Přízrak komunismu nezmizel s rozpadem komunistické strany ve východní Evropě

Epoch Times níže zveřejňuje na pokračování adaptaci knihy „Jak přízrak komunismu vládne našemu světu“ z dílny redakčního týmu Devíti komentářů ke komunistické straně. Kniha původně vyšla v čínštině. Článek byl aktualizován dle anglické verze newyorské edice deníku The Epoch Times z 17. srpna 2020.

Obsah

Úvod

1. Ambice Komunistické strany Číny vládnout světu

a) Mnohostranná strategie KS Číny k podkopání a potlačení USA

b) Podněcování protiamerické nenávisti jako příprava na válku se Spojenými státy

c) Otevřený záměr KS Číny: porazit USA

2. Strategie komunistické Číny k docílení světové nadvlády

a) Iniciativa „Nové Hedvábné stezky“: územní expanze pod rouškou globalizace

b) „Periferní diplomacie“ s cílem vystrnadit USA z asijsko-pacifického regionu

c) Strategie „rozděl a panuj“ v Evropě

d) Kolonizace Afriky podle „čínského modelu“

e) Pronikání do Latinské Ameriky

f) Narůstající vojenský potenciál KS Číny

***

Úvod

Přízrak komunismu se v našem světě ustavoval buď prostřednictvím otevřeně totalitní vlády, nebo skrytou subverzí. Tento proces trval velkou část moderní historie. Počátkem 20. století se v Rusku násilně chopili moci sovětští komunisté. Úspěch této revoluce vydláždil cestu hlavnímu hráči komunistického ducha: Komunistické straně Číny (KS Číny).

KS Číny založili v roce 1921 agenti Kominterny na Dálném východě pod vedením Sovětů. Během následujících několika desetiletí hrál Sovětský svaz na světové scéně významnou roli a ve studené válce konfrontoval západní demokratický tábor. Obyvatelé Západu považovali Sovětský svaz společně s jeho přidruženými komunistickými režimy ve východní Evropě za archetypálního komunistického nepřítele. KS Číny měla mezitím dostatek času na to, aby ustavila a posílila svůj režim. V roce 1949 strana porazila nacionalistickou vládu a založila Čínskou lidovou republiku (ČLR).

V roce 1991 se Sovětský svaz zhroutil a z ČLR se stala hlavní komunistická velmoc. Tváří v tvář nové geopolitické situaci zaujala vládnoucí strana v Číně nový, nekonfrontační přístup. Ponechala si svůj totalitní politický systém, ale zavedla reformovanou tržní ekonomiku a nalákala zbytek světa, aby s ní začal obchodovat. Proto mnoho západních odborníků, podnikatelů a politiků přestalo na ČLR pohlížet jako na komunistický režim. Věřili, že strana odvrhla své základní ideologické principy.

Nic však nemůže být dále od pravdy. KS Číny naplno rozvinula určující vlastnosti komunistické ideologie – klam, zášť a boj – a vytvořila režim, který používá nejškodlivější a nejzákeřnější politické intriky zdokonalované po tisíce let lidské historie. KS Číny svádí lidi zisky, ovládá je mocí a podvádí lžemi. Svou ďábelskou techniku vytříbila až k mistrovství.

Čína je zemí s pětitisíciletou historií a nádherným tradičním dědictvím. Čínský národ díky tomu respektoval a obdivoval celý svět. Čínská komunistická strana těchto pozitivních dojmů využila pro své účely. Poté, co se chopila moci a vzala si obyvatele Číny za své rukojmí, sloučila koncepty čínského národa a čínského komunistického režimu v jeden celek. Prezentovala své ambice pod rouškou „mírového vzestupu“ Číny, což mezinárodnímu společenství ztížilo pochopení jejích skutečných motivů.

Základní podstata KS Číny se však nikdy nezměnila. Strategií ekonomické angažovanosti strany je jednoduše použít „výživu kapitalistického těla“ k posílení vlastního socialistického těla, ke stabilizaci své vlády a uskutečnění svých cílů, spíše než přinést Číně skutečnou prosperitu a sílu. [1] V praxi její metody neberou v potaz základní etiku ani univerzální hodnoty.

Aby lidská společnost přetrvala a vzkvétala, musí následovat měřítka chování stanovená Stvořitelem. Mezi tato měřítka patří nutnost zachovávat si vysoký morální standard, držet se univerzálních hodnot a chránit právo lidí na vlastní majetek. Ekonomický rozvoj normální společnosti by měl být podepřen odpovídajícími morálními standardy.

Čínský komunistický režim se však vydal diametrálně odlišnou cestou. Vytvořil překotně rostoucí ekonomickou ohavnost, která podnítila vážný morální úpadek. Motivace zlého přízraku k naplánování čínského „ekonomického zázraku“ je jednoduchá: bez ekonomické síly by režim KS Číny neměl přesvědčivý vliv, s jehož pomocí by světu diktoval své podmínky. Účelem těchto opatření není prospět Číně nebo Číňanům, nýbrž přimět svět, aby se v rámci ekonomické spolupráce a v mezinárodních záležitostech spojil s KS Číny. Dosáhne toho tím, že bude lidi povzbuzovat v tom, aby uctívali peníze a bohatství.

Komunistická strana ve své zemi vládne prostřednictvím tyranie a nejkrutějších prvků kapitalistického systému. Odměňuje zlo a trestá dobro, čímž se nejhorší jednotlivci ve společnosti stávají těmi nejúspěšnějšími. Skrze svoji politiku posiluje zlou stránku lidské přirozenosti a používá ateismus k vytvoření stavu naprosté degenerace, kdy lidé nemají žádné morální zábrany.

Při působení v zahraničí obhajuje čínský komunistický režim ideologii „socialismu s čínskými rysy“ a nabízí jako návnadu silné ekonomické pobídky, kvůli nimž se lidé ze svobodného světa přestanou mít na pozoru, opustí morální hodnoty a stanou se slepými vůči ohromnému porušování lidských práv a pronásledování náboženství. Mnoho politiků a korporací ze západních zemí kvůli zisku zradilo své hodnoty a poddalo se praktikám čínské komunistické strany.

Západní země doufají, že mohou režimu pomoci v mírové transformaci, ale zatímco Čína skutečně prošla určitou povrchní modernizací a „pozápadněním“, strana svůj základní charakter nikdy nezměnila. V posledních několika desetiletích mělo obchodování s KS Číny v zásadě takový výsledek, že strana úspěšně a nenásilně podkopala morální závazky Spojených států a zkorumpovala vůli lidí.

KS Číny je hlavní zbraní komunismu, a tudíž největší hrozbou pro svobodné společnosti po celém světě. Cílem komunistického přízraku při posilování globální moci KS Číny je rozšířit svůj jed do všech koutů světa a nakonec přimět lidi, aby se zpronevěřili tradici a nebesům. I když plány komunistické strany k ustavení světovlády nebudou úspěšné přímo, přesto dosáhne svého základního cíle – zbavit lidi morálních měřítek. Strana toho dosáhne tím, že naláká lidi na ekonomické pobídky, bude s nimi manipulovat pomocí finančních pastí, infiltruje se do jejich politických systémů, bude je zastrašovat vojenskou silou a mást je svou propagandou.

Tváří v tvář tomuto velkému nebezpečí musíme pečlivě prozkoumat ambice, strategii a taktiku režimu KS Číny.

1. Ambice Komunistické strany Číny vládnout světu

KS Číny se nespokojí s pozicí pouhé regionální mocnosti. Chce ovládat svět. To je určeno její vrozenou tyranskou povahou. Komunistická strana se ze své podstaty staví proti nebesům, zemi a tradici. Uchyluje se k násilí, které má za cíl rozbít „starý svět“, a se svým předstíraným cílem „osvobození celého lidstva“ má strana v úmyslu zničit všechny státy, národy a třídy. Jejím neměnným posláním je neustálá expanze, dokud celý svět nebude sjednocen pod komunistickou ideologií. Její doktríny a taktiky jsou ze své podstaty globalistické.

Jelikož však měla tradiční kultura ve společnosti hluboké kořeny, komunismus si občas musel osvojit pozvolný a nepřímý přístup, aby ji vymýtil. Stalin plánoval v Sovětském svazu zavést „socialismus v jedné zemi“ a komunistická Čína si nedávno osvojila pojem „socialismus s čínskými rysy“.

Na rozdíl od politických stran v západních demokraciích, které se o moc dělí nebo se ve vládnutí střídají, KS Číny má nenapadnutelnou autoritu. Stanovuje si své strategické cíle v rozsahu desetiletí, nebo dokonce i staletí. Několik let poté, co se strana v roce 1949 chopila moci, přišla se sloganem „předčit Británii a dohnat Ameriku“, který předznamenal Velký skok vpřed. Později se strana kvůli nepříznivým domácím i mezinárodním podmínkám držela po desetiletí zpátky.

Po masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 byl čínský režim mezinárodním společenstvím bojkotován. V reakci na to strana vyhodnotila situaci a dospěla k závěru, že Spojeným státům stále není schopna přímo konkurovat. Proto se nepokusila ujmout se vedení na mezinárodní scéně otevřeně, ale rozhodla se své silné stránky prozatím skrývat. Nebylo to proto, že by KS Číny změnila své cíle, ale proto, že ve svém boji o vytvoření světové hegemonie přijímala různé strategie na základě odlišných okolností v dané době.

Lze říci, že komunistický přízrak použil starodávnou čínskou strategickou lest „otevřeně opravovat prkenné cesty, a přitom tajně postupovat skrytou cestou Čchen-cchangu“. První komunistickou supervelmocí byl Sovětský svaz. Jeho nejdůležitější rolí však bylo napomoci vzestupu a upevňování čínského komunistického režimu.

Od dob první světové války byly Spojené státy nejmocnějším státem na světě a udržovaly mezinárodní pořádek. Každá země, která by chtěla toto uspořádání zvrátit, by musela nejprve svrhnout Spojené státy. Pokud jde tedy o celkové strategické úvahy KS Číny, USA se logicky staly jejím úhlavním nepřítelem. Tak tomu bylo po celá desetiletí a KS Číny nikdy neustala s přípravami na konečný útok proti Spojeným státům.

V knize Stoletý maraton: Tajná čínská strategie, jak vystřídat Ameriku v pozici globální supervelmoci a nastolit čínský světový řád (The Hundred-Year Marathon: China’s Secret Strategy to Replace America as the Global Superpower; kniha vyšla česky v roce 2019 – pozn. red.) autor Michael Pillsbury napsal, že Čína svou dlouhodobou strategii naplánovala až do roku 2049, tedy až do stého výročí nástupu komunistické strany v Číně k moci. Jejím cílem je rozvrátit světový ekonomický a politický řád vedený USA a nahradit jej komunismem. [2] Pillsbury poznamenává, že v televizním seriálu Tichý zápas, produkovaném čínskou Univerzitou národní obrany, je jasně zobrazena ambice soutěžit se Spojenými státy: v procesu, kdy bude KS Číny uskutečňovat svůj „velký úkol“ světové nadvlády, „se nevyhnutelně bude neustále přetahovat a bojovat s hegemonickým systémem USA“, což je „stoletý zápas, který nesmí být ovlivněn lidskou vůlí“.

Globální strategie KS Číny se zaměřuje na boj proti Spojeným státům. Arthur Waldron, profesor na Pensylvánské univerzitě a expert na Čínu, v roce 2004 na slyšení amerického Senátu uvedl, že čínská Lidová osvobozenecká armáda (LOA) je jedinou armádou na světě, která se specializuje na antiamerické operace. [3] Kromě toho má KS Číny Spojené státy za svůj přímý či nepřímý cíl u většiny svých diplomatických vztahů a mezinárodních aktivit. 

a) Mnohostranná strategie KS Číny k podkopání a potlačení USA

V rámci svého pokusu o ovládnutí světa musela KS Číny zaujmout komplexní přístup. Ideologicky se snaží soutěžit se Spojenými státy a dalšími zeměmi, ve kterých existuje svoboda a demokracie. K posílení své ekonomické sebedůvěry využívá nucených přenosů technologií a krádeží duševního vlastnictví. Pomocí asymetrické a „neomezené války“ se vojensky zapojuje do tichého soupeření se Spojenými státy v místech, jako je Jihočínské moře. Za účelem zpomalení Spojených států a NATO rovněž podporuje Severní Koreu, Írán a další zlovolné režimy.

Na poli diplomacie režim KS Číny prosazuje své plány „periferní strategie“ a „Nové Hedvábné stezky“. Ve snaze vybudovat mezinárodní koalici a sféru pod vedením Číny, a zároveň izolovat Spojené státy, velmi rychle rozšiřuje svůj mezinárodní vliv do sousedních zemí, jakož i do zemí v Evropě, Africe, Oceánii a Latinské Americe.

KS Číny si k dosažení těchto cílů osvojila hned několik metod. V roce 1996 založila Šanghajskou organizaci pro spolupráci, v roce 2012 spolupráci „16+1“ (nyní „17+1“) se zeměmi střední a východní Evropy a v roce 2015 Asijskou infrastrukturní investiční banku. Intenzivně spolupracuje jako součást bloku pěti zemí BRICS (Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky) a důrazně podporuje internacionalizaci své měny. Snaží se kontrolovat formulování průmyslových standardů (například těch, které se používají pro navrhované telefonní sítě 5G) a ovládat veřejný diskurz.

Režim KS Číny zneužil demokracie a svobody tisku, které existují ve Spojených státech a dalších západních zemích. Provádí jednotné frontové operace, šíří svoji propagandu a zapojuje se do špionáže. Pokouší se tak co nejvíce manipulovat Spojenými státy a zavést změny zevnitř bez rozpoutání konvenční války.

Agenti KS Číny podplácejí vládní úředníky USA, kongresmany, diplomaty a vysloužilé armádní důstojníky. Strana vede majitele amerických podniků k lobbování za čínské komunisty a k ovlivnění americké politiky vůči Číně, k čemuž využívá ekonomických pobídek. Nutí společnosti v oblasti špičkových technologií, aby spolupracovaly s internetovou cenzurou KS Číny a jejím „Velkým firewallem“ (Great Firewall), vybízí mnohé lidi v zámořských čínských komunitách, aby sloužili coby příslušníci její páté kolony, a infiltruje západní think-tanky a akademická pracoviště. Tyto instituce manipuluje k provádění autocenzury ohledně citlivých témat, a tím je de facto nutí, aby si osvojily postoj komunistické strany. Čínské společnosti, které jsou ovládané nebo ovlivňované KS Číny, také investovaly značné prostředky do Hollywoodu a zábavního průmyslu.

Aby KS Číny zbrzdila a omezila Spojené státy, na jedné straně rozvíjí svůj vliv v různých zemích a na druhé straně buduje na americké půdě skryté bašty, aby podkopala Spojené státy zevnitř. Vybudovala rozsáhlou síť agentů a posílila rozkoly v americké společnosti, což představuje vážnou vnitřní hrozbu.

b) Podněcování protiamerické nenávisti jako příprava na válku se Spojenými státy

Ideologie KS Číny je založena na nenávisti. Vlastenectví, které propaguje, znamená nenávidět Japonsko, nenávidět Tchaj-wan, nenávidět Tibeťany, nenávidět etnické menšiny v Sin-ťiangu, nenávidět náboženské skupiny, nenávidět disidenty, a co je nejdůležitější, nenávidět Spojené státy. Mezi Číňany se říká: „Za malé problémy může Japonsko, za velké USA.“ Podněcování nenávisti vůči zahraničním nepřátelům pomáhá straně zmírňovat veřejné pobouření během krizí.

Než se čínští komunisté chopili moci, opakovaně chválili Spojené státy za jejich přátelství k Číně a oceňovali americký demokratický systém. Poté, co KS Číny zavedla svůj režim, okamžitě využila utrpení, které Čína zažila v moderní historii, a touhu Číňanů po silném národu ke svým účelům. KS Číny se tak vyobrazila jako spasitel Číny tím, že vyvolala nenávist vůči Americe a dalším zahraničním státům.

