Komentář
Během sta let od svého založení v Šanghaji způsobila čínská komunistická strana nejstarší civilizaci světa nevýslovné škody.
Odborníci a znalci čínských dějin znají termín „století ponížení“, který označuje dlouhý řetězec krizí, jimiž země procházela během svého vstupu do moderní éry od poloviny 19. století.
Od prohraných opiových válek vedených proti Velké Británii a Francii přes mnohamilionové oběti tchajpchingského povstání až po japonskou invazi za druhé světové války – zdálo se, že Čína si nikdy neoddechne. Císařská vláda ustoupila Čínské republice, která byla sužována množstvím krizí, a nakonec ji z asijské pevniny vytlačila Komunistická strana Číny (KS Číny).
„Století ponížení“ dodnes zůstává ústředním motivem propagandy komunistické strany, která jím ospravedlňuje své vůdcovství a absolutní nadvládu nad čínským národem. V době, kdy strana slaví 100. výročí svého založení, je veřejnosti předkládán narativ, že doktríny Marxe, Lenina, Maa a dalších komunistických vůdců umožnily Číně překonat „skličující obtíže“ a umožnily její „národní sjednocení a omlazení“.
Ve skutečnosti komunismus ani komunistická strana nehrály v nejtemnějších chvílích Číny žádnou pozitivní roli. A jakmile se KS Číny dostala k moci, nastolila totalitní režim, který nejenže má na svědomí nejvíce mrtvých ze všech tyranií v dějinách, ale který se také prostřednictvím své ateistické „ideologie boje“ snaží zničit duchovní základy čínské civilizace.
Komunistická strana a její stoupenci nikdy neustali ve svých snahách o nahrazení tradiční kultury zhoubnou kulturou komunistické strany: od radikálních levicových intelektuálních směrů na počátku 20. století, které očerňovaly celou starověkou Čínu jako projev zaostalého „feudalismu“, až po dnešní „pančování“ čínského národního dědictví „rudým genem“. V průběhu věků žádný cizí útočník tak důkladně neznevažoval učení mudrců, nepotlačoval vědecké projevy a nenapadal instituci rodiny jako KS Číny. Žádný neúspěch, kterému čínský národ při svých snahách o modernizaci čelí, se nemůže srovnávat se skutečným stoletím ponížení Číny: stoletou historií komunistické strany.
Povstání podporované ze zahraničí
Jednou z oblíbených taktik komunistické strany je tvrzení, že její odpůrci jsou „protičínští“ nebo podporovaní „zahraničními silami“. Samotná čínská komunistická strana však byla vytvořena malým kádrem levičáků, kteří opovrhovali čínskou kulturou a historií, a byla podporována z prostředků úřadu Kominterny pro Dálný východ, které založilo sovětské Rusko v roce 1920.
Zatímco Leninovi bolševici páchali v ruské občanské válce zvěrstva, z nichž se ježí vlasy na hlavě, v Číně byly na vzestupu nové intelektuální směry. Generace, která měla přístup k západnímu vzdělání, se začala zajímat o nejrůznější obory, od techniky a medicíny až po právní stát.
Opakované vojenské porážky od západních mocností a Japonska a následné zdrcující „nerovné smlouvy“ však mnohé přiměly k zamyšlení, zda slabost Číny nemá hlubší příčinu.
Svržení mandžuské dynastie Čching a její nahrazení Čínskou republikou neznamenalo okamžitý obrat k lepšímu a samotná Čínská republika měla pochybný začátek, kdy o kontrolu nad vrcholnými čínskými vládními institucemi soupeřili regionální mocipáni.
V roce 1919 se v Pekingu, tehdejším hlavním městě rodící se čínské republiky, odehrálo hnutí Čtvrtého května, série studentských protestů a nepokojů. V centru hnutí, jehož hnacím motorem bylo všeobecné pobouření nad šikanou Číny při jednáních ve Versailles po první světové válce, stál Li Ta-čao. Li byl jeden z prvních prominentních komunistů, který přednášel na prestižní Pekingské univerzitě. K Liovi se přidala malá skupina podobně smýšlejících učenců a Mao Ce-tung, který v té době působil jako knihovník.
Li dostával od bolševiků finanční prostředky a podporu a na oplátku podporoval jejich politiku. Spolu s dalším významným marxistou, Čchen Tu-siouem, spolupracoval s Kominternou na vytvoření celostátní komunistické sítě. Zatímco Li stál v čele hnutí Čtvrtého května, Čchen stál v čele dřívějšího Hnutí za novou kulturu, které přišlo s ostrou kritikou staré Číny.
Většina nápadů navrhovala, aby se Čína poučila ze západní kultury a přijala vhodné aspekty pro národní modernizaci, ale Hnutí za novou kulturu požadovalo revoluční změnu. K tomu však bylo třeba nahradit tradiční čínskou kulturu.
