Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times nyní postupně uveřejňuje překlad knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Celá série zde.

Obsah

Úvod

1. Ambice Komunistické strany Číny nahradit USA a vládnout světu

a) KS Číny vždy usilovala o světovou nadvládu

b) Světová nadvláda vyžaduje porážku Spojených států

c) KS Číny k podkopání a omezování Spojených států využívá mnohostrannou strategii

d) KS Číny v přípravě na válku s Amerikou podněcuje antiamerickou nenávist

e) KS Číny v čínsko-amerických vztazích již neskrývá své záměry

2. Strategie komunistické Číny pro světovou nadvládu

a) Iniciativou „Nové Hedvábné stezky“ je územní expanze pod rouškou globalizace

b) Strategie Velké periferie KS Číny má za cíl vystrnadit USA z asijsko-tichomořského regionu

c) Strategie „rozděl a panuj“ v Evropě má sloužit k její odluce od Spojených států

d) KS Číny exportuje svůj „čínský model“ ke kolonizaci Afriky

e) Pronikání na americké zápraží – do Latinské Ameriky

f) Komunistická Čína se chlubí svými vojenskými ambicemi


Úvod

Počátkem dvacátého století se v Rusku násilně chopili moci sovětští komunisté. Úspěch této revoluce vydláždil cestu hlavnímu hráči komunistického ducha: Komunistické straně Číny (KS Číny).

KS Číny byla založena v roce 1921 agenty pobočky Kominterny Dálného východu. Během následujících několika desetiletí hrál Sovětský svaz na světové scéně významnou roli a ve studené válce konfrontoval západní demokratický tábor. Obyvatelé Západu považovali Sovětský svaz společně s jeho přidruženými komunistickými režimy ve východní Evropě za archetypálního komunistického protivníka. KS Číny měla mezitím dostatek času na to, aby vytvořila svůj režim a nechala ho dozrát.

Sovětský svaz se zhroutil v roce 1991 a zanechal režim KS Číny na světové scéně osamocený. Komunistická Čína zaujala nový, nekonfrontační přístup, a zatímco si ponechala svůj totalitní politický systém, nalákala zbytek světa, aby se k ní připojil se svou kapitalistickou tržní ekonomikou. Proto mnoho západních odborníků, podnikatelů a politiků nepovažovalo čínský komunismus za komunistický, ale přinejhorším za jeho odnož.

To však nemůže být dále od pravdy. KS Číny naplno rozvinula určující charakteristiky komunistické ideologie – klam, zášť a boj – a vytvořila tak režim, který používá nejškodlivější a nejzákeřnější metody politických intrik zdokonalovaných po tisíce let lidské historie. KS Číny svádí lidi zisky, ovládá je mocí a podvádí lžemi. Svoje ďábelské metody vykultivovala až k mistrovství.

Čína má za sebou pět tisíc let historie a překrásného tradičního dědictví. Díky tomu si tato starodávná země vysloužila, že ji a její lid po celé dějiny respektoval a obdivoval celý svět. Čínská komunistická strana z těchto pozitivních dojmů těžila. Poté, co se chopila moci a zajala čínský lid, promíchala koncepty čínského národa se svým režimem. Prezentovala své ambice pod rouškou „mírového vzestupu“ Číny, což mezinárodnímu společenství ztížilo pochopení jejích skutečných motivů.

Základní podstata KS Číny se však nikdy nezměnila. Strategií hospodářské angažovanosti strany ke stabilizaci vlastní vlády a uskutečnění svých ambicí je jednoduše použít „výživu kapitalistického těla“ k posílení vlastního socialistického těla, spíše než umožnit Číně pocítit skutečnou prosperitu a sílu. [1] V praxi její metody neberou v potaz základní etiku a univerzální hodnoty.

Státy, které lidstvo založilo, existují díky moudrosti svých zakladatelů a jejich víry v nebesa. Lidská společnost by měla dodržovat hodnoty chování stanovené Stvořitelem: zachovávat vysoký morální standard, chránit právo na soukromé vlastnictví a udržovat si univerzální měřítka. Hospodářský rozvoj normální společnosti by měl být podporován odpovídajícími morálními standardy.

Státostrana komunistické Číny se však vydala diametrálně odlišnou cestou, kdy vytvořila rychle rostoucí ekonomickou ohavnost, která povzbudila vážnou morální degeneraci. Motivace zlého přízraku k uspořádání čínského „ekonomického zázraku“ je jednoduchá: bez hospodářské síly by režim KS Číny neměl přesvědčivý vliv, s jehož pomocí by diktoval své podmínky světu. Účelem těchto opatření není prospět Číně nebo Číňanům, nýbrž přimět svět, aby se s KS Číny spojil v hospodářské spolupráci a mezinárodních záležitostech tím, že bude lidi povzbuzovat k tomu, aby uctívali peníze a bohatství.

Komunistická strana ve své zemi vládne prostřednictvím tyranie a nejtvrdších aspektů kapitalistického systému. Odměňuje zlo a trestá dobro, díky čemuž jsou nejhorší jednotlivci ve společnosti nejúspěšnější. Skrze svoji politiku posiluje zlou stránku lidské přirozenosti a používá ateismus k vytvoření stavu naprosté degenerace, ve kterém jsou lidé bez morálních skrupulí.

Čínský komunistický režim při působení v zahraničí obhajuje ideologii s „čínskými rysy“, což znamená komunismus, a nabízí jako návnadu silné ekonomické pobídky, kvůli kterým se lidé ze svobodného světa přestanou mít na pozoru, opustí morální hodnoty a stanou se slepými vůči ohromnému porušování lidských práv a pronásledování náboženství. Mnoho politiků a korporací ze západních zemí zradilo své hodnoty. S vidinou zisku přistoupili ke kompromisu, a tak se poddali praktikám čínské komunistické strany.

Západní země doufají, že mohou KS Číny pomoci v mírové transformaci, ale zatímco Čína skutečně prošla určitou povrchní modernizací a pozápadněním, strana svůj základní charakter nikdy nezměnila. Co se týče její angažovanosti, v posledních několika desetiletích v zásadě došlo k takovému výsledku, že KS Číny úspěšně a bez překážek podkopala morální závazky Spojených států a zkorumpovala vůli místních lidí.

KS Číny je hlavní zbraní komunismu, a tudíž největší hrozbou na světě. Cílem komunistického přízraku při posilování globální moci KS Číny je rozšířit svůj jed do všech koutů světa a nakonec přimět lidi zradit tradici a nebesa. I když plány komunistické strany vytvořené pro nadvládu nad světem nebudou úspěšné přímo, základního cíle, kterým je oddělení lidí od jejich morálních měřítek, bude stále dosaženo. Strana toho dosáhne nalákáním lidí na ekonomické pobídky, manipulací skrze finanční pasti, infiltrací do jejich politických systémů, jejich zastrašování vojenskou silou a jejich klamání propagandou.

Tváří v tvář tak velkému nebezpečí musíme pečlivě prozkoumat ambice, strategii, taktiku a cíle režimu KS Číny.

1. Ambice KS Číny nahradit USA a vládnout světu

a) KS Číny vždy usilovala o světovou nadvládu

KS Číny se nespokojí s tím, že by byla regionální mocností. Chce ovládat svět. To je určeno její vrozenou charakteristikou tyranie. Komunistická strana se ze své podstaty staví proti nebesům, zemi a tradici; uchyluje se k násilí, které má za cíl rozbít „starý svět“, a se svým předstíraným cílem „osvobození celého lidstva“ má strana v úmyslu zničit všechny státy, národy a třídy. Jejím neměnným posláním je neustálá expanze, dokud celý svět nebude sjednocen komunistickou ideologií. Její doktríny a taktiky jsou ze své podstaty globalistické.

Jelikož však byla kdysi tradiční kultura docela silná, komunismus si občas musel osvojit postupný a krouživý přístup. Stalin plánoval v Sovětském svazu zavést „socialismus jedné země“; komunistická Čína si v nedávné době adoptovala pojem „socialismus s čínskými rysy“.

Na rozdíl od politických stran v západních demokraciích, které navzájem sdílejí nebo předávají svoji moc, KS Číny má nespornou pravomoc. Stanovuje si své strategické cíle v rozsahu desetiletí nebo dokonce i staletí. Několik let poté, co se strana v roce 1949 etablovala, vydala slogan „předčit Británii a dohnat Ameriku“, který předznamenal Velký skok vpřed. Strana se později, kvůli nepříznivým domácím i mezinárodním podmínkám, držela po desetiletí zpátky.

Po masakru na náměstí Nebeského klidu byl čínský režim mezinárodním společenstvím bojkotován. V reakci na to strana vyhodnotila situaci a dospěla k závěru, že k tomu, aby mohla konkurovat Spojeným státům, stále nenastala vhodná doba. Proto místo toho, aby se pokusila ujmout se vedení na mezinárodní scéně, rozhodla se své silné stránky prozatím skrývat. Nebylo to proto, že by KS Číny změnila své cíle, ale proto, že ve svém boji o vytvoření světové hegemonie přijímala různé strategie založené na odlišných okolnostech v dané době.

Dá se říci, že komunistický přízrak použil starodávnou čínskou strategickou lest „otevřeně opravovat prkenné cesty, zatímco se tajně postupuje skrytou cestou Čchen-cchangu“. První komunistickou supervelmocí byl Sovětský svaz, jeho konečným cílem však byla pomoc vzestupu a zrání čínskému komunistickému režimu.

b) Světová nadvláda vyžaduje porážku Spojených států

Od první světové války byly Spojené státy nejmocnějším státem na světě a sloužily k udržování mezinárodního pořádku. Každá země, která by chtěla toto uspořádání zvrátit, by musela nejprve svrhnout Spojené státy, takže pokud jde o celkové strategické úvahy KS Číny, Amerika se logicky stala jejím úhlavním nepřítelem. Tak tomu bylo po celá desetiletí a KS Číny nikdy neustala v přípravách na konečný útok proti Spojeným státům.

Ve své knize Stoletý maraton: Tajná strategie Číny, jak nahradit Ameriku v pozici globální supervelmoci („The Hundred-Year Marathon: China’s Secret Strategy to Replace America as the Global Superpower“) autor Michael Pillsbury napsal, že Čína svou dlouhodobou strategii naplánovala až do roku 2049, tedy ke stému výročí nástupu komunistické strany v Číně k moci, kdy si stanovila za cíl rozvrátit světový ekonomický a politický řád vedený USA a nahradit jej komunismem. Pillsbury poznamenává, že v televizním seriálu Tichý zápas, produkovaném čínskou univerzitou národní obrany, je jasně zobrazena ambice soutěžit se Spojenými státy: v procesu, kdy si KS Číny uvědomuje svůj „velký úkol“ dominování světu, „se bude neustálého přetahování a boje s hegemonním systémem USA“, a že „se jedná o stoletý zápas, který nesmí být ovlivněn lidskou vůlí“. [2]  

Globální strategie čínského komunismu se zaměřují na boj proti Spojeným státům. Arthur Waldron, profesor Pennsylvánské univerzity a expert na Čínu, v roce 2004 na slyšení Senátu uvedl, že čínská Lidová osvobozenecká armáda (LOA) je jedinou armádou na světě, která se specializuje na antiamerické operace. [3] Ve skutečnosti má KS Číny a LOA Spojené státy za svůj přímý či nepřímý cíl ve většině svých diplomatických vztahů a mezinárodních aktivit. 

c) Čínská komunistická strana k podkopání a omezování Spojených států využívá mnohostrannou strategii

Aby ve svém pokusu ovládnout svět KS Číny uspěla, musela zaujmout komplexní přístup. Ideologicky se snaží soutěžit se Spojenými státy a dalšími zeměmi, ve kterých existuje svoboda a demokracie. K překlenutí technologické propasti a posílení své ekonomické důvěry využívá nucených přenosů technologií a krádeží duševního vlastnictví. Pomocí asymetrické a „neomezené války“ se vojensky zapojuje do tichého soupeření se Spojenými státy v místech, jako je Jihočínské moře. Pro kladení překážek Spojeným státům a NATO rovněž podporuje Severní Koreu, Írán a další ničemné režimy.

V diplomacii režim KS Číny prosazuje své plány „velké periferní strategie“ a „Nové Hedvábné stezky“. Ve snaze vybudovat mezinárodní koalici a vyvinout sféru pod vedením Číny, ve které by se staly Spojené státy izolovanými, velmi rychle rozšiřuje svůj mezinárodní vliv do sousedních zemí, jakož i do zemí v Evropě, Africe, Oceánii a v Latinské Americe.

KS Číny si k dosažení těchto cílů osvojila hned několik metod. V roce 1996 založila Šanghajskou organizaci pro spolupráci, v roce 2015 Asijskou infrastrukturní investiční banku a v roce 2012 Spolupráci „16+1“ se zeměmi střední a východní Evropy. Intenzivně spolupracuje jako součást pěti zemí BRICS (Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky) a důrazně podporuje internacionalizaci své měny. Snaží se kontrolovat formulaci průmyslových standardů (například standardů používaných pro navrhované telefonní sítě 5G) a ovládat veřejný diskurz.

Režim KS Číny zneužil demokracie a svobody tisku, které existují ve Spojených státech a dalších západních zemích, a provádí jednotné frontové operace, šíří svoji propagandu a zapojuje se do špionáží. Jedná se o pokus o co největší manipulaci se Spojenými státy a zavedení změn zevnitř bez prolití krve.

Agenti KS Číny skrze tyto taktiky podplácejí vládní úředníky USA, kongresmany, diplomaty a vysloužilé armádní důstojníky. Aby strana vedla americké kapitalisty k lobbování za čínské komunisty a k ovlivnění americké politiky vůči Číně, využívá ekonomických pobídek. Nutí společnosti v oblasti špičkových technologií, aby spolupracovaly s internetovou cenzurou KS Číny a jejím „Velkým firewallem“ (Great Firewall), nutí a motivuje mnohé v zámořských čínských komunitách, aby sloužili coby příslušníci její páté kolony, a infiltruje západní think tanky a akademická oddělení. Tyto instituce manipuluje k provádění autocenzury ohledně citlivých témat a účinně je tak nutí, aby si osvojily postoj komunistické strany. Čínské společnosti, které jsou ovládané nebo ovlivňované KS Číny, také investovaly značné prostředky do Hollywoodu.

Aby KS Číny zbrzdila a omezila Spojené státy, na jedné straně rozvíjí svůj vliv do různých zemí a na druhé straně buduje na americké půdě skryté bašty, aby podkopala Spojené státy zevnitř. Vybudovala rozsáhlou síť agentů a posílila rozkoly v americké společnosti, což představuje vážnou vnitřní hrozbu.

d) KS Číny k přípravě na válku s Amerikou podněcuje antiamerickou nenávist

Ideologie KS Číny je založená na nenávisti. Vlastenectví, které propaguje, znamená nenávidět Japonsko, nenávidět Tchaj-wan, nenávidět Tibeťany, nenávidět etnické menšiny v Sin-ťiangu, nenávidět náboženské skupiny, nenávidět disidenty, a co je nejdůležitější, nenávidět Spojené státy. Mezi Číňany se říká: „Za malé problémy obviňujte Japonsko, za velké USA.“ To znamená, že podněcováním nenávisti vůči zahraničním nepřátelům si strana během krizí pomáhá zmírňovat veřejné pobouření.

Než se čínští komunisté chopili moci, opakovaně chválili Spojené státy za jejich přátelství s Čínou a za americký demokratický systém. Poté, co KS Číny zavedla svůj režim, okamžitě využila utrpení, které Čína zažila v moderní historii, společně s touhou lidu mít silný národ. KS Číny se tak vynořila jako spasitel Číny tím, že vyvolala nenávist vůči Americe a dalším zahraničním státům.

Ve skutečnosti se KS Číny nestará o životy či úmrtí čínského lidu ani o územní celistvost Číny nebo o udržitelný dlouhodobý rozvoj čínského národa. Nelze popsat zlo, kterým KS Číny pronásledovala Číňany, zradila čínskou suverenitu, zničila čínskou morálku s tradiční kulturou, a promarnila tak budoucnost Číny.

Aby si KS Číny ospravedlnila svou krutovládu, nejprve se před svými občany vykreslí jako spasitel, čímž podnítí nenávist vůči cizím zemím, dále podpoří nacionalistické cítění, a tak odvrátí pozornost veřejnosti v dobách své krize; podpoří expanzivní ambice a základní schémata strany jako prostředku „nápravy“ zkažené moderní doby; a v neposlední řadě k vytvoření psychologické připravenosti potřebné pro budoucí válku podnítí nenávist a znecitliví veřejnost vůči jejímu barbarství.