KS Číny však ve skutečnosti na životě Číňanů nezáleží. Nezajímá ji ani územní celistvost Číny nebo udržitelný rozvoj čínského národa v dlouhodobém měřítku. KS Číny pronásledovala své vlastní lidi, zradila čínskou suverenitu, zničila čínskou morálku a tradiční kulturu a podkopala budoucnost Číny nesmírně zlovolným způsobem.

Tím, že podněcuje nenávist k jiným zemím, se KS Číny před svými občany může vykreslit jako spasitel, což jí umožní legitimizovat svou brutální vládu. Dále tím podpoří nacionalistické cítění, čímž odvede pozornost veřejnosti v dobách krize, a získá si podporu pro své expanzivní ambice a podlé plány v rámci „nápravy“ ponížení, které Čína v moderní době zažila. V neposlední řadě pak tato nenávist vytvoří psychologické nastavení potřebné pro případnou budoucí válku.

KS Číny ve snaze nahradit Ameriku a ovládnout svět používá mladé lidi jako svůj nástroj tím, že je indoktrinuje nenávistí vůči Spojeným státům. Až nastane správný čas, má strana v úmyslu různými způsoby využít čínskou mládež k infiltraci Spojených států a jejich demokratických spojenců, k účasti na úplném ozbrojeném konfliktu, vedení neomezené války, a pokud by to bylo nutné, i k tomu, aby se obětovala v jaderném holocaustu.

Jásavé reakce čínské veřejnosti po teroristických útocích z 11. září ukázaly, že KS Číny dosáhla ve své propagandě značného pokroku. Na hlavních čínských politických a vojenských fórech se můžeme obvykle setkat s myšlenkami typu „Čína a USA spolu musí válčit“, což je další náznak toho, že se KS Číny podařilo vychovat lidi k nenávisti vůči Spojeným státům. Jedná se o dlouhodobou a postupnou válečnou mobilizaci, která je plánovaná a systematicky prováděná.

Nenávistná propaganda KS Číny se neomezuje pouze na čínské hranice. V mezinárodním měřítku v rámci boje proti Spojeným státům otevřeně podporuje zločinné režimy a teroristické organizace. Zajišťuje jim finanční pomoc, zbraně a vybavení, teoretickou přípravu, taktické školení i veřejnou podporu. KS Číny řídí protiamerické globální síly a ČLR je v čele osy národů stojících proti USA.

c) Otevřený záměr KS Číny: porazit USA

Zatímco Spojené státy bojovaly v roce 2008 s hospodářskou krizí, Peking pořádal nejdražší olympijské hry v historii. Na mezinárodní scéně se režim oděl do kostýmu prosperity. V té době v důsledku globalizace upadal americký zpracovatelský průmysl a země čelila krizi, která se svou závažností blížila období velké hospodářské krize. Tváří v tvář těmto hospodářským obtížím požádaly USA Čínu o pomoc v podobě odkupu amerických dluhopisů. Čínská státní média začala ve svých článcích vyhlašovat: „Amerika přežívá díky půjčkám od nás, Číňanů“, „S Amerikou to jde z kopce, Čína je schopna ji nahradit“ apod. Takovéto titulky vytvářela prakticky všechna čínská média ovládaná stranou, a tyto myšlenky se dokonce staly součástí obecného mínění mezi západními médii a odborníky.

Spojené státy začaly od roku 2008 v oblastech, jako jsou ekonomické postavení, vojenská síla a politická stabilita, vykazovat známky úpadku. Z ekonomického hlediska se ve Spojených státech prosazovala univerzální zdravotní péče, rozšiřovaly se sociální výhody, ústředním tématem politiky se staly otázky klimatu, pozornost se zaměřila na monitorování životního prostředí a začaly se ukládat omezení na tradiční zpracovatelský průmysl. Průmysl s obnovitelnými energiemi byl však neustále porážen produkty vyráběnými v Číně a výroba v USA nadále strádala. Neexistoval žádný způsob, jakým by nově přijaté strategie dokázaly čelit čínským obchodním útokům a krádežím duševního vlastnictví.

S ohledem na tyto trendy mnozí přijali tvrzení, že Čína je na vzestupu a Amerika v úpadku, jako holý fakt. Americké vojenské výdaje začaly klesat a Spojené státy začaly zaujímat slabý diplomatický postoj. Na americké politické frontě začala být na vzestupu socialistická ideologie, demokratická politika se stala přehlídkou partyzánských hádek, a v důsledku toho bylo fungování vlády často narušeno. KS Číny tento chaos srovnávala se svým vlastním totalitním systémem, přičemž samu sebe popisovala jako vítěze tohoto srovnání a zároveň se vysmívala americké demokracii.

Čína v roce 2010 předstihla Japonsko a stala se druhou největší ekonomikou na světě. Podle statistik Světové banky v roce 2014 mohla Čína svým HDP překonat Spojené státy, pokud by se počítal na základě parity kupní síly. [4] Když se zdálo, že se rovnováha sil mezi Čínou a USA mění, a začalo se věřit, že úpadek Spojených států je nevratný, čínský režim ukončil svoji starou strategii skrývání své síly a vyčkávání. Místo toho se otevřeně a přímo zaměřil na světové uspořádání, v jehož čele do té doby stály Spojené státy. Oficiální postoje KS Číny, sdělovacích prostředků a různých odborníků začaly postupně a nemilosrdně hovořit o expanzionistickém „čínském snu“.

Na svém 18. celostátním sjezdu v roce 2012 prezentovala KS Číny svou představu o budování „komunity sdílené budoucnosti lidstva“. V roce 2017 uspořádala Dialog světových politických stran, což mělo evokovat starodávný výjev, kdy nesčetná království přicházejí vzdát hold čínskému císařskému dvoru. KS Číny začala veřejně prezentovat svou touhu exportovat svůj komunistický „čínský model“ do zbytku světa.

V rámci toho, co nazývá „čínským modelem“, „čínským plánem“ nebo „čínskou moudrostí“, chce KS Číny v souladu se svými stranickými pravidly vládnout světu a vytvořit nový světový řád. Strana se na to připravovala ve všech ohledech po celá desetiletí. Pokud by byl tento nový světový řád skutečně nastolen, vznikla by nová a ohromná osa zla, protivník, který by svobodný svět ohrožoval ještě více než Osa Berlín–Řím–Tokio během druhé světové války.

2. Strategie komunistické Číny k docílení světové nadvlády

a) Iniciativa „Nové Hedvábné stezky“: územní expanze pod rouškou globalizace

Peking v roce 2013 oficiálně představil svůj plán pro iniciativu „Nové Hedvábné stezky“, známou také jako „Jeden pás, jedna stezka“ (zkráceně „Pás a stezka“). Čínský režim v rámci tohoto projektu plánuje investice ve výši bilionů dolarů v desítkách zemí, kde chce vést výstavbu kritické infrastruktury, jako jsou mosty, železnice, přístavy a energetická zařízení. Jedná se o největší plánovaný investiční projekt v historii.

„Jedním pásem“ režim označuje „Hospodářský pás Hedvábné stezky“, který se skládá ze tří pozemních částí: od Číny přes střední Asii a Rusko až po Evropu a Baltské moře, od severozápadní Číny přes střední Asii a západní Asii po Perský záliv a Středomoří, a od jihozápadní Číny přes Indočínský poloostrov k Indickému oceánu.

„Jednou stezkou“ označuje „Námořní Hedvábnou stezku 21. století“, která zahrnuje dvě cesty: první trasa by měla vést z přístavů v Číně přes Malacký průliv k Jihočínskému moři a dále přes Indický oceán do Evropy, druhá by měla mířit k jižnímu Pacifiku.

Plány pozemního „Jednoho pásu“ se skládají ze šesti ekonomických koridorů:

1. Ekonomického koridoru Čína-Mongolsko-Rusko,

2. Nového euroasijského pozemního mostu,

3. Ekonomického koridoru Čína-středozápadní Asie,

4. Čínsko-indočínského ekonomického koridoru,

5. Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru,

6. Ekonomického koridoru Bangladéš-Čína-Indie-Myanmar.

Nový euroasijský pozemní most má využít železniční propojení mezi Čínou a Evropou, například z města I-wu do Madridu a z Wu-chanu do Hamburku a Lyonu. Doprava z Číny do Evropy po železnici trvá něco přes deset dnů, zatímco po moři trvá zhruba měsíc. Vysokorychlostní čínské dráhy China Railway Express, které jezdí po těchto železničních spojnicích, zahájily provoz v roce 2011 a staly se důležitou součástí iniciativy „Pásu a stezky“.

Čínsko-pákistánský ekonomický koridor je společným plánem obou vlád. Zahrnuje dálnici spojující Kašgar v čínské provincii Sin-ťiang s pákistánským přístavem Gwadar u Indického oceánu. Čína v roce 2013 získala právo na provozování přístavu, který je pákistánskou branou do Perského zálivu a Arabského moře. Gwadar zaujímá klíčové strategické místo a spojuje Hormuzský průliv, přes který je transportováno 40 procent světové ropy, s Arabským mořem.

Obecným rámcem „Námořní Hedvábné stezky“ („Jedné stezky“) je vybudování řady strategických přístavů a získání kontroly nad globální námořní dopravou. Ve finančně stabilních zemích vstupují čínské společnosti do majetkových účastí nebo společných podniků. Ve finančně slabších zemích ČLR investuje velké množství peněz na místní úrovni a pokouší se získat práva na provozování jejich přístavů.

V roce 2013 čínská společnost China Merchants Port Holdings Co. Ltd. odkoupila 49 % akcií od francouzské společnosti Terminal Link SAS. Tímto nákupem získala provozovací práva k patnácti terminálům v osmi zemích, rozkládajících se na čtyřech kontinentech, včetně miamského South Florida Container Terminal a houstonského Terminal Link (nyní nazývaného Terminal Link Texas). [5]

Další přístavy a terminály zahrnují přístavy v Antverpách a Zeebrugge v Belgii, terminál Suezského průplavu v Egyptě, přístav Kumport (Ambarli) v Turecku, přístav Pireus v Řecku, přístav Pasir Panjang Terminal v Singapuru, terminál Euromax Rotterdam v Nizozemsku, nazývaný „brána Evropy“, terminál druhé fáze v přístavu Chalífa ve Spojených arabských emirátech, přístav Vado v Itálii, Kuantanský přístav v Malajsii, přístav Džibutsko ve východní Africe a Panamský průplav.

Kromě investic k získání kontroly nad strategickými místy čínská komunistická strana rovněž využívá dluhové pasti vytvořené v rámci iniciativy „Pásu a stezky“. Šrí Lanka nemohla čínským společnostem splatit svůj dluh, a tak v roce 2017 podepsala s čínskou společností pronájem svého přístavu Hambantota na 99 let.

KS Číny v roce 2018 zahájila se záměrem změnit budoucí vývoj internetové infrastruktury také „Digitální Hedvábnou stezku“. Digitální Hedvábná stezka je považována za pokročilou fázi projektu „Pásu a stezky“. Jedná se zejména o budování infrastruktury optických vláken, digitálních informačních služeb, mezinárodní telekomunikace a elektronického obchodu.

Mnoho zemí zapojených do iniciativy „Pásu a stezky“ nemá kompletní úvěrový systém. Cílem komunistické Číny je zavést do těchto zemí své systémy elektronického obchodování a platebních služeb, jako je Alipay, a zároveň zcela zablokovat západní konkurenci. Do zemí sdružených v rámci „Pásu a stezky“ je exportována „Velká zeď čínské cenzury“ (The Great Firewall), která již reguluje internetový provoz v Číně, a stejně tak systémy hromadného sledování, které se již v Číně rovněž používají.

Strategický dosah KS Číny je patrný z jejích investic do globální infrastruktury. Podle zprávy deníku The New York Times z listopadu 2018 již KS Číny postavila nebo dosud staví více než čtyřicet ropovodů a další ropnou a plynovou infrastrukturu, více než dvě stě mostů, silnic a železnic, dohromady téměř dvě stě elektráren pro jadernou, paroplynovou a uhelnou energii a elektráren na obnovitelné zdroje a také řadu velkých přehrad. V době, kdy zpráva vyšla, KS Číny investovala nejméně ve 112 zemích, z nichž většina patřila do iniciativy „Pásu a stezky“. [6]

S rozvojem projektu „Pás a stezka“ roste i snaha KS Číny nahradit Spojené státy na světové scéně. Agresivně propaguje jüan coby mezinárodní měnu a také svůj vlastní úvěrový systém. Čínské telekomunikační sítě (včetně 5G), stejně jako Čínou vybudované vysokorychlostní železniční tratě, jsou v mnoha zemích prosazovány jako budoucnost. Cílem je nakonec vytvořit soubor standardů, který bude ovládán KS Číny a bude nezávislý na současných západních standardech.

V počátečních stadiích iniciativy „Pásu a stezky“ se KS Číny soustředila na sousední země a dosáhla až do Evropy. Velmi rychle však rozšířila svůj dosah i do Afriky, Latinské Ameriky, a dokonce i k Severnímu ledovému oceánu, a pokryla tak celý svět. Námořní Hedvábná stezka původně sestávala pouze ze dvou tras. Pro spojení s Evropou přes Severní ledový oceán má však vzniknout i třetí trasa, Polární Hedvábná stezka. KS Číny již před iniciativou „Pásu a stezky“ investovala značné prostředky do Afriky a Latinské Ameriky. Tyto země jsou nyní součástí hlavní struktury „Pásu a stezky“, což KS Číny umožnilo, aby si na těchto kontinentech rychleji rozšířila svůj finanční a vojenský vliv.

Hlavním cílem iniciativy „Pásu a stezky“ je exportovat přebytečnou kapacitu Číny. K tomu účelu buduje v jiných zemích základní infrastrukturu, jako jsou železnice a dálnice. Tyto země jsou bohaté na zdroje a energii. Tím, že jim KS Číny pomáhá budovat infrastrukturu, dosahuje dvou sekundárních cílů. Jedním je otevření tras pro levnou přepravu domácích produktů do Evropy, druhým je zajištění strategických zdrojů ze zemí, které jsou součástí iniciativy „Pásu a stezky“. KS Číny nemá v úmyslu zemím podél Nové Hedvábné stezky pomáhat při zakládání vlastních výrobních odvětví, jejím záměrem je zvýšit vlastní vývoz – KS Číny by tímto způsobem nepomáhala vytvářet konkurenci pro svou vlastní výrobu.

Skutečnou ambicí iniciativy „Pásu a stezky“ je využít ekonomické prostředky jako předvoj k nastolení kontroly nad důležitými finančními a politickými strukturami cizích zemí a v rámci své globalistické strategie chce strana tyto země proměnit ve své kolonie. Mezi vedlejší produkty účasti v programech iniciativy „Pásu a stezky“ patří import všech škodlivých aspektů komunismu: korupce, dluhu a totalitní represe. Projekt je klamnou pastí, která nepřináší účastníkům trvalou ekonomickou prosperitu.

Mnoho zemí začíná být znepokojeno a projekt „Pásu a stezky“ zastavují nebo přehodnocují. Dokonce i Peking při jedné příležitosti přiznal, že by měl být transparentnější a měl by se zaměřit na nápravu často kritizovaných dluhových pastí.

Plány KS Číny však nelze podceňovat. Zatímco západní podniky fungují na principech zisku a v nestabilních podmínkách hostitelských zemí nevydrží déle než několik let, kalkulace KS Číny dosahují až do příštího století. Může tak dlouhodobě tolerovat operace v turbulentním mezinárodním prostředí bez ohledu na okamžité ztráty.

To, čeho chce KS Číny docílit, jsou prokomunistické vlády, které se za ni postaví v OSN a dalších mezinárodních organizacích. Chce se stát lídrem Asie, Afriky a Latinské Ameriky, soupeřit se svobodným světem a konečně nahradit Spojené státy v pozici světové mocnosti. K dosažení tohoto cíle je KS Číny ochotna nést veškeré nezbytné lidské ztráty. Strana může například donutit Číňany zaplatit náklady jednotlivých investic, což by západní podniky v soukromém vlastnictví nemohly nikdy dokázat. V této válce o dobytí světa nejde jen o to, jak silná je KS Číny teoreticky, ale i o to, že má k dispozici zdroje stovek milionů Číňanů, na jejichž životech straně nezáleží. Ve výsledku jsou to její pěšáci, které neváhá obětovat.

