Komorní skladba německého skladatele Maxe Brucha, adagio s názvem Kol Nidrei, op. 47, dodnes uchvacuje posluchače po celém světě. Violoncello doprovázené orchestrem předává pokoru, smutek i vnitřní modlitbu. Bruch později zdůrazňoval, že nejde o virtuózní koncertní kus, ale o meditativní duchovní obraz.
Obrátili jsme se na odborníka, profesora Lubomíra Spurného z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, který se zabývá hudební teorií a dějinami hudby, a položili mu několik otázek ohledně motivace skladatele Maxe Brucha k vytvoření této skladby.
Povězte, za jakých okolností vznikla skladba Kol Nidrei Maxe Brucha, jakou měl skladatel motivaci?
Důvody vzniku díla jsou poměrně dobře čitelné. K jejich pochopení je však potřeba alespoň stručně nastínit historický kontext. Skladba Kol Nidrei op. 47 pro violoncello a orchestr vznikla roku 1880, v době, kdy Max Bruch působil jako hudební ředitel Liverpoolské filharmonické společnosti (dnešní Royal Liverpool Philharmonic Orchestra). Bruchovo liverpoolské období je zajímavé mimo jiné tím, že se v něm výrazně obrátil k hudebnímu materiálu pocházejícímu z různých národních a etnických tradic, což představuje poměrně typickou tvůrčí poetiku romantického skladatele.
V krátkém časovém odstupu zde vznikly dvě kompozice inspirované odlišnými hudebními kulturami, které však prozrazují podobné tvůrčí schéma. Spolu s Kol Nidrei zkomponoval Bruch také Skotskou fantasii op. 46 pro housle a orchestr.
Zatímco první z těchto skladeb je založena na hebrejských nápěvech, druhá využívá skotské lidové melodie.
Mohlo by se zdát, že k tomu Brucha inspirovalo samotné prostředí Liverpoolu. Ve druhé polovině 19. století zde totiž žila početná skotská i židovská komunita a město patřilo k důležitým centrům židovského života v Anglii. Skotové zde představovali významnou součást městské střední třídy i kvalifikované pracovní síly, zatímco početná a kulturně aktivní židovská komunita patřila k významným náboženským i společenským skupinám města. Liverpool disponoval několika synagogami a rozvinutou náboženskou i kulturní tradicí, která byla v městském prostoru zřetelně přítomná.
Bezprostřední inspirace prostředím je však spíše zdánlivá. Na své nové působiště se Bruch připravoval již dříve – sbírky skotských písní studoval ještě před svým příchodem do Liverpoolu a Skotsko osobně navštívil až po premiéře své Skotské fantazie v roce 1881. Jeho zájem o skotské i hebrejské melodie se tedy formoval již před pobytem v Anglii.
Jaký byl jeho důvod? Protože ač Bruch pocházel z protestantského prostředí, zaujala jej židovská liturgická melodika…
Jeho zájem o hebrejskou či synagogální hudbou sahá do období dlouho před liverpoolským působením. Významnou roli v tomto ohledu sehrál jeho učitel Ferdinand Hiller (1811–1885), významný německý skladatel a dirigent, blízký přítel Felix Mendelssohna Bartholdyho a mnoha dalších evropských hudebníků. Hiller byl Bruchovým prvním učitelem v Kolíně nad Rýnem, odkud skladatel pocházel.
Právě Hiller jej seznámil s berlínským kantorem (chazanem) Abrahamem Jacobem Lichtensteinem (1806–1880). Všimněte si, že zemřel v roce dokončení Kol Nidrei. Jeho prostřednictvím se pak Max Bruch – ačkoli sám byl protestant – seznámil s melodií židovské modlitby Kol Nidrei, která se zpívá na začátku večerní bohoslužby svátku Jom Kippur.
Bruch později opakovaně zdůrazňoval, že jeho zájem o židovskou hudbu byl čistě umělecký. V dopise z roku 1889 adresovaném kantorovi a hudebnímu historikovi Eduardu Birnbaumovi například napsal: „Ačkoli jsem protestant, jako umělec jsem hluboce cítil mimořádnou krásu těchto melodií, a proto jsem ji prostřednictvím své úpravy rád šířil dál.“
Proč zvolil formu pro violoncello a orchestr ?
