Římské vily a letní sídla
Pojem rekreace byl po většinu lidských dějin výsadou úzké vrstvy vládnoucí elity. Již ve starověkém Římě odcházeli patricijové během horkých letních měsíců z přelidněné metropole do svých venkovských vil v oblastech, jako bylo slunné pobřeží Baiae poblíž dnešní Neapole či svahy kolem malebného Tivoli. Pro nižší vrstvy římské společnosti sice dlouhodobé pobyty mimo domov neexistovaly, nicméně státní kalendář jim zajišťoval značné množství volných dnů prostřednictvím náboženských svátků.
S pádem Západořímské říše v 5. století došlo k transformaci civilizačních struktur. Zanikla síť římských silnic, výrazně klesla bezpečnost na cestách a hospodářství se zmrsklo a regionalizovalo. Spolu s tím se pod vlivem křesťanské teologie zásadně proměnilo vnímání volného času. Pro naprostou většinu tehdejší populace závislé na zemědělském cyklu byl rytmus práce a odpočinku diktován přírodními podmínkami a církevním kalendářem.
Novověkým předchůdcem moderního cestovního ruchu se v 17. a 18. století staly takzvané kavalírské cesty. Jednalo se o dlouhodobé vzdělávací a kulturní cesty mladých evropských šlechticů, jejichž cílem bylo seznámit se s antickým dědictvím, renesančním uměním a dvorskou kulturou Francie a Itálie.
Lázeňská kultura
Byť již staří Římané znali kouzlo lázní, proměnu vnímání letního pobytu mimo domov přineslo až 18. století a rozvoj balneologie – nauka o léčivých vodách, lázních a jejich účincích na lidský organismus. Klíčovou roli v této proměně sehrál britský lékař Richard Russell, který v roce 1750 publikoval disertační práci De Tabe Glandulari o léčebných účincích mořské vody při chorobách lymfatických žláz. Russell obhajoval nejen pití mořské vody, ale především cílené koupání v chladném moři.
Z jeho doporučení profitovala dříve nevýznamná rybářská sídla, která se začala transformovat na první mořské lázně. Pobyt u vody byl v této epoše vnímán striktně medicínsky. Pacienti z vyšších vrstev dojížděli do lázní na doporučení lékařů. Samotné koupání probíhalo za asistence personálu a s využitím koupacích vozů, které zajišťovaly soukromí a morální čistotu tehdejší smetánky.
Thomas Cook
Revoluci v rekreaci však přinesla až industrializace. Průmyslová revoluce vedla k masivní urbanizaci a vzniku hustě osídlených městských center s extrémní koncentrací smogu a nevyhovujícími hygienickými podmínkami. Pro rodící se městskou střední třídu se únik z městského prostředí stal žádaným. Klíčem k úniku se stal rozvoj železniční sítě ve 30. a 40. letech 19. století. Lokomotivy totiž drasticky zkrátily dojezdové časy a snížily náklady na přepravu, což umožnilo cestovat i „obyčejným“ lidem mimo nejbohatší vrstvy.
5. července roku 1841 zorganizoval britský misionář a aktivista Thomas Cook historicky první skupinový vlakový zájezd. Cook pronajal vlak společnosti Midland Counties Railway, aby přepravil 540 účastníků abstinentního hnutí z Leicesteru do Loughborough na vzdálenost 11 mil za paušální cenu jednoho šilinku, která zahrnovala jízdenku i jídlo.
Cook rychle pochopil komerční potenciál zájezdů a založil první specializovanou cestovní kancelář na světě. V následujících dekádách začal sestavovat komplexní zájezdové balíčky zahrnující dopravu, ubytování a stravování, čímž eliminoval logistické bariéry, které do té doby odrazovaly nezkušené cestovatele.
V druhé polovině 19. století se fenomén letní rekreace začal rozšiřovat i mezi průmyslové dělnictvo, zejména v severní Anglii. Zde vznikla tradice takzvaných Wakes Weeks – původně náboženských svátků, které se proměnily v celozávodní odstávky textilek a továren. Celá dělnická města se tak v určený týden přesouvala vlakem k pobřeží, což vedlo ke vzniku specifických dělnických letovisek.
Tato místa již nenabízela tichou lázeňskou léčbu, ale zábavu, poutě, atrakce a levné penziony, které si dělníci mohli dovolit. Rekreace se tak definitivně oddělila od primárně medicínského kontextu a stala se formou volnočasového odpočinku pro širokou veřejnost.