Bývalý hlavní stratég Bílého domu Steve Bannon prohlásil, že iniciativou „Pásu a stezky“ čínský režim úspěšně integroval tezi Mackindera, Mahana a Spykmana pro ovládnutí světa. Andrew Sheng z Asijského globálního institutu se ve svém článku, kde se zamýšlel nad Bannonovým názorem, podělil o následující úvahu:

Sir Halford Mackinder byl vlivným britským geografem a historikem, který v roce 1904 tvrdil: „Kdokoli ovládá Srdce země („Heartland“, střední Asii), ovládá Světový ostrov („World-Island“, Eurasii); ten, kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.“ Jeho americký současník Alfred Mahan, který byl námořním historikem a který utvářel americkou strategii k získání moci na moři, rozšířil logiku britské námořní říše spočívající v ovládání námořních cest, kritických bodů a kanálů o dohled nad globálním obchodem. Naproti tomu Nicholas John Spykman tvrdil, že Rimland (pobřežní země obklopující Asii) jsou důležitější než Srdce země, a tedy: „Kdo ovládá Rimland, vládne Euroasii; kdo vládne Euroasii, vládne osudu světa.“ [7]

Tyto úvahy odrážejí rostoucí ostražitost západního světa vůči ambicím KS Číny v projektu „Pásu a stezky“.

Ambice KS Číny se ve skutečnosti neomezují jen na rozsah „Pásu a stezky“. Iniciativa není zaměřena pouze na získání práv na pozemní trasy, námořní koridory a hlavní přístavy. KS Číny chce využít slabin, ať se nacházejí kdekoliv na světě. Mnohé země v Asii, Africe a Latinské Americe jsou novými nezávislými státy, které vznikly dekolonizací. Tyto oblasti zažily mocenské vakuum, které podnítilo KS Číny, aby si zde vybudovala svoji základnu. Nově vzniklé nezávislé země, které byly kdysi součástí Sovětského svazu a patřily mezi jeho východoevropské satelity, měly oslabenou suverenitu, a staly se tak pro režim KS Číny snadným terčem. Ostatní nestabilní země, od nichž si západní investoři udržují odstup, se přirozeně rovněž dostaly do hledáčku KS Číny. Malé země, ostrovní národy a rozvojové země umístěné ve strategických polohách se všechny ocitly v pasti KS Číny. 

Dokonce i některé státy, které byly kdysi pevně zakotveny v západním demokratickém táboře, začaly být centrem zájmu KS Číny poté, co utrpěly ekonomické ztráty a zadlužily se. KS Číny chce geopoliticky postupně předčit Spojené státy tím, že ovládne ekonomiku jiných zemí. Cílem je, aby byl americký vliv marginalizován a nakonec vymýcen z těch zemí, v nichž chce KS Číny zavést samostatný světový řád, založený na komunistické tyranii. Nejedná se o nový přístup. Vychází ze staré strategie KS Číny „okupace venkova k zabrání měst“, která jí dopomohla k vítězství během čínské občanské války.

b) „Periferní diplomacie“ s cílem vystrnadit USA z asijsko-pacifického regionu

Stranické think-tanky definují „periferní diplomacii“ čínského režimu takto: „Čína sousedí se čtrnácti zeměmi podél své rozsáhlé pozemní hranice, a přes moře se šesti dalšími zeměmi. Kromě toho má východním směrem asijsko-pacifický region a západním směrem Eurasii. To znamená, že radiální rozsah širšího sousedství Číny pokrývá dvě třetiny mezinárodní politiky, hospodářství a bezpečnosti. Rámec periferní diplomacie je tedy více než pouhou regionální strategií. … Jde o skutečně velkou strategii.“ [8]

Austrálie: slabý článek západního světa

V červnu 2017 mediální společnosti Fairfax Media Ltd. a Australian Broadcasting Corp. v dokumentárním filmu s názvem Moc a vliv: Tvrdá hrana měkké síly Číny (Power and Influence: The Hard Edge of China’s Soft Power) zveřejnily výsledky svého pětiměsíčního šetření. Dokument svým popisem rozsáhlé infiltrace a vlivu KS Číny v australské společnosti vyvolal obavy celého světa. [9] O šest měsíců později oznámil Sam Dastyari, člen australské Labouristické strany, že odstupuje z funkce senátora. Dastyariho rezignace následovala poté, co byl obviněn, že přijal peníze od čínských obchodníků s vazbami na KS Číny výměnou za to, že veřejně podpoří Peking ve věci územních sporů v Jihočínském moři. Jeho výroky ohledně této kritické otázky se střetávaly s názory v jeho vlastní straně. [10]

V červnu 2017 aktualizovala australská zpravodajská společnost ABC News svou zprávu, odhalující politické dary od podniků s vazbami na Čínu, které měly ovlivnit obchodní politiku Austrálie a Číny. Zpráva se zmiňovala o darech v hodnotě 5,5 milionu dolarů od společností napojených na Čínu a od individuálních dárců. Tyto dary byly určeny na podporu volebních kampaní Liberální a Labouristické strany mezi lety 2013 a 2015. [11] Australská média navíc v posledních letech podepsala smlouvy s čínskými státními médii, v nichž souhlasila s tím, že budou vysílat propagandu čínských médií australskému publiku. [12]

Kniha Tichá invaze: Čínský vliv v Austrálii (Silent Invasion: China’s Influence in Australia) od autora Clivea Hamiltona z roku 2017 byla australskými vydavateli třikrát odmítnuta kvůli strachu z odezvy čínského režimu. Nakonec třetí vydavatel po dlouhém zvažování s jejím vydáním souhlasil. Cenzura vyvolala mezi Australany všeobecný zájem o vliv Číny ve své zemi. [13]

Austrálie ve skutečnosti již v roce 2015 umožnila čínské společnosti s úzkými vazbami na Lidovou osvobozeneckou armádu zabezpečit pronájem přístavu Darwin na 99 let. Přístav je důležitou vojenskou lokalitou chránící oblast před útokem ze severu. Bývalý náměstek ministra zahraničí USA Richard Armitage prohlásil, že je touto dohodou šokován a že Spojené státy jsou tímto vývojem znepokojeny. [14]

Proč Čína nasměrovala tolik úsilí do infiltrace Austrálie? Jakou to má pro ni vojenskou strategickou hodnotu? Klíčem je oslabení spojenectví USA a Austrálie. [15] Ve své Bílé knize zahraniční politiky z roku 2017 australská vláda uvedla: „Spojené státy byly po druhé světové válce dominantní mocností v našem regionu. Tuto pozici však nyní přebírá Čína.“ [16] Podle Malcolma Davise, hlavního analytika Australského institutu pro strategickou politiku, se Peking pokouší v australském regionu získat strategickou výhodu, aby dosáhl svého konečného cíle, kterým je ukončení australského spojenectví se Spojenými státy. [17]

Austrálie je v rámci strategie periferní diplomacie testovacím místem pro operace soft-power (měkké síly). [18] Počátky infiltrace KS Číny do Austrálie se datují do roku 2005, kdy Čou Wen-čung, tehdejší zástupce šéfa čínského ministerstva zahraničních věcí, dorazil do Canberry a informoval vyšší úředníky čínského velvyslanectví o novém diplomatickém přístupu KS Číny. Uvedl, že prvotním cílem zahrnutí Austrálie do širší periferie Číny je zajistit, aby Austrálie v příštích dvaceti letech sloužila jako důvěryhodná a stabilní základna pro hospodářský růst Číny. Účastníci setkání měli hlouběji porozumět tomu, jak by KS Číny mohla široce uplatňovat svůj vliv v Austrálii v oblastech ekonomiky, politiky a kultury. [19]

KS Číny využívá svou ekonomickou sílu k tomu, aby Austrálii přinutila učinit ústupky v řadě vojenských otázek a záležitostí týkajících se lidských práv. Standardní přístup, který si KS Číny osvojila k tomu, aby přinutila ostatní ke spolupráci, je rozvíjet osobní vztahy prostřednictvím ekonomických pobídek a současně vytvářet implicitní hrozbu vydírání. [20]

Clive Hamilton po letech vyšetřování zjistil, že „australské instituce – od našich škol, univerzit a profesních sdružení po naše média, od hornictví, zemědělství a cestovního ruchu po vojenské vybavení v přístavech a elektrické sítě, od našich místních parlamentů a státních vlád až po naše politické strany v Canbeře – jsou infiltrovány a formovány spletitým systémem vlivu a kontroly, na který dohlíží úřady sloužící KS Číny“. [21]

Austrálie od hospodářské krize v roce 2008 v praxi ukázala svoji ochotu sloužit jako zásobovací základna KS Číny, a to díky všeobecné víře, že KS Číny zachránila Austrálii z recese. Hamilton věří, že důvod, proč může být infiltrace a vliv KS Číny v Austrálii tak efektivní, je dán tím, že Australané „dovolili, aby se nám to odehrávalo přímo pod nosem, protože jsme zaslepeni vírou, že pouze Čína může zaručit naši ekonomickou prosperitu, a protože se neodvážíme povstat proti pekingské šikaně“. [22]

Navzdory povědomí o infiltraci a vlivu KS Číny v západní společnosti a zejména o infiltraci a kontrole KS Číny nad zámořskými čínskými komunitami si idealističtí západní obyvatelé původně naivně představovali, že hlavním účelem strategií strany je „negativizovat“ – to znamená umlčet hlasy kritiků a těch, kteří mají odlišné politické názory. Hamilton však tvrdí, že za „negativními“ operacemi jsou „pozitivní“ ambice čínské komunistické strany: využít etnické čínské přistěhovalce ke změně struktury australské společnosti a přimět západní obyvatele k sympatizování s KS Číny, aby si zde Peking mohl vybudovat svůj vliv. Tímto způsobem by se Austrálie proměnila v poskoka KS Číny, která by se tak následně stala asijskou a následně globální supervelmocí. [23]

Podobně si KS Číny prohlubuje svůj vliv na Novém Zélandu, který je sousedem Austrálie. Anne-Marie Bradyová, odbornice na čínskou politiku působící na University of Canterbury, vydala v roce 2017 zprávu s názvem Kouzelné zbraně: Čínské politické vlivové aktivity za vlády Si Ťin-pchinga (Magic Weapons: China’s Political Influence Activities Under Xi Jinping), ve které odhaluje, že několik členů parlamentu Nového Zélandu, kteří se narodili v Číně, mají úzké vazby s KS Číny, a že mnoho politiků bylo podplaceno masivními politickými dary od bohatých čínských obchodníků a organizací jednotné fronty KS Číny, jako jsou například čínská obchodní sdružení na Novém Zélandu. [24] Krátce poté, co svou zprávu zveřejnila, jí někdo vyraboval kancelář. Před vloupáním Bradyová obdržela anonymní dopis, v němž jí někdo vyhrožoval slovy „jsi další na řadě“. [25]

Čína také aktivně lanaří místní politiky Nového Zélandu. Například členům novozélandských politických stran se při výletech do Číny dostává vřelého přijetí. Vysloužilým politikům jsou nabízeny dobře placené pozice v čínských podnicích a další výhody, aby se potom podřídili stranickým směrnicím. [26]

Strategická hodnota tichomořských ostrovů

Navzdory své velikosti mají tichomořské ostrovní země rozhodující strategickou hodnotu, jelikož jsou schopny sloužit jako námořní základny. I když je jejich celková rozloha jen 53 tisíc čtverečních kilometrů, jejich výlučné ekonomické zóny na oceánu zabírají 19 milionů čtverečních kilometrů – což je plocha šestinásobku velikosti výlučné ekonomické zóny Číny. Rozvíjení širších vazeb s tichomořskými ostrovními národy je veřejně přiznávanou součástí vojenské strategie KS Číny. [27] V současné době jsou sféry vlivu v tichomořské oblasti rozděleny mezi USA, Japonsko, Nový Zéland, Austrálii a Francii. Aby mohla KS Číny v Tichém oceánu rozvíjet své námořní ambice, musí nejprve vybudovat dobré vztahy s ostrovními národy a následně pomalu vytlačit přítomnost USA. KS Číny vyvíjí v oblasti intenzivnější aktivitu než USA tím, že investuje ohromné částky do budování infrastruktury v Melanésii, Mikronésii a Polynésii. Propaguje tamější cestovní ruch a zpřístupňuje platformy internetového obchodování. [28]

Arogantní chování úředníků čínského režimu odráží skutečnou mentalitu KS Číny, která má tendenci zacházet s lidmi menších národů způsobem, jakým v rámci své totalitní kontroly zachází s Číňany. Samozřejmě nelze od KS Číny očekávat, že bude dodržovat mezinárodní předpisy a protokoly.

Na summitu APEC konaném ke konci roku 2018 v Papui Nové Guineji účastníky šokovalo hrubé a necivilizované chování čínských úředníků. Vysoce postavený úředník USA popsal chování představitelů čínského režimu jako „vzteklou diplomacii“. Čínští úředníci místy křičeli a obviňovali přitom ostatní země, že kují pikle proti Číně. Otevřeně také bránili novinářům v kladení otázek na fóru konaném mezi čínským vůdcem Si Ťin-pchingem a vůdci tichomořských ostrovních národů. Všichni novináři se měli odkazovat na tiskovou zprávu agentury Nová Čína. Aby se zabránilo tomu, že by se do společného komuniké dostala prohlášení, která odsuzují nekalé obchodní praktiky režimu KS Číny, požadovali čínští úředníci setkání s ministrem zahraničí Papuy Nové Guineje. Ministr však žádost odmítl s tím, že si musí zachovat nestrannost. [29]

Dluhové pasti jako nástroj k převzetí kontroly nad zdroji ve střední Asii

KS Číny se po rozpadu Sovětského svazu velice snažila o rozvoj a upevnění svých vztahů se zeměmi střední Asie, jako jsou Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Cíl strategií KS Číny ve střední Asii lze pozorovat z několika úhlů. Zaprvé je střední Asie nevyhnutelná pozemní cesta v čínské západní expanzi a navíc budováním infrastruktury pro přepravu zboží v rámci Číny a do zahraničí může Čína rozšířit své obchodní zájmy také do střední Asie. Zadruhé, Čína si klade za cíl přivlastnit si přírodní zdroje, včetně uhlí, ropy, plynu a drahých kovů, na které jsou tyto země bohaté. Kromě toho tím, že ovládne země střední Asie, které jsou geograficky a kulturně blízké Sin-ťiangu, může Čína zpřísnit kontrolu nad etnickými menšinami, které v Sin-ťiangu žijí.

KS Číny se v regionu střední Asie stala nejvlivnějším hráčem. Bruselský think-tank International Crisis Group (Mezinárodní krizová skupina) vydal v roce 2013 zprávu, v níž uvádí, že Čína využívá sociálních nepokojů ve střední Asii, aby se díky tomu stala v tomto regionu ekonomicky dominantní mocností. Peking vnímá střední Asii jako svou zásobárnu surovin a zdrojů a také jako odbytiště pro své levné a nekvalitní výrobky. [30] KS Číny rovněž utratila miliony amerických dolarů v rámci investic a pomoci ve střední Asii ve jménu udržení stability v Sin-ťiangu.

