Komentář
Někteří čtenáři si možná vybaví loňský internetový meme, který zmiňoval, jak často lidé přemýšlejí o pádu Říma. Důvodem je to, že tento příběh zůstává poněkud neuzavřený a podléhá mnoha interpretacím.
Osobně trávím neúměrné množství času zpětným promýšlením období Obamy a Reagana, aféry Watergate, Vietnamu, atentátu na JFK, politiky Výmarské republiky, New Dealu, Velké války, zlatého věku, občanské války, napoleonských válek, průmyslové revoluce, americké revoluce, vědecké revoluce, reformace, a dokonce i církevního vývoje po pádu Říma.
Je toho tolik, že by se z toho člověku málem rozskočila hlava. A přesto je to všechno nesmírně vzrušující. Čím jsem starší, tím víc se chci učit. Je to proto, že si víc než kdy dřív uvědomuji, kolik toho nevím.
Máme tendenci považovat minulost za uzavřenou. Nemůžeme udělat nic pro to, abychom ji změnili. To je správně. Co se však může změnit, je naše chápání minulosti. To, jak o minulosti přemýšlíme – o dobrých a zlých lidech, spravedlnosti a nespravedlnosti, příčinách a důsledcích – má zásadní dopad na naše vnímání přítomnosti. Naše porozumění se reviduje na základě nových informací, jakmile vyjdou najevo.
V tomto smyslu minulost není uzavřená. Je to živá realita.
Velké myšlenky, že? Přicházejí ke mně díky animovanému filmu s názvem Coco. Je to nádherný film, ve všech ohledech jednoduše brilantní. Dalo by se říci, že jde o ten správný druh multikulturalismu. Zkoumá oblast kultury, náboženství a národnosti Mexika. Svou premiéru v kinech měl v Mexiku na Día de Muertos (Den mrtvých) v roce 2017.
Tento vzrušující příběh se odehrává na mnoha úrovních. Jakmile si myslíte, že jde o hřejivou poctu rodinné věrnosti, zavede vás zcela jinam, aby prozkoumal něco tak hlubokého, jako je filozofie dějin. Právě tato část mě ohromila a přiměla k intenzivnímu přemýšlení.
Sledujeme mládí Miguela Rivery, který se cítí být povolán stát se hudebníkem, ale čelí odporu ze strany své rodiny. Jeho prapradědeček byl hudebník, který opustil rodinu, aby následoval sen stát se velkým interpretem, psát hudbu a zpívat pro svět. Rodina byla z jeho rozhodnutí natolik zahořklá, že dvě generace zakázaly hudbu v domácnosti a upřednostnily rodinný obuvnický podnik.
Miguel však nechce být ševcem. Chce zpívat a věnovat se hudbě jako jeho prapradědeček. Tak se na Den mrtvých vydává k pomníku slavného zpěváka Ernesta de la Cruz. Vezme do rukou jeho kytaru a náhle se přenese do zcela jiného světa. Je to říše mrtvých.
Ukáže se, že říše mrtvých je pulzujícím místem se skvělými dopravními systémy, barevnými bytovými komplexy, výtečnými místy k jídlu a pití, a dokonce i popovými hvězdami a koncerty. Aby se Miguel mohl vrátit do světa živých, musí získat požehnání některého z předků, který tam přebývá. Najde svou praprababičku, ta mu však dá požehnání pouze pod podmínkou, že se vzdá zpívání. To je nabídka, kterou Miguel nemůže přijmout.
Postupně se dozvídáme, kdo v tomto místě žije a proč. Je to místo, kam se dostanete po smrti, avšak množství bohatství, které vlastníte, a délka doby, po kterou tam můžete zůstat, závisí výhradně na tom, zda si vás vaši pozůstalí aktivně připomínají.
Dnem, kdy se to odehrává, je Den mrtvých, během něhož by měly být vystaveny předměty upomínající zesnulé předky, aby mohli dál hodovat a užívat si života v říši mrtvých. Jakmile jsou zemřelí zapomenuti, definitivně umírají a navždy odcházejí někam do neznáma.
To je docela drsné! A právě proto je nezbytné, aby rodiny nadále ctily zesnulé členy rodiny.
Právě zde se drama stává zajímavým. Miguel se rozhodne vyhledat jiného zesnulého člena rodiny, který ho dokáže poslat zpět do světa živých bez otravné podmínky, že nebude zpívat a hrát. Upne se na slavného zpěváka Ernesta de la Cruz, o němž se domnívá, že je jeho skutečným prapradědečkem. Mezi živými je Ernesto připomínán natolik, že je mimořádně bohatý.
Postupně však zjišťujeme, že je to tak trochu hulvát. Lidé v říši mrtvých to také zjistí, jakmile odhalí skryté tajemství z jeho života. Populární obraz tohoto muže se zhroutí a on zcela přijde o svou fanouškovskou základnu, což je komický zvrat, vzhledem k tomu, že všichni tito lidé jsou mrtví!