Právo odpočívat
Aby se letní rekreace mohla stát univerzálním společenským standardem, muselo dojít k legislativnímu uznání práva na volný čas a k zajištění finančních prostředků pro dny, kdy zaměstnanec nepracuje. Po celou druhou polovinu 19. a počátek 20. století sváděly odborové organizace v Evropě a Severní Americe tvrdé boje za zkrácení pracovní doby, zavedení volných víkendů a uzákonění placené dovolené. Do té doby znamenal jakýkoli den volna pro dělníka spíše nežádoucí výpadek příjmu a finanční nejistotu.
Prvním významným krokem na institucionální úrovni bylo přijetí zákona o bankovních svátcích – Bank Holidays Act – ve Velké Británii v roce 1871, který zavedl čtyři pevné dny placeného volna v roce pro bankovní a úřednické profese. Jednalo se o vůbec první zákon na světě, který stanovoval státní svátek, byť jen pro vybranou profesi. Právo na den pracovního klidu se postupně rozšířilo i do dalších odvětví.
Celosvětový průlom však nastal až po první světové válce s ustavením Mezinárodní organizace práce (MOP) v roce 1919, která si dala za cíl sjednocení pracovních podmínek na mezinárodní úrovni. V roce 1936 přijala organizace první podobu Úmluvy o placené dovolené (Holidays with Pay Convention, no. 52). Tato úmluva stanovila, že každý pracovník má po jednom roce nepřetržitého zaměstnání nárok na minimálně šest pracovních dnů placené dovolené ročně. Téhož roku schválila tehdejší francouzská vláda Lidové fronty pod vedením Léona Bluma přelomový zákon o dvou týdnech placené dovolené. V létě roku 1936 tak miliony francouzských dělníků poprvé v životě uviděly moře.
V meziválečném Československu probíhal vývoj analogicky. Již zákon č. 67/1925 Sb. o placené dovolené na zotavenou zaměstnanců, garantoval dělníkům v průmyslu po roce práce 6 dnů placeného volna, přičemž s počtem odpracovaných let se tato doba prodlužovala až na 8 dnů. Úředníci měli podmínky ještě příznivější. Státní podpora turistiky a rozvoj infrastruktury prostřednictvím organizací, jako byl Klub československých turistů vedly k tomu, že se letní rekreace stala běžnou součástí života rodin střední třídy, které trávily léto v chatových oblastech, u řek nebo v tuzemských podhorských letoviscích.
Masový turismus
Období po druhé světové válce přineslo nárůst životní úrovně, stabilní ekonomický růst i lepší podmínky pro zaměstnance. Současně s ekonomickým vývojem došlo i k prodlužování zákonné dovolené ve většině evropských zemí na 3 až 4 týdny. Zároveň vedlo i k hromadné automobilizaci společnosti. Vlastní vůz přestal být luxusem a stal se dostupným spotřebním zbožím. Rodiny v západní Evropě i v tehdejším socialistickém bloku začaly využívat automobily k cestám na letní dovolenou, což vedlo k rozvoji infrastruktury: dálničních sítí, motelů a autokempů.
Paralelně s automobilovým boomem probíhala v 50. a 60. letech 20. století další technologická revoluce v dopravě – nástup civilního letectví a zavedení proudových letadel. Britský podnikatel Vladimir Raitz, zakladatel společnosti Horizon Holidays, v roce 1950 zorganizoval první charterový zájezd s využitím bývalých vojenských letadel na Korsiku, kde v ceně balíčku bylo zahrnuto jak samotné létání, tak ubytování ve stanech i strava.
Současný masový turismus proměnil dovolenou z rituálu regenerace zdraví v převážně konzumní aktivitu, která se stala integrální součástí identity moderního člověka. Letní dovolená u moře se z luxusního benefitu stala pro mnohé samozřejmostí. Mnohé světové ekonomiky jsou dokonce na turismu závislé, jelikož na něm stojí nemalé procento infrastruktury i lokálního průmyslu. Turismus ovlivnil podobu krajiny i podobu lidských sídel v žádaných destinacích. Z rybářských vesniček se stala luxusní letoviska a z divoké přírody se staly kultivované parky.
Turismus však nemusí být pouze otázkou konzumace. Příležitost cestovat totiž nebyla a nemusí být samozřejmostí. Cestování je totiž i možnost poznat svět, jeho různorodé podoby, kultury i přírodní úkazy, které bychom jinde nenašli. Masový turismus dokonce některé lokality po ekologické stránce devastuje. Je proto vhodné na dovolených dodržovat zásady ohleduplnosti a vyvarovat se zbytečnému znečišťování tamějšího prostředí.