Čínu se střední Asií úzce propojila obrovská síť dálnic, železnic, letišť, komunikací a ropovodů. Společnost The China Road and Bridge Corporation a její dodavatelé si ve střední Asii vzali na starost budování dálnic, železnic a elektrického vedení. Staví cesty na nejnebezpečnějším a nejsložitějším terénu a pokládají nové silnice pro přepravu čínského zboží do Evropy a na Blízký východ, a také do přístavů v Pákistánu a Íránu. Během dvou desetiletí mezi lety 1992 a 2012 došlo, co se týče celkového objemu obchodu mezi Čínou a pěti středoasijskými zeměmi, ke stonásobnému nárůstu. [31]

KS Číny ve střední Asii podporuje investice do velkých státních infrastrukturních projektů financovaných z úvěrů. Někteří odborníci si uvědomili, že takové investice by mohly tvořit základ nového mezinárodního řádu, v němž by Čína hrála dominantní roli. Z tohoto pohledu je pro KS Číny střední Asie hned po Austrálii dalším testovacím místem pro koncepční revoluci v diplomatické strategii. [32]

Peking má tendenci podporovat zkorumpované autoritářské vůdce středoasijských zemí. Jeho neprůhledné investiční projekty jsou považovány za přínosné především pro místní sociální elity. Zpráva Mezinárodní krizové skupiny uvedla, že každá ze středoasijských vlád je slabá, zkorumpovaná a zmítaná sociálními a ekonomickými nepokoji. [33] Velké infrastrukturní projekty podporované Pekingem jsou spojeny nejen s masivními půjčkami, ale zahrnují i úřední schválení a povolení, která jsou založena na osobních zájmech. To v těchto režimech zhoršuje korupci.

V Uzbekistánu působil jako prezident Islam Karimov, bývalý první tajemník Komunistické strany Uzbecké sovětské socialistické republiky. V prezidentském úřadu setrval od vzniku nezávislosti Uzbekistánu v roce 1991 až do své smrti v roce 2016. V roce 2005 se vládní síly střetly s protestujícími v uzbeckém městě Andijan na východě země, což si vyžádalo stovky úmrtí. KS Číny vystupovala jako spojenec Karimova, a jako obvykle poskytovala pevnou podporu Uzbekistánu i dalším zemím v regionu v jejich úsilí o zachování statu quo. [34]

Křehké hospodářské struktury středoasijských zemí v kombinaci s čínskými masivními půjčkami na výstavbu infrastruktury způsobují, že tyto země mohou obzvláště snadno upadnout do čínské dluhové pasti. Turkmenistán trpí vážnou hospodářskou krizí. Má roční míru inflace, která přesahuje 300 procent, nezaměstnanost, která je odhadována na více než 50 procent, vážný nedostatek potravin a nekontrolovatelnou korupci. Čína byla v roce 2018 jediným odběratelem turkmenského plynu a zároveň největším věřitelem jeho zahraničního dluhu, který činil devět miliard amerických dolarů (odhaduje se na 30 procent turkmenského HDP v roce 2018). [35] [36] Aby Turkmenistán splatil svůj dluh, nejspíš nebude mít jinou možnost než poskytnout Číně svá ložiska zemního plynu – která generují 70 procent celkových příjmů země. [37]

Tádžikistán si v roce 2018 od Číny půjčil více než 300 milionů dolarů na výstavbu elektrárny. Vzhledem k tomu, že země nedokázala svůj dluh splatit, předala Číně licenci k užívání svého zlatého dolu po tu dobu, kdy bude důl schopen produkovat dostatek zlata na splacení dluhu. [38]

V nebezpečí je rovněž kyrgyzské hospodářství, jelikož tamější rozsáhlé infrastrukturní projekty prováděné čínským režimem způsobily, že se Kyrgyzstán také dostal do dluhové pasti. Země pravděpodobně na splacení svého dluhu poskytne část svých přírodních zdrojů. Aby Kyrgyzstán zpřísnil vládní kontrolu nad svými občany, při vytváření nástrojů digitální komunikace spolupracoval s čínskými komunikačními společnostmi Huawei a ZTE. Tím země ponechala Číně zadní vrátka, aby mohla svůj sledovací systém rozšířit i na jejím území. [39

Peking využil po rozpadu Sovětského svazu mocenského vakua a vstoupil i do kazašského energetického sektoru. Kazašské hospodářství závisí na produkci ropy, a příjmy z ropy v amerických dolarech se používají na nákup levných čínských produktů. Kromě těžby ropy je průmyslový základ tohoto národa křehký. S přílivem levných čínských výrobků na kazašský trh se jeho zpracovatelský průmysl zhroutil. [40]

Dalším motivem pro expanzi KS Číny ve střední Asii je zakročení proti ujgurským disidentům žijícím ve střední Asii. Čína je spolu s Ruskem ve vedení Šanghajské organizace pro spolupráci. Tato aliance může v rámci svých šesti členských zemí požadovat vydání podezřelých osob. Členská země dokonce může k tomu, aby provedla vyšetřování, poslat své vlastní úředníky do jiné členské země. Tímto způsobem KS Číny rozšiřuje perzekuci Ujgurů do zahraničí a zatýká ujgurské disidenty, kteří uprchli do jiných zemí. [41]

Využití klíčových států k zajištění strategických zdrojů

Periferní strategie komunistické strany v prvé řadě zahrnuje vytvoření ekonomické zadluženosti klíčových států, které pak používá jako základny pro dosažení svých strategických cílů v celém regionu. Podle think-tanků strany jsou klíčovými státy země, které mají značný regionální vliv a jež je Peking schopen za pomoci svých zdrojů ovládat; pokud jde o strategické zájmy, nemají žádné přímé střety s KS Číny a nemají společné zájmy s USA. [42] Kromě výše zmíněné Austrálie, Kazachstánu a dalších zemí patří mezi klíčové státy pro čínský režim Írán a Barma (Myanmar).

Čína na Blízkém východě nejvíce investuje do Íránu, který je významným producentem ropy v regionu, a od konce 70. let je v ideologické opozici vůči Západu, čímž se pro KS Číny stává přirozeným hospodářským a vojenským partnerem. Peking udržuje úzké hospodářské a vojenské vztahy s Íránem již od 80. let.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii v roce 1991 odhalila, že KS Číny vyvážela uran do Íránu a že Čína s Íránem podepsaly v roce 1990 tajnou jadernou dohodu. [43] V roce 2002, kdy byl odhalen íránský projekt obohacování uranu, se západní ropné společnosti stáhly ze země, což poskytlo KS Číny příležitost těžit z nastalé situace a začít s Íránem rozvíjet užší vztahy. [44]

Objem bilaterálního obchodu mezi ČLR a Íránem v letech 1992 až 2011 navzdory mezinárodním sankcím uvaleným na íránský režim více než stonásobně vzrostl. [45] Díky pomoci čínského režimu se Íránu podařilo zvládnout na něj uvalenou mezinárodní izolaci a vyvinout široký arzenál balistických raket krátkého až středního doletu a protilodních střel s plochou dráhou letu. Čína také poskytla Íránu námořní miny a rychlé útočné lodě, a rovněž mu pomohla založit tajný projekt vývoje chemických zbraní. [46]

Dalším klíčovým státem, který režim KS Číny podporuje, je Barma na jihu Asie, která s Čínou sousedí. Barma má táhlé pobřeží poskytující strategický přístup do Indického oceánu. KS Číny považuje otevření Čínsko-barmského kanálu za strategický krok k minimalizaci závislosti na Malackém průlivu. [47] Špatná pověst barmské vojenské vlády v oblasti lidských práv způsobila, že ji mezinárodní společenství izolovalo. Demokratické barmské hnutí z roku 1988 bylo nakonec rozdrceno vojenskou silou. O rok později tanky čínské armády zahájily palbu na prodemokratické demonstranty na náměstí Nebeského klidu v Pekingu.

Obě autoritářské země, které mezinárodní společenství odsoudilo, našly ve svém diplomatickém spojení určitou útěchu, a začaly se těšit z úzkých vztahů. V říjnu 1989 navštívil barmský vládce Than Šwei Čínu, a obě strany podepsaly dohody o obchodu se zbraněmi ve výši 1,4 miliardy dolarů. V 90. letech uzavřely obě země mnoho dalších obchodních dohod. Mezi vybavení, které čínská komunistická strana prodala Barmě, patří bojová letadla, hlídkové lodě, tanky a obrněné transportéry, protiletadlové zbraně a rakety. Vojenská, politická a ekonomická podpora KS Číny se tak stala pro barmskou vojenskou juntu záchranným lanem v nepřetržitém boji o přežití. [48]

V roce 2013 Čína investovala pět miliard dolarů do čínsko-barmského ropovodu, který je údajně čtvrtým největším ropným a plynovým potrubím vedoucím do Číny. Ačkoli se setkala se silnou opozicí u veřejnosti, v roce 2017 s podporou KS Číny byla dodávka spuštěna. [49] Mezi podobné investice patří přehrada Myitsone (v současné době pozastavená kvůli místní opozici) a měděný důl Letpadaung. V roce 2017 činil bilaterální obchod mezi Čínou a Barmou 13,54 miliardy dolarů. KS Číny v současné době plánuje vytvoření čínsko-barmského ekonomického koridoru se 70procentním podílem na straně Číny. Do koridoru má být zahrnut přímořský přístav pro obchodní přístup do Indického oceánu a průmyslový park Kyaukpyu Special Economic Zone. [50] [51]

c) Strategie „rozděl a panuj“ v Evropě

Evropa se ve studené válce ocitla ve středu konfrontace mezi svobodným světem a komunistickým táborem. Spojené státy a národy západní Evropy udržovaly úzké spojenectví prostřednictvím Severoatlantické aliance (NATO). Po studené válce začal význam Evropy z hospodářského a politického hlediska klesat. Aby KS Číny zasadila klín mezi Evropu a Spojené státy, přijala strategii „rozdělení a panování“ nad evropskými zeměmi. Svou strategii přizpůsobila místním podmínkám a postupně tak pronikala do Evropy a rozvíjela zde svůj vliv. V posledních letech se v mnoha hlavních otázkách mezi Evropou a Spojenými státy stále více projevují rozdíly. Svůj podíl na tom nese čínský režim.

Po finanční krizi v roce 2008 KS Číny využila skutečnosti, že slabší evropské ekonomiky naléhavě potřebovaly zahraniční investice. KS Číny do těchto zemí napumpovala velké objemy peněz výměnou za kompromisy v otázkách, jako jsou mezinárodní respektování zákonů a lidská práva. KS Číny si tuto metodu osvojila k vytvoření a rozšíření trhlin mezi evropskými zeměmi, aby následně sklidila výhody. Mezi země, na něž se KS Číny zaměřila, patří Řecko, Španělsko, Itálie a Maďarsko.

Po krizi spojené se státní dluhem v Řecku zde KS Číny značně investovala a směnila peníze za politický vliv. Využívá Řecko pro vybudování většího vlivu v Evropě. KS Číny během několika let získala pětatřicetiletou koncesi pro druhý a třetí kontejnerový terminál největšího řeckého přístavu Pireus a převzala v něm tamní hlavní překladiště.

V květnu 2017 podepsaly Čína a Řecko tříletý akční plán týkající se železnic, přístavů, výstaveb letištních sítí, energetických sítí a investic do elektráren. [52] Investice KS Číny již zaznamenaly politickou návratnost. Od roku 2016 se Řecko, člen EU, opakovaně staví proti unijním návrhům, které kritizují politiku čínského režimu a jeho nedodržování lidských práv. Mnoho potenciálních prohlášení EU z tohoto důvodu nemohlo být schváleno. V srpnu 2017 se v komentáři zveřejněném deníkem The New York Times psalo: „Řecko vyslyšelo návrhy Číny, svého nejhorlivějšího a geopoliticky nejambicióznějšího nápadníka.“ [53]

V roce 2012 režim KS Číny zahájil rámcovou spolupráci se zeměmi střední a východní Evropy s názvem v rámci projektu, který v současnosti nese název „17+1“. Maďarsko bylo první zemí, která se k iniciativě připojila, a první evropskou zemí, která s Čínou podepsala dohodu „Jeden pás, jedna stezka“. V roce 2017 přesáhl objem bilaterálního obchodu mezi Čínou a Maďarskem 10 miliard dolarů. Stejně jako Řecko i Maďarsko opakovaně oponovalo kritice EU ohledně porušování lidských práv KS Číny. Prezident České republiky si najal bohatého čínského obchodníka, aby se stal jeho osobním poradcem, a udržoval si odstup od dalajlámy. [54]

Mezi šestnácti zeměmi zahrnutými do projektu rámcové spolupráce patří jedenáct zemí do EU a pět zemí není členy EU. Kromě toho mnohé z těchto zemí mají za sebou historii komunistických vlád, z nichž si zachovaly mnoho ideologických a organizačních prvků. Přizpůsobení se požadavkům KS Číny je pro postkomunistické elity těchto zemí do jisté míry přirozené.

V Evropě je mnoho malých zemí a pro každou jednotlivou zemi je obtížné KS Číny konkurovat. Strana toho využila k individuálnímu vyjednávání s každou vládou zvlášť a zastrašuje tyto země, aby mlčely o porušování lidských práv v Číně a její zhoubné zahraniční politice. Nejtypičtějším příkladem je Norsko. V roce 2010 udělil norský Nobelův výbor cenu vězněnému čínskému disidentovi. KS Číny se rychle pomstila tím, že stanovila různé překážky, které zabránily Norsku ve vývozu lososa do Číny, a působila různé další potíže. O šest let později byly vztahy mezi oběma zeměmi „normalizovány“, Norsko se však k otázkám lidských práv v Číně přestalo vyjadřovat. [55]

Rostoucí vliv KS Číny začaly pociťovat i tradiční západoevropské mocnosti. Například od roku 2010 výrazně vzrostly přímé investice Číny v Německu. V roce 2019 byla Čína čtvrtý rok po sobě největším německým obchodním partnerem. V roce 2016 získalo 56 německých společností investory z pevninské Číny a z Hongkongu, přičemž investice dosáhly výše 11 miliard eur. Tyto fúze a akvizice čínským společnostem umožnily rychle vstoupit na německý trh a získat pokročilé západní technologie, značky a další aktiva. [56] Americký think-tank Hoover Institution tyto taktiky KS Číny označil za „weaponizované“ investice. [57]

Průmyslové město Duisburg v západním Německu se stalo evropským tranzitním místem pro iniciativu „Pás a stezka“. Každý týden přijíždí do města třicet vlaků naplněných čínským zbožím, odkud jsou poté převáženy do dalších zemí. Starosta města Duisburg prohlásil, že Duisburg se stalo „čínským městem“ v Německu. [58]

Při jednání s Francií KS Číny již dlouho používá strategii „transakční diplomacie“. Například, když v roce 1999 navštívil Francii bývalý čínský stranický vůdce Ťiang Ce-min, nakoupil téměř třicet letadel Airbus v celkové hodnotě 15 miliard franků. Tento masivní prodej vedl francouzskou vládu k podpoře vstupu Číny do Světové obchodní organizace.

Po masakru na náměstí Nebeského klidu se Francie stala první západní zemí, která s Čínou navázala komplexní strategické partnerství. Francouzský prezident byl v té době první hlavou západní země, která se na výroční konferenci Komise OSN pro lidská práva v Ženevě postavila proti kritice Číny, která se důrazně zasazovala o zrušení zbrojního embarga EU na Čínu a která vychvalovala KS Číny. [59] Na konci 90. let a na začátku tisíciletí navíc KS Číny ve Francii založila tradici každoročních oslav čínské kultury, aby pod rouškou kulturní výměny propagovala komunistickou ideologii. [60]

Velká Británie, tradičně silná evropská země a důležitý spojenec USA, je také jedním z nejhodnotnějších cílů KS Číny. 15. září 2016 britská vláda oficiálně schválila zahájení výstavby jaderné elektrárny Hinkley Point C v Somersetu v jihozápadní Anglii. Britská vláda podnik financuje coby společný podnik s Čínou a francouzským konsorciem. [61]

Projekt byl přísně kritizován odborníky, včetně inženýrů, fyziků, environmentalistů, odborníků na Čínu a obchodních analytiků, kteří se odvolávali především na obrovská skrytá nebezpečí pro britskou národní bezpečnost. Nick Timothy, bývalý šéf štábu premiérky Theresy Mayové, poukázal na to, že bezpečnostní experti „se obávají, že Číňané by mohli svojí role zneužít k budování slabin v počítačovém systému, což by jim umožnilo, aby mohli podle libosti zastavit výrobu energie v Británii“. [62]

Nesčetné metody, které čínský režim k rozšíření svého vlivu v Evropě používá, jsou stejně jako v jiných částech světa téměř všudypřítomné. Patří mezi ně získávání evropských společností v oblasti špičkových technologií, kontrola podílů nad důležitými přístavy, podplácení vysloužilých politiků, kteří chválí program KS Číny, přesvědčování sinologů, aby na KS Číny pěli ódy, pronikání do univerzit, think-tanků a výzkumných ústavů atd. [63] Stranou kontrolované anglické vydání China Daily si předplatilo měsíční vložení inzertní stránky do zavedených britských novin The Daily Telegraph. Přílohy obsahují články lichotící čínskému režimu. Peking platí deníku Daily Telegraph 750 000 liber ročně. [64]

Aktivity KS Číny v Evropě způsobily mezi odborníky velké obavy. Evropský institut pro veřejnou politiku, přední think-tank v Evropě, zveřejnil v roce 2018 výzkumnou zprávu, v níž odhalil infiltrační aktivity KS Číny v Evropě:

Čína ovládá komplexní a flexibilní soubor vlivových nástrojů, od zjevných po skryté, a uplatňuje je primárně ve třech oblastech: politických a ekonomických elit, médií a veřejného mínění, a občanské společnosti a akademické obce. Čína při rozšiřování svého politického vlivu využívá jednostrannou otevřenost Evropy. Zatímco Čína se snaží přísně omezovat přístup zahraničních myšlenek, hráčů a kapitálu, evropské brány jsou na druhou stranu otevřené do široka.