Spisovatel Lu Sün, jehož knihy jsou dodnes povinnou četbou a učebním materiálem v čínských školách, znevažoval tradiční čínské školství a společenské uspořádání. V „Bláznově deníku“ shrnul celou minulost své země slovem „čch’ žen“ neboli „kanibalismus“. Mao Ce-tung Lua chválil jako „hlavního generála čínské kulturní revoluce“.
Levicový lingvista Čchien Süen-tchung, který prosazoval zjednodušení čínských znaků, napsal, že čínské písmo podporuje „dětinský, naivní a barbarský způsob myšlení“. Navrhoval, aby byly čínské znaky zcela zrušeny, o což se později komunistická strana pokusila, ale z důvodů obtížné proveditelnosti od tohoto plánu upustila.
Poté, co se KS Číny dostala do popředí čínských intelektuálních kruhů, začala infiltrovat čínské nacionalistické hnutí, přičemž použila taktiku „jednotné fronty“, jejímž průkopníkem byli ruští bolševici.
Využití národní krize k převzetí moci
Ve 20. letech 20. století umožnila nacionalistická strana (Kuomintang) vedená Sunjatsenem („otcem zakladatelem“ Čínské republiky) vstup komunistů do Kuomintangu výměnou za sovětské poradce a vojenskou pomoc. To sice pomohlo nacionalistům vyhrát bitvy proti lokálním vojenským vůdcům a sjednotit zemi, ale zároveň to zaselo zárodek katastrofy.
První sjednocená fronta skončila v roce 1927, kdy Sunův nástupce Čankajšek zahájil čistku členů KS Číny kvůli tomu, že komunisté podkopávali Severní expedici Kuomintangu do Pekingu.
Několik let stále úspěšnějších tažení Čankajškových armád proti komunistickým povstalcům však bylo náhle přerušeno: v roce 1931 napadlo císařské Japonsko tři provincie Mandžuska na severovýchodě Číny, což podnítilo celonárodní vlnu vlasteneckých nálad. Propagandisté KS Číny se chopili příležitosti a její mluvčí šířili heslo „Číňané nebojují proti Číňanům“. V roce 1936 jeden z Čankajškových vlastních generálů proti němu provedl puč a donutil ho vstoupit do druhé jednotné fronty s KS Číny.
V období totální války s Japonskem se komunistická strana nezapojila do téměř žádné ofenzivy proti útočníkovi, zatímco Kuomintang obětoval miliony mužů včetně svých nejmodernějších divizí, aby získal čas na spořádaný ústup do čínského vnitrozemí.
Koncem druhé světové války se Čína stala členem Rady bezpečnosti OSN, získala zpět Tchaj-wan (ostrov byl Japonskem obsazen v roce 1895) a zrušila téměř všechny „nerovné smlouvy“, čímž skončilo „století ponížení“.
Propaganda čínské komunistické strany však dodnes ignoruje nebo bagatelizuje rozhodující roli, kterou Kuomintang a jeho spojenci (včetně Spojených států) sehráli při pomoci Číně přežít druhou světovou válku. Pevninští Číňané se učí, že mají nazývat pokračující občanskou válku z let 1946–1949 „osvobozeneckou válkou“ a Čínskou lidovou republiku (ČLR) založenou v říjnu 1949 „novou Čínou“.
Legie čínských internetových trollů vychvalují válku komunistické čínské armády v Koreji jako „vítězství“ nad zahraničním imperialismem, přestože konflikt začal komunistický Sever.
Podvod, zloba, boj
Série článků „Devět komentářů ke komunistické straně“, kterou poprvé zveřejnil deník The Epoch Times v roce 2004, shrnuje podstatu čínské komunistické strany jako „podvod, zlobu a boj“. Bez ohledu na to, jak moc strana mění své barvy nebo upravuje svou propagandu, neopouští svou marxisticko-leninskou doktrínu, která zachovává posvátný status ateistického materialismu a totalitní organizaci samotné strany.
Tyto doktríny stojí v diametrálním rozporu se zásadami tradiční čínské kultury, které mají kořeny v náboženstvích konfucianismu, buddhismu a taoismu.
Původní čínská spiritualita má kořeny v taoismu, s úctou nazývaném „učení Žlutého císaře a [taoistického mudrce] Lao-c’“. Císaři, kteří se učili od legendárního panovníka, jenž údajně před 5 000 lety založil první čínský stát, kladli důraz na vládnutí s jemnými omezeními a mírným zdaněním. Taoismus se soustředí na vzájemné působení jinu a jangu, které dává rovnováhu všem jevům ve vesmíru.
