Hluboký obdiv Felixe Mendelssohna k dílu Williama Shakespeara ho inspiroval k vytvoření orchestrální předehry k Snu noci svatojánské.
Je vám sedmnáct let. Právě jste poprvé přečetli Sen noci svatojánské a jste ohromeni. Sednete si tedy a zkomponujete dvanáctiminutovou orchestrální předehru, která zachytí kouzlo, zmatek, veselí i romantické šílenství, jež z této Shakespearovy komedie tryskají.
Jmenujete se Felix Mendelssohn a právě jste zahájili kariéru, která vám přinese trvalou slávu jako jednomu z velkých skladatelů v době velkých skladatelů. Budoucí hudební badatel George Grove o této předehře později prohlásí, že jde o „největší zázrak rané zralosti, jaký kdy svět v hudbě poznal“.
Zatímco oper inspirovaných Shakespearem existuje mnoho – sám Giuseppe Verdi vytvořil trojici děl Macbeth, Otello a Falstaff – orchestrálních skladeb vycházejících ze Shakespearových her nebo jimi inspirovaných je méně, než by se mohlo zdát. Do běžného repertoáru patří dvě hudební parafráze Romea a Julie: předehra Petra Iljiče Čajkovského a balet Sergeje Prokofjeva. Méně známá je sborová symfonie Hectora Berlioze Roméo et Juliette.
Pak je tu Mendelssohn, který napsal nejen tuto koncertní předehru, ale o 25 let později k ní přidal dalších přibližně 40 minut hudby jako doprovod ke scénickému uvedení hry. Výsledná suita, zakončená skladatelovým slavným Svatebním pochodem, se dodnes používá při divadelních produkcích.
Předehra k Snu noci svatojánské, prováděná samostatně, však vyniká tím, jak dokonale dokáže beze slov vystihnout prvky Shakespearova příběhu. Každý, kdo zná tuto hru a zaposlouchá se do Mendelssohnova hudebního zpracování, může z jemně pobíhajících houslí a z burácivého „í-á“ snadno vycítit, že zde stojí královna Titanie chráněná svými vílami a tam zas řemeslník Bottom proměněný skřítkem Pukem v osla. Celý děj samozřejmě nelze vyjádřit pouze hudebními tóny, avšak lehkost a záměrná nepřímost, která je dílu vlastní, nese nezaměnitelný podpis Shakespearovy kouzelné komedie.
Následuje popis skladby v provedení amsterdamského orchestru Concertgebouw. (Poslechněte si)
Začíná tiše čtyřmi akordy ve dřevěných dechových nástrojích, které ustanovují tóninu E dur. V čase 0:28 zahajují housle svůj vílí tanec v e moll; jde o první téma dokonale vystavěné sonátové formy – struktury, která představuje několik hudebních témat, rozvíjí je (mění či rozšiřuje) a poté je znovu uvádí v proměněné podobě. Přechodová hudba v čase 1:16 ohlašuje královský doprovod z Athén a ve 2:15 zaznívá milostná hudba. Ve 3:00 přichází dramatické zesílení symfonických sil, které v čase 3:15 vrcholí hýkáním nešťastného Bottoma. Následující závěrečné téma zní jako volání loveckých rohů a ve 4:01 se s návratem vílích houslí noříme do rozvíjející části skladby.
Od této chvíle lze snadno sledovat střídání a vrstvení jednotlivých témat, až se v čase 6:23 ohlásí repríza návratem úvodních akordů. V této závěrečné části dostává větší prostor milostná hudba, přesto však Bottom v čase 8:20 znovu zahýká. V čase 10:48 se hudba královského dvora proměňuje v ospalý zvukový závoj lásky. Nakonec zazní ty čtyři úvodní akordy ještě jednou naposledy.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste se chtěli věnovat? Pošlete nám své nápady nebo zpětnou vazbu na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