Aby KS Číny ve své snaze nahradit Ameriku a ovládnout svět mohla uspět, používá mladší generace jako své nástroje tím, že je vůči Spojeným státům indoktrinuje nenávistí. Až přijde čas, má KS Číny v úmyslu v různých formách využít čínskou mládež k infiltraci Spojených států s jejími demokratickými spojenci, k účasti na úplném ozbrojeném konfliktu, vedení neomezené války, a pokud by nastala nutnost, k jejich obětování v jaderném holocaustu.

Jásavé reakce čínské veřejnosti po teroristických útocích z 11. září naznačily, že KS Číny dosáhla ve své propagandě značného pokroku. Na hlavních čínských politických a vojenských fórech se můžeme obvykle setkat s myšlenkami typu „Čína a USA musí mít válku“, což je další náznak úspěchu KS Číny ve výchově lidí k nenávisti vůči Spojeným státům. Jedná se o dlouhodobou, postupnou válečnou mobilizaci, úmyslně plánovanou a systematicky prováděnou KS Číny.

Propaganda nenávisti KS Číny se neomezuje pouze na čínské hranice. V mezinárodním měřítku v boji proti Spojeným státům, ať už explicitně nebo zjevně, podporuje zločinné režimy a teroristické organizace a poskytuje jim finanční pomoc, zbraně a vybavení, teoretickou přípravu, taktické školení a veřejnou podporu. KS Číny se stala hlavou osy antiamerických národů a arogantně řídí antiamerické globální síly.

e) KS Číny v čínsko-amerických vztazích již neskrývá své záměry

Zatímco Spojené státy bojovaly v roce 2008 s hospodářskou krizí, Peking hostil nejdražší olympijské hry v historii. Na mezinárodní scénu se režim postavil převlečený do kostýmu prosperity. V té době v důsledku globalizace upadal americký zpracovatelský průmysl. Vzhledem k těmto hospodářským obtížím požádaly USA o pomoc Čínu. Čínská státní média začala vyhlašovat: „Amerika přežívá půjčováním peněz od nás, Číňanů“, „S Amerikou to jde z kopce; Čína je schopna ji nahradit“, a tak dále. Takové titulky vytvářela prakticky všechna média v Číně ovládaná stranou a tyto myšlenky se dokonce staly součástí populárního myšlení mezi západními médii a odborníky.

Od roku 2008 vykazovala Amerika v oblastech, jako jsou ekonomické postavení, vojenská síla a politická stabilita, známky úpadku. Z ekonomického hlediska se ve Spojených státech prosazovala univerzální zdravotní péče, rozšiřovaly se sociální výhody, do středu politiky se začaly vnášet otázky klimatu, pozornost se zaměřila na monitorování životního prostředí a začaly se ukládat omezení na tradiční zpracovatelský průmysl. Průmysl zelené energie byl však stále porážen produkty vyráběnými v Číně, a výroba v USA nadále strádala. Neexistoval žádný způsob, jakým by bylo možné čelit a bránit se čínským obchodním útokům a krádežím duševního vlastnictví.

S ohledem na tyto trendy mnozí jednoduše přijali tvrzení, že Čína je na vzestupu a Amerika v úpadku, jako fakt. Americké vojenské výdaje začaly klesat, a Spojené státy začaly zaujímat slabý diplomatický postoj. Na americké politické frontě začala stoupat socialistická ideologie, rozšiřovala se sociální rozdělení, demokratická politika se stala předváděním partyzánských hádek, a v důsledku toho byly často poškozeny vládní funkce. KS Číny tento chaos přirovnávala k požadované totalitě svého vlastního systému a vynášela americkou demokracii jako terč posměchu.

Čína v roce 2010 předstihla Japonsko a stala se druhou největší ekonomikou na světě. Podle statistik Světové banky v roce 2014 mohl čínský HDP překonat Spojené státy, pokud by se počítal na základě parity kupní síly. [4] Když se zdálo, že se rovnováha mezi mocnostmi Číny a Spojených států mění, a začalo se věřit, že úpadek Ameriky je nevratný, KS Číny ukončila svoji starou strategii skrývání své síly a vyčkávání. Místo toho se otevřeně a přímo zaměřila na mezinárodní pořádek, do té doby vedený Spojenými státy. Oficiální postoje KS Číny, jejích sdělovacích prostředků a tamějších různých odborníků začaly postupně a nemilosrdně hovořit o expanzionistickém „čínském snu“.

Během svého 18. celostátního sjezdu v roce 2012 KS Číny prezentovala svou představu o budování „komunity sdílené budoucnosti lidstva“. V roce 2017 uspořádala Velké shromáždění světových politických stran, aby falešně evokovala starodávný obraz nesčetných království přicházejících vznést hold čínskému císařskému dvoru. KS Číny začala veřejně prezentovat svou touhu exportovat svůj komunistický „čínský model“ do zbytku světa.

Ve jménu šíření toho, co KS Číny nazývá „čínským modelem“, „čínským plánem“ nebo „čínskou moudrostí“, chce strana v souladu se svými stranickými pravidly vládnout světu a vytvořit nový světový řád. Strana se na to připravovala ve všech ohledech po celá desetiletí. Pokud by byl tento nový světový řád skutečně nastolen, vznikla by nová ohromná osa zla, protivník, který by svobodný svět ohrožoval ještě více než Osa Berlín–Řím–Tokio během druhé světové války.

2. Strategie komunistické Číny pro světovou nadvládu

a) Cílem iniciativy „Nové Hedvábné stezky“ je územní expanze pod rouškou globalizace

„Nová Hedvábná stezka“ se dostává do středu pozornosti

KS Číny v roce 2013 oficiálně představila svůj plán pro Novou hospodářskou Hedvábnou stezku a Námořní Hedvábnou stezku dvacátého prvního století, známou také jako „Jeden pás, jedna stezka“ neboli „Nová Hedvábná stezka“, zkráceně OBOR. Čínský režim plánuje investice do desítek zemí ve výši bilionů dolarů, ve kterých chce provést výstavbu kritické infrastruktury, jako jsou mosty, železnice, přístavy a energetická zařízení. Jedná se o největší plánovaný investiční projekt v historii.

„Jedním pásem“ režim označuje hospodářský pás Hedvábné stezky, který se skládá ze tří pozemních částí: od Číny přes střední Asii a Rusko po Evropu a Baltské moře; od severozápadní Číny přes střední Asii a západní Asii po Perský záliv a Středomoří; a od jihozápadní Číny přes Indočínský poloostrov k Indickému oceánu.

„Jednou cestou“ označuje Námořní Hedvábnou stezku dvacátého prvního století, což zahrnuje dva aspekty: první trasa by měla vést z přístavů v Číně přes Malacký průliv do Jihočínského moře, a dále přes Indický oceán do Evropy; druhá by měla mířit do jižního Tichého oceánu.

Plány pozemního „Jednoho pásu“ se skládají ze šesti ekonomických koridorů: Ekonomického koridoru Čína-Mongolsko-Rusko, Nového euroasijského pozemního mostu, Ekonomického koridoru Čína-středozápadní Asie, Čínsko-indočínského ekonomického koridoru, Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru a Ekonomického koridoru Bangladéš-Čína-Indie-Myanmar.

Nový euroasijský pozemní most má s železnicí pojmenovanou China Railway Express spojovat Čínu s Evropou. Doprava z Číny do Evropy po železnici trvá něco přes deset dnů, zatímco po moři trvá více než měsíc. Vysokorychlostní čínské dráhy China Railway Express zahájily provoz v roce 2011 a staly se důležitou součástí OBORu.

Čínsko-pákistánský ekonomický koridor je společným plánem obou vlád. Zahrnuje dálnici spojující Kašgar v čínské provincii Sin-ťiang s přístavem v pákistánském Gwadaru u Indického oceánu. Čína v roce 2013 získala právo na provozování přístavu – pákistánskou bránu do Perského zálivu a Arabského moře. Přístav zaujímá kritické strategické místo a spojuje Hormuzský průliv, přes který je transportováno 40 procent světové ropy do Arabského moře.

Obecným rámcem námořní „Hedvábné stezky“ je vybudování řady strategických přístavů a získání kontroly nad globální námořní dopravou. Čínské společnosti s finančně robustními zeměmi vstupují do majetkových účastí nebo společných podniků. Čína na místní úrovni investuje do finančně slabších zemí velké množství peněz a pokouší se získat práva na provozování jejich přístavů.

Jen v roce 2013 čínské podniky získaly práva na provoz nejméně sedmnácti přístavů nebo terminálů. Společnost China Merchants Port Holdings Company Limited odkoupila 49 % akcií od francouzské společnosti Terminal Link SAS. Tímto nákupem získala provozovací práva k patnácti terminálům v osmi zemích rozkládajících se na čtyřech kontinentech. [5]

Tyto přístavy a terminály zahrnují přístavy v Antverpách a Zeebrugge v Belgii; terminál Suezského průplavu v Egyptě; přístav Kumport v Turecku; přístav Pireus v Řecku; přístav Pasir Panjang Port v Singapuru; terminál Euromax Rotterdam, který se v Nizozemsku nazývá „bránou Evropy“; terminál druhé fáze v přístavu Khalifa ve Spojených arabských emirátech; přístav Vado v Itálii; Kuantanský přístav v Malajsii; přístav Džibutsko ve východní Africe; a Panamský průplav.

Včetně investic k získání kontroly nad strategickými místy Čínská komunistická strana rovněž využívá dluhové pasti vytvořené OBORem. Srí Lanka nemohla čínským společnostem splatit svůj dluh, a tak v roce 2017 podepsala s čínskou společností pronájem svého přístavu Hambantota na devadesát devět let.

KS Číny zahájila v roce 2018 se záměrem změnit budoucí vývoj internetové infrastruktury také Digitální Hedvábnou stezku. Digitální Hedvábná stezka je považována za pokročilou fázi projektu OBOR a jeho nejnovější vývoj. Jedná se zejména o budování infrastruktury optických vláken, digitálních informačních služeb, mezinárodní telekomunikace a elektronického obchodu.

Mnoho zemí zapojených do OBORu nemá kompletní kreditní systém. Cílem komunistické Číny je zavést do těchto zemí své systémy elektronického obchodování a platebních služeb, jako je Alipay, a zároveň zcela zablokovat západní konkurenci. Do zemí OBORu se má zavést Velká zeď čínské cenzury, která již cenzuruje internetový provoz v Číně, stejně jako systémy hromadného sledování.

Rozsah strategického dosahu KS Číny je patrný z jejích investic do globální infrastruktury. Podle zprávy The New York Times z listopadu 2018 KS Číny postavila nebo staví více než čtyřicet ropovodů a další ropnou a plynovou infrastrukturu; více než dvě stě mostů, silnic a železnic; dohromady téměř dvě stě elektráren pro jadernou, paroplynovou a uhelnou energii a elektráren na obnovitelné zdroje; a řadu hlavních přehrad. Investovala do 112 zemí, z nichž většina patří do iniciativy OBORu. KS Číny natahuje své úponky do celého světa. [6]

S rozvojem OBORu roste snaha KS Číny k sesazení Spojených států ze světové scény. Agresivně propaguje jüan coby svou mezinárodní měnu a svůj vlastní kreditní systém. Čínské telekomunikační sítě (včetně 5G) jsou v mnoha zemích, stejně jako vysokorychlostní železniční tratě vybudované v Číně, prosazovány jako budoucnost. Cílem je nakonec vytvořit soubor standardů kontrolovaných KS Číny, nezávislých na současných západních standardech.

„Nová Hedvábná stezka“ má globální dosah

V počátečních stadiích OBORu se KS Číny soustředila na sousední země a dosáhla až do Evropy. Velmi rychle však rozšířila svůj dosah i do Afriky, Latinské Ameriky a dokonce i k Severnímu ledovému oceánu, a pokryla tak celý svět. Námořní Hedvábná stezka původně sestávala pouze ze dvou tras. Pro spojení s Evropou přes Severní ledový oceán má však vzniknout i třetí trasa, Polární Hedvábná stezka. KS Číny již před OBORem investovala značné prostředky do Afriky a Latinské Ameriky. Tyto země jsou nyní součástí hlavní struktury OBORu, což KS Číny umožnilo, aby si zde rychleji rozšířila svůj finanční a vojenský vliv.

Hlavním cílem OBORu je exportovat přebytečnou kapacitu Číny. K tomu účelu buduje v jiných zemích základní infrastrukturu, jako jsou železnice a dálnice. Tyto země jsou bohaté na zdroje a energii. Tím, že jim KS Číny pomáhá budovat infrastrukturu, dosahuje dvou sekundárních cílů. Jedním je otevření tras pro levnou přepravu domácích produktů do Evropy; druhým je zajištění strategických zdrojů ze zemí, které jsou součástí OBORu. KS Číny nemá v úmyslu zemím podél Nové Hedvábné stezky při zakládání vlastních výrobních odvětví pomáhat, jejím záměrem je zvýšit vlastní vývoz – KS Číny by se své domácí výroby lehce nevzdala.

Skutečnou ambicí za OBORem je využít ekonomické prostředky jako předvoj k nastolení kontroly nad finančními a politickými liniemi cizích zemí a ve své globalistické strategii je proměnit v kolonie KS Číny. Mezi vedlejší produkty účasti v programech OBORu patří import všech škodlivých aspektů komunismu: korupce, dluhu a totalitní represe. Projekt je klamnou pastí, která nepřináší svým účastníkům trvalou ekonomickou prosperitu.

Mnoho zemí začíná být znepokojeno a projekt OBOR zastavují nebo přehodnocují. KS Číny přiznala, že by měla být transparentnější a měla by se zaměřit na nápravu často kritizovaných dluhových pastí. Plány KS Číny však nelze podceňovat. Zatímco západní podniky fungují na principech zisku a v nestabilních podmínkách hostitelských zemí nevydrží déle než několik let, kalkulace KS Číny dosahují až do příštího století. Může tak dlouhodobě tolerovat operace v turbulentním mezinárodním prostředí bez ohledu na okamžité ztráty.

To, co KS Číny chce, jsou prokomunistické vlády, které se za ni postaví v OSN. KS Číny se chce stát lídrem Asie, Afriky a Latinské Ameriky, vypořádat se se svobodným světem a nahradit z pozice světového lídra Ameriku. K dosažení tohoto cíle je KS Číny ochotna nést veškeré nezbytné lidské ztráty. Strana může například donutit Číňany platit náklady, které by západní podniky v soukromém vlastnictví nemohly nikdy zvládnout. V této válce o dobytí světa nejde jen o to, jak silná na papíře KS Číny je, nýbrž že má k dispozici i zdroje stovek milionů Číňanů, a to bez ohledu na jejich život či smrt. Ve výsledku jsou to její pěšáci, které obětuje.

Bývalý hlavní stratég Bílého domu Steve Bannon přišel s jedinečnou interpretací projektu OBOR. Uznání iniciativy Nové Hedvábné stezky považuje za úspěšnou integraci teze Mackindera, Mahana a Spykmana pro ovládnutí světa.

Andrew Sheng z Asijského globálního institutu shrnul Bannonovy názory následovně:

Sir Halford Mackinder byl vlivným britským geografem a historikem, který v roce 1904 tvrdil: „Kdokoli ovládá Srdce země („Heartland“, míněna střední Asie), ovládá Světový ostrov („World-Island“, míněna Eurasie); ten, kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.“ Jeho americký současník Alfred Mahan, který byl námořním historikem a který utvářel americkou strategii k ovládnutí moci na moři, rozšířil logiku britské námořní říše ovládání námořních cest, kritických bodů a kanálů o dohled nad globálním obchodem. Naproti tomu Nicholas John Spykman tvrdil, že Rimland (pobřežní země obklopující Asii) jsou důležitější než Srdce země, takže: „Kdo ovládá Rimland, vládne Euroasii; kdo vládne Euroasii, vládne osudu světa.“[7]

Bannonův posudek odráží rostoucí bdělost západního světa proti ambicím KS Číny v projektu OBOR.

