V prvním díle našeho příběhu se vydali Min Te-žen a jeho dva starší synové směrem na východ do sousední vesnice, aby tam s otcovými přáteli diskutovali o poezii.

Venku panovala krutá zima. Ještě než ušli kus cesty, Min Te-žen zjistil, že jeho nejstarší syn, C‘-čchien, měl na sobě kabát vycpaný trávou. Takové oblečení ho vůbec nechránilo před zimou, a tak není divu, že se mrazivou zimou celý třásl.

Min Te-žen poslal Jing-keho, prostředního syna, aby přivedl manželčina otce k nim domů, zatím co se on sám se starším synem vrátili přímou cestou domů. Min Te-žen měl v úmyslu tuto křivdu manželce vyčíst.

C‘-čchienovi, které byl jejím nevlastním synem, dala kabát vycpaný pazdeřím rákosu, zatím co Jing-kemu, jenž byl jejím a Min Te-ženovým synem, nachystala teplé bavlněné oblečení.

Hlavní postavy příběhu

Min Te-žen, otec / C‘-čchien, nejstarší syn Min Te-žena, který se narodil jeho první manželce (zesnulé) / Jing-ke, prostřední syn, který se narodil současné ženě Min Te-žena / Li Siou-jing, Min Te-ženova žena / Dědeček, otec Li Siou-jing / Nejmladší syn, novorozenec Min Te-žena a jeho současné manželky.

Dědeček řekl: „Proč mě sem můj zeť nechal zavolat?“

„V naší rodině vypadá všechno v pořádku, ale jedna věc mě trápí.“

„Daří se vám dobře, tak co tě nutí dělat si starosti?“

„C‘-čchien ztratil matku, když mu byly pouhé tři roky. Nedokázal bych se zároveň postarat o něj, jakož i vytvářet dobré životní podmínky. Vzal jsem si tvoji dceru, abychom spolu tento problém překonali.“

Dědeček odpověděl: „Ano, to je její povinností. C‘-čchien je velmi tiché, slušné a milé dítě. Vždy má úctu ke starším a těm mladším pomáhá.“

Min Te-žen řekl: „Ale někdo se k němu chová tak, jak by neměl!“

„Nechová se má dcera k C‘-čchienovi dobře?“

Li Siou-jing řekla: „Chovám se k němu úplně stejně jako k Jing-kemu.“

Min Te-žen okamžitě odsekl: „Zdá se, že ty bys nepoklekla, ani kdybys spatřila skutečného Buddhu! Můj tcháne, prosím, podívej se na toto.“ Min Te-žen kývl na oba bratry, aby poklekli.

Dědeček přistoupil k vnukům: „Ukaž, tohle je dobré bavlněné vlákno, je teplé. Ale co je tohle? Pazdeří rákosu!?“

Ukázal prstem na svou dceru: „Jak jsi mohla? V tak kruté zimě!“

„Otče, nedělej z toho povyk! Bývá obvykle doma a ven moc nechodí. Bavlna nebo rákos – pro něj to není téměř žádný rozdíl.“

Min Te-žen se ohradil: „Žádný rozdíl? Tak proč neuděláš z takového pazdeří kabát i pro Jing-keho?“

„Jing-ke je mladší a není tak silný. Jestli mu dám pazdeří z rákosu, cit raní mé srdce.“

Dědeček řekl: „Dcero, myslím, že uděláš lépe, když svou chybu přiznáš.“

„Otče, nemíchej se toho!“

Min Te-žen řekl: „Neměla bys se C‘-čchienem zacházet špatně!“

„Jestli si myslíš, že ho týrám, dej ho do péče někomu jinému!“

Min Te-žen pravil: „Ženo, jak můžeš být tak zlá a zkažená?! Nebudu se dívat na to, jak C‘-čchien trpí. Jing-ke, dej mi pero a papír. Napíšu rozvodový list a rozvedu se s tebou!“

Do toho zasáhl dědeček: „Hej, zeti můj, co se to chystáš udělat!? Prosím, nedělej to?“

Dědeček ukázal na Li Siou-jing: „Poslyš ty…! Můj zeť je velmi milý a nikdy se nezlobí. Ke mně a tvé matce je velmi laskavý a pečlivý. V zimě nám posílá bavlněné oblečení, v létě nám dává jídlo a zásoby. Všichni ví, jak dobrý je to muž! Učí C‘-čchiena, aby tě bral jako vlastní matku. Jak můžeš být tak krutá a udělat mu kabát z pazdeří rákosu?!

Podívej, co jsi provedla! Dovedla jsi manžela až k tomu, že se s tebou chce rozvést, a stále budeš trvat na tom, že jsi nic špatného neudělala? Musíme ztratit tvář! Nemám už více co říci. Nechte mě jít.“

Li Siou-jing řekla: „Otče, neodcházej.“

„Nechceš abych odešel?“

„Ne.“

„Dobrá tedy. Jestli nechceš, abych odešel a chceš, abych se o tohle postaral, musíš mě poslouchat. Chci, aby jsi poklekla na zem. Dej si rozvodový list na hlavu, omluv se a přiznej, že jsi konala špatně. Pak pro tebe můžu věci napravit.“

„Dobrá otče, poslechnu tě.“

Dědeček se otočil k Min Te-ženovi. „Zeti můj, má dcera si uvědomila, že jednala nesprávně. Je to také moje chyba, protože jsem ji správně nevychoval.“

Min Te-žen řekl: „Zodpovědný je ten, kdo to udělal. S vámi tento čin, tcháne, nemá nic společného. Nechte mě se s ní rozvést. Vezměte si ji domů.“

Dědeček postrčil Li, aby se okamžitě omluvila.