Účinky tohoto asymetrického politického vztahu se již v Evropě začaly projevovat. Evropské státy mají stále větší tendenci přizpůsobovat svou politiku tak, aby vyhovovala „preventivní poslušnosti“, ve snaze předcházet si čínskou stranu. Politické elity v EU a evropském sousedství začaly přijímat čínskou rétoriku a zájmy, včetně těch, které jsou v rozporu s národními anebo evropskými zájmy. Jednota EU se kvůli čínské taktice bortí, zejména pokud jde o ochranu a prosazování liberálních hodnot a lidských práv. Peking také těží ze „služeb“ ochotných aktivistů mezi evropskými politickými a profesními třídami, kteří rádi propagují čínské hodnoty a zájmy. Spíše než jen Čína, která se snaží aktivně budovat politický kapitál, svůj nemalý podíl na tom má i dvoření ze strany těch politických elit členských států EU, které se snaží přilákat čínské peníze nebo dosáhnout většího uznání na globální úrovni. [65]

Kromě politické, ekonomické a kulturní infiltrace v Evropě se KS Číny také angažovala v různých formách špionáže. Francouzský list Le Figaro 22. října 2018 prostřednictvím exkluzivní série zvláštních zpráv odhalil různé špionážní aktivity KS Číny ve Francii. Zjistil mimo jiné, jak byly využívány webové stránky podnikových sociálních sítí, zejména LinkedIn, k náboru Francouzů, aby poskytovali informace čínskému režimu za účelem infiltrování do francouzských politických, ekonomických a strategických oblastí, a pro získání zasvěceného pohledu v konkrétních otázkách. Zpráva také uváděla, že takové případy jsou pouze špičkou ledovce špionážních operací KS Číny ve Francii. [66] Cílem KS Číny je získat velké množství citlivých informací týkajících se Francie a jejích hospodářských aktiv. Podobné špionážní aktivity probíhaly také v Německu. [67]

d) Kolonizace Afriky podle „čínského modelu“

Po druhé světové válce prošlo mnoho afrických zemí dekolonizací a získalo nezávislost. Kontinent postupně ztratil pozornost Západu, a technologie a kapitál byly převáděny do Číny. KS Číny, posílená těmito zdroji, pak do Afriky neustále zasahovala. Síly KS Číny začaly nahrazovat to, co v afrických zemích zřídily západní mocnosti, a pronikly do místní politiky, ekonomiky a společnosti.

Na jedné straně si KS Číny podmanila africké státy pod hlavičkou pomoci těmto zemím v rozvoji, aby tak vytvořila sjednocenou frontu proti Spojeným státům a dalším svobodným zemím OSN. Na druhou stranu KS Číny prostřednictvím ekonomických úplatků a vojenské pomoci vytrvale manipuluje africkými vládami a opozičními skupinami, kontroluje záležitosti afrických zemí a zároveň na ně uvaluje svůj čínský model s jeho hodnotami.

Stranou kontrolovaná banka Export-Import Bank of China půjčila africkým zemím v letech 2001 až 2010 67,2 miliardy amerických dolarů. Na povrchu se zdálo, že půjčky s sebou na povrchu nenesly žádné politické podmínky, a úrokové sazby na ně byly relativně nízké. Jelikož však smlouvy o půjčce využívaly jako zástavu přírodní zdroje, KS Číny v těchto zemích účinně získala práva na těžbu obrovského množství surovin.

Půjčka, kterou v roce 2003 poskytla banka Export-Import Bank of China Angole, použila jako kolaterál ropu. Následně došlo k situaci, kterou popsali Serge Michel a Michel Beuret v knize Čínské safari: Po stopách pekingské expanze v Africe (China Safari: On the Trail of Beijing’s Expansion in Africa):

Číňané těží ropu, a poté ji na cestě do přístavu postaveného Číňany čerpají do čínského plynovodu hlídaného čínskými bodyguardy, kde je naložena na čínské tankery směřující do Číny. Čínští dělníci staví cesty a mosty a gigantickou přehradu, kvůli níž byly vysídleny desítky tisíc malých držitelů půdy, Číňané pěstují čínské potraviny, aby jiní Číňané mohli jíst jen čínskou zeleninu s vlastními základními potravinami, dovezenými z Číny. Čína si vyzbrojí vládu páchající zločiny proti lidskosti; a Číňané poté tuto vládu chrání a zastávají se jí v Radě bezpečnosti OSN. [68]

V roce 2016 se Čína stala největším obchodním partnerem Afriky a také jejím přímým zahraničním investorem. [69] V Africe byl model řízení KS Číny kritizován kvůli mnohým neduhům: nízkým mzdám, špatným pracovním podmínkám, fušerským výrobkům, „tofu stavbám“ (termín odkazující na špatné provedení budov v čínské provincii S‘-čchuan, které v důsledku zemětřesení v roce 2008 vedlo k mnoha úmrtím), znečištění životního prostředí, korupci vládních činitelů a dalším zkorumpovaným praktikám. Čínské těžební operace v Africe se také často potýkaly s protesty místních obyvatel.

Michael Sata, bývalý prezident Zambie, během své prezidentské kampaně v roce 2007 prohlásil: „Chceme, aby Číňané odešli a aby se vrátili staří koloniální vládci. I když také zneužívali naše přírodní zdroje, alespoň se o nás dobře starali. Stavěli školy, učili nás svůj jazyk a přinesli nám britskou civilizaci. … Západní kapitalismus má alespoň lidskou tvář; Číňané nás jen vykořisťují.“ [70] V Zambii je čínský vliv všudypřítomný. Sata tak neměl jinou možnost, než se s KS Číny dohodnout. Jakmile získal moc, okamžitě se setkal s čínským velvyslancem a v roce 2013 navštívil Čínu.

Súdán je jednou z nejstarších základen, které KS Číny v Africe založila, a za posledních dvacet let její investice v této severovýchodní zemi exponenciálně vzrostly. Kromě bohatých zásob nafty v Súdánu byla pro KS Číny důležitá také jeho zásadní strategická poloha u Rudého moře. V 90. letech, kdy byl Súdán izolován mezinárodním společenstvím z důvodu podpory terorismu a radikálního islámu, KS Číny využila mezer a rychle se stala jeho největším obchodním partnerem a skupovala většinu jeho ropného exportu. [71] Investice KS Číny pomohla totalitnímu režimu Umara al-Bašíra přežít a dále se rozvíjet navzdory sankcím ze strany Západu. Čínská Lidová osvobozenecká armáda během tohoto období dokonce vyváželo do Súdánu zbraně a počínaje rokem 2003 tím nepřímo umožnilo genocidu v súdánském Dárfúru.

V mezinárodním společenství hrála KS Číny dvoustrannou roli: zatímco Čína vyslala do OSN k vyjednávání ohledně konfliktu v Súdánu mírový tým, Peking zároveň otevřeně pozval prezidenta al-Bašíra, kterého Mezinárodní trestní soud stíhal za zločiny proti lidskosti, do Číny. KS Číny prohlásila, že Čína bude vždy přítelem Súdánu, bez ohledu na to, jak se svět změní a bez ohledu na situaci v Súdánu. [72]

KS Číny při vábení rozvojových zemí vynakládá nemalé úsilí. V roce 2000 bylo založeno Fórum o spolupráci mezi Čínou a Afrikou (FOCAC), a jeho první konference ministrů se konala v Pekingu. Během zahajovacího zasedání v roce 2000 vyhlásil tehdejší šéf KS Číny Ťiang Ce-min úlevu chudobným zemím v Africe ve výši 10 miliard jüanů. V roce 2006, kdy v Pekingu probíhal první summit FOCAC, komunistická vláda v Číně oznámila nejen uvolnění dluhu 44 zemím, ale rovněž jim poskytla přes 10 miliard dolarů na financování, úvěry, stipendia a různé charitativní projekty. [73] KS Číny v roce 2015 během summitu v Johannesburgu v Jihoafrické republice oznámila, že uvolní kapitál ve výši 60 miliard dolarů na spolupráci s africkými zeměmi při provádění deseti hlavních plánů spolupráce. [74] 28. srpna 2018 náměstek ministra obchodu KS Číny poznamenal, že „97 procent výrobků ze 33 nejméně rozvinutých afrických zemí dostává nulové tarify“. [75] Na summitu konaném 3. září 2018 se KS Číny znovu zavázala, že Africe poskytne pomoc ve výši 60 miliard dolarů bezúročné půjčky bez zajištění, a také kapitál a investice na specifické projekty. Zároveň KS Číny slíbila, že pro africké země s diplomatickými vztahy s KS Číny koncem roku 2018 zruší mezivládní dluhy. [76]

Bývalý premiér Etiopie Meles Zanawi po vzoru Číny vytvořil pro svoji zemi pětiletý plán. Organizace a struktura vládnoucí strany, Etiopské lidové revoluční demokratické fronty (EPRDF), také nesla výraznou podobnost s režimem KS Číny. Anonymní zdroj v rámci čínského ministerstva zahraničí uvedl, že mnoho vysokých úředníků z EPRDP jelo do Číny studovat a absolvovat výcvik, a že děti mnoha důležitých úředníků rovněž jely do Číny za účelem studia. Ještě výraznější to bylo na ministerské úrovni, kde prakticky každý úředník četl Vybrané spisy Mao Ce-tunga. [77]

V březnu 2013 na summitu Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky (BRICS) etiopský předseda vlády uvedl, že Čína je pro Etiopii obchodním partnerem i vzorem rozvoje. Dnes je Etiopie nazývána „Novou Čínou“ Afriky. Monitorování a cenzura internetu, totalitní povaha její vlády, mediální kontrola a podobně, se zcela shodují s komunistickými praktikami v Číně. [78] ČLR také pořádala školení zaměřené na vedoucí a vládní činitele jiných afrických národů.

Jün Sun, spoluředitelka Čínského programu při washingtonském Stimsonově centru, uvedla:

Organizovali tento druh politického školení s ohledem na tři cíle. Zaprvé, ukázat, že režim KS Číny je legitimní – pokouší se říci světu, jak KS Číny úspěšně řídí Čínu a jak by se tento úspěch mohl použít v rozvojových zemích. Zadruhé, KS Číny se snaží propagovat zkušenosti, které měla Čína ve svém vývoji, během takzvané „výměny názorů o tom, jak řídit zemi“. Ačkoli KS Číny výslovně „nevyváží revoluci“, určitě exportuje svůj ideologický přístup. Třetím cílem bylo posílení výměny mezi Čínou a Afrikou. [79]

Po několika desetiletích usilovných snah KS Číny získala prostřednictvím obchodu kontrolu nad africkou ekonomikou. Využitím ekonomických pobídek podplatila mnoho afrických vlád, aby dodržovaly všechny pekingské pokyny. Jeden odborník na čínský režim prohlásil: „Pokrok Číny za posledních čtyřicet let prokázal, že Čína k dosažení úspěchu nemusí dělat to, co prováděl Západ. … Dopad v Africe je nad rámec toho, co si dokážeme představit.“ [80]

e) Pronikání do Latinské Ameriky

Latinská Amerika, která je geograficky blízko Spojeným státům, byla v průběhu historie uvnitř americké sféry vlivu. Když se v polovině 20. století světem přehnala vlna komunismu, v Latinské Americe vzniklo několik socialistických režimů, avšak tyto vnější vlivy pozici USA ve skutečnosti nikdy vážně neohrožovaly.

Poté, co se zhroutil Sovětský svaz, se na Latinskou Ameriku začala zaměřovat KS Číny. Pod hlavičkou „spolupráce jih-jih“ se začala infiltrovat do všech oblastí společnosti v regionu a pronikla do oblastí, včetně ekonomiky, obchodu, armády, diplomacie, kultury apod. Vlády mnoha latinskoamerických zemí, jako jsou Venezuela, Kuba, Ekvádor a Bolívie, chovaly vůči Americe nepřátelství. KS Číny toho plně využila a rozšířila svůj vliv i za Tichý oceán, což ještě více prohloubilo napětí, které tyto národy měly s USA, a posílilo to jejich protiamerické postoje.

KS Číny nyní mohla volně působit na americkém zápraží, podporovat socialistické režimy Latinské Ameriky, a tím si položit základ pro dlouhodobou konfrontaci se Spojenými státy. Není přehnané říci, že infiltrace a vliv KS Číny v Latinské Americe dalece překonaly to, čeho dosáhl Sovětský svaz. 

KS Číny využila k rozšíření svého vlivu v Latinské Americe v prvé řadě zahraniční obchod a investice. Podle zprávy amerického think-tanku Brookings Institution činila hodnota čínského obchodu s Latinskou Amerikou v roce 2000 pouze 12 miliard dolarů, avšak do roku 2013 vzrostla na 260 miliard, což je více než dvacetinásobný nárůst. Před rokem 2008 nepřesáhly čínské úvěrové závazky jednu miliardu dolarů, nicméně v roce 2010 se navýšily na 37 miliard. [81] V letech 2005 až 2016 se Čína zavázala půjčit latinskoamerickým zemím 141 miliard dolarů. Dnes půjčky z Číny překročily úvěry ze Světové banky a Inter-American Development Bank dohromady. KS Číny také slíbila, že do roku 2025 poskytne Latinské Americe přímé investice ve výši 250 miliard dolarů a že oboustranný obchod mezi Čínou a Latinskou Amerikou dosáhne 500 miliard dolarů.

Latinská Amerika je pro Čínu druhým největším investičním cílem po Asii. [82] Tři největší ekonomiky Latinské Ameriky – Brazílie, Chile a Peru – mají Čínu jako svého hlavního obchodního partnera. Pro Argentinu, Kostariku a Kubu je hned na druhém místě. Vliv Číny v Latinské Americe je patrný z výstavby dálnice v Ekvádoru, přístavních projektů v Panamě a plánovaného položení kabelu z optických vláken vedoucího z Číny do Chile. [83]

Čínští komunisté v Latinské Americe již dlouhou dobu rozmisťují své státní společnosti, aby ji proměnili ve svoji zásobárnu zdrojů. Příkladem může být obrovská investice firmy Baosteel v Brazílii a kontrola, kterou má ocelářská společnost Shougang nad železnými doly v Peru. KS Číny také projevila velký zájem o ekvádorskou a venezuelskou ropu a také venezuelské zlaté doly.

