V románu Pán much ztroskotá skupinka kluků na pustém ostrově, a nakonec se fanaticky obrátí proti sobě. Kniha má být odrazujícím příběhem o krutosti lidstva a o potřebě zkrotit naše temné pohnutky.

Ve skutečnosti to, co se v knize odehrálo, neodpovídá realitě, k níž došlo v roce 1965, kdy skupinka hochů opravdu ztroskotala na ostrově. Jenže na rozdíl od fiktivních postav v Pánovi much si vytvořili plán pro přežití postavený na spolupráci, míru a zábavě a z kluků se stali doživotní kamarádi.

Jinými slovy, když byli chlapci ponecháni svému osudu, nestali se z nich ďáblové, jak se to píše v románu. Nizozemský dějepisec Rutger Bregman o tomto příběhu hovoří ve své nové knize Lidstvo (Humankind). Podle něj jsou lidé v jádru dobří.


Tím samozřejmě nechce říct, že záporáci neexistují, to ne. Jsou i takoví, hlavně když jsou k tomu pod nátlakem nuceni či manipulováni. Nicméně velká většina z nás je ochotna s druhými spolupracovat. Jak uvádí Bregman, toto je jediný možný závěr učiněný na základě vědeckých a historických důkazů.

Tento fakt je něco, co musíme nezbytně pochopit, máme-li společně vytvořit lepší společnost pro všechny, píše autor.

Špatné výklady

Snad jeden z nejslavnějších důkazů o zlu skrytém v člověku a špatné lidské povaze pochází ze Stanfordského vězeňského experimentu, jenž učinil Philip Zimbardo začátkem 70. let minulého století.

Při tomto pokusu rozdělil Zimbardo studenty na dvě skupiny, kdy jedna hrála roli vězňů a druhá roli dozorců. Celý pokus se však brzy zvrhl, když se dozorci začali k vězňům chovat příliš tvrdě a experiment musel být předčasně ukončen.

Autoři pokusu došli k závěru, že lidé jsou pod pozlátkem normálnosti vlastně sadističtí a lze s nimi lehce manipulovat, aby ubližovali druhým. Ovšem Bregman poukazuje na to, že „dozorci“ byli od začátku pobízeni k tomu, aby se k „vězňům“ chovali hrubě. Byli přesvědčeni o tom, že když budou své role hrát zodpovědně, pomohou tím vědě. A rovněž jeden ze studentů „vězňů“, který se při experimentu „zhroutil“ a musel být poslán pryč, se později přiznal, že hysterii jen sehrál, aby se mohl vrátit ke studiu. Z toho vyplývá, že celá studie a její závěry byly špatně interpretovány.

Vážení čtenáři, nenechte si ujít to nejlepší z Epoch Times! Přihlašte se k odběru Newsletteru. Jednou týdně vám tak budeme moci zasílat výběr těch NEJ zpráv.

„Co je fascinující, je, že většina dozorců v Stanfordském vězeňském experimentu zůstala váhat, jestli vůbec použít ,tvrdé taktiky‘, dokonce i pod rostoucím nátlakem,“ píše Bregman. Pozdější „vězeňský experiment“ provedený BBC, kde se dozorcům neříkalo, co mají dělat, měl docela jiné výsledky. Dozorci se záhy zdráhali použít své autoritativní role a s vězni se místo toho spřátelili.

Ve skutečnosti výzkumy ukazují, že lidé jsou celkem neochotní ubližovat druhým, dokonce i v dobách válek a musí být k tomu donuceni, což vysvětluje, proč lze dosáhnout jiných výsledků, když se lidem nechá svobodná vůle.

Bregman čtenářům ukazuje spoustu experimentů a událostí, které zdánlivě poukazují na pokřivenou lidskou povahu a jeden po druhém je vyvrací.

