Už mnoho let nabádám všechny své známé, aby si oblíbili čtení. Obzvláště rád v tom povzbuzuji rodiče (aby přiměli ke čtení své děti) a mladé lidi (dokud si zachovávají mládí, aby se z nich stali moudří dospělí).
Často říkám, že čtení není záležitostí pouhého potěšení – to je ve skutečnosti nejnižší forma čtení. V nejvyšší formě čtení jde o učení, aby se člověk mohl zdokonalovat ve ctnosti. Často doporučuji téma historie, protože v dějinách se nám předkládá nespočet příkladů lidského jednání, na nichž se můžeme poučit o všech myslitelných tématech, která jsou pro dobře prožitý život nejdůležitější – o věcech, jako je charakter, státnické schopnosti a moudrost.
Tuto pravdu jsem si s radostí připomněl, když jsem si přečetl první kapitolu starobylého čínského textu „Sün-c’“ (Xunzi), nazvanou „Výzva k učení“. Definuje „gentlemana“ jako toho, kdo neustále roste ve ctnosti následováním „Cesty“ (což je myšlenka velmi podobná západnímu pojetí „přirozeného zákona“, který může každý vnímat rozumem), a její podstata je obsažena v úvodním řádku: „Gentleman říká: Učení nesmí nikdy přestat.“ „Gentleman“ je ten, „[kdo] se široce učí a třikrát denně se zkoumá, a pak je jeho poznání jasné a jeho jednání bez chyby“.
Sebezkoumání – jaký to pojem! Jde o totéž pojetí, které dlouho zastávali i největší myslitelé Západu, a je to opak banálních, samoúčelných a nekonečně shovívavých banalit, kterým nás neustále vystavuje popkultura.
Ale co je důležitější – „Sün-c’“ trvá na tom, že ctnost, která je nutná k tomu, aby byl člověk gentlemanem, lze získat pouze důkladnou znalostí minulosti: „Pokud nikdy neuslyšíš slova předávaná od dávných králů, nepoznáš vznešenost vzdělanosti.“ Takové tvrzení předpokládá, že zkušenost je nezbytnou složkou moudrosti, díky níž se získává ctnost (odtud úcta ke stáří v tradiční čínské kultuře). Jinými slovy, představa nekonečného pokroku je absurdní a přesvědčení, že nové je vždy lepší, je krátkozraké.
„Sün-c’“ také potvrzuje, že gentleman se učí kvůli vlastnímu růstu ve ctnosti – nikoli proto, aby se zapojil do „signalizace ctností“: „Studenti v dávných dobách se učili kvůli sobě, ale dnešní studenti se učí kvůli tomu, aby udělali dojem na ostatní. Učení gentlemena tedy slouží ke zdokonalení jeho vlastní osoby.“
Stejně tak gentleman přijímá, že k růstu ctnosti je třeba tvrdé práce: „Gentleman není výjimečný svým původem, ale spíše tím, že umí věci dobře využívat.“ To je na hony vzdáleno moderním škodlivým ideologiím a „hnutím“, které trvají na tom, že ctnost člověka spočívá ve věcech, na nichž nemusí pracovat a které nemusí zdokonalovat.
„Sün-c’“ také zdůrazňuje důležitost vztahů člověka pro růst ctnosti: „Při učení není nic vhodnějšího než se přiblížit správnému člověku.“ Jak říká staré přísloví, „špatná společnost kazí dobré mravy“, a tuto pravdu znali Číňané před více než dvěma tisíciletími neméně dobře než ti, kteří si zachovali zdravý rozum i dnes.
Tento růst ctnosti, jak prohlašuje „Sün-c’“, nakonec vede k osobnímu nastavení, jež autor nazývá „pevnost“ a které popisuje takto: „Z tohoto důvodu ho moc a zisk nemohou zviklat, masy jím nemohou pohnout a nic na světě jím nemůže otřást. S tímto žije a s tímto umírá. Tomu se říká stav, v němž byla uchopena ctnost.“ Tento stav „pevnosti“ je schopností vnímat věci takové, jaké jsou, a reagovat podle toho bez ohledu na námahu. „Když člověk dosáhne pevnosti,“ říká, „teprve pak může na věci reagovat. Být schopen pevnosti i reagování na věci – tomu se říká dokonalý člověk.“
Tento hluboce realistický, ale zároveň ambiciózní postoj mi připomněl slova Jordana Petersona: „Zvedni to své [neslušný výraz] utrpení a snášej ho! A snaž se být dobrým člověkem, abys to ještě nezhoršil! … Stůj pevně na zemi, aby se na tebe lidé mohli spolehnout!“
To je to, co znamená být ctnostným člověkem – být skutečně lidským člověkem.
Když člověk čte texty, jako je „Sün-c’“, setkává se s mnoha příklady toho, co žertem nazývám „2 200 let staré titulky“ (nebo jakkoli starým je konkrétní text) – to znamená, že čtu něco, co je svou potřebností a obsahem pro nás všechny v roce 2021 stejně aktuální (často i aktuálnější) než dnešní novinové titulky. Člověk zjistí, že lidská přirozenost se za tisíce let příliš nezměnila a ingredience pravého štěstí – nalezené pouze ve ctnosti – zůstávají v zásadě stejné ve všech dobách a pro všechny lidi; a moderní vzorec následování svých rozmarných a krátkozrakých tužeb (v nichž vás musí ostatní neustále potvrzovat) jím rozhodně není.
Takováto moudrost snad nikdy nebyla potřebnější než v době tak dekadentní a požitkářské, jako je ta naše. Kéž bychom obnovili tuto velkou tradici, moudrost mudrců všech kultur a dob! Kéž se přestaneme omezovat sami na sebe a naučíme se, že jedinec je pošetilý, ale lidský druh je moudrý.
Joshua Charles je bývalý autor projevů viceprezidenta Mikea Pence v Bílém domě, autor bestsellerů v žebříčku New York Times, historik, spisovatel a řečník. Byl historickým poradcem pro několik dokumentárních filmů a publikoval knihy na různá témata, od otců zakladatelů přes Izrael a roli víry v amerických dějinách až po vliv Bible na lidskou civilizaci. Byl vedoucím redaktorem a tvůrcem koncepce „Bible globálního dopadu“, kterou v roce 2017 vydalo Muzeum Bible se sídlem ve Washingtonu, a je přidruženým vědeckým pracovníkem Faith and Liberty Discovery Center ve Filadelfii. Je spolupracovníkem Tikvah a Philos Fellow a přednáší po celé zemi na témata jako historie, politika, víra a světonázor. Je koncertním pianistou a získal magisterský titul v oboru státní správy a práva. Sledujte ho na Twitteru @JoshuaTCharles nebo na stránkách JoshuaTCharles.com.
Překlad původního článku: JaS