Ambice KS Číny se ve skutečnosti neomezují jen na rozsah OBORu. Iniciativa není zaměřena pouze na získání práv na pozemní trasy, námořní koridory a hlavní přístavy. KS Číny chce využít mezer, ať se nacházejí kdekoliv. Mnoho zemí v Asii, Africe a Latinské Americe jsou nově nezávislé státy vytvořené dekolonizací. Tyto oblasti zažily mocenské vakuum, které vyzvalo KS Číny, aby si zde vybudovala svojí základnu. Nově vzniklé nezávislé země, které byly kdysi součástí Sovětského svazu a tvořily jeho východoevropské satelity, se vyznačovaly slabou suverénní kontrolou, a staly se tak pro režim KS Číny snadným terčem. Ostatní nestabilní země, od nichž se západní investoři drží zpátky, se přirozeně rovněž dostaly do hledáčku KS Číny. Malé země, ostrovní země a rozvojové země umístěné ve strategických polohách, se všechny dostaly do „klepet“ KS Číny. 

Dokonce i o některé státy, které byly kdysi pevně zakotveny v západním demokratickém táboře, se začala KS Číny zajímat poté, co utrpěly ekonomické ztráty a zadlužily se. KS Číny chce geopoliticky postupně předčit Spojené státy tím, že ovládne ekonomiku jiných zemí. Cílem je, aby byl americký vliv marginalizován, a nakonec vymýcen z těch zemí, do kterých chce KS Číny zavést samostatný světový řád zaměřený na komunistickou tyranii. Nejedná se o nový přístup. Má své kořeny ve staré strategii KS Číny „okupace venkova k zabrání měst“, která jí dopomohla k vítězství během čínské občanské války.

b) Strategie Velké periferie KS Číny má za cíl vystrnadit USA z asijsko-tichomořského regionu

Co je takzvaná „diplomacie Velké periferie“ KS Číny? Stranické think tanky to popisují takto: „Čína sousedí se čtrnácti zeměmi podél své rozsáhlé pozemní hranice, a přes moře se šesti dalšími zeměmi. Kromě toho je na východě asijsko-pacifický region a na západě Eurasie. To znamená, že radiální rozsah rozšířeného sousedství Číny pokrývá dvě třetiny mezinárodní politiky, hospodářství a bezpečnosti. Rámec periferní diplomacie je tedy více než pouhou regionální strategií… Je to skutečná velká strategie.“ [8]

Austrálie coby slabý článek západního světa

V červnu 2017 mediální společnosti Fairfax Media Limited a Australian Broadcasting Corporation v dokumentárním filmu Power and Influence: The Hard Edge of China’s Soft Power („Moc a vliv: Tvrdá hrana měkké síly Číny“) zveřejnily výsledky svého pětiměsíčního šetření. Dokument svým popisem rozšířené infiltrace a kontroly ze strany KS Číny nad australskou společností vyvolal obavy celého světa. [9] O šest měsíců později oznámil Sam Dastyari, člen australské Labouristické strany, svou rezignaci ze Senátu. Dastyariho rezignace následovala po obvinění, že přijal peníze od čínských obchodníků majících kontakty s KS Číny výměnou za prohlášení na podporu Pekingu ohledně územních sporů v Jihočínském moři. Jeho výroky ohledně této kritické otázky se střetávaly dokonce s názory v jeho vlastní straně. [10]

V září 2016 vydala australská zpravodajská společnost SBS News zprávu odhalující politické dary čínského podnikatele, které měly ovlivnit obchodní politiku Austrálie a Číny. [11] Navíc v posledních letech čínská státní média podepsala smlouvy s australskými médii, což jim umožnilo vysílat obsah poskytovaný čínskými médii australskému publiku. [12]

Austrálie ve skutečnosti již v roce 2015 umožnila čínské společnosti s úzkými vazbami na čínskou Lidovou osvobozeneckou armádu (LOA) zabezpečit 99 let trvající nájem nad přístavem Darwin. Přístav zaujímá důležité vojenské místo na ochranu před útokem ze severu. Richard Armitage, bývalý náměstek ministra zahraničí USA, prohlásil, že je touto dohodou šokován a že Spojené státy jsou tímto vývojem znepokojeny. [13]

Kniha Silent Invasion: China’s Influence in Australia („Tichá invaze: Čínský vliv v Austrálii“) od autora Clivea Hamiltona z roku 2017 byla třikrát odmítnuta australskými vydavateli kvůli strachu z odezvy z čínské strany. Nakonec, po dlouhém zvažování, třetí vydavatel souhlasil s jejím vydáním. Cenzura vyvolala mezi Australany všeobecný zájem o vliv Číny ve své zemi. [14]

Mnohem více lidí se diví, proč Čína nasměrovala tolik úsilí do Austrálie. Jakou vojenskou strategickou hodnotu KS Číny infiltrací do Austrálie a rozšířením své tamější kontroly získá?

V prosinci 2017 Národní nadace pro demokracii (NED) ve své zprávě Sharp Power: Rising Authoritarian Influence („Ostrá síla: Rostoucí autoritářský vliv“) uvedla, že KS Číny ovlivňuje a pozměňuje australskou politiku a akademickou sféru prostřednictvím úplatků a infiltrace za účelem oslabení americko-australského spojenectví. [15]

Ve své Bílé knize zahraniční politiky z roku 2017 australská vláda uvedla: „Spojené státy byly dominantní mocností v našem regionu během australské historie po druhé světové válce. Tuto pozici však nyní přebírá Čína.“ [16] Podle dr. Malcolma Davise, hlavního analytika Australského institutu pro strategickou politiku, se Peking pokouší v australském regionu získat strategickou výhodu, aby dosáhl svého konečného cíle, kterým je ukončení australského spojenectví se Spojenými státy. [17]

Austrálie je v rámci strategie periferní diplomacie testovacím místem pro operace soft-power (měkké síly). [18] Počátky infiltrace KS Číny do Austrálie se datují do roku 2005, kdy Čou Wen-čung, tehdejší zástupce šéfa čínského ministerstva zahraničních věcí, dorazil do Canberry a informoval vyšší úředníky čínského velvyslanectví o novém diplomatickém přístupu KS Číny. Uvedl, že prvním cílem k zahrnutí Austrálie do větší periferie Číny je zajistit, aby Austrálie v příštích dvaceti letech sloužila jako důvěryhodná a stabilní základna pro hospodářský růst Číny. A že dlouhodobým cílem je rozdělit americko-australské spojenectví. Posláním účastníků setkání bylo porozumět tomu, jak by KS Číny mohla široce uplatňovat svůj vliv v Austrálii v oblastech ekonomiky, politiky a kultury. [19]

Režim KS Číny využívá své ekonomické síly k tomu, aby Austrálii přinutil učinit ústupky v řadě vojenských otázek a záležitostí týkajících se lidských práv. Standardní přístup, který si KS Číny osvojila k tomu, aby přinutila ostatní ke spolupráci, je rozvíjet osobní vztahy prostřednictvím ekonomických pobídek, a současně vytvářet implicitní hrozbu vydírání. [20]

Clive Hamilton po letech vyšetřování zjistil, že „hlavní australské instituce – od našich škol, univerzit a profesních sdružení po naše média; od hornictví, zemědělství a cestovního ruchu po vojenské vybavení v přístavech a k elektrickým sítím; od našich místních parlamentů a státních vlád po naše strany v Canbeře – jsou infiltrovány a transformovány spletitým kontrolním systémem pod dohledem KS Číny“. [21]

Austrálie od hospodářské krize v roce 2008 v praxi ukázala svoji ochotu sloužit jako zásobovací základna KS Číny, a to díky společné víře, že KS Číny zachránila Austrálii z recese. Hamilton věří, že důvod, proč může být infiltrace a vliv KS Číny v Austrálii tak efektivní, je dán tím, že Australané „dovolili, aby se to nám to odehrávalo přímo pod nosem, protože jsme zaslepeni vírou, že pouze Čína může zaručit naši ekonomickou prosperitu, a protože se neodvážíme povstat proti pekingské šikaně“. [22]

Navzdory povědomí o infiltraci a vlivu KS Číny na západní společnosti a zejména o infiltraci a kontrole KS Číny nad zámořskými čínskými komunitami si idealističtí západní obyvatelé původně naivně představovali, že hlavním účelem strategií strany je „negativizovat“ – to znamená umlčet hlasy kritiků a těch, kteří mají odlišné politické názory. Hamilton však tvrdí, že za „negativními“ operacemi jsou „pozitivní“ ambice čínské komunistické strany: využít etnické čínské přistěhovalce ke změně rámce australské společnosti a přimět západní obyvatele k sympatizování s KS Číny, aby si zde Peking mohl vybudovat svoji základnu. Tímto způsobem by se Austrálie proměnila v poskoka KS Číny, aby se ta tak následně stala asijskou a následně globální supervelmocí. [23]

Podobně si KS Číny rozšiřuje svou infiltraci a kontrolu z Austrálie na Nový Zéland. Anne-Marie Bradyová, odbornice na čínskou politiku z University of Canterbury, vydala zprávu s názvem Magic Weapons („Kouzelné zbraně“), ve které jako příklad ilustruje, jak KS Číny rozšiřuje svou infiltraci a politický vliv do zámoří. Zpráva odhaluje, že několik členů parlamentu Nového Zélandu, kteří se narodili v Číně, mají úzké vazby s KS Číny, a že mnoho politiků bylo podplaceno masivními politickými dary od bohatých čínských obchodníků a organizací jednotné fronty KS Číny, jako například čínskými obchodními sdruženími na Novém Zélandu. [24] Krátce poté, co svou zprávu zveřejnila, byla vyrabována její kancelář. Před vloupáním Bradyová obdržela anonymní dopis, který jí vyhrožoval slovy „jsi další na řadě“. [25]

Čína také aktivně lanaří místní politiky Nového Zélandu. Například členům novozélandských politických stran se při výletech do Číny dostává vřelého přijetí. Vysloužilým politikům jsou nabízeny dobře placené pozice v čínských podnicích a další výhody, aby se podřídili stranickým směrnicím. [26]

KS Číny se zaměřuje na strategickou hodnotu tichomořských ostrovů

Navzdory své velikosti mají tichomořské ostrovní země rozhodující strategickou hodnotu, jelikož jsou schopny sloužit jako námořní základny. I když je jejich celková rozloha jen 53 tisíc čtverečních kilometrů, jejich výlučné ekonomické zóny (VOZ) na oceánu zabírají 19 milionů čtverečních kilometrů – což je plocha šestinásobku velikosti VOZ Číny. Rozvíjení širších vazeb s tichomořskými ostrovními národy je veřejně přiznávanou součástí vojenské strategie KS Číny.

V současné době jsou sféry vlivu v tichomořské oblasti rozděleny mezi USA, Japonsko, Nový Zéland, Austrálii a Francii. Aby mohla KS Číny v Tichém oceánu rozvíjet své námořní ambice, musí nejprve vybudovat dobré vztahy s ostrovními národy a následně pomalu vytlačit přítomnost USA. [27]

Podle novozélandského profesora Johna Hendersona a australského profesora Benjamina Reillyho je dlouhodobým cílem KS Číny v oblasti jižního Pacifiku nahradit Ameriku v pozici supervelmoci. [28] KS Číny investovala obrovské množství peněz v Melanésii, Mikronésii a Polynésii, aby pomohla těmto ostrovním národům při budování infrastruktury. Propaguje tamější cestovní ruch a zpřístupňuje platformy elektronického obchodování. V této oblasti tak předčí americké aktivity. Australský spisovatel Ben Bohane varoval, že Amerika vůči Číně ztrácí v Tichém oceánu svůj vliv. [29]

V návaznosti na rozsáhlou finanční pomoc a investice KS Číny odráží arogantní chování jejích úředníků skutečnou mentalitu KS Číny při tom, jak usiluje o to, aby byla silná a jak vysoce smýšlí o svých schopnostech. Snaží se zacházet s lidmi jiných národů způsobem, jakým zachází pod svou totalitní kontrolou s Číňany. Požadavkem KS Číny je vymáhat poslušnost od zemí s menší mocí. Samozřejmě nelze od KS Číny očekávat, že bude dodržovat mezinárodní předpisy a protokoly.

Na summitu APEC konaném ke konci roku 2018 v Papui Nové Guineji místní obyvatele a účastníky šokovalo hrubé a necivilizované chování čínských úředníků, kteří otevřeně bránili novinářům (včetně novinářů z Papuy Nové Guineje) v kladení otázek na fóru konaného mezi čínským vůdcem Si Ťin-pchingem a vůdci tichomořských ostrovních národů. Všichni novináři se měli odkazovat na tiskovou zprávu agentury Nová Čína.

Aby se zabránilo tomu, že by se do společného komuniké dostala prohlášení, která odsuzují nekalé obchodní praktiky režimu KS Číny, požadovali čínští úředníci setkání s ministrem zahraničí Papuy Nové Guineje. Protože by však soukromé setkání s čínskými úředníky ovlivnilo jeho nestranný postoj, žádost odmítl.

Čínští úředníci se navíc uchylovali k řevu a vykřikovali připomínky, že ostatní země kují pikle proti Číně. Jeden vysoce postavený americký úředník popsal chování úředníků KS Číny na APEC jako „diplomacie se záchvaty vzteku“. [30]

Pasti na dluhy umožňují KS Číny převzít kontrolu nad zdroji ve střední Asii

KS Číny po rozpadu Sovětského svazu vyvinula velké úsilí v rozvoji a upevnění svých vztahů se zeměmi střední Asie, jako jsou Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Cíl strategií KS Číny ve Střední Asii lze pozorovat z několika úhlů. Zaprvé je střední Asie nevyhnutelná pozemní cesta v čínské západní expanzi a navíc budováním infrastruktury pro přepravu zboží v rámci Číny a do zahraničí může Čína rozšířit své obchodní zájmy také do střední Asie. Za druhé, Čína si klade za cíl přivlastnit si přírodní zdroje, včetně uhlí, ropy, plynu a drahých kovů, na které jsou tyto země bohaté. Kromě toho může Čína tím, že ovládne země střední Asie, které jsou geograficky a kulturně blízké Sin-ťiangu, zpřísnit kontrolu nad etnickými menšinami v Sin-ťiangu.

I když KS Číny svou touhu ovládnout střední Asii neoznámila, chopila se skutečně v tomto regionu nejvlivnější role. Mezinárodní krizová skupina (International Crisis Group), což je bruselský think tank, vydala v roce 2013 zprávu, v níž uvádí, že Čína v tomto regionu skrze využití sociálních nepokojů ve střední Asii rychle přerůstá v ekonomicky dominantní mocnost. Peking vnímá střední Asii jako svou zásobovací základnu pro suroviny a zdroje a také jako trh pro své levné výrobky o nízké kvalitě. Mezitím KS Číny rovněž nalila miliony amerických dolarů do investic a pomoci ve střední Asii ve jménu udržení stability v Sin-ťiangu. [31]

Čínu se střední Asií úzce propojila obrovská síť dálnic, železnic, letišť, komunikací a ropovodů. Společnost The China Road and Bridge Corporation a její dodavatelé si ve střední Asii vzali na starost výstavbu dálnic, železnic a elektrického vedení. Dláždí silnice na nejnebezpečnějším a nejsložitějším terénu a pokládají nové silnice pro přepravu čínského zboží do Evropy a na Blízký východ, a také do přístavů v Pákistánu a Íránu. Během dvou desetiletí mezi lety 1992 a 2012 došlo, co se týče celkového objemu v obchodu mezi Čínou a pěti středoasijskými zeměmi, ke stonásobnému nárůstu. [32]

KS Číny ve střední Asii podporuje investice do velkých státních infrastrukturních projektů financovaných z úvěrů. Někteří odborníci si uvědomili, že takové investice by mohly tvořit základ nového mezinárodního řádu, v němž by Čína hrála dominantní roli. Z tohoto pohledu je pro KS Číny střední Asie hned po Austrálii dalším testovacím místem pro koncepční revoluci v diplomatické strategii. [33]

Peking má tendenci podporovat zkorumpované autoritářské vůdce středoasijských zemí, jeho neprůhledné investiční projekty jsou však považovány za přínosné především pro místní sociální elity. Zpráva Mezinárodní krizové skupiny uvedla, že každá ze středoasijských vlád je slabá, zkorumpovaná a plná sociálních a ekonomických nepokojů. [34] Velké infrastrukturní projekty podporované Pekingem jsou spojeny nejen s masivními půjčkami, ale zahrnují i úřední schválení a povolení, která jsou založena na osobních zájmech. To v těchto režimech způsobuje a dále zhoršuje korupci.

