Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze z 18. června 2020 newyorského deníku The Epoch Times.

Obsah:

Úvod

1. Nástup komunistické totality

 a) Vzestup sovětských komunistů

 b) Počátky vlády Komunistické strany Číny

2. Brutalita komunistické vlády

 a) Zvěrstva sovětského komunismu

 b) Vražedné kampaně Komunistické strany Číny

3. Století zabíjení

***

Úvod

Od té doby, co se komunistická strana v Sovětském svazu chopila moci, uplynulo celé století. Podle záznamů shromážděných americkým Kongresem byly komunistické režimy zodpovědné za smrt přinejmenším 100 milionů lidí. [1] Tuto vražednou historii podrobně popisuje Černá kniha komunismu, [2] obsahující dokumenty odtajněných vládami národů bývalého Sovětského svazu a východní Evropy a záznamy o obětech komunistických politických kampaní v Číně, Severní Koreji a dalších komunistických zemích.

Komunistický totalitarismus bývá často přirovnáván k nacismu. I když mezi nimi nalezneme mnoho podobností, často se přehlíží jeden podstatný rozdíl: nacisté se dopouštěli genocidy, ale to, o co usilují komunisté, zdaleka není jen pouhé fyzické vyhlazení.

Věřící lidé nepovažují fyzickou smrt za opravdovou smrt člověka, protože duše odejde do nebe nebo se znovu narodí v koloběhu převtělování. Komunistická strana používá zabíjení jako nástroj ke zničení základních morálních hodnot lidstva. Jejím cílem není pouze likvidace fyzického těla člověka, ale také zničení jeho duše.

Další vlastností komunistické strany je intenzita, s jakou vykonává čistky ve svých vlastních řadách, a to, že si vždy vybírá ty nejkrutější vůdce. Pro mnoho lidí je těžké pochopit logiku toho, jaké barbarství komunistická strana uplatňuje vůči vlastním členům, a to i těm, kteří se stali jejími oběťmi jen proto, že se odchýlili od směřování strany pouze v konkrétních případech, zatímco jinak byli straně a jejímu vedení zcela oddáni. Jedním z důvodů této krutosti je to, že komunistická strana má při své vzpouře proti Bohu a lidstvu neustálý instinktivní strach z toho, že bude brzy zničena. Aby si dodala sil, potřebuje rekrutovat jedince, kteří z morálního hlediska nerozlišují mezi dobrem a zlem. Tito jedinci vynikají v masovém vraždění a komunistický přízrak je vyzdvihuje na vedoucí pozice, aby zajistil, že jeho pozemská tyranie bude i nadále pokračovat.

Kádři Komunistické strany Číny, kteří se 4. června 1989 odmítli zúčastnit masakru studentů, byli odstraněni. Ťiang Ce-min, který během této události ukázal svoji krutost, byl povýšen na vůdce komunistické strany. Poté, co Ťiang začal v roce 1999 pronásledovat Falun Gong, povýšil úředníky Luo Kana a Čou Jung-kchanga a další do vysokých pozic, protože byli ochotni během pronásledování páchat ty nejbrutálnější zločiny.

Dalším motivem pro zabíjení je rekrutovat účastníky z řad široké veřejnosti, tak jako tomu bylo za kulturní revoluce. Vražděním a dalšími zločiny se masy lidí stávají spolupachateli krutostí Komunistické strany Číny. Ti nejbrutálnější pachatelé zločinů se potom stávají nejzarytějšími stoupenci strany. Dokonce ani dnes mnoho bývalých členů Rudých gard, kteří během kulturní revoluce útočili na lidi a vraždili je, necítí nad svými zločiny žádné výčitky svědomí a tvrdí, že svých činů spáchaných v mládí nelitují.

Tím, že komunistická strana své oběti vraždí otevřeně a přímo, také nahání široké veřejnosti hrůzu a nutí ji k poslušnosti. Po celou historii se vládci a tyrani dopouštěli zabíjení, když potřebovali upevnit svou moc, nebo během válečného konfliktu, protože existoval nepřítel, kterého bylo třeba porazit. Jednou z charakteristik komunistické strany je právě potřeba nepřítele, a pokud žádní nepřátelé nejsou, musí si strana nějakého vymyslet, aby mohla dále zabíjet. V zemi s tak dlouhou historií a bohatou kulturou, jako je Čína, nemohla komunistická strana dosáhnout svého cíle bez neustálého vraždění. Číňané tradičně věřili v existenci bohů a chovali k nim úctu. Vzhledem k jejich kulturnímu dědictví, které přetrvalo 5000 let, by netolerovali barbarskou a bezbožnou komunistickou stranu. Jediným prostředkem, jak si komunistická strana může udržet svou moc, je masové vraždění. Takový přístup si osvojila během své první pokusné verze v Sovětském svazu.

1. Nástup komunistické totality

Protože komunismus ztělesňuje zlého ducha, jeho výchozí bod nemůže být jiný než nečestný. Poté, co Marx prohlásil, že „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu“, založili rváči a lupiči Pařížskou komunu a zdevastovali francouzské hlavní město s jeho jedinečnými uměleckými díly a kulturními památkami. V Rusku a v Číně se místní komunistické strany chopily moci za použití opovrženíhodných spiknutí a krveprolití.

Marxovy teorie i rétorika totalitních komunistických režimů byly plné hesel o spoléhání se na dělníky a rolníky a také slibů o tom, jak strana bude zastupovat jejich zájmy. Ale v praxi to byla právě pracující třída, kdo od komunistického systému zažil největší příkoří.

a) Vzestup sovětských komunistů

S tím, jak Ruská říše v první světové válce v únoru 1917 ztratila svá území ve prospěch německé a rakousko-uherské mocnosti, nedostatek potravin a upadající pracovní podmínky dohnaly ruské průmyslové dělníky v únoru 1917 ke stávce. Bouře se šířily po celé zemi, car Mikuláš II. v důsledku abdikoval a vznikla ruská Prozatímní vláda, která měla v zemi vládnout do demokratických voleb.

7. listopadu (podle juliánského kalendáře 25. října) 1917 však skupina komunistických revolucionářů vedená Leninem zosnovala v tehdejším ruském hlavním městě Petrohradě ozbrojený převrat, známý také jako říjnová revoluce, kdy Leninova bolševická strana svrhla Prozatímní vládu a ustavila první komunistický režim na světě.

