objevovat při každém zavedení povinného očkování a při zjevných (byť potlačovaných) důkazech masového poškození zdraví.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