V Uzbekistánu působil jako prezident Islam Karimov, bývalý první tajemník Komunistické strany Uzbecké sovětské socialistické republiky. V prezidentském úřadu setrval od vzniku nezávislosti Uzbekistánu v roce 1991 až do své smrti v roce 2016. Po pádu Sovětského svazu byl tedy Uzbekistán pod Karimovovou autoritativní nadvládou dalšího čtvrt století. V roce 2005 se vládní síly střetly s protestujícími ve východním uzbeckém městě Andijanu, což si vyžádalo stovky úmrtí. KS Číny vystupovala jako spojenec Karimova, a jako obvykle poskytovala pevnou podporu Uzbekistánu i dalším zemím v regionu v jejich úsilí o zachování statu quo. [35]

Křehké hospodářské struktury středoasijských zemí v kombinaci s čínskými masivními půjčkami na infrastrukturu způsobují, že jsou tyto země obzvláště náchylné k pádu do čínské dluhové pasti. Turkmenistán trpí vážnou hospodářskou krizí, s roční mírou inflace, která přesahuje 300 procent, nezaměstnaností, která je odhadovaná na více než 50 procent, vážným nedostatkem potravin a nekontrolovatelnou korupcí. Čína je nyní jediným odběratelem turkmenského plynu [36] a zároveň největším věřitelem jeho zahraničního dluhu, který činí 9 miliard amerických dolarů (odhaduje se na 30 procent jeho HDP v roce 2018). [37] Aby Turkmenistán splatil svůj dluh, nejspíš neměl jinou možnost než poskytnout Číně svá ložiska zemního plynu. [38] Tato země svěřila své hospodářské tepny do spárů Pekingu.

Tádžikistán si od Číny vypůjčil více než 300 milionů dolarů na výstavbu elektrárny. Vzhledem k tomu, že země nedokázala svůj dluh splatit, předala Číně vlastnictví svého zlatého dolu. [39]

V nebezpečí je rovněž kyrgyzské hospodářství, jelikož tamější rozsáhlé infrastrukturní projekty prováděné čínským režimem způsobily, že se Kyrgyzstán rovněž dostal do dluhové pasti. Země pravděpodobně na splacení svého dluhu poskytne část svých přírodních zdrojů. Aby Kyrgyzstán zpřísnil vládní kontrolu nad svými občany, při vytváření nástrojů digitální komunikace spolupracoval s čínskými komunikačními společnostmi Huawei a ZTE, a tak si Čína ponechala zadní vrátka, aby mohla na tyto země rozšířit svůj dohled. [40] 

Peking využil po rozpuštění Sovětského svazu mocenského vakua, aby vstoupil i do kazašského energetického sektoru. Kazašské hospodářství závisí na produkci ropy, a příjmy z ropy v amerických dolarech se používají na nákup levných čínských produktů. Kromě těžby ropy je průmyslový základ tohoto národa křehký. S přílivem levných čínských výrobků na kazašský trh se jeho zpracovatelský průmysl zhroutil. [41]

Dalším motivem pro expanzi KS Číny ve střední Asii je zakročení proti ujgurským disidentům žijících ve střední Asii. Čína je ve vedení Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), a díky Chartě SCO může požadovat vydání podezřelých osob do svých členských zemí. Členská země dokonce může k tomu, aby provedla vyšetřování, poslat své vlastní úředníky do jiné členské země. Tímto způsobem KS Číny své potlačování Ujgurů rozšiřuje do zahraničí, a zatýká ujgurské disidenty, kteří uprchli do jiných zemí. [42]

Čínská komunistická strana využívá stěžejní státy k zajištění strategických zdrojů

Realizace periferní strategie komunistické strany v prvé řadě zahrnuje vytvoření stěžejních států, které pak používá jako základ pro dosažení svých strategických cílů v celém regionu. Podle think tanků strany jsou stěžejními státy země, které mají značnou regionální mocnost a u kterých má Peking schopnosti a zdroje k vedení; pokud jde o strategické zájmy, nemají žádné přímé střety s KS Číny a nesdílejí blízké zájmy se Spojenými státy. [43] Kromě výše zmíněné Austrálie, Kazachstánu a dalších zemí zahrnují příklady stěžejních států pro čínský režim Írán na Blízkém východě a dále Myanmar.

Čína na Blízkém východě nejvíce investuje do Íránu, který je významným producentem ropy v regionu, a od konce 70. let je v ideologické opozici vůči Západu, čímž se pro KS Číny stává přirozeným hospodářským a vojenským partnerem. Peking udržuje úzké hospodářské a vojenské vztahy s Íránem již od 80. let.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii v roce 1991 odhalila, že KS Číny vyvážela uran do Íránu, a že Čína s Íránem podepsaly v roce 1990 tajnou jadernou dohodu. [44] V roce 2002, kdy byl odhalen íránský projekt obohacování uranu, se západní ropné společnosti stáhly ze země, což poskytlo KS Číny příležitost těžit z nastalé situace a začít s Íránem rozvíjet užší vztahy. [45]

Objem bilaterálního obchodu mezi KS Číny a Íránem v letech 1992 až 2011 exponenciálně vzrostl, a i když v důsledku tlaku způsobeného mezinárodními sankcemi na íránský režim došlo k jeho výraznému poklesu, za sedmnáct let se objem tohoto obchodu zvýšil o více než stonásobek. [46] Díky pomoci KS Číny se Íránu podařilo zvládnout na něj uvalenou mezinárodní izolaci a vyvinout široký arzenál balistických raket krátkého až středního doletu a protilodních střel s plochou dráhou letu. Byly mu od Číny poskytnuty také námořní miny a rychlé útočné lodě, a Čína mu rovněž pomohla založit tajný projekt chemických zbraní. [47]

Dalším klíčovým státem, který režim KS Číny podporuje, je Myanmar na jihu Asie, který s Čínou sousedí. Myanmar má táhlé pobřeží poskytující strategický přístup do Indického oceánu. KS Číny považuje otevření Čínsko-myanmarského kanálu za strategický krok k minimalizaci spoléhání se na Malacký průliv. [48] Špatná pověst barmské vojenské vlády v oblasti lidských práv způsobila, že ji mezinárodní společenství izolovalo. Demokratické myanmarské hnutí z roku 1988 bylo nakonec rozdrceno vojenskou silou. O rok později tanky čínské LOA zahájily palbu na prodemokratické demonstranty na náměstí Nebeského klidu v Pekingu.

Obě autoritářské země, které mezinárodní společenství odsoudilo, našly ve svém diplomatickém spojení určitou útěchu, a začaly se těšit z úzkých vztahů. V říjnu 1989 navštívil myanmarský vládce Than Šwei Čínu, a obě strany podepsaly dohody o obchodu se zbraněmi ve výši 1,4 miliardy dolarů. [49] V 90. letech uzavřely obě země mnoho dalších obchodních dohod. Mezi vybavení, které čínská komunistická strana prodala Myanmaru, patří bojová letadla, hlídkové lodě, tanky a obrněné transportéry, protiletadlové zbraně a rakety. [50] Vojenská, politická a ekonomická podpora KS Číny se tak stala pro barmskou vojenskou juntu záchranným lanem v nepřetržitém boji o přežití. [51]

V roce 2013 Čína investovala pět miliard dolarů do čínsko-myanmarského ropovodu, který je údajně čtvrtým největším ropným a plynovým potrubím vedoucím do Číny. Ačkoli se setkala se silnou opozicí u veřejnosti, v roce 2017 s podporou KS Číny byla dodávka spuštěna. [52] Mezi podobné investice patří přehrada Myitsone (v současné době pozastavená kvůli místní opozici) a měděný důl Letpadaung. V roce 2017 činil bilaterální obchod mezi Čínou a Myanmarem 13,54 miliardy dolarů. KS Číny v současné době plánuje vytvoření čínsko-myanmarského ekonomického koridoru se 70procentním podílem na straně Číny. To se týká přímořského přístavu pro obchodní přístup do Indického oceánu [53] a parku Kyaukpyu Special Economic Zone industrial park. [54]

c) Strategie „rozděl a panuj“ v Evropě má sloužit k její odluce od Spojených států

Evropa se ve studené válce ocitla ve středu konfrontace mezi svobodným světem a komunistickým táborem. Spojené státy a národy západní Evropy udržovaly úzké spojenectví prostřednictvím Severoatlantické aliance (NATO). Po studené válce začal význam Evropy z hospodářského a politického hlediska klesat.

KS Číny přijala s cílem zasadit klín mezi Evropu a Spojené státy strategii rozdělení a panování nad evropskými zeměmi tím, že se přizpůsobila místním podmínkám, aby postupně pronikla a rozvinula v Evropě svůj vliv. V posledních letech se v mnoha hlavních otázkách mezi Evropou a Spojenými státy stále více projevují rozdíly. V tom má prsty KS Číny.

Po finanční krizi v roce 2008 KS Číny využila skutečnosti, že slabší evropské ekonomiky naléhavě potřebovaly zahraniční investice. KS Číny do těchto zemí napumpovala velké objemy peněz výměnou za kompromisy v otázkách, jako jsou mezinárodní vláda práva a lidská práva. KS Číny si tuto metodu osvojila k vytvoření a rozšíření trhlin mezi evropskými zeměmi, aby následně sklidila výhody. Mezi země, na něž se KS Číny zaměřila, patří Řecko, Španělsko, Portugalsko a Maďarsko.

Po krizi státního dluhu v Řecku zde KS Číny značně investovala, výměnou peněz za politický vliv využívá Řecko pro vstup k budování většího vlivu v Evropě. KS Číny během několika let získala pětatřicetiletou koncesi pro druhý a třetí kontejnerový terminál největšího řeckého přístavu Pireus a převzala v něm tamní hlavní překladiště.

V květnu 2017 podepsaly Čína a Řecko tříletý akční plán týkající se železnic, přístavů, výstaveb letištních sítí, energetických sítí a investic do elektráren. [55] Investice KS Číny již zaznamenaly politickou návratnost. Od roku 2016 se Řecko, člen EU, opakovaně staví proti jejím návrhům, které kritizují politiku čínského režimu a jeho dodržování lidských práv. Mnoho potenciálních prohlášení EU z tohoto důvodu nemohlo být schváleno. V srpnu 2017 se v komentáři zveřejněném deníkem The New York Times psalo: „Řecko vyslyšelo návrhy Číny, svého nejhorlivějšího a geopoliticky nejambicióznějšího nápadníka.“ [56]

V roce 2012 režim KS Číny zahájil rámcovou spolupráci se šestnácti zeměmi střední a východní Evropy s názvem „16+1“. Maďarsko bylo první zemí, která se k iniciativě připojila, a první evropskou zemí, která s Čínou podepsala dohodu OBOR. V roce 2017 přesáhl objem bilaterálního obchodu mezi Čínou a Maďarskem 10 miliard dolarů. Stejně jako Řecko i Maďarsko opakovaně oponovalo kritice EU ohledně porušování lidských práv KS Číny. [57] Prezident České republiky si najal bohatého čínského obchodníka, aby se stal jeho osobním poradcem, a udržoval si odstup od dalajlámy. [58]

Mezi šestnácti zeměmi zahrnutými do rámce 16+1 patří jedenáct zemí do EU a pět zemí není členy EU. KS Číny navrhla nový model regionální spolupráce, přičemž záměr – rozdělit Evropskou unii – je zřejmý. Kromě toho jsou mnohé z těchto šestnácti zemí bývalé socialistické státy. Všechny tyto země zažily historii komunistické vlády, ze které si zachovaly mnoho ideologických a organizačních prvků. Přizpůsobení se požadavkům KS Číny je pro ně tedy do jisté míry přirozené.

V Evropě je mnoho malých zemí, a pro každou jednotlivou zemi je obtížné KS Číny konkurovat. Strana toho využila k individuálnímu vyjednávání s každou vládou zvlášť a zastrašuje je, aby mlčely o porušování lidských práv v Číně a její zhoubné zahraniční politice.

Nejtypičtějším příkladem je Norsko. V roce 2010 udělil norský Nobelův výbor cenu vězněnému čínskému disidentovi. KS Číny se rychle pomstila tím, že stanovila různé překážky, které zabránily Norsku ve vývozu lososa do Číny, a působila různé další potíže. O šest let později byly vztahy mezi oběma zeměmi „normalizovány“, když Norsko o otázkách lidských práv v Číně začalo mlčet. [59]

Rostoucí vliv KS Číny začaly pociťovat i tradiční západoevropské mocnosti. Například od roku 2010 výrazně vzrostly přímé investice Číny v Německu. V letech 2016 a 2017 byla Čína největším německým obchodním partnerem. V roce 2016 získalo padesát šest německých společností investory z pevninské Číny a z Hongkongu, přičemž investice dosáhly výše 11 miliard eur. Tato fúze a akvizice čínským společnostem umožnily rychle vstoupit na německý trh a získat pokročilé západní technologie, značky a další aktiva. [60] Americký think tank Hoover Institution ve zprávě z roku 2018 tyto investice KS Číny označil za její vlastní „ozbrojování“. [61]

Průmyslové město Duisburg v západním Německu se stalo evropským tranzitním místem pro OBOR. Každý týden přijíždí do města třicet vlaků naplněných čínským zbožím, odkud jsou poté převáženy do dalších zemí. Starosta města Duisburg prohlásil, že Duisburg se stalo „čínským městem“ v Německu. [62]

Při jednání s Francií KS Číny již dlouho používá strategii „transakční diplomacie“. Například, když v roce 1999 navštívil Francii bývalý diktátor KS Číny Ťiang Ce-min, nakoupil téměř třicet letadel Airbus v hodnotě 15 miliard franků. Tento masivní prodej vedl francouzskou vládu k podpoře vstupu Číny do Světové obchodní organizace (WTO). Po masakru na náměstí Nebeského klidu se Francie stala první západní zemí, která s Čínou navázala komplexní strategické partnerství. Francouzský prezident byl v té době první na Západě, který se na výroční konferenci Komise OSN pro lidská práva v Ženevě postavil proti kritice Číny, první, který se důrazně zasazoval o zrušení zbrojního embarga EU na Čínu, a první hlava západní země, která vychvalovala KS Číny. [63] Kromě toho KS Číny v rané fázi své expanzivní činnosti pořádala jako prostředek podpory komunistické ideologie pod záštitou kulturní výměny ve Francii rozsáhlé aktivity v rámci tzv. Týdnů čínské kultury. [64]

Velká Británie, tradičně silná evropská země a důležitý spojenec Spojených států, je také jedním z nejhodnotnějších cílů KS Číny. 15. září 2016 britská vláda oficiálně schválila zahájení projektu jaderné elektrárny Hinkley Point C, společného podniku mezi Čínou a francouzským konsorciem. Jaderná elektrárna Hinkley Point C s instalovanou kapacitou 3 200 megawattů sídlí v Somersetu v jihozápadní Anglii.

Projekt byl přísně kritizován odborníky, včetně inženýrů, fyziků, environmentalistů, čínských odborníků a obchodních analytiků, kteří se odvolávali především na obrovská skrytá nebezpečí pro britskou národní bezpečnost. Nick Timothy, bývalý šéf štábu premiérky Theresy Mayové, poukázal na to, že bezpečnostní experti – údajně zevnitř i zvenku vlády – „se obávají, že Číňané by mohli svoje role zneužít k budování slabin v počítačovém systému, což by jim umožnilo, aby mohli podle libosti zastavit výrobu energie v Británii“. [65] Guardian to nazval „‚příšernou dohodouʻ v pozadí nejdražší elektrárny na světě“. [66]

Metody, které čínský režim k rozšíření svého vlivu v Evropě používá, jsou stejně jako v jiných částech světa všudypřítomné a početné. Patří mezi ně získávání evropských společností v oblasti špičkových technologií, kontrola podílů nad důležitými přístavy, podplácení vysloužilých politiků, kteří chválí program KS Číny, přesvědčování sinologů, aby na KS Číny pěli ódy, pronikání do univerzit, think tanků a výzkumných ústavů, atd. [67] Stranou kontrolované anglické vydání China Daily si předplatilo měsíční vložení inzertní stránky do zavedených britských novin The Daily Telegraph; přílohy obsahují články lichotící čínskému režimu. Peking platí deníku Daily Telegraph 750 000 liber ročně.

Aktivity KS Číny v Evropě způsobily mezi odborníky velké obavy. Evropský institut pro veřejnou politiku, přední think tank v Evropě, zveřejnil v roce 2018 výzkumnou zprávu, v níž odhalil infiltrační aktivity KS Číny v Evropě:

Čína ovládá komplexní a flexibilní soubor vlivových nástrojů, od zjevných po skryté, a uplatňuje je primárně ve třech oblastech: politických a ekonomických elit, médií a veřejného mínění, a občanské společnosti a akademické obce. Čína při rozšiřování svého politického vlivu využívá jednostrannou otevřenost Evropy. Zatímco Čína se snaží přísně omezovat přístup zahraničních myšlenek, hráčů a kapitálu, evropské brány jsou na druhou stranu široce otevřené.