Ve vojenské oblasti KS Číny zintenzivnila svou infiltraci Latinské Ameriky co do rozsahu i hloubky. Jordan Wilson, výzkumný pracovník Americko-čínské hospodářské a bezpečnostní revizní komise, zjistil, že kolem roku 2005 už KS Číny prodávala Latinské Americe špičkové vojenské vybavení. Roku 2010 dosáhl vývoz výše 100 milionů dolarů. K podstatnému nárůstu vojenského vývozu z KS Číny do Latinské Ameriky docházelo zejména od roku 2000. Zbraně nakupovaly protiamerické režimy, a zejména Venezuela. Současně došlo k nárůstu vojenské angažovanosti v oblastech, jako jsou výměnné výcviky a společná vojenská cvičení. [84]

KS Číny s Latinskou Amerikou rychle rozvíjí vztahy v diplomatické, ekonomické, kulturní a vojenské sféře. V nových požadavcích uvedených v Bílé knize o obraně KS Číny z roku 2015 byla „čínská Lidová osvobozenecká armáda specificky pověřena, aby se aktivně účastnila jak regionální, tak mezinárodní bezpečnostní spolupráce a účinně chránila zámořské zájmy Číny“.

Ve sféře diplomacie se mnoho zemí z důvodu pobídek a hrozeb ze strany KS Číny rozhodlo přerušit diplomatické styky s Čínskou republikou (Tchaj-wanem), a místo toho navázat úzké styky s komunistickou Čínskou lidovou republiku. V červnu 2017 Panama ukončila diplomatické vztahy s Tchaj-wanem a vyhlásila, že nyní uznává „jen jednu Čínu“. Tři roky předtím začala KS Číny aktivně plánovat investice do infrastruktury v Panamě, jako jsou přístavy, železnice a dálnice, přičemž celková výše investic dosáhla přibližně 24 miliard amerických dolarů. [85] Čína již získala kontrolu nad oběma konci Panamského průplavu, který má velký mezinárodní strategický význam.

KS Číny také investovala téměř 30 miliard amerických dolarů do salvadorského přístavu La Union. V červenci 2018 americký velvyslanec v Salvadoru, Jean Manes, v salvadorských novinách El Diario De Hoy varoval, že čínské investice do La Unionu mají vojenský cíl a zaslouží si velkou pozornost. [86]

Z kulturního hlediska KS Číny zřídila v Latinské Americe a Karibiku třicet devět Konfuciových institutů a jedenáct Konfuciových tříd, přičemž celkový počet přihlášených studentů přesáhl 50 000. [87] Konfuciovy instituty byly přitom odborníky rozpoznány jako instituce, které KS Číny využívá ke špionáži a rovněž k šíření stranické kultury a ideologie pod rouškou tradiční čínské kultury.

Expanze a infiltrace režimu KS Číny do Latinské Ameriky se pro Spojené státy staly vážnou hrozbou. Čína dokáže vtáhnout latinskoamerické vlády do své sféry vlivu a postavit je proti Spojeným státům díky nabídkám přístupu na čínský trh, budování závislosti na čínských hospodářských investicích a vojenské pomoci. Kanály, přístavy, železnice a komunikační zařízení, které KS Číny buduje, jsou důležitými nástroji, které může v budoucnosti použít pro svoji expanzi a ustavení své globální hegemonie. 

f) Narůstající vojenský potenciál KS Číny

S tím, jak se v posledních letech rozvíjí čínská vojenská moc, nemohly zůstat bez povšimnutí ani její narůstající ambice. Například čínská plavidla sledovala a obtěžovala americkou průzkumnou loď (USNS Impeccable) v Jihočínském moři provádějící rutinní operace v mezinárodních vodách. [88] K podobnému incidentu došlo později i v mezinárodních vodách Žlutého moře. Čínská plavidla se opakovaně přibližovala k průzkumným plavidlům USNS Victorious. Připluly i do vzdálenosti téměř 30 metrů od americké lodi a nutily ji, aby provedla náhlý nebezpečný zastavovací manévr. [89] Další incident se odehrál v září 2018, kdy čínská válečná loď prováděla agresivní manévry varující americký torpédoborec USS Decatur, aby opustil oblast. Čínská loď se k Decaturu přiblížila na 41 metrů a donutila americké plavidlo k manévrování, aby se zabránilo kolizi. [90]

Režim KS Číny se svými vojenskými ambicemi netají již dlouhou dobu. Jeho strategií je přejít od pozemní síly k námořní supervelmoci a nakonec vytvořit hegemonii na zemi i na moři. V roce 1980 měla pekingská strategie za cíl provádět aktivní obranu, a zaměřovala se především na obranu vlastních hranic. V té době byla jejím úhlavním protivníkem sovětská armáda. V roce 2013 se pekingská frontová obrana změnila v aktivní útok za účelem rozšíření frontové linie. Navrhovala „strategický útok jakožto důležitý typ aktivní obrany“. [91]

Ministerstvo obrany USA ve své výroční zprávě Kongresu v roce 2018 uvedlo:

Čínský důraz na moře a zaměření na mise hlídající její zámořské zájmy stále více pohánějí LOA (Lidovou osvobozeneckou armádu) za hranice Číny a její bezprostřední periferii. Narůstající zaměření čínského námořnictva – od „obrany na pobřeží“ až po kombinaci „obrany na pobřeží“ a „ochrany na otevřeném moři“ – odráží rostoucí zájem o velení v širším operačním dosahu. Čínská vojenská strategie a probíhající reforma LOA odrážejí opuštění její historicky pozemně orientované mentality. Podobně, doktrinální odkazy na „obranu přední linie“, které by posunuly potenciální konflikty daleko za čínské území, naznačují, že stratégové LOA předpokládají svoji stále větší globální roli. [92]

Čína vybudovala v Jihočínském moři ostrovy a militarizované ostrůvkové útesy. Vybavila je letišti, pobřežními letadly a raketami. Tři strategicky důležité ostrůvky v Jihočínském moři, jmenovitě Fiery Cross Reef, Subi Reef a Mischief Reef, vybavila protiletadlovými řízenými střelami, raketami typu země-vzchuch a leteckými základnami. Ostrovy v podstatě plní účel stacionárních letadlových lodí, které lze použít v případě vojenského konfliktu. Na strategické úrovni je čínské námořnictvo schopné prorazit hranice ostrovního řetězce, který se rozkládá od Kurilských ostrovů na severu až k Tchaj-wanu a Borneu na jihu, a může bojovat v otevřeném oceánu.

Lawrence Sellin, penzionovaný plukovník americké armády a vojenský komentátor, uvedl: „Čína se nyní pokouší rozšířit svůj mezinárodní vliv nad rámec Jihočínské moře propojením podobného rámce dominance v severním Indickém oceánu. Pokud by jí bylo umožněno toto propojení dokončit, Čína by mohla být v nepřekonatelné pozici, ve které by mohla uplatňovat autoritu zhruba nad polovinou celosvětového HDP.“ [93]

Dominance na Jihočínském moři není jen otázkou teritoria, nýbrž globální strategie. Každý rok se po Jihočínském moři přesouvá zboží v hodnotě téměř pět bilionů dolarů. [94] V případě Číny začíná její Námořní Hedvábná stezka na Jihočínském moři a odhaduje se, že po moři bude putovat až 80 % čínského dovozu ropy. [95] Mírové operace v Jihočínském moři po druhé světové válce připadly Spojeným státům a jeho spojencům. To představuje pro čínský režim vážnou hrozbu.

M. Taylor Fravel, docent v oboru politologie na Technologickém institutu v Massachusetts (MIT), poukázal na to, že od roku 1949 se Čína zapojila do třiadvaceti územních sporů se svými sousedy. K urovnání došlo v sedmnácti z nich. V patnácti z těchto urovnání Peking nabídl ohledně přidělování sporného území podstatné kompromisy. Pokud však jde o problémy v Jihočínském moři, od 50. let 20. století, i když bylo čínské námořnictvo vojensky bezvýznamné, zaujala Čína nekompromisní přístup a prohlásila nad tímto regionem nespornou svrchovanost. U jiných územních sporů Peking nikdy nepoužil takovouto absolutistickou rétoriku.

Fravel zmínil několik důvodů pro nesmlouvavý postoj Číny k otázkám Jihočínského moře. „Čína považuje pobřežní ostrovy, jako například [Spratly Islands], za strategické. Z těchto ostrovů může uplatňovat jurisdikci nad přilehlými vodami, které by mohly obsahovat významné přírodní zdroje, a dokonce i jurisdikci nad některými činnostmi zahraničních námořních plavidel,“ uvedl. „Výchozy v Jihočínském moři lze také přebudovat na vyspělé základny pro vysílání vojenských sil. … Mohly by být také užitečné pro čínské ponorkové loďstvo tím, že by bránily jiným státům sledovat čínské ponorky snažící se vstoupit z Jihočínského moře do západního Pacifiku.“ [96]

Agresivní a expanzivní aktivity čínského režimu v Jihočínském moři, a zejména kroky, které v posledních letech podnikl ke změně statu quo, rozvinuly vojenské napětí v širší oblasti. „Japonsko samozřejmě zvrátilo dekádu svých klesajících vojenských výdajů, zatímco Indie obnovila své pozastavené plány k modernizaci námořnictva,“ uvedl politolog a publicista Brahma Chellaney v roce 2018. [97] Čína pod rouškou bezpečného průchodu pro energii a nákladní dopravy kryla své snahy o aktivní expanzi v Jihočínském moři a vychýlila tak rovnováhu sil v regionu a zvýšila pravděpodobnost vojenského konfliktu. Geolog Scott Montgomery, působící na Univerzitě ve Washingtonu, poukázal na to, že „čínské vnímání Jihočínského moře jakožto bezpečnostního rizika vedlo k narušení bezpečnosti v regionu“. [98] Západní experti se domnívají, že čínští armádní představitelé přemýšlejí, jak promítnout moc ještě dále. Čínská armáda zřídila v roce 2017 svou první zámořskou vojenskou základnu v africké pobřežní zemi Džibutsko. [99]

Režim KS Číny podle zprávy Mezinárodního institutu pro strategická studia (International Institute for Strategic Studies) udržuje se svými dvěma miliony aktivními vojáky největší armádu na světě. [100] LOA také oplývá největší pozemní silou na světě, největším počtem válečných lodí, třetí nejsilnější námořní tonáží a masivním letectvem. Je schopna jaderných útoků prostřednictvím mezikontinentálních balistických raket, ponorkových balistických raket a strategických bombardérů.

Vojenská expanze KS Číny se neomezuje pouze na tradiční rozdělení na zemi, moře a vzduch; činí také pokroky v oblasti vesmíru a elektromagnetického boje.

Čínský režim se rovněž chlubí svým ozbrojeným policejním personálem v počtu 1,7 milionu, který je pod jednotným vedením Ústřední vojenské komise KS Číny, a velkým množstvím rezervních jednotek a milic. Vojenská doktrína strany vždy zdůrazňovala důležitost „lidové války“. KS Číny může v totalitním systému rychle přesunout všechny dostupné zdroje k vojenskému použití. To znamená, že KS Číny má k dispozici skupinu více než miliardy lidí – včetně Číňanů žijících v zahraničí – z nichž může povolat obrovský počet civilistů do armády. V roce 2017 přijala ČLR „zákon o národní špionáži“, podle něhož musí být všichni čínští občané, ať už doma či v zahraničí, nápomocni komunistické straně.

Čínský HDP v letech 1997 až 2007 rychle vzrostl. KS Číny se spoléhá na ekonomickou sílu, aby mohla rychle rozšířit výrobu výzbroje a vylepšit svůj arzenál. Odhaduje se, že do roku 2020 budou mít pozemní síly LOA pět tisíc moderních bojových tanků. Čínské námořnictvo bude mít ve své flotile nejméně dvě letadlové lodě. Devadesát procent bojových letounů patřících LOA se řadí do čtvrté generace, a Čína už začala představovat i stíhací letouny páté generace.

Počátkem roku 2017 Čína oznámila navýšení svého ročního vojenského rozpočtu o 6,5 procenta, celkově na 154,3 miliardy amerických dolarů. Z analýzy dat z let 2008 až 2017 vyplývá, že oficiální čínský vojenský rozpočet v tomto období ročně rostl, při zohlednění inflace, v průměru o osm procent. [101] Pozorovatelé odhadují, že skutečné vojenské výdaje KS Číny jsou dvakrát vyšší, než se oficiálně uvádí. Kromě toho se vojenská síla režimu plně neodráží ve vojenských výdajích, protože jeho skutečné vojenské výdaje jsou vyšší než uváděné, a KS Číny si může podle svého uvážení vyžádat mnoho civilních zdrojů a pracovních sil. Celý průmyslový systém může sloužit potřebám války, což znamená, že skutečné vojenské schopnosti dalece překračují oficiální data a běžné odhady.

Aby čínský režim překlenul technologickou propast mezi Čínou a Spojenými státy, využívá širokou škálu špionážních taktik. Podle některých odhadů více než 90 procent nedávné hackerské špionáže proti Spojeným státům pochází z Číny. Sítě KS Číny infiltrují velké americké společnosti a armádu a zaměřují se na krádeže technologií a znalostí, které Číňané sami nemohou rozvíjet. [102]

Čínský režim vybudoval globální systém Beidou (pojmenovaný podle souhvězdí Velké medvědice) sestávající z více než třiceti družic se systémem GPS. Kromě toho LOA využívá stále pokročilejší vojenské drony. Na letecké přehlídce v Ču-chaji si získal pozornost expertů dron CH-7 Rainbow. Série dronů Rainbow je ukázkou toho, že Čína po technologické stránce dohnala vývoj ozbrojených dronů. Velké množství předchozích dronů CH-4 Rainbow zabralo vojenské trhy v Jordánsku, Iráku, Turkmenistánu a Pákistánu, zemích, které nemohly nakupovat ozbrojené bezpilotní letouny od Spojených států. [103] Nejnovější CH-7 Rainbow je v některých ohledech vybaven stejně dobře jako X-47B, který patří mezi ty nejlepší, jež mají k dispozici Spojené státy. [104] Video přehrávané na letecké show simulovalo drony bojující proti nepříteli, kterým byla očividně americká armáda. [105] Malé rozměry těchto dronů umožňují, aby byly vypuštěny z rozličných druhů platforem, včetně civilních plavidel, což může KS Číny poskytnout výhodu nad Tchaj-wanem v potenciálním konfliktu. [106] Velké množství leteckých dronů může zformovat shluky pod kontrolou satelitů a umělé inteligence, díky čemuž budou užitečné v regionálních a asymetrických konfliktech.

Čínský stíhač typu stealth J-20, který byl představen na letecké přehlídce v Ču-chaji, připomíná americký F-22, zatímco čínský J-31 se zdá být napodobeninou modelu F-35. Přestože obranný systém ČLR stále v mnoha ohledech za americkou armádou zaostává, Čína smazává rozdíly vyvíjením moderních proudových stíhaček.

Pokud jde o taktiku, LOA se zaměřuje na asymetrické schopnosti: asymetrickou válku, asymetrickou strategii a asymetrické zbraně. [107] Admirál Philip Davidson, nový velitel indo-tichomořského velení, označil Čínu za „rovnocenného konkurenta“. Čína se podle něj nesnaží přizpůsobit americké palební síle v poměru jedna ku jedné; spíše se snaží Spojené státy dohnat budováním kritických asymetrických schopností, včetně použití protiletadlových raket a schopností v podmořské válce. Varoval, že „neexistuje žádná záruka, že by Spojené státy případný budoucí konflikt s Čínou vyhrály“. [108]

Jednou z těchto asymetrických zbraní je protilodní balistická raketa Dongfeng 21D. Obvykle jsou balistické rakety používány k nesení nukleárních hlavic do statických cílů, jako je město či vojenská základna, ale Dongfeng 21D je unikátní zbraní, která je zamýšlena na použití proti americkým bojovým uskupením letadlových lodí na moři. KS Číny také následovala strategii ze studené války, kdy rozmístila velký počet střel s plochou dráhou letu, aby vykompenzovala americkou námořní převahu. V roce 2018 KS Číny veřejně vystavila pozemní nadzvukovou protilodní raketu YJ-12B, známou jako „zabiják letadlových lodí“. V západní části Tichého oceánu vytyčila 550-kilometrovou „zónu smrti“, v níž skupiny amerických letadlových lodí budou vystaveny ultra-nízkoprůletovým plošným úderům.

ČLR, která je vybavena raketami typu Dongfend 21D nebo YJ-12, se nemusí vyrovnávat americkému námořnictvu svou silou jedna ku jedné – například počtem letadlových lodí – aby USA byla schopna zabránit v přístupu do západního Pacifiku.