O necelé tři týdny později, během demokratických voleb do Ústavodárného shromáždění, získala Strana socialistických revolucionářů nejvíce hlasů a většinu křesel. Bolševici získali méně než 25 procent hlasů a jen pár zástupců.

Po této prohře Lenin porušil svůj slib o tom, že bude respektovat výsledky voleb, a na setkání Ústavodárného shromáždění prohlásil, že toto shromáždění je „nepřítelem lidu“. Lenin se připravil na to, že v hlavním ruském městě Petrohradě v době konání ústavodárné schůze zavede stanné právo. Bolševici zmobilizovali vojenské jednotky a Ústavodárné shromáždění násilím rozpustili, čímž v Rusku zničili demokratický aparát.

Stejně jako samotné ruské marxistické hnutí nebyl Leninův vzestup výhradně ruský fenomén. Navzdory konci carské vlády Rusko nadále bojovalo ve válce na straně Francie a Velké Británie proti ústředním mocnostem pod vedením Německa. Jakmile si německý král Vilém II. uvědomil, že by bolševici mohli uvrhnout Rusko do politického chaosu – a tím odstranit hlavní hrozbu z východní fronty Německa – zajistil pro Lenina v exilu bezpečnou cestu zpět do Ruska přes Německo a Švédsko do Finska, toho času ležícího na území Ruské říše. Vilém II. taktéž poskytl Leninovi peníze, zbraně a munici. Koncem první světové války dostali bolševici od Německa nejméně 50 milionů marek (téměř 4 miliardy českých korun v přepočtu na dnešní peníze). [3]

Roli, kterou Německo sehrálo při návratu Lenina do Ruska, popsal významný britský politik Winston Churchill těmito slovy: „V Rusku použili tu nejsmrtonosnější zbraň. Odeslali Lenina ze Švýcarska zpět v pevně uzavřeném voze, jako kdyby do Ruska posílali nějaký druh morové epidemie.“ [4]

Říjnová revoluce a následný leninský puč byly počátkem všech násilných komunistických hnutí, která působila v průběhu 20. století po celém světě. Zároveň stála na počátku mezinárodního rozmachu komunismu a nespočtu katastrof, které následovaly.

Ihned poté, co bolševici uzmuli moc Ústavodárnému shromáždění, se zaměřili na ruské dělníky, kteří se počátkem roku 1918 jako první komunistické diktatuře vzepřeli. Desítky tisíc dělníků z Petrohradu a Moskvy vyšly do ulic, kde uspořádaly průvody a demonstrace proti rozpuštění demokraticky zvoleného Ústavodárného shromáždění. Bolševičtí vojáci proti nepokojům zakročili se smrtonosnou silou. Demonstranty postříleli a zaplnili ulice Petrohradu a Moskvy krví dělníků.

Všeruský svaz železničářů, který byl největším odborovým svazem v zemi, oznámil na protest proti bolševickému převratu politickou stávku a získal širokou podporu mnoha dalších dělnických organizací. Stejně jako v případě dělníků z Petrohradu a Moskvy bolševici stávkující násilně potlačili za pomoci ozbrojené síly. Svaz železničářů a další nezávislá sdružení byly zakázány.

V březnu 1918 se bolševici přejmenovali na Všeruskou komunistickou stranu. (V roce 1925, poté, co byl v roce 1922 zřízen Svaz sovětských socialistických republik, byla strana znovu přejmenována na Všesvazovou komunistickou stranu. A nakonec se v roce 1952 formálně stala Komunistickou stranou Sovětského svazu.) Zbývající dělnické organizace byly postupně přinuceny podřídit se kontrole komunistické strany.

V létě roku 1918 Rusko čelilo masivnímu nedostatku potravin kvůli probíhající občanské válce mezi různými komunistickými větvemi (včetně bolševiků), místními nezávislými hnutími a Bílým hnutím, vedeným antikomunistickým ruským armádním důstojníkem. V červnu se země nacházela na pokraji hladomoru a Lenin vyslal Josifa Stalina do Caricynu, aby získal obilí z oblasti povodí Volhy, která je tradičně známá jako obilnice ruského zemědělství.

Tyranie Komunistické strany Sovětského svazu měla také za následek odpor rolníků. V srpnu 1918 se rolníci v oblasti Penza vzbouřili v ozbrojeném povstání a vzpoura se rychle rozšířila do okolních oblastí. Strana vyslala jednotky, které měly povstání potlačit, a Lenin poslal telegram místním bolševikům:

1. Pověste (a zajistěte, aby pověšení byli lidem na očích) ne méně než 100 známých statkářů, boháčů a pijavic.

2. Zveřejněte jejich jména.

3. Zabavte všechno jejich obilí.

4. Určete rukojmí podle pokynů ve včerejším telegramu.

Udělejte to tak, aby to lidé v okolí stovek kilometrů mohli vidět, třást se, vědět a křičet. … [5]

Na jaře roku 1919 hladovějící dělníci ve městech po celém Rusku několikrát vstoupili do stávky a požadovali, aby dostávali stejné příděly potravin jako vojáci Ruské armády. Žádali také zrušení politických výsad, kterých se dostávalo komunistům, a požadovali základní svobody projevu a demokratické volby. Se všemi těmito hnutími se vypořádala tajná policie „čeka“ (předchůdce KGB), která stávkující uvěznila nebo zastřelila. 

Jednou z nejbohatších provincií v Rusku před říjnovou revolucí byl Tambov, nacházející se jihovýchodně od Moskvy. Aby se mohl Sovětský svaz zmocnit jeho obilí, zorganizoval řadu „skupin na zabavování obilí“ a vyslal je do Tambova. Přes 50 000 tambovských rolníků utvořilo místní domobrany, které bojovaly s ozbrojenými zabavovacími skupinami, což vešlo ve známost jako tambovské povstání. V červnu 1921 sovětský režim vyslal na místo vojenského velitele Michaila Tuchačevského, který měl bojovat s „chuligány“ za pomoci jedovatého plynu. [6] Chemické zbraně, které Tuchačevskij a jeho vojsko použili, a požáry, které při bojích vznikaly, naprosto zpustošily velkou část Tambova. Zhruba 100 000 tambovských rolníků, kteří se účastnili odporu, a jejich příbuzní byli uvězněni nebo posláni do exilu. Během povstání zemřelo přibližně 15 000 lidí. [7] Ve 30. letech byl Tuchačevskij mučen a popraven během Stalinovy čistky v Rudé armádě.

