Jak poznamenali mnozí pozorovatelé, z udržování bezpečnosti se stalo náboženství. „Safetyismus“, jak se mu někdy říká, stejně jako všechna náboženství staví to, co je pro něj důležité – v tomto případě být v bezpečí – nad ostatní hodnoty. „Víra v bezpečí“ vysvětluje ochotu Američanů vzdát se v posledním roce a půl ve jménu bezpečnosti svých nejcennějších hodnot – včetně svobody.
Miliony Američanů se vzdaly nejen práva chodit do práce, vydělávat si na živobytí, navštěvovat kostel nebo synagogu a navštěvovat přátele a příbuzné, ale dokonce se vzdaly i práva navštěvovat umírající příbuzné a přátele. Lze předpokládat, že téměř každý člověk, u něhož bylo zaznamenáno úmrtí na covid-19, zemřel, aniž by měl u svého lůžka od okamžiku nástupu do nemocnice až do své smrti jediného blízkého člověka. Akceptování takové krutosti – iracionální a nevědecké krutosti, chtělo by se dodat – si lze vysvětlit pouze tím, že generace škol a rodičů nedokázaly děti učit o svobodě, zatímco je úspěšně učily o kultu bezpečí. Pokud váš otec musel zemřít sám, stálo to za to v zájmu bezpečnosti; pokud vaše matka musela být více než rok na samotce v domově důchodců, také to stálo za to v zájmu bezpečnosti. A samozřejmě, pokud političtí představitelé a vedoucí pracovníci ve vědě a medicíně musejí lhát kvůli bezpečnosti, budiž; pravda je také méně důležitá než bezpečnost.
Nic z toho není nové. Před pětadvaceti lety jsem psal a vysílal o ochotě Američanů přihlížet, jak jsou ve válce proti kouření a zejména v přijímání absurdity údajného smrtelného nebezpečí pasivního kouření drcena individuální práva. Nikdo nepopírá, že intenzivní vystavení pasivnímu kouření může zhoršit již existující nemoci, jako je astma. Ale tvrzení protikuřáckých fanatiků, že na následky pasivního kouření zemře každý rok 50 tisíc Američanů, je nesmysl. Například v roce 2013 časopis Journal of the National Cancer Institute uvedl, že mezi rakovinou plic a vystavením pasivnímu kouření není statisticky významný vztah.
Přesto bylo ve jménu tohoto nesmyslného tvrzení o 50 tisících osobách ročně zakázáno kouřit nejen v letadlech – což už jen ze zdvořilostních důvodů bylo vhodné – ale dokonce i v kuřárnách. Ve městě Burbank v Kalifornii, které je již desítky let řízeno levičáky, kteří jako všichni levičáci pohrdají osobní svobodou, je kouření zakázáno dokonce i v obchodech s doutníky. Navzdory tomu, že nikdo není nucen pracovat v žádném obchodě s doutníky, a i když je obchod dobře větraný, kouřit se nesmí.
Důležité je, že tyto iracionální zákazy osobní svobody nikomu kromě kuřáků nevadily. Počet nekouřících občanů Burbanku, kteří proti těmto zákonům protestovali, byl pravděpodobně nulový. Kdyby Burbank vyhlásil zákaz alkoholu, zvedla by se vlna vzpoury – navzdory tomu, že nejméně polovina případů týrání manželů a dětí je doprovázena alkoholem a každý případ smrti, poškození mozku, ochrnutí a dalších trvalých zranění zaviněných opilým řidičem je způsoben alkoholem. Byl někdo zabit kouřícím řidičem? Byl někdo zavražděn, dítě nebo manžel či manželka zneužiti nebo zbiti proto, že vrah nebo násilník kouřil?
Z tažení proti kouření a pasivnímu kouření si tedy fanatici bezpečnosti odnesli velké ponaučení, že když Američanům řeknete, že něco není bezpečné, můžete je zbavit jejich práv a oni s tím ochotně souhlasí. A aby bylo jasno, platí to prakticky ve všech zemích světa. „Bezpečnost uber alles.“
Tuto lekci si neodnesli jen protikuřáčtí fanatici. Již dvě generace připravuje „bezpečnost“ Američany stále více o jejich radosti i svobody. Zejména děti byly tak rozmazlovány, že americké děti posledních dvou generací prožily pravděpodobně mnohem méně radosti a mnohem více strachu než děti kterékoli předchozí americké generace. Malé děti se nemohou samy procházet, aby na ně někdo nezavolal sociálka, skokanská prkna, která se kdysi nacházela téměř u každého domácího bazénu, jsou všeobecně zakázána a opičí dráhy a houpačky byly z dětských hřišť odstraněny. Jak uvádí článek na australském webu Babyology: „Opičí dráhy jsou nebezpečné a musí být odstraněny z dětských hřišť, tvrdí odborníci“.
Mladí lidé do 15 let nemohou létat bez dozoru dospělých, který zajišťují letecké společnosti. Proč ne? Když mi bylo sedm let, letěl jsem sám z Miami do New Yorku a nikdo si nemyslel, že by se moji rodiče chovali nějak nezodpovědně.
Dva norští vědci, Ellen Sandseterová (Queen Maud University College of Early Childhood Education) a Leif Kennair (Norwegian University of Science and Technology), napsali studii o dětech a rizikových hrách, která byla publikována v časopise Evolutionary Psychology a v níž dospěli k závěru, že „pokud je dětem bráněno v účasti na věkově přiměřené rizikové hře, můžeme ve společnosti pozorovat zvýšený neuroticismus nebo psychopatologii“.
Touha vést co nejbezpečnější život je hlavním faktorem, který vysvětluje, proč se stále méně mladých Američanů žení a vdává a ještě méně jich má děti. Ani manželství, ani děti nejsou bezpečné. Obojí s sebou nese mnohá rizika. Titulek článku z minulého týdne na webových stránkách pořadu „Today“ televize NBC zní: „Dospělí bez dětí jsou stejně šťastní jako rodiče, zjistila studie“. Pomineme-li otázku, zda lze srovnávat štěstí dvou skupin lidí se zcela odlišnými zkušenostmi (mělo by smysl tvrdit, že většina psů je šťastnějších než lidé?) – nebo dokonce zda lze očekávat upřímné odpovědi (kolik lidí tvrdí, že jsou v důsledku své životní volby nešťastní?) – článek dobře ilustruje smysl tohoto sloupku. „Být v bezpečí“ by jistě zahrnovalo nevdávat se a nemít děti.
Můžete prožít bezpečný život. Nebo můžete prožít plnohodnotný život. Nemůžete prožít obojí.
Dennis Prager je americký rozhlasový moderátor a publicista.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Přeloženo z původního článku zveřejněného na stránkách newyorské redakce Epoch Times. (jas)
