Umělec, který už v deseti toužil být otcem, ručně vyřezal samohoupací dřevěnou labutí kolébku pro své tři děti
Umělec, který od mládí snil o tom, že se stane otcem, ručně vyřezal nádhernou kolébku ve tvaru labutě pro své děti. Výsledek jeho práce je jedinečným odkazem, který vyjadřuje otcovskou lásku a péči.
Jednatřicetiletá umělkyně na plný úvazek Hannah Weidmannová je manželkou Jakea Weidmanna, samouka, odborníka na kaligrafii a nejmladšího držitele titulu Master Penman, tedy mistra krasopisu, na světě – jednoho z pouhých devíti, kteří dnes tento titul mají. Manželé Weidmannovi mají tři děti: šestiletou Emmu, pětiletého Henryho a miminko Eloise.
Pan a paní Weidmannovi vyrůstali v Littletonu v Coloradu jen pět minut od sebe, ale neznali se. Poprvé se setkali až jako dospělí v roce 2012, v dubnu 2014 se vzali a o tři roky později přivítali na svět své první dítě.
Pan Weidmann věděl už přibližně od deseti let, že chce být otcem.
„Lidé se rádi ptali: ‚Čím chceš být, až vyrosteš?‘ A víte, nebylo to ‚umělcem‘, nebylo to ‚létat s letadly jako táta‘. Říkal: ‚Chci být tátou, chci být otcem,‘“ uvedla paní Weidmannová pro Epoch Times. „Pocházel z opravdu krásné rodiny, která uměla rodinný život žít dobře, takže si myslím, že chápal, jaký dar to je.
Když jsme zjistili, že čekáme dítě, byli jsme samozřejmě úplně nadšení. Myslím, že právě odtud labutí kolébka skutečně vzešla – z té radosti, že spolu zakládáme rodinu.“
Manželé Weidmannovi mají oba blízký vztah k ptákům. Pan Weidmann své ženě přezdívá „ptáčátko“. Když se brali, tajně vyřezal oltář, pod nímž si řekli své ano: mahagonová křídla vysoká zhruba 1,8 metru s jejich iniciálami vyrytými uprostřed. Dnes spočívají nad jejich postelí jako čelo lůžka.
„Křídla symbolizují přízeň a ochranu, a on to chtěl určitým způsobem napodobit tak, aby se o to mohl podělit s našimi dětmi,“ řekla paní Weidmannová. „Zvlášť labutě se navzájem opravdu chrání. Chrání svá mláďata, jsou nesmírně věrné… příroda nám lidem dává spoustu znamení.“
Pan Weidmann načrtl návrh labutí kolébky v roce 2017, když byla jeho žena těhotná. Poté se pustil do šestiměsíční práce, při níž jí dal skutečnou podobu. Kolébka měří přibližně 76 centimetrů na délku a 38 centimetrů na šířku a na podstavci, který skrývá houpací mechanismus, dosahuje výšky asi 1,4 metru. Pan Weidmann pracoval sám: vyřezal kolébku z jediného kusu masivního dřeva a ručně namaloval její detaily. Teprve při instalaci houpacího zařízení požádal o radu přítele inženýra.
„Zobák pozlatil a moje maminka ušila sukýnku, která vede kolem kolébky a ve skutečnosti skrývá houpací mechanismus… Kolébka se houpe pomocí magnetů, které se vůči sobě odpuzují, a proto se pohybuje tiše,“ vysvětlila paní Weidmannová. „Jake uvažuje hodně technicky a zároveň velmi umělecky, což podle mě připomíná mnohé renesanční umělce, třeba da Vinciho.
Bylo opravdu výjimečné být těhotná, nosit naše děti v sobě, a zároveň vidět, že Jake má takové vyjádření toho, čím procházel on. Myslím, že někteří tatínkové úplně nevědí, jak si k miminku vytvořit vztah, dokud se dítě dávno nenarodí. Jake říkal: ‚Opravdu si chci ke svým dětem vytvořit pouto co nejdřív.‘“
Jak se jejich rodina rozrůstala, mohli manželé Weidmannovi jedno miminko po druhém ukládat mezi ochranná křídla labutí kolébky.
„Bylo to hodně dojemné. Myslím, že hlavně pro Jakea byl okamžik, kdy mohl vzít naše děti a položit je mezi ta křídla, pro naši rodinu nesmírně významný,“ řekla paní Weidmannová. „Vždycky říkáme, že umělecké dílo není dokončené, dokud ho někdo nespatří… Tohle nebylo dokončené, dokud mezi křídly nemohlo ležet miminko.“
Když paní Weidmannová sdílela labutí kolébku na Instagramu, citovala svého manžela: „Když budoucí generace nebude moci houpat má ruka, snad je pohoupe práce mých rukou.“
Pan Weidmann, který se učil u kaligrafa Bílého domu, se nedostal na uměleckou školu, protože jeho záliba v klasickém umění renesančního stylu se rozcházela s tamním upřednostňováním modernějšího směru. Neodradilo ho to. Dnes se svou ženou z domova společně vedou podnik zaměřený na výtvarné umění a značku šperků.
Základem všeho, co dělají, je přitom víra.
„Prostupuje náš milostný příběh i způsob, jakým se díváme na rodinu. Prostupuje práci, kterou tvoříme,“ řekla paní Weidmannová. „Myslím, že Jake je ve své práci skutečně obdařen shůry.“
Labutí kolébka má stálé místo v jejich rodinném dětském pokoji. Když z ní každé dítě přibližně ve třech měsících vyrostlo, odpojili ji od houpacího mechanismu a položili na podlahu, kde si v ní děti mohly hrát nebo do ní ukládat své plyšové hračky.
Paní Weidmannová vzdělává dvě nejstarší děti doma a její manžel se se svými zvídavými dětmi dělí o rozpracovaná umělecká díla. Doufá, že se ostatní nechají manželovou ruční prací inspirovat a budou přemýšlet, jak mohou i oni sdílet vlastní odkaz se svými blízkými.
„Dělám v podstatě všechno pro to, aby Jake mohl zůstat u stojanu,“ řekla paní Weidmannová Epoch Times a dodala, že labutí kolébka je „určitě rodinným dědictvím pro naše děti“.
„Věděli jsme, že to bude něco, co se bude předávat po generace, a tak doufáme, že spolu s kolébkou se bude předávat i naše silná láska k rodině,“ uvedla. „Naše děti mají tyto hmatatelné připomínky nejen našeho manželství a naší lásky k nim, ale nakonec také Boží lásky k nám. A každý to může nějakým způsobem udělat také. Právě to bych si přála, aby si z toho lidé odnesli.“