Zřízení totalitní diktatury sovětského režimu, naprostá zrada ruských dělníků a pozdější hromadná vražda milionů obyčejných občanů byly poté okopírovány Komunistickou stranou Číny. Počínaje vlastním převzetím moci koncem čtyřicátých let čínská komunistická strana způsobila katastrofy, které byly v čínské historii nevídané.

b) Počátky vlády Komunistické strany Číny

Marxismus a další levicové ideologie byly do Číny importovány ze zahraničí ještě před pádem dynastie Čching v roce 1911, a získaly si oblibu mezi mládeží a radikálními učenci, kteří zoufale hledali řešení nebezpečí, kterým jejich národ čelil.

V desátých letech 20. století komunističtí čínští aktivisté vedli Hnutí za novou kulturu. Hnutí kritizovalo tradiční kulturu, kterou vinilo ze zaostalosti Číny. V roce 1919, podporováni finančními prostředky poskytnutými novým sovětským režimem, převzali čínští komunisté vůdčí roli v Hnutí 4. května – řadě studentských protestů, které vyrostly z Hnutí nové kultury a které se zaměřovaly jak na zahraniční mocnosti, tak na čínské politické elity.

Bolševici vyslali v roce 1920 do Číny Grigorije Vojtinského, aby zde založil místní komunistickou organizaci. V červenci 1921 Čchen Tu-siou, Li Ta-čao a další čínští marxisté založili v Šanghaji Komunistickou stranu Číny (KS Číny).

Nově vytvořená strana hojně využívala podvody. V roce 1923 vyslal Lenin Michaila Borodina, aby domluvil spojenectví mezi Čínskou nacionalistickou stranou (Kuomintang) a Sovětským svazem. Pod pláštíkem partnerství chápal Kuomintang vznikající KS Číny coby pobočku vlastní strany, což komunistům poskytlo další příležitosti k podvracení úsilí nacionalistů.

S vědomím toho, že se KS Číny pokouší kooptovat Kuomintang, aby se chopila moci, zahájil nacionalistický vůdce Čankajšek v roce 1927 očistu od komunistů. Během několika následujících let uskutečnila strana Kuomintang několik vojenských kampaní, jejichž cílem bylo zničit „sovětské“ enklávy čínské komunistické strany v jižní Číně. Tyto operace byly částečně úspěšné, komunistům se nicméně podařilo uprchnout do nově založené oblasti v Jen-anu v severozápadní Číně. Ve třicátých letech donutila Kuomintang rostoucí hrozba ze strany imperiálního Japonska pozastavit své kampaně proti povstání KS Číny.

Čínská komunistická strana plně využila nestability Číny tváří v tvář japonskému expanzionismu, který roku 1937 vyvrcholil v totální válku. KS Číny začala nabírat na síle s tím, jak se nacionalistické síly ocitly pod náporem bojů. V roce 1937, kdy proběhla japonská invaze, byla Rudá armáda KS Číny téměř zcela poražena Kuomintangem. V době vítězství Číny v roce 1945 se komunisté chlubili 1,32 milionu stálých vojáků a 2,6 milionu členů domobrany (milicionářů). [8] Po kapitulaci Japonců využila KS Číny mírová jednání s Kuomintangem jako zástěrku, aby tajně rozmístila své síly pro nadcházející občanskou válku.

Na bojištích druhé světové války položil život bezpočet lidí. Neočekávaným důsledkem války však byla závratně rychlá expanze totalitního komunismu. Mezitím svými diplomatickými snahami přiměla Spojené státy a Sovětský svaz k tomu, aby upustily od strategické podpory nacionalistů. V roce 1949 KS Číny nakonec porazila Kuomintang a ustavila nejzlovolnější totalitní komunistický režim na světě, Čínskou lidovou republiku (ČLR).

Na vrcholu historie světového komunistického hnutí vládla komunistická strana jedné třetině lidstva a světového území. Její vliv pokrýval Rusko a Čínu, největší národy světa z hlediska velikosti i populace. Komunistické vlády se zmocnily rozsáhlých území Evropy a Asie a mnoho zemí v Africe, Jižní Americe a jihovýchodní Asii se stalo klienty nebo spojenci komunistických stran v Sovětském svazu a ČLR.

Čína má širokou a rozsáhlou kulturu a historii trvající 5000 let. Její obyvatelé uchovávají tradice uctívání bohů a vzhlížení k nebesům. Komunistický přízrak nedokázal potlačit tradiční čínskou kulturu pomocí pouhého spiknutí.

Poté, co se čínští komunisté chopili moci a ustavili ČLR, zaměřili se na společenské elity, které byly nositeli tradiční kultury. Ničili hmotné artefakty čínské civilizace a zpřetrhali spojení mezi Číňany a jejich bohy. Mezi těmi, kdo přežili masové zabíjení komunistické strany, byla šířena „kultura strany“, která nahradila čínské tradice. S každou nadcházející generací zapouštěla stranická kultura ve světonázoru pevninských Číňanů stále hlubší kořeny.

Vzápětí poté, co se chopila moci, začala komunistická strana přemýšlet, koho označit za nepřítele. Nejprve začala s vražděním společenských elit. Na venkově povraždila bohaté sedláky a šlechtu. Ve městech zabíjela obchodníky, vytvářela atmosféru teroru a drancovala bohatství občanské společnosti.

Aby rolníky podnítila k zabíjení velkostatkářů a „bohatých sedláků“ a k podpoře nového komunistického režimu, zavedla komunistická strana takzvanou pozemkovou reformu, v níž rolníkům slíbila „jejich“ půdu. Ale poté, co rolníky přiměla vyvraždit statkáře, strana prohlásila, že půda se má rolníkům vrátit ve formě „družstev“. V praxi to znamenalo, že půda rolníkům stejně nakonec nepatřila.

V březnu 1950 KS Číny vydala „nařízení o přísném potlačení kontrarevolučních elementů“, také známé jako „kampaň na potlačení kontrarevolucionářů“. Zaměřovala se na zabíjení vlastníků půdy a bohatých sedláků na venkově. Strana oznámila, že koncem roku 1952 bylo odstraněno více než 2,4 milionu „kontrarevolucionářů“. Ve skutečnosti bylo zavražděno více než 5 milionů lidí. [9]

Poté, co pozabíjela vlastníky půdy a bohaté venkovské sedláky, odstartovala komunistická strana takzvanou „kampaň proti třem zlům“ a poté „kampaň proti pěti zlům“, aby vyvraždila bohaté měšťany. Pod tímto nátlakem se mnoho kapitalistů uchýlilo ke spáchání sebevraždy s celou svojí rodinou.

