V oblasti eutanazie je realitou domino efekt.
Komentář
Nedávno vyšel článek, který upozorňoval na diskuse, které se v Austrálii vedou o eutanazii (dobrovolném asistovaném umírání) u lidí s demencí.
I tam, kde lidé s eutanazii souhlasí, obecně uznávají, že lidé s demencí jsou velmi často nezpůsobilí souhlasit s lékařsky asistovanou smrtí.
Někteří se však při ospravedlňování úmrtí osob trpících demencí spoléhají na předběžné pokyny. Měli by si vzpomenout na případ nizozemské ženy, která jednu takovou směrnici podepsala.
Přestože žena opakovaně uvedla, že nechce zemřít, lékaři rozhodli, že by měla být eutanazována.
Lékař jí dokonce do kávy podal uspávací prostředek, aby navodil ospalost. Když jí lékař aplikoval smrtící injekci, vzpírala se natolik, že požádal její rodinu, aby ji přidržela, aby mohl injekci dokončit.
Lidé, kteří eutanazii prosazují, to obvykle dělají s těmi nejlepšími úmysly a tvrdí, že by měla být omezena na lidi, kteří jsou: nevyléčitelně nemocní, trpí nesnesitelnými bolestmi, jsou dospělí a svobodně souhlasí se svou smrtí.
Jak však ukazuje výše uvedený případ, konkrétní realita je často velmi odlišná.
V Belgii a Nizozemsku přibývá případů, kdy jsou prostřednictvím eutanazie usmrcovány děti ve věku 9 a 11 let. Existuje mnoho, nejméně 1 000 případů ročně, kdy je smrt pacientů urychlena i bez jejich souhlasu.
Uvádí se také, že v této části světa se stále častěji praktikuje eutanazie u lidí s psychiatrickým onemocněním, autistů, závislých nebo sexuálně zneužitých.
Za normálních okolností bychom se měli před domino efektem na pozoru, protože se opírají o předpovědi, které se mohou, ale nemusí naplnit. Ale v oblasti eutanazie je domino efekt realitou.
Jakmile je eutanazie zavedena pro vybranou skupinu lidí, stává se poté dostupnou širšímu okruhu lidí, kteří by mohli mít prospěch z lepší paliativní, psychiatrické nebo jiné péče.
Placená volba dobrovolné smrti
Když jde o peníze, tvrdá realita eutanazie se stává mnohem horší.
Americký stát Oregon přijal zákon ve prospěch eutanazie v roce 1997 a další americké státy ho následovaly. Zatímco eutanazie byla prezentována jako možnost pro kompetentní dospělé osoby, stala se pravděpodobně méně dobrovolnou.
Jedním z případů je případ Stephanie Packerové.
Trpěla chronickým autoimunitním onemocněním, a proto jí lékaři navrhli, aby přešla na jiný chemoterapeutický lék. Její pojišťovna odmítla zaplatit tak drahý lék, ale řekla, že zaplatí eutanazii se spoluúčastí 1,20 dolaru.
Podobných případů je ve Spojených státech celá řada.
Nevadský lékař si stěžoval na několik případů, kdy pojišťovny odmítly pacientům hradit nákladnou léčbu zachraňující život, ale místo toho jim nabídly pomoc v podobě eutanazie.
Šokující je, že se nejednalo o nevyléčitelně nemocné pacienty. Šlo o pacienty, kteří by při léčbě přežili.
Jenže místo toho, aby pojišťovny dobrovolně zaplatily léčbu, na kterou by pacienti měli mít právo, snažily se podpořit možnost ukončit jejich život.
Jakou společností chceme být?
Znamená nesouhlas s eutanazií odsouzení člověka k nesnesitelnému utrpení?
Po mnoha letech konzultací s odborníky na paliativní péči jsem byl soustavně ujišťován, že by bylo velmi neobvyklé, kdyby nebylo možné přiměřeně zmírnit bolest.
Skutečnost je taková, že dobrá paliativní péče funguje. Většina nemocnic akutní péče však nemá dostatečnou kvalifikaci, aby ji mohla poskytovat. Vlády a pojišťovny se mohou zdráhat investovat prostředky na to, aby zajistily lidem důstojný život.
Jeden takový příklad se určitě objevil v Západní Austrálii, když se eutanazie v roce 2019 projednávala ve státním parlamentu.
Vláda navrhla, že by mohla poskytnout tým šesti odborných pracovníků, kteří by cestovali do odlehlých obcí a prováděli eutanazii. K zajištění odpovídající paliativní péče se však vláda nezavázala.
Péče je drahá, ale pokud je prováděna dobře – kde personál léčí lidi, nikoliv symptomy, kde věnuje čas poznávání a sledování pacientů a kde může přizpůsobit léčbu, namísto nekonečné samoty a utrpení, zažívají lidé prostředí, kde si jich váží.
Bohužel, argumenty o eutanazii a souvisejících záležitostech jako jsou potraty, zůstávají jen na povrchové úrovni – a věnují se problémům teprve, až jak se průběžně objevují.
Na hlubší úrovni je tato debata o kultuře.
Papež Jan Pavel II. tuto skutečnost rozpoznal, když zdůraznil rozdíl mezi „kulturou života“ a „kulturou smrti“.
Otázkou pro nás je, zda je naše kultura kulturou, která si vybírá život, nebo smrt, a sahá až k samotným základům toho, kým jako společnost jsme.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory Epoch Times.
Článek původně vyšel na stránkách americké redakce Epoch Times.
