Komentář
Nedávno jsem narazil na učebnici z dob svého bakalářského studia. Šlo o Učebnici psychologie od významného kanadského vědce Donalda O. Hebba.
Když jsem procházel její předmluvu, více než Hebbovo známé pravidlo („neurony, které se společně aktivují, se spolu propojují“) mě zaujalo něco, co je mnohem relevantnější pro naši současnou intelektuální krizi. Byla to jeho úcta k literatuře a obezřetnost vůči přehnaným ambicím vědy.
Než pomohl položit základy neuropsychologie, snil Hebb o tom, že se stane romanopiscem. Tato raná ambice ho nikdy neopustila. Posílila jeho porozumění tomu, že navzdory své síle má věda také limity a za těmito hranicemi leží oblast, v níž po staletí prosperuje literatura.
V průběhu své kariéry trval na tom, že pro vědce nejsou srozumitelnost a čtivost jen otázkou stylistiky, ale morální povinností. Hebb se nakonec domníval, že nejasnost, žargon a vyhýbavý jazyk nejsou pouze vědeckými nedostatky, ale porušením intelektuální poctivosti, protože naznačují, že autor buď svému tématu nerozumí, nebo se tuto skutečnost snaží skrýt.
Obával se také, že pokud se psychologie odpojí od humanistické tradice, která ji dříve ukotvovala, sklouzne obor k povrchní směsici populární terapie a módních názorů – stále zahalené do vědeckého jazyka, ale zbavené skutečné vážnosti. V tomto duchu Hebb nabídl pozoruhodnou připomínku toho, co psychologie nedokáže:
„K literárnímu světu, ne k psychologické vědě, se obracíte, když chcete zjistit, jak žít s lidmi, jak se milovat, jak si nedělat nepřátele; abyste pochopili, co dělá smutek s lidmi, nebo jak je možné přijmout bolest se stoickým postojem. … Pro takovéto poznání a takovéto pochopení lidského druhu nehledejte v mé Učebnici psychologie – zkuste Krále Leara, Othella a Hamleta. … Tito lidé nám sdělují věci, které nejsou součástí vědeckého programu.“
Hebbovy obavy dnes působí prorocky. Současná krize však nespočívá pouze v tom, že se psychologie posouvá směrem ke svépomocné kultuře. Tato krize je mnohem širší a ničivější: vědecké publikační prostředí je dnes natolik nabobtnalé, zmechanizované a mimo kontrolu, že ohrožuje samotné podmínky, za nichž lze dosáhnout skutečného poznání.
Nedávná zpráva serveru RealClearInvestigations upozorňuje na rozsah tohoto problému. Odborné publikování, kdysi řízené akademickým úsudkem, se proměnilo v komerční výrobní linku. V jednom nechvalně známém případě vyvíjel významný vydavatel tlak na redaktory jednoho ze svých časopisů, aby během 60 dnů připravili 35 nových článků. Redakční tým se místo oslabení standardů rozhodl jako celek podat výpověď. Jak autoři zprávy uvádějí, nešlo o výjimku, ale o symptom – důkaz publikačního systému natolik pokřiveného komerčními pobídkami, že i nejváženější časopisy jsou tlačeny k průmyslové produkci.
Univerzity nyní vyžadují, aby akademici publikovali v neúnavném tempu; staré rčení „publikuj, nebo zanikneš“ nikdy neplatilo doslovněji. Mladí akademici bez trvalého zaměstnání často musejí platit poplatky za zpracování článku (APC) – částky, které vydavatelé účtují za „náklady“ na zpracování textu a jeho zpřístupnění veřejnosti. Tyto poplatky často přesahují 3 000 dolarů (přibližně 70 000 korun) a jejich zaplacení nezaručuje přijetí článku.
Pro vydavatele jsou však APC zlatým dolem. Protože jejich příjmy rostou s každým přijatým článkem, mají vnitřní motivaci produkci dále rozšiřovat. Výsledky jsou ohromující: jen v roce 2023 získali akademičtí vydavatelé z APC celkem 2,5 miliardy dolarů (asi 58 miliard korun). Více článků dnes jednoduše znamená větší zisk – bez ohledu na jejich odbornou hodnotu.
Následkem je akademická krajina zaplavená články, z nichž většina je banální, téměř nikdo je nečte a jsou čím dál méně spolehlivé. Rostoucí podíl těchto textů je podvodný nebo nereprodukovatelný. Továrny na články nyní chrlí rukopisy generované umělou inteligencí s vymyšlenými daty a někteří vydavatelé byli nuceni stáhnout tisíce takových textů. Mezitím je recenzní řízení zahlceno pouhým objemem a nemůže už plnit funkci účinné kontrolní brány.
Toto není zlatý věk objevů. Je to epistemická inflace: stejně jako u měny, čím více jednotek vytváříme, tím menší hodnotu mají.
Co by si pomyslel o této vlně článků Donald Hebb? Varoval před psychologií, která si plete pouhé hromadění dat s porozuměním. Upozorňoval, že obor zhypnotizovaný měřením nakonec zapomene, co vlastně stojí za to měřit.
Dnes se jeho obava naplnila. Žijeme ve výzkumné kultuře, která zaměňuje množení článků za pokrok, jako by bylo možné vhled kvantifikovat na tuny. Metrika se stala posláním; produkce vytlačila porozumění.
A nejde o úzký akademický problém. Chybné studie formují veřejné politiky, ovlivňují lékařskou praxi a určují, kam směřují miliardy na výzkum. Když objem převálcuje úsudek, cenu platí společnost – nejen akademická obec.
Problém nespočívá pouze v tom, že mnoho článků je průměrných, chybných nebo bezcenných. Jde o to, že ohromné, nezvládnutelné množství znemožňuje jejich skutečné posouzení. Žádný badatel nemůže přečíst více než malý zlomek prací vydávaných ve svém oboru. Recenzenti jsou přetíženi. Přehledové studie se mění v třídění raněných. Počet citací roste rychleji, než může stačit rozlišovací schopnost recenzentů.
Věda se vždy opírala o kolektivní úsudek, který je pomalý, pečlivý a selektivní. Tento úsudek je nyní zahlcen. A když se úsudek zhroutí, chyby nejen proklouznou; metastazují a šíří se napříč disciplínami, které už nemají kapacitu hlídat vlastní standardy. A když k tomu dojde, škody nezůstávají pouze v akademických časopisech; dopadají na nemocnice, parlamenty, školy a soudní síně a nakonec ovlivňují rozhodnutí, která zasahují miliony lidí. Proto tato krize není abstraktním problémem univerzit – týká se nakonec nás všech.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
