Hněv je jako běsnící šelma, která se snaží doručit naléhavou zprávu. Čím lepší bude naše schopnost ovládnout tuto šelmu a pochopit její zprávu, tím lepší bude náš život a životy lidí kolem nás. 

Hněv je kvůli své nepředvídatelnosti a násilnické pověsti často považován za negativní emoci, ale přesto ho lze použít i k dosažení pozitivního účinku. Zlost nás může motivovat ke změně svého chování, k postavení se nespravedlnosti a k ochraně svých zájmů.

Bohužel se často ukazuje, že tato síla je víc, než dokážeme zvládnout. Podle doktorky Kate Balestrieriové, která působí v Los Angeles jako klinická a forenzní psycholožka, je hněv jedna z nejméně pochopených, leč nejobávanějších emocí, a to proto, že prakticky každý z nás si dobře vybavuje příklady toho, jak se vztek může vymknout z ruky.

„Hněv je pro řadu lidí opravdu děsivý, protože neměli dobré vzory, jak se vztekem nakládat produktivně,“ říká Balestrieriová. Ale zloba nás může také přimět k lepší komunikaci. Pomáhá nám identifikovat problém, který jsme předtím nedokázali odhalit a vyjádřit ho způsobem, jenž může přinést kýženou změnu.

Jenže přetvořit svoji prvotní rozzuřenost do oboustranně přínosné komunikace není vůbec snadné. „Rozzlobit se dokáže každý, to je lehké,“ řekl už řecký filozof Aristoteles a dodal: „Ale rozzlobit se na správnou osobu do správné míry a ve správný čas a za správným účelem a správným způsobem, to není v moci každého a není to snadné.“

Svůj hněv sice můžeme zkoušet potlačit, ale nikdy mu neunikneme, protože šelma si stejně najde skrytý způsob, jak nás pokousat. Balestrieriová tvrdí, že lidé, kteří ignorují své pocity frustrace, často skončí jejich ventilováním v podobě pasivní agresivity, i když mohou stále trvat na tom, že je všechno v pořádku.

Hněv různého stupně

Jedním z důvodů, proč svůj hněv popíráme, je, že nám může dát pocit moci, na který nejsme připraveni. Zloba často pramení z konfliktu, a to je něco, čemu se snažíme vyhýbat.

Dalším důvodem je kulturní zátěž. Hněv je lidská emoce, ale má maskulinní nádech, proto se některé ženy mohou držet zkrátka ze strachu, že budou označeny za semetriku apod.

Ať už jsou vaše důvody k uznáním vzteku jakékoliv, Balestrieriová radí jít na to postupně, v krocích. Někteří lidé řeknou, že nejsou naštvaní, jen je něco trochu podráždilo, jenže tu jde pouze o míru. „Naštvaný, otrávený, rozmrzelý – to všechno patří do rodiny hněvu. Pokud lidé dokáží přijmout fakt, že je něco podráždilo, pak se mohou smířit i s faktem, že jsou rozčíleni,“ vysvětluje americká psycholožka.

Jakmile si dokážeme připustit, že jsme rozčílení, dalším krokem je podělit se o to s druhými, tedy pokud je to relevantní. Dejte si chvilku načas, než to vyslovíte nahlas, zvažte nejlepší možný způsob, jak to vyjádřit, ale dlouho s tím neotálejte. Čím déle čekáte, tím horší to může být.

Neduste to v sobě

Laura MacLeodová, konzultantka, terapeutka a tvůrkyně neziskového projektu Inside Out Project, který se snaží vytvářet harmoničtější pracovní prostředí, zažila několik zaměstnanců, kteří si v sobě dlouhodobě nosili zášť kvůli konfliktům z minulosti. Vzpomíná si na jedno setkání zaměstnanců, kde se jeden z účastníků přiznal, že má zlost na svou kolegyni, protože před třemi měsíci nepřijala jeho omluvu.

„Ta spolupracovnice neměla ani potuchy, že se něco děje. Sotva si na ten incident pamatovala, ale přesto byla verbálně napadena za svůj nedostatek empatie. Ostatní ve skupině se přidávali na tu či onu stranu nebo se snažili situaci uklidnit, ale už bylo pozdě.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

Co tedy v takových případech dělat? MacLeodová radí nenechat v sobě hněv doutnat. „Čekáním se to neúměrně nakupí a tím, že to držíte v sobě a nic neřeknete, upíráte druhé osobě příležitost si to s vámi urovnat,“ míní terapeutka.

Zatímco někteří se snaží svůj hněv maskovat, jiní jsou pravým opakem a vybuchnou vždy, když se jim něco nezamlouvá. Jde hlavně o jedince, kteří prahnou po pocitu nadřazenosti a suverénnosti. Pro takové se staly výbuchy zlosti životním stylem.