Po rychlém rozšíření své vojenské moci se ČLR stala obrovským vývozcem zbraní do autoritářských režimů, jako jsou Severní Korea a Írán. Na jedné straně je jejím cílem rozšířit své vojenské spojenectví, a na druhé straně chce rozptýlit a čelit americké vojenské moci. Režim KS Číny šíří a podporuje protiamerickou nenávist, čímž má shodné cíle s dalšími protiamerickými režimy.

Vedení KS Číny zároveň obhajuje teroristické vojenské teorie, jako je výše uvedená neomezená válka. Obhajuje nutnost války tvrzením, že „válka je na dohled; je to místo zrození ‚čínského století‘“. Legalizuje násilí a teror frázemi typu „smrt je v historii hybnou silou pokroku“. Odůvodňuje agresi slovy „neexistuje právo na rozvoj bez práva na válku“ a „vývoj jedné země představuje hrozbu pro druhou – to je obecné pravidlo světové historie“. [109]

Ču Čcheng-chu, význačný generál a děkan na fakultě obrany Národní univerzity obrany ČLR, v roce 2005 veřejně prohlásil, že pokud Spojené státy zasáhnou do války v Tchajwanském průlivu, Čína preventivně použije jaderné zbraně ke zničení stovek měst ve Spojených státech, i kdyby celá Čína na východ od Si’anu (město ležící na západním okraji tradičních hranic Číny) byla v důsledku toho zničena. [110] Čuova prohlášení byla hlavně sondou reakcí mezinárodního společenství.

Je důležité si uvědomit, že vojenské strategie KS Číny jsou vždy podřízeny jejím politickým potřebám a že vojenské ambice režimu jsou jen malou částí jeho celkových plánů na ustavení komunistické hegemonie po celém světě. [111]

Odkazy

1. Zhao Kejin, „Heping fazhan daolu: moshi de tupo“ 和平發展道路:模式的突破 [„The Road of Peaceful Development: A Paradigmatic Breakthrough“], People.cn,  11. listopadu 2009, http://theory.people.com.cn/GB/10355796.html. [v čínštině]

2. Michael Pillsbury, The Hundred-Year Marathon: China’s Secret Strategy to Replace America as the Global Superpower (New York: Henry Holt and Co., 2015), kap. 5.

3. Kongres USA, Senát, Committee on Foreign Relations: Subcommittee on East Asian and Pacific Affairs, US–China Relations: Status of Reforms in China, 108th Cong., 1st sess., 22. dubna 2004, https://www.foreign.senate.gov/imo/media/doc/WaldronTestimony040422.pdf.

4. Chris Giles, „China Poised to Pass US as World’s Leading Economic Power This Year“, Financial Times, 29. dubna 2014, https://www.ft.com/content/d79ffff8-cfb7-11e3-9b2b-00144feabdc0.

5. „CMHI and CMA CGM Complete the Terminal Link Transaction“, CMA-CGM a CMHI, 11. června 2013, https://www.cma-cgm.com/static/News/Attachments/CMHI%20and%20CMA%20CGM%20complete%20the%20Terminal%20Link%20transaction.pdf.

6. Derek Watkins, K.K. Rebecca Lai a Keith Bradsher, „The World, Built by China“, The New York Times, 18. listopadu 2018, https://www.nytimes.com/interactive/2018/11/18/world/asia/world-built-by-china.html.

7. Andrew Sheng, „A Civilizational Clash With China Comes Closer“, Asia Global Institute, The University of Hong Kong, 16. ledna 2018, http://www.asiaglobalinstitute.hku.hk/en/civilizational-clash-china-comes-closer/.

8. Wu Xinbo 吳心伯, „Dui zhoubian waijiao yanjiu de yixie sikao“ 對周邊外交研究的一些思考“, World Affairs, číslo 2 (2015), http://www.cas.fudan.edu.cn/picture/2328.pdf. [v čínštině]

9. Nick McKenzie a Sarah Ferguson, Power and Influence: The Hard Edge of China’s Soft Power, Australian Broadcasting Corporation, 5. června 2017, video, https://www.abc.net.au/4corners/power-and-influence-promo/8579844.

10. „Sam Dastyari Resignation: How We Got Here“, Australian Broadcasting Corporation, 11. prosince 2017, https://www.abc.net.au/news/2017-12-12/sam-dastyari-resignation-how-did-we-get-here/9249380.

11. Chris Uhlmann and Andrew Greene, „Chinese Donors to Australian Political Parties: Who Gave How Much?“ Australian Broadcasting Corporation, 7. června 2017, https://www.abc.net.au/news/2016-08-21/china-australia-political-donations/7766654?nw=0.

12. John Fitzgerald, „China in Xi’s ,New Era‘“, Journal of Democracy, no. 29, duben 2018, https://muse.jhu.edu/article/690074.

13. Tara Francis Chan, „Rejected Three Times Due to Fear of Beijing, Controversial Book on China’s Secret Influence Will Finally Be Published“, Business Insider, 5. února 2018, https://www.businessinsider.com/australian-book-on-chinas-influence-gets-publisher-2018-2.

14. Jonathan Pearlman, „US Alarm Over Aussie Port Deal With China Firm“, The Straits Times, 19. listopadu 2015, https://www.straitstimes.com/asia/australianz/us-alarm-over-aussie-port-deal-with-china-firm.

15. Christopher Walker a Jessica Ludwig, „From ,Soft Powerʻ to ,Sharp Powerʻ: Rising Authoritarian Influence in the Democratic World“, in: Sharp Power: Rising Authoritarian Influence (Washington, D.C.: National Endowment for Democracy, 2017), 20, https://www.ned.org/wp-content/uploads/2017/12/Sharp-Power-Rising-Authoritarian-Influence-Full-Report.pdf.

16. 2017 Foreign Policy White Paper, Australian Government, 23. listopadu 2017, https://www.fpwhitepaper.gov.au/foreign-policy-white-paper/overview.

17. Caitlyn Gribbin, „Malcolm Turnbull Declares He Will ,Stand Up‘ for Australia in Response to China’s Criticism“, Australian Broadcasting Corporation, 8. prosince 2017, https://www.abc.net.au/news/2017-12-09/malcolm-turnbull-says-he-will-stand-up-for-australia/9243274.

18. Irene Luo, „Former Chinese Diplomat on China’s Infiltration of Australia“, The Epoch Times, 5. července 2017, https://www.theepochtimes.com/former-chinese-diplomat-on-chinas-infiltration-of-australia_2264745.html.

19. Clive Hamilton, Silent Invasion: China’s influence in Australia (Melbourne: Hardie Grant, 2018), kap. 1.

20. Tamtéž.

21. Tamtéž.

22. Tamtéž.

23. Tamtéž, kap. 3.

24. Anne-Marie Brady, „Magic Weapons: China’s Political Influence Activities Under Xi Jinping“, Wilson Center, 16. září 2017, https://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/media/documents/article/magic_weapons.pdf.

25. Eleanor Ainge Roy, „,I’m Being Watched‘: Anne Marie Brady, the China Critic Living in Fear for Beijing“, The Guardian, 22. ledna 2019, https://www.theguardian.com/world/2019/jan/23/im-being-watched-anne-marie-brady-the-china-critic-living-in-fear-of-beijing.

26. Brady, „Magic Weapons“.

27. Lin Tinghui林廷輝, „Long zai mosheng de haiyu: Zhongguo dui Taipingyang daoguo waijiao zhi kunjing“, [„The Dragon in Strange Waters: China’s Diplomatic Quagmire in the Pacific Islands“], Journal on International Relations, číslo 30, s. 58, https://diplomacy.nccu.edu.tw/download.php?filename=451_b9915791.pdf&dir=archive&title=File.

28. Ben Bohane, „The U.S. Is Losing the Pacific to China“, The Wall Street Journal, 7. června 2017, https://www.wsj.com/articles/the-u-s-is-losing-the-pacific-to-china-1496853380

29. Josh Rogin, „Inside China’s ,Tantrum Diplomacy‘ at APEC“, The Washington Post, 20. listopadu 2018, https://www.washingtonpost.com/news/josh-rogin/wp/2018/11/20/inside-chinas-tantrum-diplomacy-at-apec/

30. International Crisis Group, „China’s Central Asia Problem“, zpráva, č. 244, 27. února 2013, https://www.crisisgroup.org/europe-central-asia/central-asia/china-s-central-asia-problem.

31. Wu Jiao a Zhang Yunbi, „Xi Proposes a ,New Silk Road‘ With Central Asia“, China Daily,  8. září 2013, http://www.chinadaily.com.cn/sunday/2013-09/08/content_16952160.htm

32. Raffaello Pantucci a Sarah Lain, „China’s Eurasian Pivot: The Silk Road Economic Belt“, Whitehall Papers 88, č. 1 (16. května 2017), https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/02681307.2016.1274603

33. International Crisis Group, „China’s Central Asia Problem“.

34. Kong Quan 孔泉, „Zhongguo zhichi Wuzibiekesitan wei guojia anquan suo zuo nuli“ 中國支持烏茲別克斯坦為國家安全所做努力 [„China Supports Uzbekistan’s Efforts for National Security“], People.cn, 17. května 2005, http://world.people.com.cn/GB/8212/14450/46162/3395401.htm.

35. Benno Zogg, „Turkmenistan Reaches Its Limits with Economic and Security Challenges“, IPI Global Observatory, 31. července 2018, https://theglobalobservatory.org/2018/07/turkmenistan-limits-economic-security-challenges/

36. Jakub Jakóbowski a Mariusz Marszewski, „Crisis in Turkmenistan: A test for China’s Policy in the Region“, Center for Eastern Studies (OSW), 31. srpna 2018, https://www.osw.waw.pl/en/publikacje/osw-commentary/2018-08-31/crisis-turkmenistan-a-test-chinas-policy-region-0.

37. Eiji Furukawa, „Belt and Road Debt Trap Spreads to Central Asia“, Nikkei Asian Review, 29. srpna 2018, https://asia.nikkei.com/Spotlight/Belt-and-Road/Belt-and-Road-debt-trap-spreads-to-Central-Asia.

38. „Tajikistan: Chinese Company Gets Gold Mine in Return for Power Plant“, Eurasianet, 11. dubna 2018, https://eurasianet.org/tajikistan-chinese-company-gets-gold-mine-in-return-for-power-plant.

39. Danny Anderson, „Risky Business: A Case Study of PRC Investment in Tajikistan and Kyrgyzstan“, The Jamestown Foundation, China Brief, 18, č. 14 (10. srpna 2018), https://jamestown.org/program/risky-business-a-case-study-of-prc-investment-in-tajikistan-and-kyrgyzstan/.

40. Juan Pablo Cardenal a Heriberto Araújo, China’s Silent Army: The Pioneers, Traders, Fixers and Workers Who Are Remaking the World in Beijing’s Image, překl. Catherine Mansfield (New York: Crown Publishing Group, 2013), kap. 2.

41. Lindsey Kennedy a Nathan Paul Southern, „China Created a New Terrorist Threat by Repressing Secessionist Fervor in Its Western Frontier“, Quartz, 31. května 2017, https://qz.com/993601/china-uyghur-terrorism/.

42. Xu Jin 徐進 et al., „Dazao Zhongguo zhoubian anquan de ,zhanlue zhidian‘ guojia“ 打造中國周邊安全的「戰略支點」國家 [„Making ‘Strategic Pivots’ for China’s Border Security“], World Affairs 2014, č. 15 (2014): 14–23, http://cssn.cn/jjx/xk/jjx_lljjx/sjjjygjjjx/201411/W020141128513034121053.pdf.

43. Therese Delpech, Iran and the Bomb: The Abdication of International Responsibility (New York: Columbia University Press, 2007), 49.

44. Cardenal a Araújo, China’s Silent Army, epilog.

45. Seyed Reza Miraskari et al., „An Analysis of International Outsourcing in Iran-China Trade Relations“, Journal of Money and Economy, sv. 8, č. 1 (zima 2013): 110–139, http://jme.mbri.ac.ir/article-1-86-en.pdf.

46. Scott Harold a Alireza Nader, China and Iran: Economic, Political, and Military Relations (Washington, D.C.: RAND Corporation, 2012), 7, https://www.rand.org/content/dam/rand/pubs/occasional_papers/2012/RAND_OP351.pdf.

47. „Raoguo ,Maliujia kunju‘ de shangye jichu — ruhe baozheng Zhong Mian youqi guandao youxiao yunying“ 繞過「馬六甲困局」的商業基礎——如何保證中緬油氣管道有效運營 [„The Commercial Foundation to Bypass the ,Malacca Dilemma‘: How to Ensure the Effective Operation of the China–Myanmar Oil and Gas Pipelines“], The First Finance Daily, 22. července 2013, https://www.yicai.com/news/2877768.html.

48. Bertil Lintner, „Burma and Its Neighbors“, Asia Pacific Media Services, únor 1992, http://www.asiapacificms.com/papers/pdf/burma_india_china.pdf.

49. „Xianzhi liangnian hou, Zhong Mian yuanyou guandao zhongyu tongkai“ 閒置兩年後 中緬原油管道終於開通 [„After Two Years of Inactivity, the China–Myanmar Crude Oil Pipeline Is Finally Opened“], BBC Chinese, 10. dubna 2017, https://www.bbc.com/zhongwen/simp/chinese-news-39559135.

50. Zhuang Beining 莊北甯 a Che Hongliang 車宏亮, „Zhong Mian qianshu Jiaopiao shenshuigang zhuan’an kuangjia xieding“ 中緬簽署皎漂深水港專案框架協定 [„China–Myanmar Signs the Framework Agreement for the Kyaukpyu Deep-Water Port Project“], Xinhuanet.com, 8. listopadu 2018, http://www.xinhuanet.com/2018-11/08/c_1123686146.htm.

51. Lu Cheng 鹿鋮, „Zhong Mian Jingji zoulang: Miandian fabiao de xinxing tujing“ 中緬經濟走廊:緬甸發展的新興途徑 [„China–Myanmar Economic Corridor: An Emerging Approach to Myanmar’s Development“], Guangming Net, 17. září 2018, http://news.gmw.cn/2018-09/17/content_31210352.htm.

52. Lin Ping 林坪, „Jiemi Zhongguo rui liliang (shiyi): Ouzhou zhengjie“ 揭祕中國銳實力(十一)欧洲政界 [„Disclosing China’s Sharp Power (Part XI) European Politics“], Radio Free Asia, 5. listopadu 2018, https://www.rfa.org/mandarin/ytbdzhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/yl-11052018102634.html.

53. Jason Horowitz a Liz Alderman, „Chastised by EU, a Resentful Greece Embraces China’s Cash and Interests“, The New York Times, 26. srpna 2017, https://www.nytimes.com/2017/08/26/world/europe/greece-china-piraeus-alexis-tsipras.html.

54. Jan Velinger, „President’s Spokesman Lashes Out at Culture Minister for Meeting with Dalai Lama“, Radio Prague International, 18. října 2016, https://www.radio.cz/en/section/curraffrs/presidents-spokesman-lashes-out-at-culture-minister-for-meeting-with-dalai-lama.

55. Lin Ping, „Disclosing China’s Sharp Power“.

56. „Deguo lanpishu: Zhongguo zai Deguo feijinrong zhijie touzi dafu zengzhang“ 德國藍皮書:中國在德國非金融直接投資大幅增長 [„German Blue Book: China’s Non-Financial Direct Investment in Germany Has Grown Substantially“], Sina.com.cn, 9. července 2017, http://mil.news.sina.com.cn/dgby/2018-07-09/doc-ihezpzwt8827910.shtml.

57. Hoover Institution, Chinese Influence and American Interests: Promoting Constructive Vigilance (Stanford, CA: Hoover Institution Press, 2018), 163, https://www.hoover.org/sites/default/files/research/docs/chineseinfluence_americaninterests_fullreport_web.pdf.