Komunistická strana se však nezastavila u vyhlazování statkářů a kapitalistů. Kradla majetek i sedlákům, maloobchodníkům a řemeslníkům. I po tomto masovém vraždění byla velká většina dělnické třídy i nadále nesmírně chudá.

2. Brutalita komunistické vlády

Ačkoliv komunistické režimy přicházejí k moci prostřednictvím podvodů a násilí, jejich nejhorší zvěrstva jsou páchána v obdobích míru. V Sovětském svazu i ČLR okamžitě po revoluci následovaly krvavé politické kampaně na odstranění „třídních nepřátel“, masové hladomory, zřízení koncentračních táborů a nemilosrdné čistky stranických kádrů a teror mezi širokou veřejností. Podobná brutalita byla všudypřítomná v celém komunistickém bloku a všechny přežívající komunistické státy světa zůstávají represivními autoritářskými režimy.

a) Zvěrstva sovětského komunismu

V roce 1922, po ukončení hlavních vojenských kampaní, díky nimž se bolševici stali de facto vítězi ruské občanské války, čelila sovětská komunistická strana svým vlastním bezprostředním krizím. Nadšeně prováděná marxistická politika vedla v Rusku k rozsáhlému hladomoru, při němž zemřely miliony lidí. Komunistické vedení bylo nuceno zrušit většinu svého politického programu – zpětně nazvaného „válečný komunismus“ – a zavést tzv. Novou hospodářskou politiku. To znamenalo účinné příměří s ruskými rolníky, jelikož jim bylo umožněno obdělávat vlastní půdu a prodávat úrodu bez zásahu státu.

Sovětští komunisté však nikdy neměli v úmyslu Novou hospodářskou politiku považovat za něco jiného než nouzové opatření k odvrácení hrozící vzpoury. Během hladomoru způsobeného válečným komunismem Leninův přítel poznamenal, že katastrofa, kterou zosnoval, byla dobrá v tom, že „zničila nejen víru v cara, ale také v Boha“. [10]

Komunistické režimy používají teror a masové vraždy jako prostředku k posílení své diktatury. V roce 1928 byla Nová hospodářská politika vyřazena a nahrazena zemědělskými družstvy kontrolovanými režimem. Ruští rolníci, kteří protestovali proti tomu, aby se jejich země a obilí zmocnili komunisté, kladli komunistické straně silný odpor. Za svou neposlušnost však draze zaplatili.

Zabíjení hladomorem

Komunistické režimy často zabíjely lidi tak, že je nechávaly vyhladovět. Mezi lety 1932 a 1933 ukrajinský region zasáhl genocidní masový hladomor, známý jako „holodomor“, způsobený sovětským režimem.

Po skončení občanské války v roce 1922 zavedla Komunistická strana Sovětského svazu politiku kolektivního hospodaření, která se setkala s širokým odporem ukrajinského rolnictva. Aby se sovětský režim se vzpourou vypořádal, označil většinu schopných rolníků jako „kulaky“ a vyhnal je do oblastí západní Sibiře a do republik střední Asie. Odstranění kulaků znamenalo pro ukrajinské zemědělství obrovskou ztrátu, v jejímž důsledku v roce 1932 prudce klesla produkce obilí.

V zimě na přelomu let 1932–1933 sovětská vláda přerušila dodávky potravin na Ukrajinu a podél jejích hranic vybudovala bezpečnostní ploty. Zprvu Ukrajinci přežívali díky zelenině a bramborům uskladněným ve svých domácnostech, ale i těch se brzy začaly dožadovat stranické úřady. Úřady zabraňovaly vesničanům cestovat do měst za potravou. Mnoho lidí zemřelo hladem, když putovali podél železničních tratí. Mnoho zemědělců zemřelo hladem. V zoufalství lidé jedli zdechliny koček, psů a hospodářských zvířat, a dokonce se uchýlili ke kanibalismu. [11]

„Holodomor“ udělal z více než milionu ukrajinských dětí sirotky. Mnohé z nich se staly bezdomovci a neměly jinou možnost než prosit o jídlo ve městech. Aby se Stalin této „nepříjemnosti“ zbavil, podepsal nařízení povolující policii zastřelit děti mladší 12 let. Odhady počtu mrtvých během hladomoru se pohybují od 2,5 milionu do 4,8 milionu. Ulice ukrajinského hlavního města Charkova lemovala těla obětí.

Gulagy: první evropské koncentrační tábory

5. září 1918 nařídil Lenin založení prvního sovětského koncentračního tábora na Soloveckých ostrovech, který měl sloužit k věznění, mučení a zabíjení politických vězňů a disidentů, kteří byli proti říjnové revoluci. Komunistická strana jej následovala a po celém Sovětském svazu vybudovala síť koncentračních táborů, notoricky známých jako „gulagy“ Stalinovy éry. (Termín „gulag“ je ruskou zkratkou názvu Hlavní správa nápravně-pracovních táborů.)

Zatímco komunistická strana zintenzivňovala svůj politický teror a uskutečňovala stále větší čistky, narostl systém gulagu pod vedením Stalina do monstrózních rozměrů. Do doby Stalinovy smrti v roce 1953 existovalo na 170 administrativních správ gulagu, které řídily více než 30 000 samostatných táborů rozptýlených po celém Sovětském svazu. Alexandr Solženicyn nazval tento systém „Souostroví Gulag“ a pojmenoval tak i svoji proslulou knihu. Ve svém díle Solženicyn zdokumentoval 31 metod, které používala sovětská tajná policie k psychickému a fyzickému podlomení vězňů, kteří se pak doznávali k jakémukoli zločinu. [12]

Ti, kteří byli posláni do gulagu, neustále trpěli nedostatkem jídla a oblečení, přičemž byli nuceni vykonávat těžkou práci 12 až 16 hodin denně v mrazivé ruské zimě. Počet obětí byl obrovský. Mnoho lidí bylo uvězněno s celou svojí rodinou, jindy byl manžel uvězněn, zatímco ženu vyhostili. Dokonce ani starší lidé, kterým bylo přes 80 let, nebyli ušetřeni. Do gulagů byli posíláni lidé ze všech společenských vrstev, od vysoce postavených stranických elit, státních vůdců a vojenských velitelů až po zcela obyčejné občany rozličných profesí, včetně nábožensky věřících, inženýrů, techniků, lékařů, studentů, profesorů, továrních dělníků a rolníků.

