Sedmdesátníci Karen a Denny Vinarovi z americké Minnesoty se poprvé seznámili a zamilovali, když jim bylo teprve 11 a 13. Karen pak ve 14 letech otěhotněla a rodiče pár přiměli k adopci.

Přes padesát let se díky okolnostem neviděli, než se opět spojili přes sociální síť. Tím začala nová kapitola jejich románku. Společně našli svou dceru a o svém zajímavém životě napsali knihu.

75letá Karen dnes přičítá jejich opětovné setkání božímu zásahu. „V životě jsme mohli mít tolik zvratů a náhod, které by nám zabránily vrátit se k sobě. Bůh to tak chtěl, abychom byli spolu,“ svěřila se žena Epoch Times.


„Spolu jsme začali a spolu i skončíme,“ dodává 78letý Denny.

Mladá láska

Karen a Denny spolu chodili už od základky. Vypadalo to, že spolu skončí na celý život, ovšem všechno se změnilo, když Karen zjistila že je těhotná. Být v 50. letech těhotná mimo manželství bylo stále nemyslitelné a dívka zvažovala i sebevraždu.

Její rodiče ji naštěstí nevyhodili z domu a rozhodli se jí pomoct. Jenže vychovávat další dítě také nechtěli. Když Denny požádal Karen o ruku, její rodiče svolení nedali, protože se báli, že pár je na založení vlastní rodiny hodně mladý.

A tak se vymyslelo za pomoci jejich pastora z místní luteránské církve řešení – adopce pro jejich děťátko. Karen byla po skončení školního roku poslána do domova pro neprovdané matky, kde strávila tři měsíce. Denny ji mohl navštívit jen jednou, a i to za doprovodu Kareniných rodičů.

Pár v mládí. (Foto poskytla Karen Vinar)

Dívka porodila 13. srpna 1961 ve věku pouhých patnácti let. „Zavolala jsem Dennymu a zeptala se ho, jestli chce přijít do nemocnice podívat se na naši holčičku a podepsat rodný list a on řekl, že ano,“ vzpomíná Karen. V nemocnici pak drželi v náručí svou dcerku asi hodinu. Pak museli odejít. V ruce Karen zbyl jen snímek z této drahocenné chvíle a malá kartička s datumem narození, váhou a výškou dítěte.

Vážení čtenáři, naší prací vyplňujeme mezery na českém trhu s informacemi. Sledujeme události v Číně i v USA z nezávislého úhlu. Podporujeme tradiční kulturu a vzestup morálních hodnot. Podpořte naši činnost darem, podpoříte tak naše zpravodajství. Děkuji Vám,

Milan Kajínek, šéfredaktor Epoch Times ČR.

Karen se pak vrátila do školy, zatímco Denny se s rodinou odstěhoval jinam. Denny psal Karen dopisy a zkoušel jí volat, ale dívčiny rodiče dopisy schovali a telefonáty zatajovali.

Po skončení tříleté vojenské služby se Denny ukázal u Kareniných dveří. Šest měsíců pak spolu chodili a Denny pak svou lásku požádal o ruku. Její rodiče však nesouhlasili a vyhrožovali jí, že jí přestanou platit školu.

Životy obou se pak rozešly a každý si šel po svém. Denny se oženil a měl tři děti a Karen si také našla novou lásku a založila rodinu.

Objev na internetu

Roku 2014 doporučil Dennymu jeden jeho kamarád, aby si založil účet na sociální síti LinkedIn. Jednou ho náhle napadlo vyzkoušet zadat do vyhledávání Karenino celé jméno za svobodna a k jeho překvapení vyskočily tři výsledky. „Jeho“ Karen byla na třetím místě. V té době již vdova, Karen žila v jiném americkém státě, na tisíce mil vzdáleném Dennymu.

Přesto se rozhodl, že jí zavolá. „Moje první myšlenka byla, že má z nějakého důvodu kontakt s naší dcerou,“ vzpomíná Karen. Její první slova zněla: „Jak jsi mě našel?“

Karen si po telefonátu také prověřila svého bývalého milého na internetu a s radostí zjistila, že „má pořád ty samé zářivé modré oči a milý úsměv s ďolíčky“.

Denny byl po rozhovoru připraven okamžitě odletět za Karen, ale ona trvala na tom, že se musí znovu poznat. Za 90 dnů se tak stalo.

„Karen vyběhla z auta, vyskočila na mě, obepnula nohy kolem mě“ a zašeptala mi do ucha: „Baby, jsi doma“. Pár se vzal o 36 hodin později.

Hledání dcery

Následovalo náročné období cestování, kdy se oba vzájemně navštěvovali o víkendech, až se Karen nakonec rozhodla prodat svůj dům a nastěhovat se k Dennymu, které stále řídil svou marketingovou firmu.

Byl to právě Denny, kdo Karen přesvědčil, aby začali pátrat po své dceři. Napsala dopis luteránům a jejich sociálním službám, kteří jim pomohli dceru Jean Voxland najít.

Jean byla zpočátku zdrženlivá a do setkání se svými biologickými rodiči se nehrnula, ale její manžel ji přesvědčil, aby do toho šla. Po výměně několika dopisů se domluvili na shledání v kanceláři sociálních služeb luteránské církve.

Karen utkvěla v paměti hlavně jedna věta z posledního dopisu od Jean: „Děkuji, že jste si vybrali adopci místo potratu.“

K emocionálnímu setkání došlo 31. května 2015. „Její první věta, když jsme přicházeli nahoru, byla: ,Teď konečně po někom vypadám.‘“ „Má můj úsměv, ale jinak vypadá úplně jako Denny,“ pronesla k manželovi Karen.

Přišel čas na dlouhé povídání. Denny a Karen se dozvěděli, že Jean vyrůstala v milující adoptivní rodině, že má tři děti a několik vnoučat. Od té doby se pravidelně stýkají i díky tomu, že od sebe bydlí poměrně nedaleko.

Co se týče Dennyho a Karen, jejich láska je pořád stejně silná. Chodí spolu na kolo, tancovat nebo vaří a snaží se užívat si společný čas a probírat své pocity.

„Řekl jsem Karen, že musíme ujít 45-centimetrovou cestu a ona na to: ,Co to je ta 45-centimentrová cesta?‘ A já povídám: ,Od hlavy k srdci.‘ To je důležité, když mluvíte ze srdce.“

Originální článek byl redakčně upraven.