58. Philip Oltermann, „Germany’s ,China City‘: How Duisburg Became Xi Jinping’s Gateway to Europe“, The Guardian, 1. srpna 2018, https://www.theguardian.com/cities/2018/aug/01/germanys-china-city-duisburg-became-xi-jinping-gateway-europe.

59. „Xilake: Re’ai Zhongguo de ren“ 希拉克:熱愛中國的人 [„Chirac: Muž, který miloval Čínu“], China Net, 20. března 2007, http://www.china.com.cn/international/txt/2007-03/20/content_18421202.htm.

60. Various, Di jiu zhang: Tan zhan (shang) 第九章:貪戰(上)[„Chapter 9: The War of Greed (Part I)“], in: Zhenshi de Jiang Zemin 真實的江澤民 [The Real Jiang Zemin], The Epoch Times, 18. června 2012, http://www.epochtimes.com/b5/12/6/18/n3615092.htm.

61. Holly Watt, „Hinkley Point: The ,Dreadful Deal‘ Behind the World’s Most Expensive Power Plant“, The Guardian, 21. prosince 2017, https://www.theguardian.com/news/2017/dec/21/hinkley-point-c-dreadful-deal-behind-worlds-most-expensive-power-plant.

62. Nick Timothy, „The Government Is Selling Our National Security to China“, Conservative Home, 20. října 2015, http://www.conservativehome.com/thecolumnists/2015/10/nick-timothy-the-government-is-selling-our-national-security-to-china.html.

63. Lin Ping 林坪, „Jiemi Zhongguo rui liliang (shi’er): zai Ouzhou de jingji shentou“ 揭祕中國銳實力(十二)在歐洲的經濟滲透 [„Disclosing China’s Sharp Power (Part XII) Economic Infiltration in Europe“], Radio Free Asia, 12. listopadu 2018, https://www.rfa.org/mandarin/zhuanlan/zhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/yl-11082018122750.html; „Jiemi Zhongguo rui liliang (shisan): Ouzhou xueshu, yanlun ziyou“ 揭祕中國銳實力(十三)歐洲學術、言論自由 [„Disclosing China’s Sharp Power (Part XIII) Encroachment on Academic Freedom and Freedom of Speech in Europe“], Radio Free Asia, 12. listopadu 2018 [自由亞洲電台], https://www.rfa.org/mandarin/zhuanlan/zhuantixilie/zhongguochujiaoshenxiangshijie/MCIEU-11122018165706.html.

64. Jack Hazlewood, „China Spends Big on Propaganda in Britain … but Returns Are Low“, Hong Kong Free Press, 3. dubna 2016, https://www.hongkongfp.com/2016/04/03/china-spends-big-on-propaganda-in-britain-but-returns-are-low/.

65. Thorsten Benner et al., „Authoritarian Advance: Responding to China’s Growing Political Influence in Europe“, Global Public Policy Institute (GPPI), únor 2018, https://www.gppi.net/media/Benner_MERICS_2018_Authoritarian_Advance.pdf.

66. Christophe Cornevin a Jean Chichizola, „Les révélations du Figaro sur le programme d’espionnage chinois qui vise la France“ [„Le Figaro odhalil čínský špionážní program namířený proti Francii“], Le Figaro, 22. října 2018, http://www.lefigaro.fr/actualite-france/2018/10/22/01016-20181022ARTFIG00246-les-revelations-du-figaro-sur-le-programme-d-espionnage-chinois-qui-vise-la-france.php.

67. „German Spy Agency Warns of Chinese LinkedIn Espionage“, BBC News, 10. prosince 2017, https://www.bbc.com/news/world-europe-42304297.

68. Serge Michel a Michel Beuret, China Safari: On the Trail of Beijing’s Expansion in Africa (New York: Nation Books, 2010), 162.

69. „China Is the Single Largest Investor in Africa“, CGTN, 7. května, 2017, https://africa.cgtn.com/2017/05/07/china-is-the-single-largest-investor-in-africa.

70. „Not as Bad as They Say“, The Economist, 1. října 2011, https://www.economist.com/middle-east-and-africa/2011/10/01/not-as-bad-as-they-say.

71. Joseph Hammond, „Sudan: China’s Original Foothold in Africa“, The Diplomat, 14. června 2017, https://thediplomat.com/2017/06/sudan-chinas-original-foothold-in-africa.

72. „Beijing shengqing kuandai zao tongji de Sudan zongtong Baxier“ 北京盛情款待遭通緝的蘇丹總統巴希爾 [„Beijing Shows Hospitality to the Wanted Sudanese President Bashir“], Radio France Internationale (RFI), 29. června 2011, http://cn.rfi.fr/中國/20110629-北京盛情款待遭通緝的蘇丹總統巴希爾.

73. „Zhongguo de heping fazhan daolu“ 中国的和平发展道路 [„China’s Path of Peaceful Development“], Information Office of the State Council, http://www.scio.gov.cn/zfbps/ndhf/2005/Document/307900/307900.htm.

74. Pan Xiaotao 潘小濤, „Zhongguoren, qing zhunbei zai dasa bi“ 中國人,請準備再大撒幣 [“Chinese, Get Ready to Give Out More Money”], Apple Daily, 31. sprna 2018, https://hk.news.appledaily.com/local/daily/article/20180831/20488504.

75. Chen Haifeng 陈海峰, ed., „Shangwubu: Feizhou 33 ge zui bu fada guojia 97% de chanpin xiangshou ling guanshui“ 商務部:非洲33個最不發達國家97%的產品享受零關稅 [„Ministry of Commerce: 97 Percent of Products in 33 Least-Developed Countries in Africa Enjoy Zero Tariffs“], China News, 28. srpna 2018, http://www.chinanews.com/gn/2018/08-28/8612256.shtml.

76. Jia Ao 家傲, „Zhongguo zai xiang Feizhou dasa bi, Meiguo jingjue“ 中國再向非洲大撒幣 美國警覺 [„China Gives Africa Big Bucks Again and America Gets Alert“], Radio Free Asia, 3. září 2018, https://www.rfa.org/mandarin/yataibaodao/junshiwaijiao/hc-09032018110327.html.

77. Cai Linzhe 蔡臨哲, „Aisai’ebiya xuexi ,Zhongguo moshi‘“ 埃塞俄比亞學習「中國模式」[„Ethiopia Is Learning the ,Chinese Model‘“], Phoenix Weekly, 15. května 2013, http://www.ifengweekly.com/detil.php?id=403.

78. Andrew Harding, „Jizhe laihong: Feizhou chu le ge ,Xin Zhongguo’” 記者來鴻:非洲出了個「新中國」[„Correspondence From Our Reporters: ,A New China‘ in Africa“], BBC Chinese, 27. července 2015, https://www.bbc.com/ukchina/simp/fooc/2015/07/150727_fooc_ethiopia_development.

79. Si Yang 斯洋, „Zhengduo huayuquan, shuchu Zhongguo moshi, Zhongguo yingxiang OuMei he YaFei fangshi da butong“ 爭奪話語權,輸出中國模式,中國影響歐美和亞非方式大不同 [„To Seize Discursive Power and Export the ,Chinese Model‘, China Resorts to Different Means in Europe-America and Asia-Africa“], Voice of America, 7. prosince 2018, https://www.voachinese.com/a/4420434.html.

80. Quan Ye 泉野, „Duihua Wang Wen: cong cheqian lun dao ,xin zhimin zhuyi‘ wuqu beihou de zhen wenti“ 對話王文:從撒錢論到「新殖民主義」誤區背後的真問題 [„A Dialogue With Wang Wen: From the Theory of Spending Money to the Real Problem Behind the Misconstrued New Colonialism”], Duowei News, 2. září 2018, http://news.dwnews.com/china/news/2018-09-02/60081911_all.html.

81. Ted Piccone, „The Geopolitics of China’s Rise in Latin America“, Brookings Institution, Geoeconomics and Global Issues 2 (listopad 2016), 4, https://www.brookings.edu/wp-content/uploads/2016/11/the-geopolitics-of-chinas-rise-in-latin-america_ted-piccone.pdf.

82. Megha Rajagopalan, „China’s Xi Woos Latin America With $250 Billion Investments“, Reuters, 7. ledna 2015, https://www.reuters.com/article/us-china-latam-idUSKBN0KH06Q20150108.

83. Alfonso Serrano, „China Fills Trump’s Empty Seat at Latin America Summit“, The New York Times, 17. dubna 2018, https://www.nytimes.com/2018/04/13/opinion/china-trump-pence-summit-lima-latin-america.html.

84. Jordan Wilson, „China’s Military Agreements with Argentina: A Potential New Phase in China-Latin America Defense Relations“, U.S-China Economic and Security Review Commission Staff Research Report, 5. listopadu 2015, https://www.uscc.gov/sites/default/files/Research/China%27s%20Military%20Agreements%20with%20Argentina.pdf.

85. Jin Yusen 金雨森, „Zhonggong jinqian waijiao kong chengwei zuihou yi gen daocao“ 中共金錢外交恐成為最後一根稻草 [„The CCP’s Dollar Diplomacy May Be the Last Straw“], watchinese.com, 5. července 2017, https://www.watchinese.com/article/2017/23053.

86. „Zhonggojng ju’e jinyuan qiang Saerwaduo, yin Meiguo youlü“ 中共巨額金援搶薩爾瓦多 引美國憂慮 [„The CCP’s Huge Amount of Financial Aid to El Salvador Causes Anxiety for America“], NTD Television, 22. sprna 2018, http://www.ntdtv.com/xtr/gb/2018/08/23/a1388573.html.

87. Huang Xiaoxiao 黃瀟瀟, „La Mei he Jialebi diqu Kongzi Xueyuan da 39 suo“ 拉美和加勒比地區孔子學院達39所 [„Number of Confucius Institutes in Latin America and the Caribbeans Increases to 39“], People.cn, 26. ledna 2018, http://world.people.com.cn/n1/2018/0126/c1002-29788625.htm.

88. „Pentagon Says Chinese Vessels Harassed US Ship“, CNN, 9. března 2009, http://www.cnn.com/2009/POLITICS/03/09/us.navy.china/index.html.

89. Barbara Starr, „Chinese Boats Harassed US Ship, Officials Say“, CNN, 5. května 2009, http://edition.cnn.com/2009/WORLD/asiapcf/05/05/china.maritime.harassment/index.html.

90. Barbara Starr, Ryan Browne a Brad Lendon, „Chinese Warship in ,Unsafeʻ Encounter With US Destroyer, Amid Rising US-China Tensions“, CNN, 1. října 2018, https://www.cnn.com/2018/10/01/politics/china-us-warship-unsafe-encounter/index.html

91. Military Strategy Research Department of the Academy of Military Science, Zhanlue xue 戰略學 [Strategic Studies], (Beijing: Military Science Publishing House, 2013), 47. [v čínštině]

92. Office of the Secretary of Defense, Annual Report to Congress: Military and Security Developments Involving the People’s Republic of China 2018 (Washington DC: US Department of Defense, May 16, 2018), 46–47, https://media.defense.gov/2018/Aug/16/2001955282/-1/-1/1/2018-CHINA-MILITARY-POWER-REPORT.PDF.

93. Lawrence Sellin, „The US Needs a New Plan to Address Chinese Power in Southern Asia“, The Daily Caller, 5. června 2018, https://dailycaller.com/2018/06/05/afghanistan-pakistan-america-china/.

94. Panos Mourdoukoutas, „China Will Lose The South China Sea Game“, Forbes, 1. července 2018, https://www.forbes.com/sites/panosmourdoukoutas/2018/07/01/china-will-lose-the-south-china-sea-game/#5783cad73575.

95. Michael Lelyveld, „China’s Oil Import Dependence Climbs as Output Falls“, Radio Free Asia, 4. prosince 2017, https://www.rfa.org/english/commentaries/energy_watch/chinas-oil-import-dependence-climbs-as-output-falls-12042017102429.html.

96. M. Taylor Fravel, „Why Does China Care So Much About the South China Sea? Here Are 5 Reasons“, The Washington Post, 13. července 2016, https://www.washingtonpost.com/news/monkey-cage/wp/2016/07/13/why-does-china-care-so-much-about-the-south-china-sea-here-are-5-reasons.

97. Brahma Chellaney, „Why the South China Sea Is Critical to Security“, The Japan Times, 26. března 2018, https://www.japantimes.co.jp/opinion/2018/03/26/commentary/world-commentary/south-china-sea-critical-security/#.XAnOBBNKiF1.

98. Scott Montgomery, „Oil, History, and the South China Sea: A Dangerous Mix“, Global Policy, 7. sprna 2018, https://www.globalpolicyjournal.com/blog/07/08/2018/oil-history-and-south-china-sea-dangerous-mix.

99. Hal Brands, „China’s Master Plan: A Global Military Threat“, The Japan Times, 12. června 2018, https://www.japantimes.co.jp/opinion/2018/06/12/commentary/world-commentary/chinas-master-plan-global-military-threat/#.W9JPPBNKj5V.

100. Joel Wuthnow, „China’s Other Army: The People’s Armed Police in an Era of Reform“, Center for the Study of Chinese Military Affairs, Institute for National Strategic Studies, China Strategic Perspectives 14 (Washington DC: National Defense University Press, duben 2019), https://inss.ndu.edu/Portals/82/China%20SP%2014%20Final%20for%20Web.pdf.

101. US Department of Defense, Office of the Secretary of Defense, Annual Report to Congress: Military and Security Developments Involving the People’s Republic of China 2018, 16. května 2018, https://media.defense.gov/2018/Aug/16/2001955282/-1/-1/1/2018-CHINA-MILITARY-POWER-REPORT.PDF.

102. David E. Sanger, „US Blames China’s Military Directly for Cyberattacks“, The New York Times, 6. května 2013, http://www.nytimes.com/2013/05/07/world/asia/us-accuses-chinas-military-in-cyberattacks.html.

103. Sharon Weinberger, „China Has Already Won the Drone Wars“, Foreign Policy, 10. května 2018, https://foreignpolicy.com/2018/05/10/china-trump-middle-east-drone-wars/.

104. Rick Joe, „China’s Air Force on the Rise: Zhuhai Airshow 2018“, The Diplomat, 13. listopadu 2018, https://thediplomat.com/2018/11/chinas-air-force-on-the-rise-zhuhai-airshow-2018/.

105. Huang Yuxiang 黃宇翔, „Zhongguo wurenzhanji jingyan Zhuhai Hangzhan liangxiang, jiaxiang di shi Meiguo“ 中國無人戰機驚豔珠海航展亮相假想敵是美國 [„Chinese Drones, Whose Target Is America, Stun the Audience at Zhuhai Air Show“], Asia Weekly, vol. 32, issue 46 (25. listopadu 2018), https://www.yzzk.com/cfm/blogger3.cfm?id=1542252826622&author=%E9%BB%83%E5%AE%87%E7%BF%94.

106. Tamtéž.

107. Peter Navarro, Crouching Tiger: What China’s Militarism Means for the World (New York: Prometheus Books, 2015).

108. Steven Lee Myers, „With Ships and Missiles, China Is Ready to Challenge US Navy in Pacific“, The New York Times, 29. srpna 2018, https://www.nytimes.com/2018/08/29/world/asia/china-navy-aircraft-carrier-pacific.html.

109. San Renxing 三人行, „Ping xuexinggongsi de mori fengkuangdu“ 評血腥公司的末日瘋狂賭 [„On the Bloody Company’s Mad Doomsday Gambling“], The Epoch Times, 1. srpna 2005, http://www.epochtimes.com/b5/5/8/1/n1003911.htm and http://www.epochtimes.com/b5/5/8/2/n1004823.htm; a Li Tianxiao, „Shen yao Zhonggong wang, bi xian shi qi kuang“ 神要中共亡 必先使其狂 [„If God Wants the CCP to Die, He Will Make It Go Mad First“], The Epoch Times, 17. srpna 2005, http://www.epochtimes.com/gb/5/8/17/n1021109.htm.

110. Jonathan Watts, „Chinese General Warns of Nuclear Risk to US“, The Guardian, 15. července 2005, https://www.theguardian.com/world/2005/jul/16/china.jonathanwatts.

111. Pillsbury, The Hundred-Year Marathon, kap. 2.