Podle doktora Thomase Harbina, klinického psychologa ze Severní Karolíny v USA, který se specializuje na vztek u mužů, trpí spousta chronicky rozezlených mužů hlubokými pochybnostmi o sobě samých. Aby své pochybnosti zatlačili, vždy jsou připraveni bojovat.

„Mají pocity méněcennosti a silně reagují na cokoliv, co vypadá nebo zní jako ohrožení či urážka,“ říká Harbin.

Jenže aby hněv mohl být konstruktivním činitelem, je zapotřebí sebeovládání a touhy po vyjasnění problému. Pokud se pravidelně rozčílíte kvůli maličkostem, jste zatrpklí anebo agresivně vybuchujete, když něco není po vašem, vaše chování se stává destruktivní.

„Za určitých okolností je zlost přiměřená emoce, ale pokud se z toho stane zvyk, pokud jde o automatický způsob, jak reagovat na svět, tomu pak říkám zuřivost,“ popisuje Harbin.

Přestože být rozzuřený se považuje za extrémní podobu hněvu, pro Balestrieriovou je to především o panice. „Když jednáme rozzuřeně, jde obvykle o reakci založenou na strachu. Proto nám to připadá tak nepřiměřeně intenzivní vzhledem k tomu, co takový vztek vyvolalo.“

Vliv hněvu na organismus

Destruktivní a nevyjádřený vztek může mít na naše vztahy i zdraví velmi negativní dopad. Někteří vědci spojují extrémní podoby hněvu (jak zuřivost, tak potlačovanou zuřivost) s výskytem rakoviny a srdečních chorob.

Jedna studie zjistila, že riziko infarktu je 2 hodiny po intenzivním výlevu vzteku 8,5krát vyšší než za normálních okolností. 


V tradiční čínské medicíně se má za to, že každý z orgánů představuje jinou emoci. Hněv sídlí v játrech a žlučníku. Zdravé vyjádření této emoce přispívá k volnému toku čchi a posiluje silnou vůli.

Čínští lékaři nicméně upozorňují, že nevyjádřený vztek i jeho nadmíra mohou játra poškodit a mít za následek svalovou tenzi, bolesti hlavy a poruchy zažívání.

Hněv se zkrátka dřív nebo později dostane na povrch. Otázka je, jak doručit zprávu, kterou chceme, ale nenechat se ovládnout zuřivostí.

Jak pracovat s hněvem

Reverendka Sheri Hellerová z New Yorku, která se jako psychoterapeutka specializuje na těžká traumata, vysvětluje, že hněv je instinkt, s nímž se rodíme, ale naučit se ho správně zvládnout je dovednost, kterou si lze praxí osvojit.

První krokem je „poznat sám sebe“. Zjistěte, co vás dokáže vytočit a proč, abyste nebyli vyvedeni z míry, když dojde na vaše citlivé téma. Zadruhé si uvědomte, že hněv je signál, že něco není v pořádku.

Ono se sice může zdát ušlechtilé a osvícené nikdy se nerozzlobit, ale to není podle Hellerové ani realistické, ani zdravé. Nad menšími věcmi stačí mávnout rukou, to ano, ale i Ježíš se koneckonců rozzlobil, když viděl kupčíky v chrámu a když ho jeho učedníci opustili.

Pokora je tak mocná síla, protože nám umožňuje nebrat si věci tak osobně. –reverendka Hellerová

Přestože je lákavé vypustit své stížnosti ven právě, když jste naštvaní, pokuste se o nich hovořit až potom, co se uklidníte. Když to, co vás štve, ze sebe dostanete, může to být úleva, ale když bojujete jako diví, může to poškodit váš konečný cíl a řešení bude v nedohlednu. Výsledkem může být, že řeknete nebo uděláte něco, čeho byste mohli později litovat.

Pro jedince, kteří jsou zvyklí vybuchnout, může být těžké držet takové silné pocity na uzdě, ale když se naučí držet svůj vztek zkrátka, docílí konstruktivního dialogu.

„Pokora je tak mocná síla, protože nám umožňuje nebrat si věci tak osobně,“ říká reverendka Hellerová.

No a nakonec nezapomeňte, že naučit se správnému vyjádření hněvu chce čas a praxi. Nikdo učený z nebe nespadl, a i když se vám to možná několikrát nepodaří, nevzdávejte to a zkoušejte dál.

„Nikdo není dokonalý, u žádné emoce. Je důležité mít se sebou soucit, ale když uděláme svinčík, musíme ho co nejdříve uklidit,“ radí Balestrieriová.

Z angličtiny přeložil O. H.; Zdroj.

Líbil se vám tento článek? Podpořte nás prosím jeho sdílením na sociálních sítích.