Konfucianismus a další starověké myšlenkové směry v Číně se inspirovaly naturalistickým chápáním světa v taoismu a daly vzniknout silné úctě k předkům, rodině a pěti ctnostem, jako je laskavost, spravedlnost, rituál, moudrost a poctivost. Ačkoli se císařská dynastie mohla ujmout moci ozbrojeným povstáním, jakmile se dostala k moci, snažila se dodržovat tradiční morálku. Dokonce i Sun-c’, autor „Umění války“, zdůrazňoval, že „morální zákon“ je hlavním činitelem, který rozhoduje o vítězství v bitvě.
Buddhismus, který Číně a zbytku východní Asie zprostředkovali indičtí mniši, přinesl Číňanům zvýšenou úctu k životu a mnohé inspiroval k úsilí o duchovní dokonalost a osvobození od pout pozemského světa. Za dynastie Tchang, která toto nové náboženství přijala, přijímal císařský dvůr učence a poddané z celé Eurasie.
Marxistické myšlení, ať už v původním balení ekonomická teorie, nebo v jiných podobách, tvrdí, že celé lidské dějiny nejsou ničím jiným než darwinistickým třídním bojem. Mao nechvalně proslul výrokem, že revoluce je aktem násilí, při němž jedna třída svrhne druhou.
To, že se KS Číny od svého založení staví proti tradiční kultuře a morálce, je zcela logické. Z Hnutí za novou kulturu později vzešla sektářská „náprava“ neortodoxního myšlení v letech 1942–1945 v baště KS Číny v Jen’anu. To se opakovalo s vyvražděním milionů „statkářů“ a „bohatých rolníků“ a dále za kulturní revoluce, při níž došlo k plošnému zničení „čtyř přežitků“ – neocenitelné artefakty čínské historie, nemluvě o harmonických vztazích, které řídily společnost po tisíciletí, byly zcela zničeny.
Povaha strany versus lidská povaha
Jak je popsáno v pátém komentáři „Devíti komentářů“, jednotliví členové komunistické strany nebo dokonce její vůdci mohou být motivováni soucitem. Například v roce 1989 vyjádřil reformní generální tajemník KS Číny Čao C’-jang soucit s protestujícími studenty na náměstí Nebeského klidu. Byl však rychle přemožen zastánci tvrdé linie, kteří tvrdili, že moc strany je ohrožena. Komunistický vůdce Teng Siao-pching prohlásil protesty za násilné nepokoje a tisíce lidí byly zabity, když vojáci a tanky vyklízeli ulice Pekingu.
V roce 1999 čelil Ťiang Ce-min, který byl povýšen na místo Čaa díky svému tvrdému a spolehlivému postoji k protestům v Šanghaji (Ťiang byl šéfem strany ve městě), opačné situaci, když se rozhodl zakázat duchovní praxi Falun Gong (Fa-lun-kung).
Falun Gong, disciplína čchi-kungu buddhistické školy známá také pod názvem Falun Dafa, si od svého založení v roce 1992 získala v 90. letech 20. století obrovskou popularitu a do roku 1999 se odhaduje, že ji vyznávalo 70 až 100 milionů příznivců.
Ťiang a jeho blízcí stoupenci považovali Falun Gong, který učí pravdivosti, soucitu a toleranci a tradičnímu pohledu na svět, za hrozbu pro vládu strany. Přestože ostatních šest členů stálého výboru politbyra KS Číny bylo proti Ťiangovu požadavku na celostátní potlačení této praxe nebo se k němu stavěli rozporuplně, byli zděšeni, když Ťiang tvrdil, že neúspěch „porazit“ Falun Gong by z marxismu udělal „výsměch“ a vedl by ke „zničení strany a země“.
Protože se Ťiang řídil nevyslovenou zásadou komunistické strany, dokázal překonat neshody uvnitř organizace. Optozi tomu byl Čao, navzdory svým úspěchům v tolik opěvované „reformě a otevření se“ v 80. letech a snaze zavést v Číně právní stát, bez okolků sesazen a až do své smrti v roce 2005 byl v domácím vězení.
Zhoubné účinky marxismu-leninismu, z něhož KS Číny vychází, mezinárodní společenství dlouhá léta ignorovalo a dodnes je chápe nedostatečně. Západní pozorovatelé často kritizují Čínu jako „ultranacionalistickou“ nebo „autoritářskou“, zatímco doufají v pozitivní spolupráci s „umírněnými“ vůdci KS Číny.
Posilující techno-totalitarismus strany v posledních desetiletích by měl tyto iluze rozbít. Dokud Čínu řídí komunistická strana, není žádná zásadní změna možná. Století komunistické vlády přineslo Číně nejen druhý věk ponížení, ale ohrožuje svobodu lidí na celém světě.
Leo Timm je bývalý čínský reportér deníku The Epoch Times a píše o čínské politice a aktuálním dění.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory The Epoch Times.
Přeloženo z původního článku zveřejněného newyorskou redakcí Epoch Times. (jas)
