Komentář
Lidé mají pochopitelně výhrady, když někdo vnáší Bibli do diskuse o ekonomických otázkách. Bible rozhodně není ekonomickým textem. Její pojednání o ekonomických tématech je nahodilé a stručné, postrádá detail i hloubku. Není proto překvapivé, že ekonomické implikace Bible jsou vnímány mnoha různými způsoby.
Bible se dotýká ekonomických témat způsoby, které jsou někdy popisné (hodnotově neutrální) a někdy předepisující (hodnotově zatížené, normativní). Tato rozlišení jsou zásadní.
Například Bible je čistě popisná při líčení události, v níž se během syrského obléhání Samaří projevuje zákon nabídky a poptávky (2. kniha královská 6,24–7,18). Když nabídka klesá, ceny rostou; když nabídka roste, ceny klesají. Bible nepřináší žádné hodnotové posouzení fungování nabídky a poptávky. Tento ekonomický zákon není ani správný, ani nesprávný; je to jednoduše způsob, jakým svět funguje, stejně hodnotově neutrální jako tvrzení, že oheň spaluje dřevo.
Bible je rovněž pouze popisná ve svém pojetí dobrovolných směn, když zachází s transakcemi, které kupující a prodávající uzavírají za oboustranně přijatelné ceny, jako s běžným rysem pozemského života – například Abrahamův nákup hrobky pro Sáru (Genesis 23,15) a nákup humna pro zápalnou oběť králem Davidem (1. Letopisů 21,24–25). Dokonce i lichva (účtování úroku) je líčena nehodnotícím způsobem, když Ježíš ve svém podobenství o hřivnách říká neproduktivnímu služebníku, že měl alespoň nechat svěřené peníze, aby mu vynesly úrok. (Matouš 25,27).
Kontroverze ohledně výkladu Bible se někdy objevují tehdy, když se obrátíme k předepisujícím (normativním) aspektům ekonomických jevů v Bibli. Ústředním prvkem biblického učení jsou to, co Ježíš nazval dvěma největšími přikázáními (Matouš 22,36–40), která vymezují, jaký má být vztah člověka k Bohu a jaký má být vztah lidí mezi sebou. Tato dvě přikázání jsou ve skutečnosti zhuštěnou verzí shrnující Desatero (Exodus 20,3–17), z něhož čtyři přikázání vymezují, jaký má být vztah člověka k Bohu, a šest stanovuje pravidla pro to, jak se mají lidé chovat jeden k druhému.
Z hlediska ekonomiky jsou zvláště relevantní osmé a desáté přikázání, „Nepokradeš“ a „Nepožádáš“. Jde o jednoznačná prohlášení vyžadující dodržování principu soukromého vlastnictví. (Mimochodem, není nutné věřit v Boha či Bibli, aby člověk uznával princip soukromého vlastnictví. Ludwig von Mises například prostřednictvím své zcela hodnotově neutrální ekonomické analýzy dospěl k závěru, že je logicky prokazatelné, že pokud lidé touží po prosperitě, pak je ekonomika založená na soukromém vlastnictví nejúčinnějším prostředkem k dosažení tohoto cíle. Je však zajímavé, že Mises dospěl ke stejnému závěru prostřednictvím analýzy, k jakému Mojžíš dospěl prostřednictvím zjevení – totiž že lidé jsou na tom lépe, pokud respektují soukromé vlastnictví.)
Někteří jednotlivci vymysleli koncept nazvaný „křesťanský socialismus“, který je vystavěn na sofistikovaných klamech. Odvolávají se na biblické verše, jako jsou Ježíšova slova v Kázání na hoře, aby člověk dal svůj plášť tomu, kdo mu bere tuniku, nebo na podobenství o boháči a Lazarovi v Lukášově evangeliu, v němž boháč v posmrtném životě trpěl, protože se nepodělil o své pozemské bohatství s chudým Lazarem. Je jistě pravda, že Ježíš nás opakovaně varoval před přílišným zapletením se do materiálního pohodlí a vybízel nás k dobročinnosti vůči druhým.