Účinky tohoto asymetrického politického vztahu se již v Evropě začaly projevovat. Evropské státy mají stále větší tendenci přizpůsobovat svou politiku tak, aby vyhovovala „preventivní poslušnosti“, ve snaze předcházet si čínskou stranu. Politické elity v EU a evropském sousedství začaly přijímat čínskou rétoriku a zájmy, včetně těch, které jsou v rozporu s národními anebo evropskými zájmy. Jednota EU se kvůli čínské taktice bortí a kvůli její nadvládě trpí, zejména pokud jde o ochranu a prosazování liberálních hodnot a lidských práv. Peking také těží ze „služeb“ ochotných aktivistů mezi evropskými politickými a profesními třídami, kteří rádi propagují čínské hodnoty a zájmy. Spíše než jen Čína, která se snaží aktivně budovat politický kapitál, svůj nemalý podíl na tom má i dvoření ze strany těch politických elit členských států EU, které se snaží přilákat čínské peníze nebo dosáhnout většího uznání na globální úrovni. [69]

Kromě politické, ekonomické a kulturní infiltrace v Evropě se KS Číny také angažovala v různých formách špionáže. Francouzský list Le Figaro 22. října 2018 nesl titulek „Odhalení Le Figaro ohledně čínského špionážním programu zaměřujícího se na Francii“. Prostřednictvím exkluzivní řady zvláštních zpráv Le Figaro odhalil různé špionážní aktivity KS Číny ve Francii. Zjistil mimo jiné, jak byly využívány webové stránky podnikových sociálních sítí, zejména LinkedIn, k náboru Francouzů, aby poskytovali informace KS Číny za účelem infiltrování do francouzských politických, ekonomických a strategických oblastí, a pro získání rozsáhlého zasvěceného pohledu v konkrétních otázkách. Zpráva také uváděla, že takové případy jsou pouze špičkou ledovce špionážních operací KS Číny ve Francii. [70] Cílem KS Číny je získat velké množství citlivých informací týkajících se Francie a jejích hospodářských aktiv. Podobné špionážní aktivity probíhaly také v Německu. [71]

d) KS Číny exportuje svůj „čínský model“ ke kolonizaci Afriky

Po druhé světové válce prošlo mnoho afrických zemí dekolonizací a získalo nezávislost. Kontinent postupně ztratil pozornost Západu, jelikož technologie a kapitál byly převáděny ze západních zemí do Číny. KS Číny, posílená těmito zdroji, pak do Afriky neustále zasahovala. Síly KS Číny začaly nahrazovat to, co v afrických zemích zřídily západní mocnosti, a pronikla do místní politiky, ekonomiky a společnosti.

Na jedné straně si KS Číny podmanila africké státy pod hlavičkou pomoci těmto zemím v rozvoji, aby tak vytvořila sjednocenou frontu proti Spojeným státům a dalším svobodným zemím OSN. Na druhou stranu KS Číny prostřednictvím hospodářské úplaty a vojenské pomoci vytrvale manipuluje s africkými vládami a opozičními skupinami, kontroluje záležitosti afrických zemí a zároveň na ně uvaluje svůj čínský model s jeho hodnotami.

Stranou kontrolovaná banka Export-Import Bank of China půjčila africkým zemím v letech 2001 až 2010 62,7 miliardy amerických dolarů. Zdá se, že půjčky na povrchu nepřinesly viditelné politické výhody, a úrokové sazby na ně byly relativně nízké. Jelikož však smlouvy o půjčce využívaly jako zástavu přírodní zdroje, KS Číny v těchto zemích účinně získala práva na těžbu obrovského množství surovin.

V roce 2003 půjčka, kterou poskytla banka Export-Import Bank of China Angole, použila v tzv. „Angolském modelu“ jako kolaterál ropu. Vyvinula se následující situace: „Číňané těží ropu, a poté ji na cestě do přístavu postaveného Číňany čerpají do čínského plynovodu hlídaného čínskými bodyguardy, kde je naložena na čínské tankery směřující do Číny. Čína si vyzbrojí vládu páchající zločiny proti lidskosti; a Číňané poté tuto vládu chrání a zastávají se jí v Radě bezpečnosti OSN.“ [72]

V roce 2016 se Čína stala největším obchodním partnerem Afriky a jejím přímým zahraničním investorem. [73] V Africe byl model řízení KS Číny kritizován kvůli mnohým neduhům: nízkým mzdám, špatným pracovním podmínkám, fušerským výrobkům, „tofu stavbám“ (termín odkazující na špatné provedení budov v čínské provincii S‘-čchuan, což v důsledku zemětřesení v roce 2008 vedlo k mnoha úmrtím), znečištění životního prostředí, korupci vládních činitelů a dalším zkorumpovaným praktikám. Čínské těžební operace v Africe se také často potýkaly s protesty místních obyvatel.

Michael Sata, bývalý prezident Zambie, během své prezidentské kampaně v roce 2007 prohlásil: „Chceme, aby Číňané odešli a aby se vrátili staří koloniální vládci. I když také zneužívali naše přírodní zdroje, alespoň se o nás dobře starali. Stavěli školy, učili nás svůj jazyk a přinesli nám britskou civilizaci. Západní kapitalismus má alespoň lidskou tvář; Číňané nás na druhou stranu jen vykořisťují.“ [74] V Zambii je čínský vliv všudypřítomný. Sata však neměl jinou možnost, než se s KS Číny dohodnout. Jakmile získal moc, okamžitě se setkal s čínským velvyslancem a v roce 2013 navštívil Čínu.

Súdán je jednou z nejstarších základen, které KS Číny v Africe založila, a za posledních dvacet let její investice v této severovýchodní zemi exponenciálně vzrostly. Kromě bohatých zásob nafty v Súdánu byla pro KS Číny důležitá také jeho zásadní strategická poloha u Rudého moře. [75] V devadesátých letech, kdy byl Súdán izolován mezinárodním společenstvím z důvodu podpory terorismu a radikálního islámu, KS Číny využila mezer a rychle se stala jeho největším obchodním partnerem a skupovala většinu jeho ropného exportu. [76] Investice KS Číny pomohla Baširovu totalitnímu režimu přežít a rozvinout se navzdory tomu, že byl potlačován Západem. Vojsko KS Číny během tohoto období dokonce vyváželo do Súdánu zbraně a na počátku tohoto století nepřímo umožnilo genocidu v súdánském Dárfúru.

V mezinárodním společenství hrála KS Číny dvoustrannou roli: zatímco Čína vyslala do OSN k vyjednávání ohledně konfliktu v Súdánu mírový tým, Peking zároveň otevřeně pozval súdánského prezidenta, zločince, kterého Mezinárodní trestní soud žaloval za zločiny proti lidskosti, k návštěvě Číny. KS Číny prohlásila, že Čína bude vždy přítelem Súdánu, bez ohledu na to, jak se svět změní a bez ohledu na situaci v Súdánu. [77]

KS Číny při vábení rozvojových zemí vynakládá nemalé úsilí. V roce 2000 bylo založeno Fórum o spolupráci mezi Čínou a Afrikou (FOCAC), a jeho první ministerská konference se konala v Pekingu. Na následujících fórech, které se konaly v klíčových letech, vůdci KS Číny pumpovali do Afriky peníze. Během zahajovacího zasedání v roce 2000 vyhlásil šéf KS Číny Ťiang Ce-min úlevu chudobným zemím v Africe ve výši 10 miliard jüanů. V roce 2006, kdy v Pekingu probíhal první summit FOCAC, komunistická vláda v Číně oznámila nejen uvolnění dluhu pro chudé africké země ke konci roku 2005, se kterými měla diplomatické vztahy, ale rovněž jim poskytla přes 10 miliard dolarů na financování, úvěry, stipendia a různé projekty pomoci. [78]

KS Číny v roce 2015 během summitu v Johannesburgu v Jihoafrické republice oznámila, že uvolní kapitál ve výši 60 miliard dolarů na spolupráci s africkými zeměmi při provádění deseti hlavních plánů spolupráce. [79] 28. srpna 2018 náměstek ministra obchodu KS Číny poznamenal, že „97 procent výrobků ze třiceti tří nejméně rozvinutých afrických zemí dostává nulové tarify“. [80] 3. září 2018 během Čínsko-afrického fóra pro spolupráci, které se konalo v Pekingu, se KS Číny znovu zavázala, že Africe poskytne pomoc ve výši 60 miliard dolarů bezúročné půjčky bez zajištění, a také kapitál a investice na specifické projekty. Zároveň KS Číny slíbila, že pro africké země s diplomatickými vztahy s KS Číny koncem roku 2018 zruší své mezivládní dluhy. [81]

Po několika desetiletích usilovných snah KS Číny získala prostřednictvím komerce a obchodu kontrolu nad africkou ekonomikou. Využitím ekonomických pobídek podplatila mnoho afrických vlád, aby dodržovaly všechny pekingské pokyny. Okolní svět si všiml, jak se režim KS Číny pokouší dobýt Afriku a jak používá Afriku jako pódium pro prosazování a obhajování stranického modelu. Jeden odborník na čínský režim prohlásil: „Pokrok Číny za posledních čtyřicet let prokázal, že Čína k dosažení úspěchu nemusí dělat to, co prováděl Západ. Historie ještě neskončila. Dopad v Africe je nad rámec toho, co si dokážeme představit.“ [82]

Bývalý premiér Etiopie Meles Zanawi po vzoru Číny vytvořil pro svoji zemi pětiletý plán. Organizace a struktura vládnoucí strany, Etiopské lidové revoluční demokratické fronty (EPRDF), také nesla výraznou podobnost s režimem KS Číny. Anonymní zdroj v rámci čínského ministerstva zahraničí uvedl, že mnoho vysokých úředníků z EPRDP jelo do Číny studovat a absolvovat výcvik, a že děti mnoha důležitých úředníků rovněž jely do Číny za účelem studia. Ještě výraznější to bylo na ministerské úrovni, kde prakticky každý úředník četl Vybrané spisy Mao Ce-tunga. [83]

V březnu 2013 na summitu BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) etiopský předseda vlády uvedl, že Čína je pro Etiopii obchodním partnerem i vzorem rozvoje. Dnes je Etiopie nazývána „Nová Čína“ Afriky. Její internetové monitorování a cenzura, totalitní povaha vlády, mediální kontrola a podobně, jsou všechny obsažené ve stejné formě jako v Číně. [84]

Etiopie není jediným příkladem. V roce 2018 uspořádalo Mezinárodní oddělení ústředního výboru KS Číny čtvrté Čínsko-africké fórum mladých lídrů a druhé Čínsko-latinskoamerické fórum politických stran v Šen-čenu v Kuang-tungu. Školení bylo zaměřeno na vedoucí a vládní činitele.

Jün Sun, spoluředitelka čínského programu z washingtonského Stimsonova centra, uvedla, že účelem tohoto druhu politického výcviku byl export čínského modelu do rozvojových zemí:

Organizovali tento druh politického výcviku s ohledem na tři cíle. Zaprvé, ukázat, že režim KS Číny je legitimní – pokouší se říci světu, jak KS Číny úspěšně řídí Čínu a jak by se tento úspěch mohl použít v rozvojových zemích. Zadruhé, KS Číny se snaží propagovat zkušenosti, které měla Čína ve svém vývoji, během takzvané „výměny názorů o tom, jak řídit zemi“. Ačkoli KS Číny není výslovně „exportní revolucí“, určitě exportuje svůj ideologický přístup. Třetím cílem bylo posílení výměny mezi Čínou a Afrikou. [85]

e) Pronikání na americké zápraží – do Latinské Ameriky

Latinská Amerika, která je geograficky blízko Spojeným státům, byla historicky uvnitř americké sféry vlivu. Ačkoli se v Latinské Americe, když v polovině dvacátého století příliv komunismu prošel světem, objevilo několik socialistických režimů, tyto vnější vlivy pro Ameriku ve skutečnosti nikdy nepředstavovaly vážnou hrozbu.

Po zhroucení Sovětského svazu se KS Číny na Latinskou Ameriku začala zaměřovat. Pod hlavičkou „spolupráce jih-jih“ se začala infiltrovat do všech oblastí společnosti v regionu a pronikla do oblastí, jako jsou ekonomika, obchod, armáda, diplomacie, kultura a podobně. Vlády mnoha latinskoamerických zemí, jako jsou Venezuela, Kuba, Ekvádor a Bolívie, byly vůči Americe nepřátelské již předtím. KS Číny toho plně využila, když rozšířila svá chapadla přes oceán, což ještě více prohloubilo napětí, které tyto národy měly s Amerikou, a posílilo to jejich protiamerické postoje.

Na jedné straně to mělo oslabit výhodu, kterou Spojené státy v tomto regionu měly. Na druhou stranu by KS Číny mohla volně působit na americkém dvorku, podporovat socialistické režimy Latinské Ameriky, a tak položit základ pro dlouhodobou konfrontaci se Spojenými státy. Není přehnané říci, že infiltrace a vliv KS Číny v Latinské Americe dalece přesáhly to, čeho dosáhl Sovětský svaz. 

KS Číny využila k rozšíření svého vlivu v Latinské Americe v prvé řadě zahraniční obchod a investice. Podle zprávy amerického think tanku Brookings Institution činil čínský obchod s Latinskou Amerikou v roce 2000 pouze 12 miliard dolarů, avšak do roku 2013 vzrostl na 260 miliard, což je více než dvacetinásobný nárůst. Před rokem 2008 nepřesáhly čínské úvěrové závazky 1 miliardu dolarů, nicméně v roce 2010 se navýšily na 37 miliard. [86] V letech 2005 až 2016 se Čína zavázala půjčit latinskoamerickým zemím 141 miliard dolarů. Dnes půjčky z Číny překročily úvěry ze Světové banky a Inter-American Development Bank dohromady. KS Číny také slíbila, že do roku 2025 poskytne Latinské Americe přímé investice ve výši 250 miliard dolarů a že oboustranný obchod mezi Čínou a Latinskou Amerikou dosáhne 500 miliard dolarů. Latinská Amerika je v současné době bezprostředně po Asii druhým největším investičním cílem Číny.

V zahraničním obchodu mnoha jihoamerických zemí Čína dominovala. Tři největší ekonomiky Latinské Ameriky – Brazílie, Chile a Peru – mají Čínu jako svého hlavního obchodního partnera. Čína je druhým největším obchodním partnerem Argentiny, Kostariky a Kuby. Vliv Číny v Latinské Americe je zřejmý i při výstavbě dálnice v Ekvádoru, u přístavních projektů v Panamě a u plánovaného položení kabelu z optických vláken vedoucího z Číny do Chile. [87]

Čínští komunisté v Latinské Americe již dlouhou dobu rozmisťují své státní společnosti, aby ji proměnili ve svoji zdrojovou základnu, příkladem může být obrovská investice společnosti hutnictví železa nebo oceli Baosteel v Brazílii a kontrola, kterou má ocelářská společnost Shougang nad železnými doly v Peru. KS Číny také projevila velký zájem o ekvádorskou ropu a topný olej, a ve Venezuele o její zlaté doly.

KS Číny navíc výrazně investuje do latinskoamerické infrastruktury. Argentině slíbila investici ve výši 25 milionů dolarů do přístavů, které přepravují potraviny, a investici 250 milionů dolarů do projektu dálnic spojujících Argentinu s Chile. [88]

Ve vojenské oblasti KS Číny zintenzivnila svou infiltraci do Latinské Ameriky co do rozsahu i hloubky. Jordan Wilson, výzkumný pracovník Americko-čínské hospodářské a bezpečnostní revizní komise, zjistil, že od roku 2000 KS Číny postoupila z nízkoúrovňového na špičkový vojenský prodej, a do roku 2010 dosáhla vývozu ve výši 100 milionů dolarů. K podstatnému nárůstu vojenského vývozu z KS Číny do Latinské Ameriky docházelo zejména od roku 2004. Z nákupu zbraní těžily, stejně jako Venezuela, všechny protiamerické režimy. Současně došlo k nárůstu vojenské angažovanosti v oblastech, jako jsou výměnné výcviky a společná vojenská cvičení. [89]

Kdyby byly dohody z Čínsko-argentinského bilaterálního summitu, který se konal v Pekingu v roce 2015, mezi oběma zeměmi skutečně uzavřeny, znamenalo by to novou fázi vojenské spolupráce mezi oběma stranami. Jednalo by se o společnou výrobu pokročilých špičkových produktů, včetně založení první vesmírné stanice pro sledování a kontrolu na jižní polokouli na argentinských hranicích. Zahrnovalo by to také prodej čínských stíhacích letadel do Argentiny za celkovou hodnotu mezi 500 miliony až 1 miliardou dolarů, což by v roce 2014 přesáhlo celkový vývoz zbraní KS Číny do latinskoamerického regionu v hodnotě 130 milionů dolarů.

