Komentář
Matematik Archimédés ze Syrakus (cca 287–212 př. n. l.), který byl zároveň geopolitickým filozofem, poznamenal: „Dejte mi dostatečně dlouhou páku a opěrný bod, na který ji položím, a já pohnu světem.“
Vztah lidstva ke geografii je zásadní a pohání individuální i společenské bohatství, pokrok a moc. Tento vztah se opět nachází na kritickém rozcestí, protože další globalistické hnutí ustupuje jako vyčerpaná síla na březích národních států.
Věčné země a oceány ovládaly lidstvo a formovaly jeho logiku i chování po celou krátkou dobu jeho existence, navzdory našemu tvrzení, že jsme utvářeli krajinu my. A přesto „vlastnictví“ zemí a moří bylo zásadní pákou, která po celou historii umožňovala a posilovala lidský pokrok.
Vlastnictví půdy v celonárodním smyslu, ale zejména na individuální úrovni, buduje komplexní strategické bohatství a stabilní, spolehlivou daňovou základnu, pokud je ponecháno bez omezení. „Nemovitosti“ jsou páka, kterou lze využít a bránit.
Experimenty se zrušením soukromého vlastnictví půdy ve prospěch „státního“ vlastnictví – kde je veškerá půda vlastněna „státem“ nebo vládou – přeměňují půdu na neuskutečnitelný majetek, protože neexistuje trh, na kterém by ji bylo možné ocenit, obchodovat s ní nebo ji využít jako páku. Hodnota půdy se stává svévolnou a většinou neproduktivní, protože jednotlivci s ní nemají žádný vztah. Jako taková sama o sobě nevyvolává vášeň ji bránit a chránit, a to ani z hlediska bezpečnosti, ani z ekologického hlediska.
Teprve tehdy, když se vlastnictví a dědění nemovitostí staly primárně důležitými v zákonech společností, se nemovitosti staly základem civilizací, zejména těch západních. Vlastnictví půdy bylo největším stabilizujícím faktorem ve společnostech, protože udržovalo závazek občanů vůči společnosti a kultuře a mobilita jednotlivců byla omezena nehybností půdy. Jakmile bylo zákonem stanoveno, že vlastnické právo k půdě lze převádět, získala půda hodnotu díky možnosti prodeje nebo využití jako záruka.
Díky tomu se půda stala zdrojem inovací, protože mohla sloužit jako záruka pro financování podnikatelských aktivit. Je kokónem podnikatelské společnosti a obecně nezbytnou pákou pro vytvoření malých podniků, které mají potenciál ekonomického růstu.
Protože nemovitosti jsou pevně vázané na místo, tvoří základ komunitní bezpečnosti a spolupráce. Proto jsou zločiny proti majetku v mnoha společnostech považovány za stejně závažné jako zločiny proti osobám. Výsledkem je, že vlastnictví majetku bylo klíčovým prvkem při vytváření odpovědné reprezentativní vlády. Jakmile byly volební práva – zejména ve 20. století – oslabeny rozšířením na lidi, kteří „nemají podíl ve společnosti“ (nevlastní majetek), kvalita a citlivost vlád vůči společnostem se rovněž zhoršily.
Některé společnosti se pokusily vybudovat národní základnu nemovitostí na základě nájemního vlastnictví, které má v mnoha případech nejistou právní oporu, nebo státem kontrolovaných nájemních nemovitostí. To byl případ Čínské lidové republiky (ČLR) a před ní i Sovětského svazu (SSSR). SSSR nedokázal po kolektivizaci majetku vybudovat vlastnický smysl pro spojení s půdou poté, co bylo dobyto Ruské impérium. Rychle rostoucí ruský stát, až do první světové války, se stal historicky bezmocným poté, co Sověti zničili celé kultury a společnosti prostřednictvím zbavení lidí jejich půdy, kultury, jazyků a náboženství.
Po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 se ČLR začala pod vedením Deng Xiaopinga věnovat zavádění „soukromého vlastnictví“. Nešlo však o obhajitelné soukromé vlastnictví; vždy podléhalo libovolné kontrole Komunistické strany Číny (KS Číny) a bylo založeno na nájemním principu. Kolaps tohoto oslabeného rámce soukromého vlastnictví – de facto pseudo-soukromého nemovitého majetku – v Číně, který začal po roce 2012, ukázal, jak dutý se stal ekonomický a strategický rámec KS Číny.
Dnes zahraniční investoři nepovažují čínský „soukromý sektor“ realitního trhu za hodnotný, a obyvatelé pevninské Číny jej využívají pouze proto, že nemají jinou možnost. To zdůrazňuje nedostatek hloubky komunistického čínského ekonomického rámce.
K prosinci 2023 byla celková hodnota amerických soukromých domů odhadována na 47,5 bilionu až 49,6 bilionu dolarů, a komerčních nemovitostí na dalších 22,5 bilionu dolarů. Americké nemovitosti – soukromé vlastnictví půdy a budov – jsou vnímány jako základ ekonomické životaschopnosti USA, přičemž jejich kombinovaná hodnota alespoň vnímavě nebo teoreticky kompenzuje hodnotu amerického státního dluhu (k 13. prosinci činícího přibližně 36,1 bilionu dolarů).
Destruktivní povaha státního dluhu je patrná, když k jeho obsluze připadá tak vysoký podíl daňových příjmů, zejména ve Spojených státech. Přesto alespoň životaschopnost podkladových nemovitostí zajišťuje relativně stabilní situaci. Vlastnictví majetku je však spojeno s životaschopnými národními subjekty, a když je oslabena celková státní kontrola nad územím, oslabuje se také životaschopnost soukromého vlastnictví. Například jak se Evropa kolektivizovala pod Evropskou unií, stále více po vzoru SSSR, oslabily se národní hranice – a ochrana soukromého majetku. A jak otevřené hranice ve Spojených státech zpochybňují povahu společnosti s jejími zděděnými hodnotami a majetkem, tak i autorita USA slábne.
To ničí západní civilizaci.
Vlastnictví majetku, stejně jako demokracie, odráží svobodu, která jej umožňuje, a možnost libovolného převodu vlastnictví půdy. Je to základní pilíř každé společenské smlouvy vytvořené mezi společností a její vládou.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