To je otázka, která nás bezprostředně vrací k motivacím vzniku díla. Volba nástroje byla úzce spojena s významným německým violoncellistou Robertem Hausmannem (1852–1909). V roce 1880 Bruch v dopise svému berlínskému nakladateli Fritzi Simrockovi s jistou dávkou ironie zmiňuje dlouhé naléhání Roberta Hausmanna na vznik skladby. O jeho délce či intenzitě můžeme pouze spekulovat, pravdou však zůstává, že šlo o šťastnou volbu. Hausmann toužil po dedikaci skladby, která by u publika sklidila ohlas srovnatelný s popularitou Bruchova Prvního houslového koncertu. Ten mimochodem věnoval Hausmannovu příteli, slavnému houslistovi Josephu Joachimovi (1831–1907).
Za zmínku také stojí, že Hausmann od roku 1879 působil v Joachimově kvartetu, jehož členy byli kromě něho a Joachima také absolventi Pražské konzervatoře: violista Emanuel Wirth a houslista Karel Halíř.
Hausmannova žádost byla do jisté míry odůvodněná i pro Brucha. Hausmann patřil k nejvýznamnějším violoncellistům své doby a byl úzce spjat s okruhem spolupracovníků Johannesa Brahmse. Nelze se proto divit, že Bruch jeho přání nakonec vyhověl.
Kol Nidrei, op. 47, nebo také Adagio na hebrejské melodie pro violoncello a orchestr, jak bývá skladba někdy uváděna, má podobu jednověté variační skladby, která postupně rozvíjí dvě hlavní melodická témata.
První z nich odkazuje na Bruchův oblíbený nápěv synagogální modlitby Kol Nidrei. Ve skladbě se dále objevuje také píseň „U řek babylonských, tam jsme sedávali s pláčem“ (Oh! weep for those that wept by Babel’s stream), inspirovaná Žalmem 137, která pochází z cyklu zhudebněných Hebrejských melodií (1815) Georga Gordona Byrona a hudebníka Isaaca Nathana.
Tak vznikla skladba, která spojuje židovskou synagogální hudební tradici s romantickým hudebním jazykem evropské hudby 19. století. Violoncello se zde zároveň ukázalo jako mimořádně vhodné pro vyjádření charakteru této hudby. V Bruchově skladbě proto sólové violoncello do určité míry napodobuje rapsodický způsob zpěvu kantora v synagoze.
Bruch byl romantickým skladatelem. Je to důvodem, že tato jeho skladba dodnes zaujímá orchestry i komorní tělesa?
O tomto tématu se již dlouho diskutuje. Je ale potřeba si uvědomit, že tato skladba odkazuje na tradiční způsob zpracování hudebního materiálu, který je vlastní celému 19. století. Bruch sice použil melodii známé synagogální modlitby, ale způsob, jakým ji zpracoval, je typicky romantický. Zachoval základní melodii, avšak zasadil ji do harmonického a orchestrálního jazyka německé pozdně romantické hudby.
Mnozí badatelé proto upozorňují, že nejde o autentickou synagogální hudbu, ale spíše o uměleckou stylizaci židovského hudebního materiálu v rámci evropské hudební tradice.
Skladatel Arnold Schönberg o Bruchově díle ironicky poznamenal, že by bylo třeba odstranit „violoncellovou sentimentalitu“. V roce 1938 pak napsal vlastní skladbu Kol Nidrei pro recitátora, sbor a orchestr a v ní se snažil vrátit modlitbě její původní liturgický kontext.
Proč je tato skladba dodnes tak oblíbená?
Jedním z důvodů je právě Bruchova schopnost spojit silnou a snadno zapamatovatelnou melodiku s bohatým romantickým orchestrálním zvukem. Skladba působí velmi emotivně a bezprostředně i na dnešní posluchače a snad ještě víc, než tomu bylo kdykoli předtím. Zároveň je dramaturgicky velmi účinná a patří k nejvýraznějším lyrickým skladbám violoncellového repertoáru.
Skladba Kol Nidrei je zajímavá i tím, že propojuje různé kulturní a náboženské tradice. Bruch, který sám pocházel z protestantského prostředí, dokázal ve své hudbě citlivě zpracovat melodii pocházející z židovské liturgie a přenést ji do evropské romantické hudby. Jinými slovy, popularita skladby spočívá nejen v její výrazové bezprostřednosti, ale také v neobvyklém spojení synagogální hudební tradice s estetickými principy evropské hudby 19. století.
Bruchova skladba se pravděpodobně stala inspirací i pro pozdější díla s podobnou tematikou, například slavnou skladbu Ernesta Blocha (1880–1959) Schelomo, Hebrejská suita z roku 1916, určená rovněž pro violoncello a orchestr.
Děkuji za rozhovor.