KS Číny s Latinskou Amerikou rychle rozvíjí vztahy napříč diplomatickou, ekonomickou, kulturní a vojenskou dimenzí. V nových požadavcích uvedených v Bílé knize o obraně KS Číny z roku 2015 byla „LOA (čínská Lidová osvobozenecká armáda) specificky pověřena, aby se aktivně účastnila jak regionální, tak mezinárodní bezpečnostní spolupráce a účinně zabezpečila zámořské zájmy Číny“. [90] 

Z diplomatického hlediska se Panama, Dominika a Salvador z důvodu pobídek a hrozeb ze strany KS Číny rozhodly přerušit diplomatické styky s Čínskou republikou (Tchaj-wan), a místo toho navázat úzké styky s komunistickou Čínskou lidovou republiku. V červnu 2017 Panama oznámila, že navázala vztahy s ČLR, a ukončila diplomatické vztahy s Tchaj-wanem, které trvalo déle než století. Před třemi lety začala KS Číny aktivně plánovat investice do infrastruktury v Panamě, jako jsou přístavy, železnice a dálnice, přičemž celková výše investic dosáhla 760 miliard tchajwanských dolarů (přibližně 24 miliard amerických dolarů). [91] Čína již získala kontrolu nad oběma konci Panamského průplavu, což má velký mezinárodní strategický význam.

KS Číny také investovala téměř 30 miliard amerických dolarů do salvadorského přístavu La Union. V červenci 2018 americký velvyslanec v Salvadoru, Jean Manes, v salvadorských novinách El Diario De Hoy („Dnešní deník“) varoval, že čínské investice do La Unionu mají vojenský cíl a zaslouží si velkou pozornost. [92]

Z kulturního hlediska KS Číny zřídila v Latinské Americe a Karibiku třicet devět Konfuciových institutů a jedenáct Konfuciových tříd, přičemž celkový počet přihlášených studentů přesáhl 50 000. [93] Konfuciovy instituty byly identifikovány jako instituce používané KS Číny ke špionáži, jakož i pro přenos stranické kultury a její ideologie pod rouškou tradiční čínské kultury.

Expanze a infiltrace režimu KS Číny do Latinské Ameriky se pro Spojené státy staly vážnou hrozbou. Čína dokáže vtáhnout latinskoamerické vlády do své sféry vlivu, a postavit je proti Spojeným státům díky nabídkám přístupu na čínský trh, budování závislosti na čínských hospodářských investicích a vojenské pomoci. Kanály, přístavy, železnice a komunikační zařízení, které KS Číny buduje, jsou důležitými nástroji, které může v budoucnosti použít pro svoji expanzi a ustavení své globální hegemonie. 

f) Komunistická Čína se chlubí svými vojenskými ambicemi

Na čínské letecké přehlídce v Ču-chaji v roce 2018 debutoval dron Rainbow CH-7, který upoutal pozornost vojenských odborníků. Série dronů Rainbow značí, že Čína po technologické stránce dohnala vývoj ozbrojených dronů. Velké množství CH-4 Rainbows převzalo vojenské trhy v Jordánsku, Iráku, Turkmenistánu a Pákistánu, zemích, které byly omezeny v nákupu ozbrojených bezpilotních letounů ze Spojených států. [94] Nejnovější CH-7 Rainbows je v některých ohledech vybaven stejně dobře jako X-47B, který patří mezi ty nejlepší, jež mají k dispozici Spojené státy. Jeden pozorovatel si všiml, že nejnovější CH-7 byl odhalen na letecké přehlídce v Číně v roce 2018, ještě předtím, než byl testován LOA. [95] Video přehrávané na letecké show simulovalo drony bojující proti nepříteli, kterým byla očividně americká armáda. [96] Všechny tyto kroky jasně ukazují ambice Číny napadnout hegemonii USA.

S tím, jak se v posledních letech rozvíjí čínská vojenská moc, nemohly zůstat bez povšimnutí ani její narůstající ambice. Například čínská plavidla sledovala a obtěžovala americkou průzkumnou loď (USNS Impeccable) v Jihočínském moři provádějící rutinní operace v mezinárodních vodách [97].

K podobnému incidentu došlo později i v mezinárodních vodách Žlutého moře. Čínská plavidla se opakovaně přibližovala k průzkumným plavidlům USNS Victorious. Připluly i do vzdálenosti téměř 30 metrů od americké lodi a nutily ji, aby provedla náhlý nebezpečný zastavovací manévr. [98] Poslední incident se stal v září 2018, kdy čínská válečná loď prováděla agresivní manévry varující americký torpédoborec USS Decatur, aby opustil oblast. Čínská loď se přiblížila do 40 metrů od přídi amerického plavidla a donutila Decatur k manévrování, aby se zabránilo kolizi. [99]

Režim KS Číny se svými vojenskými ambicemi netají již dlouhou dobu. Jeho strategií je přejít od pozemní síly k námořní supervelmoci a nakonec vytvořit hegemonii na zemi i na moři. V roce 1980 měla pekingská strategie za cíl provádět aktivní obranu a zaměřovala se především na obranu vlastních hranic. V té době byla jejím úhlavním protivníkem sovětská armáda. V roce 2013 se pekingská frontová obrana změnila v aktivní útok za účelem rozšíření své frontové linie. Byl navržen „strategický útok, jakožto důležitý typ aktivní obrany“. [100]

V roce 2015 čínský vojenský teoretik a autor knihy Unrestricted Warfare: China’s Master Plan to Destroy America („Neomezená válka: Velký plán Číny na zničení Ameriky“) učinil následující prohlášení: „Politika Nové Hedvábné stezky vyžaduje, aby armáda měla expediční schopnosti“, „Čínské pozemní síly musí učinit velký skok a revolucionalizovat se“, „Národní zájmy, které přicházejí s Novou Hedvábnou stezkou, jsou obrovskou motivací pro reformu čínské armády“. [101] To vše podporuje pekingský cíl stát se pozemskou supervelmocí.

Ministerstvo obrany USA ve své výroční zprávě Kongresu v roce 2018 uvedlo:

Čínský námořní důraz a pozornost na mise hlídající si své zámořské zájmy stále více pohánějí LOA za hranice Číny a její bezprostřední okraj. Narůstající zaměření čínského námořnictva – od „obrany na pobřeží“ až po kombinaci „obrany na pobřeží“ a „ochrany na otevřeném moři“ – odráží rostoucí zájem o velení v širším operačním dosahu. Čínská vojenská strategie a probíhající reforma LOA odrážejí opuštění její historicky pozemně orientované mentality. Podobně doktrinální odkazy na „obranu přední linie“, které by posunuly potenciální konflikty daleko za čínské území, naznačují, že stratégové LOA předpokládají svoji stále větší globální roli. [102]

Cílem Číny je nejprve prorazit hranice prvního ostrovního řetězce, a vydat se k otevřeným vodám Tichého a Indického oceánu. První ostrovní řetězec sahá od Kurilských ostrovů na severu k ostrovům Tchaj-wanu a Borneo na jihu. Řetězec obklopuje Žluté a Východočínské moře a západní Tichý oceán.

Účelem čínské expanze v Jihočínském moři bylo prorazit první ostrovní řetěz. Čína vybudovala v Jihočínském moři ostrovy a militarizované ostrůvkové útesy. Vybavila je letišti, pobřežními letadly a raketami. V současné době byly tři strategicky důležité ostrůvky v Jihočínském moři, jmenovitě Fiery Cross Reef, Subi Reef a Mischief Reef, obohaceny protiletadlovými řízenými střelami, raketami typu vzduch-vzchuch a přistávacími plochami. Ostrovy v podstatě splnily účel stacionárních letadlových lodí, které lze použít v případě vojenského konfliktu. Na strategické úrovni je čínské námořnictvo schopné prorazit hranice prvního ostrovního řetězce a má schopnost bojovat v otevřeném oceánu.

Steve Bannon, bývalý hlavní stratég Bílého domu, při několika příležitostech uvedl, že USA směřují k vojenskému konfliktu s Čínou. „Směřujeme k válce v Jihočínském moři za pět až deset let,“ prohlásil v březnu 2016, „o tom není pochyb.“ [103]

Lawrence Sellin, bývalý plukovník a vojenský komentátor americké armády, uvedl: „Čína se nyní pokouší rozšířit svůj mezinárodní vliv nad rámec Jihočínské moře propojením podobného rámce dominance v severním Indickém oceánu. Pokud by bylo umožněno toto propojení dokončit, Čína by mohla být v nepřekonatelné pozici, ve které by mohla vykonávat autoritu zhruba nad polovinou celosvětového HDP.“ [104]

Dominance na Jihočínském moři není jen otázkou teritoria, nýbrž globální strategie. Každý rok se po Jihočínském moři přesouvá zboží v hodnotě za téměř 5 bilionů dolarů. [105] V případě Číny začíná její Námořní Hedvábná stezka na Jihočínském moři a odhaduje se, že regionem bude putovat až 80 % čínského dovozu ropy. [106] Mírové operace v Jihočínském moři po druhé světové válce připadly Spojeným státům a jeho spojencům. To představuje pro čínský režim, který se připravuje na válku proti Spojeným státům, vážnou hrozbu, a považuje tak Jihočínské moře za klíčovou oblast pro svůj hospodářský růst a vojenskou expanzi. 

Taylor Fravel, profesor politologie Arthura a Ruth Sloanové na Technologickém institutu v Massachusetts (MIT), poukázal na zajímavý fakt poté, co zjistil, jak Čína řešila své územní spory v historii. Od roku 1949 se Čína zapojila do třiadvaceti územních sporů. K urovnání došlo v sedmnácti z nich. V patnácti Peking nabídl ohledně přidělování sporného území podstatné kompromisy. Pokud však jde o problémy v Jihočínském moři, od 50. let 20. století, i když bylo čínské námořnictvo vojensky bezvýznamné, zaujalo nekompromisní přístup a prohlásilo nad tímto regionem nespornou svrchovanost. Čína nikdy nepoužila takovou absolutní rétoriku k jiným územním sporům. [107]

Zdá se, že „boj o každý centimetr“ není tím, jak Čína řeší své konflikty na hranicích. Profesor M. Taylor Fravel zmínil několik důvodů pro silný postoj Číny k otázkám Jihočínského moře. „Čína považuje pobřežní ostrovy, jako jsou Spratlys, za strategické. Z těchto ostrovů může uplatňovat jurisdikci nad přilehlými vodami, které by mohly obsahovat významné přírodní zdroje, a dokonce i jurisdikci nad některými činnostmi zahraničních námořních plavidel,“ uvedl. „Výchozy v Jihočínském moři lze také rozvinout do předních základen pro projektování vojenské síly… Mohly by být také užitečné pro čínské ponorkové síly tím, že by bránily jiným státům sledovat čínské ponorky snažící se vstoupit z Jihočínského moře do západního Pacifiku.“ [108]

Agresivní a expanzivní aktivity čínského režimu v Jihočínském moři, a zejména kroky, které v posledních letech podnikl ke změně statu quo, rozvedly vojenské napětí do širší oblasti. Japonsko odvrátilo dekádu svých klesajících vojenských výdajů, zatímco Indie obnovila své pozastavené plány k modernizaci námořnictva. [109]

Čína kryla, pod rouškou bezpečného průchodu pro energii a náklad, své snahy o aktivní expanzi v Jihočínském moři a vychýlila tak rovnováhu sil v regionu a navýšila možnost vojenského konfliktu. Jeden odborník poukázal na to, že „čínské vnímání Jihočínského moře jakožto bezpečnostního rizika vedlo k narušení bezpečnosti v regionu“. [110] Toto stanovisko odráží postoj Bannona.

Čínská armáda zřídila v roce 2017 svou první zámořskou vojenskou základnu v africké pobřežní zemi Džibutsko. Západní odborníci se domnívají, že čínští vojenští funkcionáři rozšiřují své obzory nad rámec západopacifického regionu a zvažují, jak promítnout moc ještě dále. [111] Například KS Číny byla nedávno aktivní na tichomořských ostrovech a neohlížela se, kolik jí takové investice budou stát. Jejím dlouhodobým cílem je, aby tyto ostrovní země v budoucnu sloužily jako její zásobovací stanice pro flotilu Modré vody čínského námořnictva. [112] Vojenská expanze KS Číny se neomezuje pouze na tradiční rozdělení na zemi, moře a vzduch; činí také pokroky v oblasti vesmíru a elektromagnetického boje.

Vojenské ambice KS Číny se opírají o obrovské zásoby pracovní síly, vybavení a financování.

Režim KS Číny udržuje se svými dvěma miliony aktivními vojáky největší armádu na světě. LOA také oplývá největší pozemní silou na světě, největším počtem válečných lodí, třetí nejsilnější námořní tonáží a masivním letectvem. Má schopnost testů jaderných útoků sestávajících z mezikontinentálních balistických raket, ponorkových balistických raket a strategických bombardérů.

Čínský režim se rovněž chlubí svým ozbrojeným policejním personálem v počtu 1,7 milionu, který je pod jednotným vedením Ústřední vojenské komise KS Číny, a velkým množstvím rezervních jednotek a milic. Vojenská doktrína strany vždy zdůrazňovala důležitost „lidové války“. KS Číny může v totalitním systému rychle přesunout všechny dostupné zdroje k vojenskému použití. To znamená, že KS Číny má k dispozici skupinu více než miliardy lidí (včetně Číňanů žijících v zahraničí), z nichž může odvádět obrovský počet civilistů do milicí.

Čínský HDP v letech 1997 až 2007 rychle narostl. KS Číny se spoléhá na ekonomickou sílu, aby mohla rychle rozšířit výrobu výzbroje a vylepšit svůj arzenál. Odhaduje se, že do roku 2020 budou mít pozemní síly LOA pět tisíc moderních předních bojových tanků. Čínské námořnictvo bude mít ve své flotile nejméně dvě letadlové lodě. Devadesát procent bojových letounů Air Force patřících LOA se řadí do čtvrté generace, a Čína začala představovat stíhací letouny páté generace.

Počátkem roku 2017 Čína oznámila navýšení svého ročního vojenského rozpočtu o 6,5 procenta, celkově na 154,3 miliardy amerických dolarů. Z analýzy dat z let 2008 až 2017 vyplývá, že oficiální čínský vojenský rozpočet v tomto období ročně rostl, převedeno na inflaci, v průměru o 8 procent. [113] Pozorovatelé odhadují, že skutečné vojenské výdaje KS Číny jsou dvakrát vyšší, než se oficiálně uvádí. Kromě toho se vojenská síla režimu plně neodráží ve vojenských výdajích, protože jeho skutečné vojenské výdaje jsou vyšší než uváděné, a KS Číny si může podle svého uvážení vyžádat mnoho civilních zdrojů a pracovních sil. Celý průmyslový systém může sloužit potřebám války, což znamená, že skutečné vojenské schopnosti dalece překračují oficiální data a běžné odhady.

Do konce roku 2020 chce KS Číny vybudovat globální systém Beidou (pojmenovaného podle souhvězdí Velké medvědice) sestávající z více než třiceti družic se systémem GPS. Pro taktičtější účely slouží KS Číny masová výroba série vojenských dronů Rainbow. Například KS Číny může v rámci rozvržení Tchajwanského průlivu získat výhody na moři prostřednictvím své taktiky strojů bez posádky. [114] Velké množství leteckých dronů může zformovat shluky pod kontrolou satelitů a umělé inteligence, díky čemuž budou účinnější v regionálních a asymetrických konfliktech.

Čínský stíhač typu stealth J-20, který byl odhalen na letecké přehlídce v Ču-chaji, připomíná americký F-22, zatímco čínský J-31 se zdá být napodobeninou modelu F-35. LOA smazává rozdíly mezi Čínou a Spojenými státy, co se týče moderních proudových stíhaček.