Mezi lety 1930 až 1940, v období Stalinova předválečného teroru, zahynulo podle konzervativních odhadů v systému gulagu více než 500 000 vězňů. Gulag byl zrušen v roce 1960. V roce 2013 zveřejnily internetové stránky ruských státních médií, že v pracovních táborech bylo uvězněno více než 15 milionů lidí, z čehož více než 1,5 milionu v gulagu zemřelo.

Lidé běžně věří, že koncentrační tábory jsou výtvorem nacistů, ale předchůdcem podobných forem represí po celém světě, a to jak v komunistických, tak v nekomunistických režimech byl ve skutečnosti sovětský gulag. Podle bývalého sovětského vojenského zpravodajského důstojníka a populárního historika Viktora Suvorova vyslal před druhou světovou válkou Hitler do Ruska důstojníky gestapa, aby se zde učili ze zkušeností sovětů při budování gulagu.

Velký teror se obrací proti sovětské elitě

Cílem komunistického přízraku je zničit celé lidstvo a nakonec i své vlastní stoupence. Za Stalinovy éry Komunistická strana Sovětského svazu v tomto duchu prováděla krvavé čistky i ve svých vlastních řadách. Po Leninově smrti se Stalin zaměřil na horní vrstvy komunistického vedení.

Represe vyvrcholily mezi lety 1936 a 1938, kdy byly miliony členů strany a sovětských činitelů v brutální kampani nazvané Velký teror předvedeny před soud za směšné obvinění. Stovky tisíc lidí byly zastřeleny, často po úplném přiznání během mučení.

Z 1 966 delegátů na 17. všesvazovém sjezdu komunistické strany v roce 1934 bylo přes polovinu (1 108) zatčeno a obviněno z kontrarevoluční činnosti. Z celkového počtu 139 členů ústředního výboru, kteří byli na 17. sjezdu zvoleni, bylo 110 zabito. [13] Lavrentij Berija, šéf Stalinovy tajné policie, jednou prohlásil: „Ukaž mi muže a já ti najdu zločin.“ Všichni členové politbyra, kteří přežili Leninovu smrt v roce 1924 – Lev Kameněv, Grigorij Zinovjev, Alexej Rykov, Michail Tomskij a Lev Trockij – byli do roku 1940 popraveni nebo zavražděni. Výjimku tvořil jen Stalin.

Žádná část společnosti nebyla během „velkého teroru“ ušetřena – represe v náboženských, vědeckých, vzdělávacích, akademických a uměleckých odvětvích předcházely čistkám, které zcela vyhladily vojenskou a politickou elitu. Ale hlavními oběťmi Stalinova teroru byli obyčejní sovětští občané, a to nejen příbuzní a přátelé obviněných, ale také dělníci a další řadoví sovětští občané obviněni a potrestáni za zcela fiktivní zločiny.

Ani samotní kati však čistce neunikli: Genrich Jagoda, šéf tajné policie do roku 1936, byl v roce 1937 zatčen a následující rok zastřelen. Jeho náhradník Nikolaj Ježov poté, co dohlížel na nejkrvavější kolo vnitrostranických čistek, pozbyl moc v roce 1939. Byl zastřelen v popravčí místnosti vybudované dle svého vlastního návrhu.

Kolik lidí bylo během „velkého teroru“ na Stalinův rozkaz zatčeno, zabito, uvězněno nebo vyhoštěno? Dokonce ani dnes neexistují úplné záznamy či odpovědi. V předvečer rozpadu Sovětského svazu v červnu 1991 šéf KGB Vladimir Krjučkov uvedl, že mezi lety 1920 a 1953 bylo „potlačeno“ asi 4,2 milionu lidí, z toho dva miliony jen během samotného „velkého teroru“. [14] Alexandr Jakovlev, sovětský reformní politik za Jelcinovy éry, v rozhovoru v roce 2000 uvedl, že oběti stalinských represí čítaly nejméně 20 milionů lidí. [15]

b) Vražedné kampaně KS Číny

Ukrutné a traumatizující politické inkvizice se staly rysem čínského komunistického hnutí ještě před tím, než se v roce 1949 zmocnilo pevninské Číny. V roce 1942, kdy se KS Číny ukrývala v severozápadní Číně, Mao Ce-tung zahájil Jenanské nápravné hnutí. Straničtí kádři byli podrobeni trýznivému zacházení, včetně mučení, věznění a „reformy myšlení“, což mělo údajně odstranit ty, kteří neoplývali dostatečnou ideologickou loajalitou. Během hnutí, které se stalo první masovou politickou kampaní KS Číny, byly zabity tisíce lidí.

Od začátku vlády režimu ČLR mezi lety 1949 až 1966 přišly o život desítky milionů Číňanů v „kampani na potlačení kontrarevolucionářů“, v „kampaních proti třem a pěti zlům“, v „kampani proti pravičákům“ a ve velkém hladomoru způsobeném „velkým skokem vpřed“.

Po období masového vraždění následoval krvavý boj uvnitř samotné komunistické strany. Jak postupně dospěla nová generace Číňanů, která byla vychována jako ateistická „vlčí mláďata“, indoktrinovaná vzdělávacím systémem stranické kultury komunismu, zahájil komunistický přízrak kampaň ještě zběsilejšího zabíjení a ničení, aby zcela vyhladil 5 000 let dlouhou tradiční čínskou kulturu. Kulturní revoluce byla poslední a v některých ohledech zároveň i nejničivější politickou kampaní Maovy éry. Začala roku 1966 a probíhala posledních deset let Maova života. Jejím cílem bylo násilím nahradit tradiční čínskou kulturu kulturou strany.

Velký čínský hladomor

Mezi lety 1959 a 1962 prožila Čína nejhrozivější hladomor světa. Aby oklamala svět, KS Číny ještě i dnes prohlašuje, že se jednalo o „tři roky přírodních katastrof“.

Ve skutečnosti však v roce 1958 strana ukvapeně zahájila hnutí lidových komun a kampaň „velký skok vpřed“. Tyto divoké vládní projekty nejenže vyčerpaly zásoby obilí a zničily čínskou zemědělskou produkci, ale také vytvářely záplavu falešných zpráv na všech úrovních vedení země, od venkovských oblastí až po města. Strana používala tyto zprávy jako opodstatnění pro shromažďování obilí od rolníků, kteří byli nuceni odevzdat režimu své potraviny, semena a krmení pro zvířata.