Například se dozvíme, že slavná historka o Kitty Genovese, ženě, která byla brutálně znásilněna a zavražděna ve čtvrti Queens v New Yorku, zatímco sousedé jí nechali bez pomoci, je z větší části fikce, kterou si vymyslel deník The New York Times. Jak se ukazuje, tvrzení novin o 37 bezcitných svědcích bylo nepravdivé. Lidé jí přišli na pomoc včetně souseda, který ji držel, než přijela sanitka.

Přesto je tento příběh o ignorujících kolemjdoucích vyprávěn znovu a znovu jako důkaz lidské lhostejnosti a stejně jako Stanfordský vězeňský experiment se objevuje v řadě učebnic sociální psychologie.

Proč je to problém?

Nebezpečí opakovaného přemílání falešných závěrů plynoucích z chybného výzkumu spočívá v tom, že to podporuje narativ, který nám nepomáhá. Když lidé taková zjištění slyší, začnou věřit tomu, že mezi námi chodí sadisté a že nikomu nemůžeme věřit. Přitom většinou je to právě naopak.

Zároveň to přispívá k domněnce, že propadu společnosti do chaosu lze zabránit jen přísnou kontrolou seshora – diktátorstvím nebo policejním státem.

Jak podotýká Bregman, je důležité pochopit, že naše opravdová povaha je většinou dobrá, a to nás pobízí k vytváření vazeb a společenství, které nemají tak hierarchickou strukturu a svazující vedení. Takovéto způsoby sebe-organizace mohou pak také vést k lepším výsledkům.

Jako příklad uvádí program domácí péče Buurtzorg, jež byl vytvořen původně v Holandsku. Sestřičky vypustily management a vytvořily družstvo, které má lepší nákladovost a poskytuje pacientům kvalitnější péči. Anebo vedení některých měst v Brazílii, kde má veřejnost možnost ovlivnit strukturu rozpočtu. Výsledkem zde byly větší výdaje na zdravotní péči, nižší úmrtnost novorozenců a větší angažovanost obyvatelstva.

Rovněž školy, kde žáky méně trestají a více s nimi spolupracují, mají lepší výsledky, protože studenti se podílejí na svém vzdělávání, a to je motivuje k vyšším výkonům.

V ekonomii existuje jedna vlivná teorie zvaná „tragédie občiny“, podle které, pokud lidé ve skupině sdílejí veřejné zdroje (vzduch, vodu, půdu), budou jednat sobecky bez ohledu na společný zájem a daný zdroj vyplýtvají. Jenže Bregman tuto myšlenku vyvrací. Poukazuje přitom na práci Elinor Ostromové, ekonomky, která získala Nobelovu cenu. Ostromová studovala, jak lidé ve světě opravdu přistupují ke společným zdrojům a zjistila, že když jsou přítomny jisté prvky a lidé mají svobodnou vůli, spolupracují spolu, aniž by je k tomu bylo třeba nutit.

Bregman uvádí řadu příkladů o lidské dobrotě a důvěře. Celkovým závěrem knihy je, že dobrota v nás zvítězí, tedy pokud jsme ochotni její přítomnost vidět. Přijmeme-li fakt, že se jako dobří rodíme, můžeme vytvořit společnost, která je férovější a svobodnější. To znamená, že v každém můžeme spatřit něco dobrého, a to i v lidech či skupinách, které jinak myslí či jednají a vůči nimž máme předsudky a výhrady.

Bádání na tomto poli ukázalo, že toho lze dosáhnout například budováním pozitivních kontaktů (přátelství, spolupráce v zaměstnání) napříč různými skupinami. Tím lze zvýšit důvěru jeden k druhému. Tohle není o optimismu, stačí věnovat pozornost vědě a zkušenostem.

„Věřit, že lidé jsou naprogramováni, aby byli laskaví, není sentimentální nebo naivní, ba naopak. Věřit v mír a odpuštění je chrabré a realistické,“ píše Bregman.

Jill Suttie, Psy.D., je editorkou knižních recenzí magazínu Greater Good a častým přispěvatelem do tohoto časopisu. Tento článek původně publikoval on-line magazín Greater Good.

Přeloženo z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times.