Všimněte si však, že lidé měli podléhat diktátu vlastního svědomí ohledně toho, kolik bohatství nashromáždí, nikoli diktátu jiných lidí. Například když se jeden muž zeptal Ježíše, co musí učinit, aby zdědil věčný život, Ježíš mu řekl, aby prodal veškerý svůj majetek a rozdal jej chudým. Když to muž odmítl, Ježíš ho nechal odejít v pokoji. Ježíš mu v podstatě nabídl dobrovolnou smlouvu a respektoval jeho právo tuto smlouvu nepřijmout (Marek 10,17–23).
Podobně, když jiný muž naléhal na Ježíše, aby řekl jeho bratru, aby se s ním podělil o dědictví, Ježíš to odmítl se slovy: „Člověče, kdo mě ustanovil soudcem nebo rozhodčím nad vámi?“ (Lukáš 12,14) Pokud Boží Syn (nebo nejlaskavější a nejmravnější člověk, jaký kdy žil, pokud je vám toto vymezení bližší) neodepřel muži jeho vlastnická práva, kdo jsme my, abychom tato práva komukoli upírali?
Mnozí lidé, kteří se sami označují za křesťany, chybují v otázce pomoci chudým. Tvrdí, že křesťané by měli podporovat vládní programy, jejichž prostřednictvím jsou daňoví poplatníci ze zákona nuceni podporovat méně majetné. Ježíš by nepochybně podporoval pomoc chudým, ale cíl neospravedlňuje prostředky. Ať se budete snažit jakkoli, přes všechna biblická napomenutí k dobročinnosti nenajdete žádný verš, který by věřícím říkal, že cestou do nebe je přimět jiné lidi konat dobré skutky. Dobročinnost se má konat dobrovolně, z vnitřního popudu láskyplného ducha a srdce, nikoli v reakci na vnější donucení, jakým je například hrozba pokut či uvěznění ze strany státní moci za účelem vybírání daní na financování sociálních programů.
Ježíš poskytl model křesťanské charity v podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,30–37). Když se setkal s mužem, kterého lupiči těžce zranili, Samaritán se osobně postaral o jeho rány a ze svých vlastních peněz mu zajistil jídlo a přístřeší. Když musel odejít, aby se věnoval svým již dříve sjednaným povinnostem, slíbil hostinskému, že zaplatí péči o tohoto muže.
Ježíš tak ilustroval dvě formy křesťanské charity – zaprvé poskytování pomoci osobně a přímo; zadruhé nepřímou pomoc prostřednictvím darů těm, kteří mají čas a schopnosti sloužit potřebným v případech, kdy to sami učinit nemůžeme.
Zkusme myšlenkový experiment: předpokládejme, že by Samaritán po spatření zraněného muže získal prostředky, které následně vynaložil na péči o oběť, zavedením mýta pro kolemjdoucí na cestě – mýta, které by museli zaplatit, pokud by nechtěli, aby je Samaritán svou holí udeřil do hlavy. Muž v nouzi by tak stále obdržel pomoc, kterou zoufale potřeboval, ale považovali bychom Samaritána i nadále za vzor křesťanské ctnosti a dobročinnosti? Je skutečnou charitou být štědrý s penězi jiných lidí? Je charitativní pomáhat některým tím, že jiným vyhrožujeme ublížením?
Právě do této kalné morální oblasti se mnozí křesťané dostávají ve jménu „sociální spravedlnosti“ či sociálního evangelia. Touha pomáhat lidem v nouzi je chvályhodná, avšak prostředky používané zastánci „sociální spravedlnosti“ nikoli. Popírají biblický princip, když vyzývají vládu, aby přerozdělovala bohatství chudým, nemocným a vdovám. Vláda nutně vnáší do rovnice další prvek donucení, neboť vláda je organizovaná síla. Zatímco být dobročinný je křesťanské, Ježíš nikdy nespojoval charitu s donucováním ani neučil své následovníky uchylovat se k použití síly.
Pro křesťana je soukromé vlastnictví jedním z ústředních pilířů Bohem řízené společenské morálky. Pro ekonoma nabízí soukromé vlastnictví maximální užitek při podpoře společenské prosperity. V tomto klíčovém smyslu se tedy Bible a ekonomie nedostávají do rozporu, nýbrž se vzájemně doplňují.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