Správní orgány strany na všech úrovních vyslaly na venkov skupiny, které mučením a výslechy zjišťovaly, kde nešťastní rolníci ukrývají poslední zbytky jídla. Po vzoru sovětských komunistů čínský režim zabraňoval vesničanům vstupovat do měst hledat jídlo, což způsobilo masová úmrtí celých rodin a dokonce i celých vesnic. Rozšířil se kanibalismus a mrtvoly obětí hladomoru pokrývaly celou krajinu. Když se rolníci uchýlili ke krádežím, aby přežili, byli zabiti.

Strana zavřela oči nad smrtí Číňanů a obilí zabavené vládními úřady vyměnila za velké množství sovětských zbraní nebo za zlato, které využívala ke splacení dluhů. Za pouhé tři roky usmrtil „velký čínský hladomor“ desítky milionů lidí.

Fanatické vraždění a kulturní genocida za kulturní revoluce

Kulturní revoluce opakovala šílenství Jenanského nápravného hnutí v národním měřítku. Fanatická mládež byla pobízena k rozbíjení, bití, mučení a vraždám za účelem zničení takzvaných „čtyř přežitků“ Číny – starého myšlení, staré kultury, starých zvyků a starých obyčejů.

16. května 1966 vydala strana „Oběžník Ústředního výboru KS Číny“, kterým zahájila takzvanou „kulturní revoluci“. V srpnu téhož roku vytvořili studenti středních škol v Pekingu tzv. Rudé gardy, které vedly děti vysoce postavených kádrů komunistické strany. Tato skupina mladých chuligánů divoce rabovala, útočila a zabíjela po celém Pekingu. Během jediného měsíce, známého jako „Rudý srpen“, byly zavražděny tisíce lidí.

V pekingské čtvrti Ta-sing bylo mezi 27. srpnem a 1. zářím zabito 325 lidí ve 48 výrobních brigádách 13 lidových komun. Oběťmi byli lidé nejrůznějšího věku, z nichž některým bylo i přes 80 let, a nejmladšímu pouhých 38 dní. 22 rodin bylo kompletně vyhlazeno. Členové Rudých gard své oběti ubili, ubodali nebo uškrtili. Kojence a batolata zabíjeli tak, že dítěti přišlápli jednu nohu a poté ho roztrhli na dvě části. [16]

Tím, že duch komunismu vedl lidi k bití a zabíjení, postupně v nich vymazal lidský soucit a vymyl jim mozek heslem „jednejte s nepřítelem se strnulou krutostí mrazivé zimy“. S každým dalším zločinem proti lidskosti komunistická strana postupně odstraňovala tradiční kulturu a morální ctnosti Číňanů. Z mnoha lidí, otrávených kulturou strany, se staly nástroje vraždění.

Když lidé vidí krvavé skutky komunistického totalitního státu, většina z nich naprosto nechápe, jak se mohli lidé uchýlit k tak nelidskému barbarismu.

Odhadnout míru zpustošení způsobeného kulturní revolucí je náročný úkol. Většina studií odhaduje minimální počet úmrtí na dva miliony. Americký profesor R. J. Rummel se zabýval výzkumem hromadného zabíjení, který shrnul v knize Krvavé čínské století (China’s Bloody Century). V knize uvádí, že kulturní revoluce si vyžádala 7,73 milionu lidských životů. [17]

Tung Pao-sün, docent na čínské univerzitě v Šan-tungu, a Ting Lung-ťia, zástupce ředitele ústavu pro výzkum historie strany v Šan-tungu, v roce 1997 společně sepsali knihu s názvem Očistit nevinné – Rehabilitovat nespravedlivě obviněné a odsouzené (Exonerate the Innocent – Rehabilitate the Wrongly Accused and Sentenced). V knize citují Jie Ťien-jinga, tehdejšího místopředsedu ústředního výboru komunistické strany, který na slavnostním zakončení pracovní konference ústředního výboru strany 13. prosince 1978 prohlásil: „Po svém dva roky a sedm měsíců dlouhém komplexním vyšetřování dospěl ústřední výbor k závěru, že během kulturní revoluce zemřelo 20 milionů lidí, více než 100 milionů lidí trpělo politickým pronásledováním, … a bylo promrháno 800 miliard jüanů.“ [18]

Vůdce komunistické strany Teng Siao-pching poskytl v srpnu 1980 ve Velké síni lidu dva rozhovory italské novinářce Orianě Fallaci, v nichž zmínil, jak obtížné je spočítat počet obětí kulturní revoluce:

„Lidé byli rozdělení do dvou frakcí, které se vzájemně masakrovaly… Je to těžké odhadnout, jelikož se umíralo z různých příčin. Navíc, Čína je veliká země. Ale něco vám řeknu: zemřelo tolik lidí, že i kdybychom během tohoto období nebrali v potaz další současně se odehrávající tragédie, počet obětí by dosahoval takového čísla, že můžeme tvrdit, že kulturní revoluce byla špatná.“ [19]

Teng Siao-pching popsal typický případ: Kchang Šeng, hlava tajné policie komunistické strany, označil Čao Ťien-mina, stranického tajemníka z provincie Jün-nan, jako zrádce a agenta Kuomintangu (Kuomintang neboli Čínská národní strana je čínská konzervativní politická strana působící dnes na Tchaj-wanu, pozn. red.). Nejenže byl Čao uvězněn, ale jeho pád také ovlivnil 1,38 milionu lidí v celé provincii, z nichž 17 000 bylo pronásledováno na smrt a 60 000 bylo zbito tak, že měli trvalé následky na zdraví. [20]

Bezprecedentní zlo: pronásledování Falun Gongu

Desetiletí vražedného násilí a ateistické indoktrinace vedené Komunistickou stranou Číny si vybralo masivní daň na morálním stavu společnosti a způsobilo, že lidé se nacházejí hluboko pod úrovní, kterou bohové od lidstva vyžadují. Dokonce i mnozí z těch, kteří stále věří v bohy, nemají povědomí o tom, co je to pravá víra, neboť jsou uvězněni ve falešných náboženských organizacích, řízených komunistickou stranou. Pokud by úpadek i nadále pokračoval, lidstvo by čelilo jistému zániku, jak se prorokuje ve svatých textech všech starověkých civilizací.

