Často slýcháváme, že odpuštění je aktem laskavosti k sobě samým a že když z toho má něco dobrého ten, komu odpouštíme, pak se jedná o přidané plus. A přesto, jednou z překážek, které čelíme, když někomu odpouštíme, je, že jim nepřejeme všechno dobré, vlastně jim přejeme, aby trpěli za to, co udělali a říkáme si, že se jim to vrátí.

Myšlenka, že by se ten druhý měl cítit díky našemu odpuštění lépe, je nepříjemná a přesně to, čemu chceme zabránit.

Máme takovou představu, že neodpustit jim je jakási forma trestu, způsob, jak získat kontrolu nad situací, u níž jsme cítili, že ji neovládáme. Na primární úrovni si představujeme, že neodpustit je jakási podoba péče o ránu, důkaz, že naše strádání pořád existuje a vždy bude důležité. Neodpuštění je proto způsobem, jak potvrdit a vzdát hold svému vlastnímu zranění.


A hlavně tomu věříme tehdy, když ten, kdo nás údajně zranil, na sebe nepřijme zodpovědnost nebo tvrdí, že on nic neudělal. Tady je neodpuštění způsobem, jak si ospravedlnit svou verzi pravdy a udržovat si pocit, že s námi bylo zacházeno nespravedlivě.

Naše neodpuštění, jak si to vykládáme, bude dál dokazovat té druhé osobě, že to byla její chyba, a to ospravedlňuje naši bolest. Jde vlastně o potvrzování, často zoufalé, svého utrpení.

Myslíme si, že odpustit druhé osobě jí dává signál, že teď je pro nás v pořádku, co udělala či dokonce, že to „zlé“, co nám provedla, je obecně v pořádku. Máme pocit, že odpuštěním oznamujeme, že to, co se stalo, už není důležité, relevantní nebo živé. Je to jako bychom dovolili, aby se minulost hodila za hlavu a tím ji vystrnadili z mysli a srdce, a to se nám zdá neodpustitelné.

Zřejmě největší starosti nám však, zdá se, dělá představa, že odpuštěním necháváme druhou stranu „vyváznout bez újmy“. Odpuštění tu hraje úlohu jakéhosi zproštění viny či zodpovědnosti za to, co udělala. Pro nás to je, jako by ta druhá strana měla snad být osvobozena od břemene utrpení, které podle nás způsobila.

A tak nastává otázka: Co je odpuštění a co odpuštění není?


Knižní tip Epoch Times
Doporučujeme Vám knihu, která odhaluje jak se vliv komunismu rozšířil po celém světě a skrytě či pod různými maskami  působí proti celému lidstvu. Knižní vydání či e-book můžete zakoupit v našem E-shopu.


Zapomenout není nedílnou součástí odpouštění a ani by jí být nemělo. Stejně tak zakopávání seker není řešením. Když zakopete sekyru, ona tam zůstane, jen je pod hromadou popírání. Ať už je pod zemí nebo ne, stejně musíme v nitru nalézt klid a smířit se s tím, co se stalo.

To samé platí o zlehčování odpouštění, kdy pobízíme sebe i druhé, aby to „nechali plavat“. Odpuštění není žádná triviálnost, kterou lze racionalizovat, intelektualizovat, manipulovat s ním nebo se k němu nutit.

Odpuštění je totiž u každého jedince, který ho prožívá, úplně jiné.

U některých lidí přichází náhle, jako požehnání. Ani na to nemusí myslet nebo se snažit ji vytvářet. U jiných se jedná o záměrný proces, který si vyžaduje úsilí a procvičování. A dalším slouží jako trvalá destinace, kterou jakmile jednou objeví, už jim nikdy neuteče.

Ale může jít také o pocit, který je pomíjivý. Proto neexistuje žádný způsob, jak odpuštění najít či ho prožít. Každá cesta k němu a každá verze je v pořádku. Přestože ale existuje tolik proměn odpuštění, některé základní prvky mají shodné.

Co je odpuštění

Odpuštění je částečně ochota upustit od stížností na nějakou konkrétní nespravedlnost a přestat si pořád dokola vyprávět historku o tom, co ta druhá osoba udělala a jak vám ublížila.

Jde vlastně o rozhodnutí nechat minulost minulostí, zanechat ji nedokonalou a netrvat na tom, že musí být taková a onaká. Odpuštění znamená, že přestaneme s tím neustálým „kdyby“ a opustíme myšlenku, že můžeme vytvořit lepší minulost.

Odpuštění také nasvědčuje o otevřenosti k novému přístupu k současné situaci. Jsme schopni být v přítomnosti té druhé osoby, aniž by naše pocity z minulosti ovlivňovaly současný okamžik. Dokážeme reagovat na to, co se v dané chvíli děje, aniž bychom do toho míchali pozůstatky hněvu a zášti z minulosti.

Odpuštění si od nás vyžaduje zvolit si, že odvedeme pozornost od druhé osoby, od toho, co nám provedla či neprovedla. Už po ní nebudeme vyžadovat, aby byla jiná, už nemusíme čekat, že se změní. Místo toho se obrátíme do sebe, do svého srdce, ke svému vlastnímu prožitku.

Odpuštění znamená, že nás přestane zajímat boj o to, aby druzí pochopili, co udělali. Přestaneme zkrátka bojovat, abychom od druhých něco získali a převezmeme roli svého vlastního starostlivého svědka. Nabídneme sami sobě soucit, o něž jsme tak strašně usilovali u druhých.

Opravdové odpuštění znamená, že si přiznáme, že naše utrpení je důležité – pro nás, kdo jsme ho prožívali, a to bez ohledu na to, zda s ním někdo druhý souhlasí.

Všechno tohle se dá dělat bez toho, aniž by o tom ten druhý člověk věděl, protože odpuštění je práce na svém nitru. 

Odpuštění je v podstatě o svobodě. Pokud potřebujeme ke spokojenosti, aby se někdo druhý změnil, jsme vězni spoutaní zlostí a záští.

Zoufale se držíme naděje, že se nám dostane empatie, po níž tak toužíme, ale tím, že se zaměřujeme vně, necháváme si „vykrvácet“ svou vlastní sílu. Proč nemít trochu soucitu sám k sobě? Nejčastěji je to tak, že to, co chceme od těch, jimž nedokážeme odpustit, je láska a odpuštění je v podstatě volba – volba nabídnout lásku sami sobě – a ruku v ruce s tím přichází i svoboda.

Nancy Colierová je psychoterapeutka, pastorka a publicistka. Bloguje pro Psychology Today, The Huffington Post, pořádá workshopy a je autorkou několika knih o vnímavosti a osobnostním růstu. Se svými klienty po celém světě pracuje i přes Skype. Její internetové stránky jsou NancyColier.com.    

Přeloženo z anglického originálu newyorské redakce Epoch Times. Článek byl redakčně zkrácen.