Kromě toho, aby KS Číny vyrovnala se Spojenými státy technologickou propast, využívá širokou škálu špionážních taktik. Podle některých nedávných odhadů více než 90 procent špionáže proti Spojeným státům, prováděných prostřednictvím hackerství, pochází z Číny. Sítě KS Číny pronikají do velkých amerických společností a armády a zaměřují se na krádeže technologií a znalostí, které Číňané sami nemohou rozvíjet. [115] Čínská technologie dronů byla odcizena Spojeným státům.

Pokud jde o taktiku, LOA má zájem o asymetrické schopnosti: asymetrickou válku, asymetrickou strategii a asymetrické zbraně. [116] Admirál Philip S. Davidson, nový velitel indo-tichomořského velení, označil Čínu za „rovnocenného konkurenta“. Čína se podle něj nesnaží přizpůsobit americké palební síle v poměru jedna ku jedné; spíše se snaží Spojené státy dohnat budováním kritických asymetrických schopností, včetně použití protiletadlových raket a schopností v podmořské válce. Varoval, že „neexistuje žádná záruka, že by Spojené státy případný budoucí konflikt s Čínou vyhrály“. [117]

KS Číny se spoléhala na svůj výzkum a vývoj raket Dongfeng 21D (protiletadlové balistické rakety pro použití proti americkým letadlům), aby dosáhla podobné palebné konfrontace jako USA. V roce 2018 KS Číny veřejně vystavila pozemní nadzvukovou protiletadlovou raketu Eagle-Attack-12B, známou jako „vrah letadlové lodě“. V západní části Tichého oceánu vytyčila 550-kilometrovou „zónu smrti“, v níž skupiny bitevních amerických transportérů budou vystaveny ultra-nízkoprůletovým plošným úderům. Tyto střely se stávají důležitým vojenským prostředkem regionálních operací LOA, jejichž vyšším cílem je zabránit vojenským zásahům ze strany USA.

Po rychlém rozšíření své vojenské moci se režim KS Číny stal obrovským vývozcem zbraní do autoritářských režimů světa, jako jsou Severní Korea a zločinných režimů na Blízkém východě. Na jedné straně je jeho cílem rozšířit své vojenské spojenectví, a na druhé straně chce rozptýlit a čelit americké vojenské moci. Režim KS Číny šíří a podporuje protiamerický sentiment a nenávist. Pro KS Číny je snadné se sjednotit s dalšími protiamerickými režimy a podpořit tak jejich hegemonické ambice.

Vedení KS Číny zároveň obhajuje teroristické vojenské teorie, jako je výše uvedená neomezená válka. Obhajuje nutnost války tvrzením, že „válka je na dohled; je to místo zrození ‚čínského století‘“. Legalizuje násilí a teror frázemi typu „mrtví jsou v historii hybnou silou pokroku“. Odůvodňuje agresi slovy „neexistuje právo na rozvoj bez práva na válku“ a „vývoj jedné země představuje hrozbu pro druhou – to je obecné pravidlo světové historie“. [118]

Ču Čcheng-chu, děkan na fakultě obrany Národní univerzity obrany ČLR, veřejně prohlásil, že pokud Spojené státy zasáhnou do války na Tchajwanském průlivu, Čína preventivně použije jaderné zbraně ke zničení stovek měst ve Spojených státech, i kdyby celá Čína na východ od Si’anu (město ležící na západním okraji tradičních hranic Číny) byla v důsledku toho zničena. [119] Čuova prohlášení byla veřejným projevem ukázky ambicí KS Číny a prostředkem na sondování reakcí mezinárodního společenství.

Je důležité si uvědomit, že vojenské strategie KS Číny jsou vždy podřízeny jejím politickým potřebám a že vojenské ambice režimu jsou jen malou částí jeho celkových plánů. Stranický přístup spočívá v tom, že při zavádění komunistické ideologie do zbytku světa se musí spoléhat na své hospodářské a vojenské prostředky. [120]

Přeloženo z původního článku newyorské edice The Epoch Times.


Odkazy

[1] Zhao Kejin, „The Road of Peaceful Development: A Paradigmatic Breakthrough“, People.cn,  11. listopadu 2009, http://theory.people.com.cn/GB/10355796.html

[2] PLA National Defense University et al., Silent Contest, červen 2013, https://www.youtube.com/watch?v=iUjkSJxJDcw&t=2190s

[3] „Testimony of Arthur Waldron“, in „U.S.-China Relations: Status of Reforms in China”, Subcommittee on East Asian and Pacific Affairs, Committee on Foreign Relations, United States Senate,  22. dubna 2004, https://www.foreign.senate.gov/imo/media/doc/WaldronTestimony040422.pdf.

[4] Chris Giles, „China Poised to Pass US as World’s Leading Economic Power This Year“,

Financial Times, 29.dubna 2014, https://www.ft.com/content/d79ffff8-cfb7-11e3-9b2b-00144feabdc0

[5] Chen Liangxian a Su Haoyun, „Overseas Ports in Vogue: How Do Chinese Enterprises Choose Strategic Locations?“, The Paper, 17. srpna 2017, https://www.thepaper.cn/newsDetail_forward_175881

[6] Derek Watkins, K.K. Rebecca Lai, and Keith Bradsher, „The World, Built by China“, The New York Times, 18. listopadu 2018, https://www.nytimes.com/interactive/2018/11/18/world/asia/world-built-by-china.html

[7] Andrew Sheng, „A Civilizational Clash With China Comes Closer“, Asia Global Institute, The University of Hong Kong, 16. ledna 2018, http://www.asiaglobalinstitute.hku.hk/en/civilizational-clash-china-comes-closer/

[8] Wu Xinbo, „Reflections on the Study of Neighborhood Diplomacy“, World Affairs, 2015, číslo #2, http://www.cas.fudan.edu.cn/picture/2328.pdf [čínsky]

[9] „Power and Influence: The Hard Edge of China’s Soft Power“, Australian Broadcasting Corporation, 5. června 2017, https://www.abc.net.au/4corners/power-and-influence-promo/8579844

[10] „Sam Dastyari Resignation: How We Got Here“, Australian Broadcasting Corporation, 11. prosince 2017, https://www.abc.net.au/news/2017-12-12/sam-dastyari-resignation-how-did-we-get-here/9249380

[11] „In Depth: How Much Influence Do China’s Donations Have on Australia? Should Political Donations Be Banned?“, SBS News, 12. září 2016, https://www.sbs.com.au/yourlanguage/mandarin/zh-hant/article/2016/09/12/shen-du-zhong-guo-juan-zeng-dui-ao-zhou-ying-xiang-you-duo-da-wai-guo-zheng-zhi?language=zh-hant

[12] Mareike Ohlberg and Bertram Lang, „How to Counter China’s Global Propaganda Offensive“, The New York Times, 21. září 2016, https://www.nytimes.com/2016/09/22/opinion/how-to-counter-chinas-global-propaganda-offensive.html?_ga=2.63090735.1831033231.1544154630-97544283.1541907311

[13] Jonathan Pearlman, „US Alarm over Aussie Port Deal With China Firm“, The Strait Times, 19. listopadu 2015, https://www.straitstimes.com/asia/australianz/us-alarm-over-aussie-port-deal-with-china-firm

[14] Tara Francis Chan, „Rejected Three Times Due to Fear of Beijing, Controversial Book on China’s Secret Influence Will Finally Be Published“, Business Insider, 5. února 2018, https://www.businessinsider.com/australian-book-on-chinas-influence-gets-publisher-2018-2

[15] Christopher Walker and Jessica Ludwig, „From ,Soft Powerʻ to ,Sharp Powerʻ: Rising Authoritarian Influence in the Democratic World“, in Sharp Power: Rising Authoritarian Influence (Washington, D.C.: National Endowment for Democracy, 2017), 20, https://www.ned.org/wp-content/uploads/2017/12/Sharp-Power-Rising-Authoritarian-Influence-Full-Report.pdf

[16] 2017 Foreign Policy White Paper, Australian Government, 2017, https://www.fpwhitepaper.gov.au/foreign-policy-white-paper/overview.

[17] Caitlyn Gribbin, „Malcolm Turnbull Declares He Will ‘Stand Up’ for Australia in Response to China’s Criticism“, Australian Broadcasting Corporation, 8. prosince 2017, https://www.abc.net.au/news/2017-12-09/malcolm-turnbull-says-he-will-stand-up-for-australia/9243274.

[18] Chen Yonglin,„Chen Yonglin: Australia Is Becoming China’s Backyard?“, The Epoch Times, 2. září 2016, http://www.epochtimes.com/gb/16/9/2/n8261061.htm.

[19] Clive Hamilton. Silent Invasion: China’s influence in Australia (Melbourne: Hardie Grant, 2018), kapitola 1.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž.

[22] Tamtéž.

[23] Hamilton, Silent Invasion, kapitola 3.

[24] Lin Ping, „Disclosing China’s Sharp Power: Part X, New Zealand“, Radio Free Asia, 25. září 2018, https://www.rfa.org/mandarin/zhuanlan/zhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/jm-09252018162912.html

[25] Tamtéž.

[26] Tamtéž.

[27] Lin Tinghui, „The Dragon in Strange Waters: China’s Diplomatic Quagmire in the Pacific Islands“, Journal on International Relations Issue #30, červenec 2010, s. 58, https://diplomacy.nccu.edu.tw/download.php?filename=451_b9915791.pdf&dir=archive&title=File

[28] John Henderson and Benjamin Reilly, „Dragon in Paradise: China’s Rising Star in Oceania“, The National Interest, no. 72 (léto 2003): 94–105.

[29] Ben Bohane, „The U.S. Is Losing the Pacific to China“, The Wall Street Journal, 7. června 2017, https://www.wsj.com/articles/the-u-s-is-losing-the-pacific-to-china-1496853380

[30] Josh Rogin, „Inside China’s ‘Tantrum Diplomacy’ at APEC“, The Washington Post, 20. listopadu 2018, https://www.washingtonpost.com/news/josh-rogin/wp/2018/11/20/inside-chinas-tantrum-diplomacy-at-apec/

[31] China’s Central Asia Problem, Report No. 244, International Crisis Group (27. února 2013), https://www.crisisgroup.org/europe-central-asia/central-asia/china-s-central-asia-problem

[32] Wu Jiao and Zhang Yunbi, „Xi Proposes a ‘New Silk Road’ With Central Asia“, China Daily,  8. září 2013, http://www.chinadaily.com.cn/sunday/2013-09/08/content_16952160.htm

[33] Raffaello Pantucci and Sarah Lain, „China’s Eurasian Pivot: The Silk Road Economic Belt“, Whitehall Papers 88, no. 1 (16. května 2017), https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/02681307.2016.1274603

[34] „China’s Central Asia Problem“, International Crisis Group.

[35] „Kong Quan: China Supports Uzbekistan’s Efforts for National Security“, People.cn, http://world.people.com.cn/GB/8212/14450/46162/3395401.html (čínsky)

[36] Benno Zogg, „Turkmenistan Reaches Its Limits with Economic and Security Challenges“, IPI Global Observatory, 31. července 2018, https://theglobalobservatory.org/2018/07/turkmenistan-limits-economic-security-challenges/

[37] Jakub Jakóbowski and Mariusz Marszewski, „Crisis in Turkmenistan: A test for China’s Policy in the Region“, Center for Eastern Studies (OSW), 31. srpna 2018, https://www.osw.waw.pl/en/publikacje/osw-commentary/2018-08-31/crisis-turkmenistan-a-test-chinas-policy-region-0

[38] Eiji Furukawa, „Belt and Road Debt Trap Spreads to Central Asia“, Nikkei Asian Review, 29. srpna 2018, https://asia.nikkei.com/Spotlight/Belt-and-Road/Belt-and-Road-debt-trap-spreads-to-Central-Asia

[39] „Tajikistan: Chinese Company Gets Gold Mine in Return for Power Plant“, Eurasianet, 11. dubna 2018, https://eurasianet.org/tajikistan-chinese-company-gets-gold-mine-in-return-for-power-plant

[40] Danny Anderson, „Risky Business: A Case Study of PRC Investment in Tajikistan and Kyrgyzstan“, The Jamestown Foundation, China Brief 18, no. 14 (10. srpna 2018), https://jamestown.org/program/risky-business-a-case-study-of-prc-investment-in-tajikistan-and-kyrgyzstan/

[41] Juan Pablo Cardenal and Heriberto Araújo, China’s Silent Army: The Pioneers, Traders, Fixers and Workers Who Are Remaking the World in Beijing’s Image (New York: Crown Publishing Group, 2013), Kapitola 2.

[42] Lindsey Kennedy and Nathan Paul Southern, „China Created a New Terrorist Threat by Repressing Secessionist Fervor in Its Western Frontier“, Quartz, 31. května 2017, https://qz.com/993601/china-uyghur-terrorism/

[43] Xu Jin et al.,„Making ‘Strategic Pivots’ for China´s Border Security“, World Affairs 2014 Issue #15, pp. 14–23, http://cssn.cn/jjx/xk/jjx_lljjx/sjjjygjjjx/201411/W020141128513034121053.pdf

[44] Therese Delpech, Iran and the Bomb: The Abdication of International Responsibility (New York: Columbia University Press, 2006), 49.

[45] Cardena and Araújo, China’s Silent Army, Epilogue.

[46] Seyed Reza Miraskari et al., „An Analysis of International Outsourcing in Iran-China Trade Relations“, Journal of Money and Economy 8, No 1 (zima 2013): 110–139, http://jme.mbri.ac.ir/article-1-86-en.pdf

[47] Scott Harold and Alireza Nader, China and Iran: Economic, Political, and Military Relations (Washington, D.C.: RAND Corporation, 2012), 7, https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/occasional_papers/2012/RAND_OP351.pdf

[48] „The Commercial Foundation to Bypass the ,Malacca Dilemmaʻ: How to Ensure the Effective Operation of the China-Myanmar Oil and Gas Pipelines“, The First Finance Daily, 22. července 2013, https://www.yicai.com/news/2877768.html

[49] Li Chenyang, „China-Myanmar Relations since 1988“, in Harmony and Development: Asean-China Relations, eds. Lim Tin Seng and Lai Hongyi (Singapore: World Scientific Publishing, 2007), 54.

[50] Tamtéž.

[51] „China’s Myanmar Dilema“, Asia Report No.177 (Brussels: International Crisis Group , 2009), 1, https://d2071andvip0wj.cloudfront.net/177-china-s-myanmar-dilemma.pdf

[52] „After Two Years of Inactivity, the China-Myanmar Crude Oil Pipeline Is Finally Opened“, BBC Chinese, April 10, 2017, https://www.bbc.com/zhongwen/simp/chinese-news-39559135

[53] Zhuang Beining and Che Hongliang, „China-Myanmar Signs the Framework Agreement for the Kyaukpyu Deep-water Port Project“, xinhuanet.com, 8. listopadu 2018, http://www.xinhuanet.com/2018-11/08/c_1123686146.htm (In Chinese)

[54] Lu Cheng, „China-Myanmar Economic Corridor: An Emerging Approach to Myanmar’s Development“, Guangming Net, 17. listopadu 2018, http://news.gmw.cn/2018-09/17/content_31210352.htm (In Chinese)

[55] Lin Ping, „Disclosing China´s Sharp Power“, Part XI, European Politics“, Radio Free Asia, https://www.rfa.org/mandarin/zhuanlan/zhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/yl-11052018102634.html

[56] Jason Horowitz and Liz Alderman, „Chastised by E.U., a Resentful Greece Embraces China’s Cash and Interests“, The New York Times, 26. srpna 2017, https://www.nytimes.com/2017/08/26/world/europe/greece-china-piraeus-alexis-tsipras.html

[57] Tamtéž.