Ale přízrak komunismu je odhodlán zabránit člověku v tom, aby mohl být Stvořitelem zachráněn. Z tohoto důvodu zničil tradiční kultury a poškodil lidské morální hodnoty.

Aby lidem navrátil zpět lidskou morálku a poskytl jim cestu ke spáse, začal pan Li Chung-č‘ na jaře roku 1992 v Číně vyučovat Falun Gong, také nazývaný Falun Dafa. Falun Gong je duchovní praxe založená na víře v principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti.

Snadno naučitelný Falun Gong se během několika krátkých let rozšířil po celé Číně. Když lidé, kteří se Falun Gongu věnovali, společně se svými příbuznými a přáteli zažívali zázračná uzdravení a zlepšení svého charakteru, postupně se praxi začaly učit v Číně i po celém světě desítky milionů lidí. Spolu s tím, jak se tolik lidí začalo věnovat kultivaci (zušlechťování těla a mysli) a drželo se vyšších standardů v souladu se zásadami Falun Gongu, společnost začala znovu objevovat své morální základy.

Od té doby, co se komunistická strana chopila moci, nikdy nepolevila v pronásledování náboženské víry. Přirozeně tedy vnímá Falun Gong jako svého největšího protivníka.

V červenci 1999 vůdce komunistické strany Ťiang Ce-min jednostranně nařídil systematické pronásledování Falun Gongu a těch, kdo ho praktikují. V brutální kampani, která se rozšířila do každého koutu Číny, použila strana všechny metody, které si lze představit, aby naplnila Ťiang Ce-minovo nařízení: „Fyzicky je zlikvidujte, finančně je zruinujte a zničte jim pověst.“

Hlásné trouby strany vystavovaly Číňany neustálé propagandě plné nenávisti a pomluv o Falun Gongu. Principy pravdivosti, soucitu a snášenlivosti byly napadány ve jménu lži, podlosti a boje. Zlý přízrak prohloubil morální degeneraci společnosti. V atmosféře nenávisti a útlaku, které byly znovu probuzeny z nečinnosti, Číňané zavřeli oči před pronásledováním, které se kolem nich začalo odehrávat, a zradili tak Buddhy a bohy. Někteří obětovali své svědomí a účastnili se kampaně proti Falun Gongu, aniž by si uvědomovali, že si tak zvolili své vlastní zatracení.

Přízrak komunismu neomezil pronásledování pouze na oblast Číny. Umlčel národy svobodného světa, zatímco čínský režim zběsile zavíral, vraždil a mučil následovníky Falun Gongu. Svobodný svět, uspokojen hospodářskými pobídkami, přijal lži strany a dal pronásledovatelům volnou ruku v tom, aby mohli páchat nejhorší zločiny.

Při pronásledování Falun Gongu komunistická strana přišla s dosud nevídaným zlem: odebíráním orgánů živým lidem. Jako největší skupina lidí v Číně, kteří jsou vězněni za svou víru, jsou praktikující Falun Gongu zabíjeni na objednávku, zaživa a bez anestetik vykucháváni na operačních stolech státních a vojenských nemocnic a jejich orgány se prodávají za desítky i stovky tisíc dolarů.

7. července 2006 kanadský právník David Matas a bývalý člen kanadského parlamentu David Kilgour zveřejnili zprávu nazvanou Krvavá sklizeň: Zabíjení praktikujících Falun Gongu pro orgány. Zkoumáním 18 důkazních bodů vrhli světlo na obrovské zločiny komunistické strany v Číně a nazvali je „ohavnou formou zla … na této planetě nikdy předtím nespatřenou“. [21]

V červnu roku 2016 byla zveřejněna práce mezinárodního týmu vyšetřovatelů, nazvaná Jatka a Krvavá sklizeň: Nové informace (An Update to „The Slaughter“ and „Bloody Harvest“). Na více než 680 stranách obsahujících přes 2 400 odkazů jsou zmiňovány nezpochybnitelné informace, ukazující skutečnost a měřítko, v němž je odebírání orgánů čínským komunistickým režimem prováděno.

13. června 2016 Sněmovna reprezentantů USA jednohlasně přijala rezoluci č. 343 (House Resolution 343) požadující, aby KS Číny okamžitě ukončila násilné odběry orgánů následovníkům Falun Gongu a dalším vězňům svědomí. [22]

V červnu 2019, po celoročním vyšetřování, nezávislý lidový tribunál v Londýně jednomyslně dospěl k závěru, že vězni svědomí byli – a stále jsou – v Číně „ve významném rozsahu“ zabíjeni pro své orgány. [23] Tribunálu předsedal královský rada sir Geoffrey Nice, který dříve vedl stíhání bývalého jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče za jeho válečné zločiny v Kosovu. Tribunál dále dospěl k závěru, že příznivci Falun Gongu jsou jedním z hlavních zdrojů orgánů, kteří zásobují transplantační průmysl čínského režimu. Lukrativní obchod s orgánovými transplantacemi vytrvale podporoval pronásledování Falun Gongu a přilákal klienty z Číny a celého světa, čímž z nich komunistická strana učinila spoluviníky masového vraždění.

3. Století zabíjení

Úvod k Černé knize komunismu poskytuje hrubé odhady obětí komunistických režimů po celém světě. Potvrzuje číslo 94 milionů, které zahrnuje následující statistiku mrtvých:

  • 20 milionů v Sovětském svazu
  • 65 milionů v Číně
  • 1 milion ve Vietnamu
  • 2 miliony v Severní Koreji
  • 2 miliony v Kambodži
  • 1 milion ve východní Evropě
  • 0,15 milionu v Latinské Americe (především na Kubě)
  • 1,7 milionu v Etiopii
  • 1,5 milionu v Afghánistánu
  • 10 000 mrtvých v důsledku působení „mezinárodního komunistického hnutí a komunistických stran, které nejsou u moci“. [24]

Vedle Ruska a Číny ani menší komunistické režimy nezůstaly pozadu v zapojování se do absolutního zla. Kambodžská genocida je nejextrémnější formou masové vraždy, jaké se komunistická vláda dopustila. Podle různých odhadů se počet Kambodžanů zabitých režimem Pol Potových Rudých Khmerů pohybuje od 1,4 do 2,2 milionu, což představuje více než jednu třetinu kambodžské populace oné doby.

