Ohlédnutí za rozhodnutím, které mělo dalekosáhlé důsledky.
V září 2015 tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová otevřela hranice Německa migrantům. Během následujícího roku do země přišlo více než milion uprchlíků. Tento krok výrazně ovlivnil nejen Německo, ale i celou Evropu – politicky, společensky i kulturně.
Jaký dopad měla azylová politika Merkelové? Změnila evropskou migrační politiku, vyostřila debatu o integraci a bezpečnosti a mnohde vedla k posílení populistických stran. V Německu se stala jedním z klíčových faktorů, které přispěly k vzestupu Alternativy pro Německo (AfD), jež se z okrajové skupiny přetavila v silného hráče na politické scéně.
Diskuse o tom, zda rozhodnutí z roku 2015 bylo humanitárním gestem nebo strategickou chybou, přetrvávají dodnes. Jedno je však jisté – dopady tehdejšího rozhodnutí rezonují Evropou i po deseti letech.
Spolkové ministerstvo vnitra uvedlo v příspěvku na síti X, že počet žádostí o azyl v Německu klesl oproti předchozímu roku o 59 procent. Podle měsíční zprávy Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky bylo do května podáno 54 004 žádostí o azyl a 8 893 následných žádostí (strana 3).
Zároveň ale s dostatečně dlouhou dobou pobytu narůstá počet udělených občanství, kterých minulý rok Německo udělilo skoro 300 tisíc, z toho ve 28 % Syřanům.
Klesající počet žádostí o azyl není zásluhou Merze
Zatímco spolková vláda připisuje pokles žádostí o azyl své nové politice posílené ochrany hranic, odborník na migraci profesor Daniel Thym z Univerzity v Kostnici uvádí jiné důvody. Pro deník Bild uvedl: „Počet žádostí klesá kvůli změněné situaci v Sýrii a přísným hraničním kontrolám v Turecku a Tunisku.“ Podle Thyma měly zpřísněné kontroly na německých hranicích a častější vracení migrantů jen minimální vliv na celkové snížení počtů.
Pokud bude tento trend pokračovat, mohl by se počet žádostí v Německu do konce roku vrátit zhruba na úroveň roku 2013, kdy bylo podáno 109 000 žádostí o azyl. Co se ale stalo v roce 2015, že během dvou let přišlo do Německa více než milion uprchlíků, převážně ze Sýrie a Iráku?
Jak to všechno začalo
To, co v roce 2011 začalo jako protesty proti režimu syrského prezidenta Bašára Asada, přerostlo rychle ve válku plného rozsahu mezi syrskou vládou – podporovanou Ruskem a Íránem – a povstaleckými skupinami na severu země, které podporovaly Spojené státy, Francie, Velká Británie, Itálie, Saúdská Arábie, Turecko, Jordánsko a Spojené arabské emiráty.
V roce 2013 navíc začal takzvaný Islámský stát (ISIS), tvořený radikálními muslimy, budovat od Sýrie po Irák tzv. chalífát. Až do roku 2017 se mu podařilo ovládnout rozsáhlá území. Hrůzné činy byly páchány jak v oblastech ovládaných Asadovým režimem, tak na územích, která rychle zabíral ISIS. V průběhu konfliktu byly Asadův režim i Islámský stát opakovaně obviňovány z použití chemických zbraní.
V roce 2015 se situace v Sýrii a Iráku dramaticky vyhrotila. Kdo mohl, snažil se uprchnout. Většinu syrských uprchlíků tehdy přijaly Libanon a Jordánsko, ale také Turecko. Pod rostoucím tlakem se cílovými destinacemi stávaly i země Evropské unie.
Chyba Baracka Obamy?
Jako první veřejně obvinil amerického prezidenta Baracka Obamu z odpovědnosti za syrskou uprchlickou krizi někdejší guvernér státu New Jersey, republikán Chris Christie. V polovině listopadu 2015 prohlásil v rozhovoru pro CNN: „Obama způsobil uprchlickou krizi.“
Pozadí jeho výtky sahá do roku 2012, kdy Obama pohrozil syrskému prezidentovi Asadovi vojenským zásahem, pokud nadále použije chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu. Hovořil tehdy o „červené linii“, jejíž překročení by znamenalo vojenský zásah USA. Asad následně souhlasil, že pod dohledem mezinárodních inspektorů vyveze zásoby chemických látek mimo Sýrii. Později se však ukázalo, že režim vyvezl pouze část svých zásob a pokračoval v chemických útocích.
Obama se ke své „červené linii“ už nevrátil a místo toho nasadil pozemní jednotky pouze na severu Sýrie v boji proti ISIS. Christie to shrnul takto: „Prezident je tím, kdo celou tuto situaci způsobil. Nedodržel své slovo, když vytyčil červenou linii. Připustil eskalaci v Sýrii, nezavedl bezletovou zónu, která by mohla poskytnout uprchlíkům bezpečné útočiště, aby mohli zůstat ve své zemi.“
Tuto tezi později převzal Donald Trump, jenž ji opakuje dodnes. Pokud by byla pravdivá, znamenalo by to, že Obama své tehdejší kolegyni Merkelové příliš nepomohl – spíše naopak.
Spouštěčem se stal utopený chlapec
Na konci srpna 2015 se situace v Evropě a na jejích vnějších hranicích dramaticky vyhrotila. Obzvlášť silně zasáhl veřejnost případ tříletého syrského chlapce Alana Kurdiho, který se spolu s matkou a bratrem utopil ve Středozemním moři. Fotografie jeho těla vyplaveného na pláž u tureckého města Bodrum obletěla svět a vyvolala šok i silné emoce v médiích a mezi obyvateli Evropy.