[58] Jan Velinger, „President’s Spokesman Lashes Out at Culture Minister for Meeting with Dalai Lama“, Radio Praha, 18. října 2016, https://www.radio.cz/en/section/curraffrs/presidents-spokesman-lashes-out-at-culture-minister-for-meeting-with-dalai-lama

[59] Lin Ping, „Disclosing China’s Sharp Power (Part XI), European Politics“, Radio Free Asia, 5. listopadu 2018, https://www.rfa.org/mandarin/zhuanlan/zhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/yl-11052018102634.html

[60] „German Blue Book: China’s Non-Financial Direct Investment in Germany Has Grown Substantially“, sina.com.cn, 9. července 2017, http://mil.news.sina.com.cn/dgby/2018-07-09/doc-ihezpzwt8827910.shtml

[61] Chinese Influence and American Interests: Promoting Constructive Vigilance (Stanford, Calif.: Hoover Institution Press, 2018), https://www.hoover.org/sites/default/files/research/docs/chineseinfluence_americaninterests_fullreport_web.pdf, 163

[62] Philip Oltermann, „Germany’s ‘China City’: How Duisburg Became Xi Jinping’s Gateway to Europe“, The Guardian, 1. srpna 2018, https://www.theguardian.com/cities/2018/aug/01/germanys-china-city-duisburg-became-xi-jinping-gateway-europe

[63] „Chirac: A Man Who Loved China“, China Net, 20. března 2007, http://www.china.com.cn/international/txt/2007-03/20/content_18421202.htm (čínsky)

[64] The True Jiang Zemin, Kapitola 9, „The War of Greed (Part I)“, The Epoch Times, http://www.epochtimes.com/b5/12/6/18/n3615092.htm (čínsky)

[65] Nick Timothy, „The Government Is Selling Our National Security to China“, Conservative Home, 20. října 2015, http://www.conservativehome.com/thecolumnists/2015/10/nick-timothy-the-government-is-selling-our-national-security-to-china.html

[66] Holly Watt, „Hinkley Point: The ‘Dreadful Deal’ behind the World’s Most Expensive Power Plant“, The Guardian, 21. prosince 2017, https://www.theguardian.com/news/2017/dec/21/hinkley-point-c-dreadful-deal-behind-worlds-most-expensive-power-plant

[67] Lin Ping„Disclosing China’s Sharp Power (Part XII) Economic Infiltration in Europe“, Radio Free Asia, 12. listopadu 2018, https://www.rfa.org/mandarin/zhuanlan/zhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/yl-11082018122750.html ; „Disclosing China’s Sharp Power (Part XIII) The Encroachment of Academic Freedom and Freedom of Speech in Europe“, Radio Free Asia, November 12, 2018, https://www.rfa.org/mandarin/zhuanlan/zhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/MCIEU-11122018165706.html

[68] Jack Hazlewood, „China Spends Big on Propaganda in Britain … but Returns Are Low“, Hong Kong Free Press, 3. dubna 2016, https://www.hongkongfp.com/2016/04/03/china-spends-big-on-propaganda-in-britain-but-returns-are-low/

[69] Thorsten Benner et al., „Authoritarian Advance: Responding to China’s Growing Political Influence in Europe“, Global Public Policy Institute (GPPI), únor 2018, https://www.gppi.net/media/Benner_MERICS_2018_Authoritarian_Advance.pdf

[70] Christophe Cornevin and Jean Chichizola, „The Revelations of Le Figaro on the Chinese Spy Program That Targets France” [„Les révélations du Figaro sur le programme d’espionnage chinois qui vise la France”], Le Figaro, 22. října 2018, http://www.lefigaro.fr/actualite-france/2018/10/22/01016-20181022ARTFIG00246-les-revelations-du-figaro-sur-le-programme-d-espionnage-chinois-qui-vise-la-france.php [In French]

[71] „German Spy Agency Warns of Chinese LinkedIn Espionage“, BBC News, 10. prosince 2017, https://www.bbc.com/news/world-europe-42304297

[72] Serge Michel and Michel Beuret, China Safari: On the Trail of Beijing’s Expansion in Africa (New York: Nation Books, 2010), 162.

[73] Reuben Brigety, „A Post-American Africa“, Foreign Affairs, 28. srpna 2018, https://www.foreignaffairs.com/articles/africa/2018-08-28/post-american-africa

[74] „Not as Bad as They Say” The Economist, 1. října 2011, https://www.economist.com/middle-east-and-africa/2011/10/01/not-as-bad-as-they-say

[75] Joseph Hammond, „Sudan: China’s Original Foothold in Africa“, The Diplomat, 14. června 2017, https://thediplomat.com/2017/06/sudan-chinas-original-foothold-in-africa/

[76] Zeng Yong, „A Strategic Analysis of China´s Dealing with the Darfur Crisis“, Arab World Studies, listopad 2012, číslo #6, http://mideast.shisu.edu.cn/_upload/article/23/47/8ee05ca2405488f615e514184f73/077159aa-8c97-41b8-bcc3-95c22c3ba732.pdf

[77] „Beijing Shows Hospitality to the Wanted Sudanese President Bashir“, Radio France Internationale (RFI), 29. června 2011, http://www.rfi.fr/cn/中国/20110629-北京盛情款待遭通缉的苏丹总统巴希尔

[78] Podle „Čínské cesty mírového rozvoje“ Informačního centra Státní rady Čína odpustila do roku 2005 dluhy 44 rozvojovým zemím, v celkové hodnotě 16,6 miliardy jüanů. http://www.scio.gov.cn/zfbps/ndhf/2005/Document/307900/307900.htm [čínsky]

[79] Pan Xiaotao, „Chinese, Get Ready to Give Out More Money“, Apple Daily, 31. srpna 2018, https://hk.news.appledaily.com/local/daily/article/20180831/20488504

[80] „Ministry of Commerce: 97 Percent of Products in 33 Least-Developed Countries in Africa Enjoy Zero Tariffs“, China News, 28. srpna 2018, http://www.chinanews.com/gn/2018/08-28/8612256.shtml (In Chinese)

[81] Jia Ao, „China Gives Africa Big Bucks Again and America Gets Alert“, Radio Free Asia, 3. září 2018, https://www.rfa.org/mandarin/yataibaodao/junshiwaijiao/hc-09032018110327.html

[82] Quan Ye, „A Dialogue With Wang Wen: From the Theory of Spending Money to the Real Problem Behind the Misconstrued New Colonialism“, Duowei News, 2. září 2018, http://news.dwnews.com/china/news/2018-09-02/60081911_all.html

[83] Cai Linzhe, „Ethiopia Is Learning the ,Chinese Modelʻ“, Phoenix Weekly, 15. května 2013, http://www.ifengweekly.com/detil.php?id=403

[84] Andrew Harding, „Correspondence from Our Reporters: ,A New Chinaʻ in Africa“, BBC Chinese, 27. července 2015, https://www.bbc.com/ukchina/simp/fooc/2015/07/150727_fooc_ethiopia_development

[85] Si Yang, „To Win the Right to Speak and Export the ,Chinese Modelʻ, China Resorts to Different Means in Europe-America and Asia-Africa“, Voice of America, 7. prosince 2018, https://www.voachinese.com/a/4420434.html. [In Chinese]

[86] Ted Piccone, „The Geopolitics of China’s Rise in Latin America“, Order From Chaos: Foreign Policy in a Troubled World, listopad 2016, 4 a 9, https://www.brookings.edu/wp-content/uploads/2016/11/the-geopolitics-of-chinas-rise-in-latin-america_ted-piccone.pdf

[87] Alfonso Serrano, „China Fills Trump’s Empty Seat at Latin America Summit“, The New York Times, 17. dubna 2018, https://www.nytimes.com/2018/04/13/opinion/china-trump-pence-summit-lima-latin-america.html

[88] Z čínské verze novin přeložil Jorge Blázquez-Lidoy, Javier Rodríguez, Javier Santiso, „Angel o demonio? Los efectos del comercio chino en los países de América Latina“ [Anděl, či démon? Dopady čínského obchodu v zemích Latinské Ameriky], https://repositorio.cepal.org/bitstream/handle/11362/11135/090017043_es.pdf?sequence=1&isAllowed=y

[in Spanish]

[89] Jordan Wilson, China’s Military Agreements with Argentina: A Potential New Phase in China-Latin America Defense Relations, U.S-China Economic and Security Review Commission Staff Research Report, 5. listopadu 2015, https://www.uscc.gov/sites/default/files/Research/China%27s%20Military%20Agreements%20with%20Argentina.pdf

[90] Jin Yusen, „The CCP’s Dollar Diplomacy May Be the Last Straw“, watchinese.com, 5. července 2017, https://www.watchinese.com/article/2017/23053

[91] Tamtéž.

[92] „The CCP’s Huge Amount of Financial Aid to El Salvador Causes Anxiety for America“, NTD Television, 22. srpna 2018, http://www.ntdtv.com/xtr/gb/2018/08/23/a1388573.html [In Chinese]

[93] Huang Xiaoxiao, „Number of Confucius Institutes in Latin America and the Caribbeans Increases to 39“, People.cn, 26. ledna 2018, http://world.people.com.cn/n1/2018/0126/c1002-29788625.html [In Chinese]

[94] Sharon Weinberger, „China Has Already Won the Drone Wars“, Foreign Policy, 10. května 2018, https://foreignpolicy.com/2018/05/10/china-trump-middle-east-drone-wars/

[95] Rick Joe, „China’s Air Force on the Rise: Zhuhai Airshow 2018“, The Diplomat, 13. listopadu 2018, https://thediplomat.com/2018/11/chinas-air-force-on-the-rise-zhuhai-airshow-2018/

[96] Huang Yuxiang:„Chinese Drones, Whose Target Is America, Stun the Audience at Zhuhai Air Show“, Asia Weekly, 25. listopadu 2018, Číslo #46, sv. 32, https://www.yzzk.com/cfm/blogger3.cfm?id=1542252826622&author=%E9%BB%83%E5%AE%87%E7%BF%94

[97] „Pentagon Says Chinese Vessels Harassed U.S. Ship“, CNN, 9. března 2009, http://www.cnn.com/2009/POLITICS/03/09/us.navy.china/index.html

[98] Barbara Starr, „Chinese Boats Harassed U.S. Ship, Officials Say“, CNN, 5. května 2009, http://edition.cnn.com/2009/WORLD/asiapcf/05/05/china.maritime.harassment/index.html

[99] Barbara Starr, Ryan Browne and Brad Lendon, „Chinese Warship in ,Unsafeʻ Encounter With US Destroyer, Amid Rising US-China Tensions“, CNN, 1. října 2018, https://www.cnn.com/2018/10/01/politics/china-us-warship-unsafe-encounter/index.html

[100] Military Strategy Research Department of the Academy of Military Science: Strategic Studies, Beijing: Military Science Publishing House, 2013, s. 47 [čínsky]

[101] Qiao Liang, „The ,Belt and Roadʻ Strategy Must Take Into Consideration the ,Going Outʻ of Military Power“, 81.cn, 15. dubna 2015, http://www.81.cn/jmywyl/2015-04/15/content_6443998_5.ht [čínsky]

[102] Annual Report to Congress: Military and Security Developments Involving the People’s Republic of China 2018, U.S. Department of Defense, 16. května 2018, https://media.defense.gov/2018/Aug/16/2001955282/-1/-1/1/2018-CHINA-MILITARY-POWER-REPORT.PDF , 46, 47.

[103] Benjamin Haas, „Steve Bannon: ,We’re Going to War in the South China Sea … No Doubtʻ“, The Guardian, 1. února 2017, https://www.theguardian.com/us-news/2017/feb/02/steve-bannon-donald-trump-war-south-china-sea-no-doubt

[104] Lawrence Sellin, „The US Needs a New Plan to Address Chinese Power in Southern Asia“, The Daily Caller, 5. června 2018, https://dailycaller.com/2018/06/05/afghanistan-pakistan-america-china/

[105] Panos Mourdoukoutas, „China Will Lose The South China Sea Game“, Forbes, 1. července 2018, https://www.forbes.com/sites/panosmourdoukoutas/2018/07/01/china-will-lose-the-south-china-sea-game/#5783cad73575

[106] Michael Lelyveld, „China’s Oil Import Dependence Climbs as Output Falls“, Radio Free Asia, 4. prosince 2017, https://www.rfa.org/english/commentaries/energy_watch/chinas-oil-import-dependence-climbs-as-output-falls-12042017102429.html

[107] M. Taylor Fravel, „Why Does China Care So Much about the South China Sea? Here Are 5 Reasons“, The Washington Post, July 13, 2016, https://www.washingtonpost.com/news/monkey-cage/wp/2016/07/13/why-does-china-care-so-much-about-the-south-china-sea-here-are-5-reasons/?utm_term=.4a7b1de04dbd

[108] Tamtéž.

[109] Brahma Chellaney, „Why the South China Sea Is Critical to Security“, The Japan Times, 26. března 2018, https://www.japantimes.co.jp/opinion/2018/03/26/commentary/world-commentary/south-china-sea-critical-security/#.XAnOBBNKiF1

[110] Scott L. Montgomery, „Oil, History, and the South China Sea: A Dangerous Mix“, Global Policy, 7. srpna 2018, https://www.globalpolicyjournal.com/blog/07/08/2018/oil-history-and-south-china-sea-dangerous-mix

[111] Hal Brands, „China’s Master Plan: a Global Military Threat“, The Japan Times, 12. června 2018, https://www.japantimes.co.jp/opinion/2018/06/12/commentary/world-commentary/chinas-master-plan-global-military-threat/#.W9JPPBNKj5V

[112] Lin Tinghui, „The Dragon in Strange Waters: China’s Diplomatic Quagmire in the Pacific Islands“, Journal on International Relations, červenec 2010, Číslo #30, s. 58, https://diplomacy.nccu.edu.tw/download.php?filename=451_b9915791.pdf&dir=archive&title=File[In Chinese]

[113] Annual Report to Congress: Military and Security Developments Involving the People’s Republic of China 2018, U.S. Department of Defense, 16. května 2018, https://media.defense.gov/2018/Aug/16/2001955282/-1/-1/1/2018-CHINA-MILITARY-POWER-REPORT.PDF

[114] Huang Yuxiang, „Chinese Drones, Whose Target Is America, Stun the Audience at Zhuhai Air Show“, Asia Weekly, November 25, 2018, 第32卷 46期,, https://www.yzzk.com/cfm/blogger3.cfm?id=1542252826622&author=%E9%BB%83%E5%AE%87%E7%BF%94 [čínsky]

[115] David E. Sanger, „U.S. Blames China’s Military Directly for Cyberattacks“, The New York Times, 6. května 2013, http://www.nytimes.com/2013/05/07/world/asia/us-accuses-chinas-military-in-cyberattacks.html?pagewanted=all&_r=1&

[116] See in-depth analysis of this issue by Peter Navarro, director of the White House National Trade Council, in Crouching Tiger: What China’s Militarism Means for the World (New York: Prometheus Books, 2015).

[117] Steven Lee Myers, „With Ships and Missiles, China Is Ready to Challenge U.S. Navy in Pacific“, The New York Times, 29. srpna 2018, https://www.nytimes.com/2018/08/29/world/asia/china-navy-aircraft-carrier-pacific.html

[118] Viz San Renxing, „On the Bloody Company’s (CCP’s) Doomsday Mad Gambling“, The Epoch Times, http://www.epochtimes.com/b5/5/8/1/n1003911.htm [čínsky] a http://www.epochtimes.com/b5/5/8/2/n1004823.htm; a Li Tianxiao, „If God Wants the CCP to Die, He Will Make It Mad First“, The Epoch Times, http://www.epochtimes.com/gb/5/8/17/n1021109.htm [In Chinese]

Dva projevy údajně přednesené generálem KS Číny Čch‘ Chao-tchienem (ministr obrany v letech 1993–2003), „Válka k nám přichází„ a „Válka je na dosah; Je to porodní sestra čínského století“, se objevily na internetu v letech 2003 a 2005. I když je obtížné ověřit jejich pravost, kritici obecně věří, že projevy představují skutečnou mentalitu KS Číny, a že byly úmyslně vypuštěny, aby monitorovaly vnější reakce a zastrašily nepřátele.

[119] Jonathan Watts, „Chinese General Warns of Nuclear Risk to US“, The Guardian, 15. července 2005, https://www.theguardian.com/world/2005/jul/16/china.jonathanwatts

[120] Michael Pillsbury was surprised to find that, when Chinese scholars assess the country’s power, military strength accounted for less than 10 percent. After the collapse of the Soviet Union, the CCP changed its criteria for evaluating strength and incorporated factors such as economy, overseas investment, technological innovation, and natural resources. Michael Pillsbury, The Hundred-Year Marathon: China’s Secret Strategy to Replace America as the Global Superpower, Chapter 2.

[120] Michael Pillsbury byl překvapen, když zjistil, že když čínští vědci hodnotili sílu země, představovala vojenská síla méně než 10 procent. Po zhroucení Sovětského svazu změnila KS Číny kritéria pro hodnocení síly a začlenila do nich faktory, jako jsou ekonomika, zahraniční investice, technologické inovace a přírodní zdroje. [Michael Pillsbury, Hundred-Year Marathon: China’s Secret Strategy to Replace America as the Global Superpower (Staletý maraton: Tajná strategie Číny pro nahrazení Ameriky coby globální supervelmoci), kapitola 2]