Zde začíná hrát důležitou roli filozofie dějin. Reputace zesnulých se může měnit, protože jak živí, tak mrtví si na základě nových informací vytvářejí nové názory. Tento průběžný proces poznávání posouvá kulturu a společnost jak v říši mrtvých, tak mezi živými.
Jak pozoruhodná pocta síle příběhů, které známe a vyprávíme si navzájem!
Příkladem ze skutečného života může být někdo jako Woodrow Wilson. Po své smrti byl uctíván jako intelektuál, velký státník, nositel míru, prorok demokracie a nacionalismu. Dnes je situace jiná. Wilson je znám jako zastánce eugeniky, podporovatel Ku-klux-klanu, zatvrzelý rasista, nástroj vládnoucí třídy a původce vražedné a nesmyslné války.
To je ale rozdíl! A to vše v době, kdy žil v říši mrtvých!
Minulost není uzavřená. Pokračuje v životě, a proto se mění. Vezměte si prezidenta Franklina D. Roosevelta (FDR). Dodnes je vnímán jako muž, který zachránil Ameriku před Velkou hospodářskou krizí, přestože to zjevně neudělal. Je považován za zastánce utlačovaných, ačkoli byl architektem korporativního státu, který kartelizoval a ochromil hospodářský růst. A podobně jako Wilson se jeho názory na otázky rasy a demografie posouvaly směrem k bělošské nadřazenosti a vylučování. Kdy se reputace FDR změní? Jistě se to blíží. Nová kniha amerického historika Davida Beita by mohla být klíčem.
Nebo si vezměte prezidenta, jako byl Andrew Jackson. Nyní je vnímán jako odpůrce národní banky a zastánce lidu. Co se však stane, až bude chápán jako ten, kdo nechal vyhladit původní obyvatelstvo, demagog, který vedl zkorumpované prezidentství, a bezohledný prosazovatel vojenského imperialismu?
To se může stát, ale záleží na lidech, kteří fakta vykopou a zajistí jejich šíření mezi obyvatelstvem. Minulost není uzavřená. Žije dál, a proto se mění. A mění i náš dojem o přítomnosti.
Film Coco nabízí i další fascinující postřehy z celé oblasti duševního vlastnictví a kulturní apropriace, tedy přejímání cizích kulturních prvků. Zásadní otázkou v říši mrtvých je, kdo přesně napsal slavné písně, které Ernesto de la Cruz zpívá. Vždy si nárokoval autorství, ale je to správně? Jakmile se verdikt změní, změní se i jeho reputace.
Zpočátku jsem si kladl otázku, zda se nedočkáme přednášky z Hollywoodu o právech na uvedení autorství, ale o to nejde. Jde o to, zda ctít pouze ty slavné, nebo lidi, kteří jsou skutečnými tvůrci. Lze respektovat „tvůrčí práva“ a nutnost řádného uvedení autorství, aniž by bylo třeba přijímat zákony, jako je duševní vlastnictví.
Pokud jde o kulturní apropriaci, může se zpočátku zdát, že film koketuje s módou kultur uzavírat se a chránit své výtvory před „krádeží“ ze strany ostatních. Ve skutečnosti, a naštěstí, na tomto filmu není nic zvlášť „politicky korektního“. Je to přímá oslava mexické kultury a mýtů, které ji formovaly.
Kdo si koho přivlastnil? Probíhá to oběma směry, jak tomu vždy bývá, když se dvě kultury dostanou do kontaktu. Poznával jsem v tom tolik ze svého vlastního dětství, kdy byl můj nejlepší přítel dítětem imigrantů z druhé strany jižní hranice. Jejich životy byly velice odlišné od toho mého. Ten dům naproti přes ulici se stal oknem do jiného krásného světa a sloužil jako neustálá připomínka, že způsob života mé rodiny není jediný možný. Obdivoval jsem mayský kalendář na zdi, způsob, jakým Mama Rede každou noc připravovala tortilly, bohatě znějící zpěvný románský jazyk i rodinné rituály.
Pro mě to všechno bylo nesmírně osvobozující.
Při sledování filmu Coco mě silně zasáhl magický způsob, jakým mexická kultura tak krásně propojila dvě náboženské tradice, víru aztéckého dědictví a evropské katolické křesťanství, do plynulého celku. Den mrtvých se proměňuje v Dušičky, vzpomínání na předky se mění v modlitby za mrtvé podle katolické liturgie a říše mrtvých se stává zástupným obrazem očistce.
Zásadní je, že by neexistovalo nic jako mexická kultura hodná oslavy, kdyby nedošlo ke kulturní apropriaci. Film Coco je natolik nakažlivý, že by mě nepřekvapilo, kdyby inspiroval mnoho mladých lidí k tomu, aby si určité prvky této kultury přivlastnili pro sebe.
Pokud jde o jeho filozofii dějin, film má pravdu: naše chápání minulosti není nikdy stabilní, a ani by být nemělo.
–ete–