Drama v Maďarsku
Neustávající příliv uprchlíků ze Sýrie a Iráku vedl k ostrému sporu mezi členskými státy EU ohledně jejich rozdělování. Zatímco se v Bruselu pracovalo na zavedení nového kvótového systému, východoevropské státy důrazně odmítaly přijmout jakékoli další uprchlíky. Řešení se nenašlo.
Zvláště vypjatá situace nastala v Maďarsku, které představovalo cílovou zemi na konci takzvané balkánské trasy vedoucí z Turecka do Evropy. Odehrávaly se tam dramatické scény: tisíce uprchlíků uvízly poté, co maďarská vláda zastavila vlakové spoje. Další tisíce lidí odmítaly být umístěny do uprchlických táborů, protože chtěly pokračovat dál do Rakouska a Německa.
Podmínky v některých maďarských táborech byly nelidské. Uprchlíci byli drženi za ploty, v klecích připomínajících výběhy pro zvířata. Jídlo a voda jim byly podávány přes pletivo. Vládla tam bezútěšná a ponižující atmosféra.
Merkelové humanitární rozhodnutí
Pod vlivem každodenního zpravodajství německých médií o celkové situaci i o jednotlivých lidských tragédiích se spolková kancléřka Angela Merkelová rozhodla pro krok, který jí dodnes přináší na jedné straně velký respekt, na straně druhé ostrou kritiku – včetně té z vlastních řad.
„Zvládneme to,“ prohlásila optimisticky 31. srpna 2015 na vládní tiskové konferenci a oznámila, že Německo přijme všechny uprchlíky z Maďarska i další, kteří se teprve očekávají. Tímto rozhodnutím však Merkelová prokazatelně porušila tzv. dublinské nařízení, které stanovuje, že za azylové řízení je odpovědná ta členská země EU, do níž uprchlík vstoupil jako první. V případě většiny uprchlíků z Blízkého východu to bylo Řecko.
Evropský soudní dvůr v rozsudku z 26. července 2017 konstatoval, že Merkelová neporušila právo, pokud šlo o možnost dobrovolného přijetí uprchlíků z humanitárních důvodů – každá země EU tak může učinit, i když není za azylové řízení formálně odpovědná. Zároveň ale soud zdůraznil, že dublinské nařízení zůstávalo i v roce 2015 právně závazné. Merkelová tak neměla oprávnění tlačit ostatní členské státy k přijetí části uprchlíků na základě morální výzvy.
Její tehdejší moralizující postoj vůči východoevropským zemím vedl ke znatelnému ochlazení vztahů na všech úrovních. Zejména Maďarsko, Slovensko a Polsko si od té doby udržují vůči německé vládě odstup. Merkelové jednostranné rozhodnutí však mělo zásadní dopady i na vnitropolitické dění v Německu.
Je Merkelová „matkou AfD“?
Už v roce 2017 se Stephan Hebel, redaktor levicově orientovaného deníku Frankfurter Rundschau a autor knihy Mutter Blamage und die Brandstifter, zamýšlel nad otázkou, zda platí následující teze: Rozhodnutím ze září 2015 dočasně otevřít hranice uprchlíkům spustila kancléřka Angela Merkelová faktický vzestup strany Alternativa pro Německo (AfD). Jako předsedkyně CDU podle něj posunula stranu výrazně „doleva“ a tím přiměla část národně konzervativních voličů hledat si novou politickou domovinu.
Hebel sice nepovažuje tento faktor za jedinou příčinu růstu AfD, nicméně upozorňuje, že právě uvnitř CDU a CSU nachází tato interpretace silnou odezvu. Bývalý předseda CSU a bavorský ministerský předseda Horst Seehofer v loňském roce pro média uvedl:
„Jedním z nejhorších důsledků kurzu Merkelové je nebezpečný rozkvět AfD.“
V lednu se k distanci od uprchlické politiky bývalé kancléřky připojil i ministr vnitra Bádenska-Württemberska Thomas Strobl (CDU). Pro stanici SWR řekl: „Výrok ‚Zvládneme to‘ mi nevadil tolik. Zásadně jsem ale nesouhlasil s jinou větou – tehdejší kancléřka řekla: ‚Nemůžeme chránit své hranice.‘ Ten výrok považuji za chybný.“
Předseda Svobodných voličů Hubert Aiwanger byl v únorovém rozhovoru pro mediální skupinu Bayern ještě ostřejší: „Merkelová v roce 2015 odstartovala katastrofu, ze které jsme se dodnes nevzpamatovali. Vláda semaforu ji v posledních letech ještě prohloubila. Merkelová je i matkou AfD.“ Merkelová na tuto kritiku zareagovala počátkem roku v rozhovoru pro týdeník Die Zeit slovy:
„Když jsem opouštěla úřad […] a ještě jsme měli covid, pohybovala se AfD kolem jedenácti procent. Že je dnes na dvaceti procentech, to už vážně není moje odpovědnost.“
Horní hranice pro azylové právo?
V poslední době se opakovaně objevují výzvy k zavedení tzv. „horní hranice“ pro přijímání žadatelů o azyl. Takové opatření by však fakticky znamenalo zrušení individuálního práva na azyl v Německu – a tím i nutnost vypovědět celou řadu mezinárodních smluv. Týkalo by se to například Ženevské úmluvy o uprchlících a Evropské úmluvy o lidských právech. Zavedení horního limitu by si navíc vyžádalo vystoupení z Evropské unie, protože právo na azyl je součástí Listiny základních práv EU.
–etg–