Zatím co Li Siou-jing lehce tahala Min Te-žena za šaty, omlouvala se mu: „Můj drahý manželi, nedopusťme, aby byla mezi manželem a manželkou hádka. To vše je kvůli tomu, že jsem nedbalá a udělala jsem kabát z pazdeří rákosu. Prosím, odpusť mi.“

Min Te-žen namítal: „Ne, nemyslíš to vážně. Jenom chceš z velkého udělat malé a zlehčit situaci. Jednáš se mnou, jako kdyby mi byly tři roky. Chceš mi říci, že jsi udělala kabát z rákosu kvůli nedbalosti? Co říkáš, není pravda, nejsi čestná. Vezmi si rozvodový list a jdi ihned pryč!“

Li Siou-jing řekla: „Můj manžel se skutečně rozhněval. Cítím se tak zahanbeně, není žádné cesty ven. Vezmu si život, a pak už nebude mít nikdo žádné potíže.“

C‘-čchien zvolal na matku: „Mami, prosím, nedělej to.

Maminko, zacházela jsi se mnou špatně, ale jak bych mohl zapomenout na to, že jsi mě třináct let krmila? Lidé říkají, že tisíc kilo zlata není pokladem. Že pokladem je jedině šťastná rodina. Nezáleží na tom, jak moc trápení mám. Pokud netrpí moji bratři, nebudu si stěžovat.

Vezmu ruce Jing-keho, mého drahého bratra, a oba poklekneme před naší matkou a otcem. Otče, matko, dovolte mi plakat za mého drahého otce, dovolte mi přidat se k prosbě dědečka, prosím, nedovolte mámě odejít. Nemůžeme ji v jejím věku nechat samotnou. Prosím, myslete také na našeho nejmladšího.

Mohli byste je nechat trpět také? Nechali byste nevlastní matku, aby s nimi špatně zacházela? Raději bych se nevzdal naší mámy, a pak budu jediný, kdo strádá. Jestli máma odejde, budeme trpět všichni tři. Otče, prosím!“

Min Te-žen řekl: „Ó, můj synu! C‘-čchiene, tvář plná slz, klečíš před námi se svým bratrem, a i přesto stále myslíš na druhé. Víš o tom, že jsi jiný než ostatní?“

Jing-ke se zeptal: „Jiný?“

Min Te-žen řekl: „Moji synové, když potřebujete tátu, jsem tady. Když mladší bratři potřebují svoji mámu, postará se o ně. Ale ubohý můj synu, i když tady máš tátu, nemůže se postarat o tvé jídlo a šaty. Kdybys chtěl svou mámu, která ti dala život, kde ji najdeš? Můj ubohý synu, tvá máma zemřela, když jsi byl malý. Můj synu, bylo s tebou zacházeno špatně, ale neodvážil ses mi to říci. Kdyby tvá matka byla naživu, postarala by se ti o všechno. Jak bych tě mohl nechat takto trpět?

C‘-čchienova slova zatřásla Nebesy. Já, Min Te-žen, nemám srdce z kamene. Li Siou-jing, jak můžeš zacházet se stejnými syny tak odlišně? Jak můžeš být tak nespravedlivá, jednomu dát bavlnu a druhému pazdeří rákosu?

Pamatuješ si, když jsme se vzali? Hledala jsi mléko pro C‘-čchiena po všech sousedech. Slíbila jsi mi, že se o něj budeš starat jako o vlastního. Myslel jsem, že jej můžu nechat ve tvé péči, abych se mohl bez obav starat o naše živobytí. Kdo mohl tušit, že se takhle změníš, až budeš mít vlastní dítě. C‘-čchiena jsi týrala, své vlastní dítě rozmazlovala a mne podváděla a lhala mi.

Jestli ho třeba zbiješ a budeš ho peskovat pro jeho dobro, aby se naučil, jak se má správně chovat – to vše je v pořádku. Ale nechat ho nosit v třeskuté zimě pazdeří z rákosu… co za srdce to v sobě nosíš?

Pokud bych dnes trval na rozvodu, další macecha dá všem třem synům kabáty z rákosu. Když se tohle stane, nebudeš ty, Li Siou-jing, nešťastná? Myslet nejdříve na druhé až poté na sebe – jenom pak budeš sama vědět, jak se věci mají.“

Li Siou-jing odpověděla: „Když jsem slyšela, jak C‘-čchien prosí, nesmírně jsem se styděla. Udělala jsem hroznou věc. A místo toho, aby mě C‘-čchien nenáviděl, prosí za mě a mé syny. Jak jsem mohla být tak necitlivá. Měla bych C‘-čchienovi poděkovat zlatými slovy. Dovolte mi pokleknout na chodbě a přísahat před Bohy, že od teď napravím všechny své chyby a budu se chovat k C‘-čchienovi jako ke vlastnímu!“

Min Te-žen řekl: „Slyšet Li Siou-jing, jak přísahá před Bohy, otázka kabátu z rákosu je rozřešena. Od nyní byste, vy bratři, měli tvrdě a usilovně studovat. Celá rodina je šťastná!“

Toto je skutečný příběh o Min Sunovi, známém také pod jménem Min C‘-čchien. Žil v Číně v období Jara a Podzimu (722-481 př. n. l.) – v období známém civilními nepokoji, spory a válkou.

C‘-čchien se stal známým učencem a měl tu čest, že byl jedním z dvaasedmdesáti Konfuciových žáků. Příběh o jeho příkladné rodičovské úctě se předával po dlouhé roky a poskytoval tak pro mnohé generace velmi dobrý morální příklad.

Fotka hrobky Min C‘-čchiena ve městě Ťi-nan v provincii Šan-tung z roku 2009. (Rolfmueller)