Komentář
Základním principem praxeologie – studia lidského jednání, jak jej formuloval proslulý rakouský ekonom Ludwig von Mises – je, že lidé jednají cílevědomě. Konkrétněji řečeno, vybíráme si z různých možností, které se nám nabízejí, v souladu s tím, čeho si v daném okamžiku ceníme nejvíce. Cíl je také popisován jako zlepšení našeho pocitu blahobytu nebo, jak to Mises poněkud neobratně vyjádřil, snížení „pociťovaného neklidu“.
To však neznamená, že lidské bytosti si vždy vybírají moudře nebo že volí postup, který je v dlouhodobém horizontu pro jejich život nejlepší. Nejsme jako tučňáci, kteří, jak je vidět v dokumentárním filmu Putování tučňáků, jsou roboticky naprogramováni, aby v určitých časech dělali určité věci z prostého důvodu přežití.
Tučňáci ve skutečnosti nemají na výběr; následují instinktivní pokyny, které jsou v nich zakořeněny. Lidé naopak mají široký prostor k tomu, volit jednání, které bude zpětně vnímáno jako nepříliš rozumné nebo dokonce sebedestruktivní. Daleko od homo economicus maximalizujícího zisk, jak jej předpokládá klasická ekonomie, mají lidé svobodu činit rozhodnutí, která podkopávají jejich zdraví, snižují jejich ekonomickou životní úroveň nebo jinak sabotují jejich vlastní blahobyt. Miliony lidí kvůli krátkodobému potěšení či pohodlí promarnily šanci uspět ve studiu, sportu, manželství, přátelství i kariéře.
Praxeologický imperativ se projevuje v tom, jak nakupujeme věci. Lidé chtějí nejlepší nabídku – tedy získat to, po čem v daném okamžiku touží, za nejnižší cenu. Příští měsíc, příští týden nebo dokonce už příští hodinu mohou mít zcela jinou prioritu. (Jsou samozřejmě situace, kdy je touha po něčem tak intenzivní, že jednotlivci faktor nejnižší ceny ignorují. Někteří lidé jsou například tak bohatí, že je cena vůbec nezajímá. Nebo může mít člověk tak naléhavou potřebu něčeho, že je ochoten zaplatit mnohem více, než by tomu bylo za méně naléhavých okolností.)
Zde je nenáročná otázka pro vás: Jaká je optimální cena čehokoli, co chcete? Je to nula, samozřejmě. Rádi bychom věci získávali zdarma. Kolik lidí nebo firem vám ale dá svůj majetek za nic? Hodně štěstí! Ve skutečnosti však existuje způsob, jak něco získat za nic: ukrást to.
Lidské společnosti z velké části krádež odsoudily. Uvědomily si, že krádež je jak ekonomicky kontraproduktivní, tak i společensky destabilizující pro celek. Rozum vedl k závěru, že sociální spolupráce a z ní plynoucí prosperita závisí na respektu k vlastnickým právům. Židovsko-křesťanský étos se s tímto přesvědčením shoduje a přijímá jako božský zákon přikázání „Nepokradeš“ (všimněte si absence jakéhokoli omezení, například „… kromě případu hlasování většiny“).
Protože když jeden člověk okrádá druhého, jde o zásadně protispolečenský akt, sobečtí, praxeologičtí lidé se rozhodli krádež kriminalizovat a soukromé vlastnictví hájit jako nezbytný předpoklad životaschopné, prosperitu vytvářející společenské dělby práce. Praxeologie působí jak na individuální, tak na společenské úrovni. Někdy vlastní zájem vyžaduje sebekázeň a souhlas s dodržováním určitých etických norem ve prospěch všech.
Lidské společnosti však ve svém zákazu občanů brát bohatství svým spoluobčanům připustily jednu obrovskou mezeru. Nazýváme ji „vládní zdanění“. Prosperita může nadále růst, jak z hlediska celkové tvorby bohatství, tak z hlediska rostoucího počtu jednotlivců, kteří z této rostoucí prosperity těží, pokud zdanění ze strany vlády zůstává omezené (vzpomeňme na Spojené státy během prvních 150 let jejich historie) a není zneužíváno jednou třídou občanů jako zbraň proti jiné.
Častěji však zdanění představuje institucionální krádež nebo, abychom použili termín, který Frédéric Bastiat použil ve svém nesmrtelném eseji Zákon, „legální loupež“. Tato loupež často zvýhodňuje elity na úkor mas – např. francouzští králové a šlechtici žili v luxusu díky represivnímu zdanění prostého lidu před francouzskou revolucí. Jindy je loupež rozdělena demokratičtěji: např. v Římské říši, kde senát závislý na hlasování uděloval stále více darů (historiky nazývaných „chléb a hry“) stále rostoucí třídě příjemců, až se počet těch, kteří nesli stále rostoucí daňové břemeno – občané, kteří skutečně pracovali na vytváření bohatství – zmenšil do té míry, že systém zkolaboval.
Přesuňme se do současnosti. Osvícená praxeologická společenská smlouva, která uznávala, že individuální snaha o štěstí nutně zahrnuje potřebu omezovat vlastní jednání, do značné míry zanikla.
Desítky let progresivní a socialistické ideologie narušily tradiční americkou morální zdrženlivost vůči zabírání majetku některých za účelem jeho přerozdělení jiným prostřednictvím sterilněji působícího, údajně „civilizovaného“ způsobu, kdy faktické odebrání provádí vláda. (Pro takzvané „křesťanské socialisty“ – což je oxymóron, pokud vůbec kdy nějaký existoval – je třeba znovu projít podobenství o milosrdném Samaritánovi.) Toto zneužití vlády by bylo pro americké Otce zakladatele urážkou. Jak to vyjádřil Thomas Jefferson: „Je podivně absurdní předpokládat, že milion lidských bytostí shromážděných dohromady nepodléhá stejným morálním zákonům, které zavazují každého z nich jednotlivě.“
Dnes se miliony Američanů vrátily k primitivním praxeologickým impulzům oproštěným od morálních zábran: chci to, a nejsnazší způsob, jak to získat, je volit politika motivovaného podobně amorálním či nemorálním vlastním zájmem vyhrávat volby kupováním hlasů prostřednictvím rozdávání dávek zdarma placených z peněz jiných lidí – podvodně a cynicky označovaných jejich vyznavači jako „sociální spravedlnost“.
Že jsme daleko pokročili na progresivní cestě k nevolnictví, dokládá množství důkazů. Patří k nim státní dluh ve výši 38 bilionů dolarů; miliony Američanů trvale závislých na státních dávkách; a další miliony, které chtějí bezplatné jízdy autobusem a péči o děti hrazené „bohatými“, kteří mají platit vyšší daně politikům typu Santa Clause. Mezi důkazy patří i jedna politická strana natolik posedlá tím, aby vláda řídila celé hospodářství, že se rozhodla na měsíc a půl odstavit vládu ve snaze dál vyhazovat peníze za špatná řešení ve formě dotací, které měly částečně kompenzovat selhání zákona o dostupné péči (Affordable Care Act), místo aby jej zrušila. Druhá strana mezitím, navzdory hlasitým řečem o snižování vládních výdajů, nadále souhlasí se stále vyššími federálními výdaji.
Poučíme se z dějin patřičně, prožijeme morální obrodu, která nastaví racionální limity praxeologickým impulsům, a zastavíme postupnou společenskou sebevraždu spočívající v tom, že vláda přerozděluje bohatství od některých občanů k jiným, nebo dopadneme jako Řím? Co si myslíte, že je pravděpodobnější?
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