Mezi lety 1948 a 1987 zabili severokorejští komunisté přes 1 milion svých vlastních lidí nucenou prací, při popravách a v koncentračních táborech. V 90. letech minulého století zemřelo v důsledku hladomoru přibližně 240 000 až 420 000 lidí. Celkově mezi lety 1993 a 2008 zemřelo nepřirozenou smrtí 600 000 až 800 000 Severokorejců. [25] Poté, co se Kim Čong-un chopil moci, spáchal další nehorázné vraždy, včetně vražd vysokých představitelů a svých vlastních příbuzných. Kim také ohrožuje svět jadernou válkou.

Během pouhého jednoho století od vzestupu prvního komunistického režimu v Rusku zavraždil zlý přízrak komunismu pod svojí vládou více lidí, než bylo obětí v obou světových válkách dohromady. Historie komunismu je historií vraždění a každá její stránka je psána krví jeho obětí.

***

Odkazy:

1. US Congress, House, „Remembering the Victims of Communism“, remarks by Rep. Christopher Smith, 115th Congress, 1st sess., Congressional Record 163 (13. listopadu 2017) https://www.congress.gov/congressional-record/2017/11/13/extensions-of-remarks-section/article/E1557-2.

2. Stéphane Courtois a kol.., eds., The Black Book of Communism: Crimes, Terror, Repression. Cambridge: Harvard University Press, 1999.

3. Richard Pipes, The Russian Revolution (New York: Vintage Books, 1991), 411.

4. Winston Churchill, The World Crisis, Vol. 5: The Unknown War (London: Bloomsbury Academic, 2015).

5. Robert Service, Lenin, a Biography (Cambridge, MA.: Harvard University Press, 2000), 365.

6. Courtois a kol., eds., The Black Book, 177.

7. Robert Gellately, Lenin, Stalin, and Hitler: The Age of Social Catastrophe (New York: Knopf Publishing Group, 2007), 75.

8. „Zhongguo Gongchandang da shiji. 1945 nian“ 中国共产党大事记·1945年 [„A Chronicle of Key Events of the Chinese Communist Party 1945“], News of the Communist Party of China, stránka navštívena 16. dubna 2020, http://cpc.people.com.cn/GB/64162/64164/4416000.html. [v čínštině]

9. Frank Dikötter, The Tragedy of Liberation: A History of the Chinese Revolution 1945–1957 (London: Bloomsbury Press, 2013).

10. Martin Amis, Koba the Dread: Laughter and the Twenty Million (New York: Vintage Books, 2003).

11. Roy Medvedev, Let History Judge: The Origins and Consequences of Stalinism, překl. George Shriver (New York: Columbia University Press, 1989), 240–245.

12. Aleksandr Solzhenitsyn, The Gulag Archipelago 1918–1956: An Experiment in Literary Investigation, Books I–II (Solženicyn, Alexandr – Souostroví Gulag 1918-1956, Pokus o umělecké pojednání I. (I.-II.)), překl. Thomas P. Whitney (New York: Harper & Row, 1973).

13. Medvedev, Let History Judge, 396.

14. Reuters, „4.2 Million Were Victims of Purges, KGB Chief Says“, LA Times, 15. června 1991, https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1991-06-15-mn-496-story.html.

15. Alexander Yakovlev, Yakeliefu fangtan lu 1992–2005 雅科夫列夫訪談錄 (Alexander Yakovlev: Selected interviews) (1992–2005) překl. Chinese Academy of Social Sciences, 234. [v čínštině]

16. Wen Yuluo (Wen Jü-luo) 遇罗文, „Daxing tusha diaocha“ 大兴屠杀调查 („An Investigation of the Beijing Daxing Massacre“) in Wen Ge da tusha 文革大屠殺 (Massacres in the Cultural Revolution), ed. Song Yongyi 宋永毅 (Hong Kong: Kaifang zazhishe, 2002), 13–36. [v čínštině]

17. R. J. Rummel, China’s Bloody Century: Genocide and Mass Murder Since 1900 (New York: Routledge, 2017), 253.

18. Dong Baoxun (Tung Pao-sün) 董宝训 and Ding Longjia (Ting Lung-ťia) 丁龙嘉, Chen yuan zhao yun—pingfan yuan jia cuo an 沉冤昭雪—平反冤假錯案 (Exonerate the Innocent: Rehabilitate the Wrongly Accused and Sentenced) Hefei: Anhui Renmin Chubanshe, 1998), 1. [v čínštině]

19. Oriana Fallaci, „Deng: Cleaning Up Mao’s ‚Feudal Mistakes’“, The Washington Post, 31. srpna 1980, https://www.washingtonpost.com/archive/opinions/1980/08/31/deng-cleaning-up-maos-feudal-mistakes/4e684a74-8083-4e43-80e4-c8d519d8b772.

20. Ding Longjia 丁龙嘉 and Ting Yu 听雨, Kang Sheng yu Zhao Jianmin yuan’an 康生与赵健民冤案 [Kang Sheng and the Unjust Case of Zhao Jianmin] (Beijing: Renmin Chubanshe, 1999), převzato z: Hu Angang, Mao and the Cultural Revolution, ed. W. H. Hau (Honolulu: Enrich Professional Publishing, Inc., 2016), 2:98.

21. David Matas a David Kilgour, Bloody Harvest: The Killing of Falun Gong for Their Organs (Krvavá sklizeň) (Ontario: Seraphim Editions, 2009), 13.

22. Kongres Spojených států, House, Expressing concern regarding persistent and credible reports of systematic, state-sanctioned organ harvesting from non-consenting prisoners of conscience in the People’s Republic of China, including from large numbers of Falun Gong practitioners and members of other religious and ethnic minority groups, HR 343, 114th Cong., 2nd sess., předneseno v Kongresu USA 25. června 2015, https://www.congress.gov/bill/114th-congress/house-resolution/343.

23. China Tribunal: Independent Tribunal into Forced Organ Harvesting from Prisoners of Conscience in China, „China Tribunal: Final Judgment 17th June“, 1. března 2020, https://chinatribunal.com/final-judgment.

24. Courtois a kol., eds., The Black Book, 4.

25. Thomas Spoorenberg a Daniel Schwekendiek, „Demographic Changes in North Korea: 1993–2008“, Population and Development Review, 21. března 2012, Wiley Online Library, https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1111/j.1728-4457.2012.00475.x.