Příběhy ze staré Číny
Když se řekne „tchaj-ťi“, mnohým z nás se okamžitě vybaví obrázek lidí s mírně pokrčenými koleny, kteří se zavřenýma očima pečlivě cvičí složité pohybové sestavy. Oproti tomu jméno legendárního zakladatele tohoto populárního cvičení je známo jen málokomu. Přitom život laskavého a ušlechtilého taoisty Čang San-fenga by jistě mohl být pro mnohé z nás velkou inspirací.
Tak jako v případě mnoha proslulých postav čínské historie je i život Čang San-fenga obestřen mnoha tajemstvími. Někteří dokonce zpochybňují, zda tento taoistický mnich vůbec existoval.
Existují však historické záznamy (například kroniky dynastie Ming) i umělecká díla oslavující excentrického Mistra Čanga, které dokládají, že Čang byl skutečnou historickou postavou a že byl obdivován a vyhledáván císaři i běžnými lidmi.
Přestože se podrobnosti Čang San-fengova života mohou u různých zdrojů lišit, jeho hlavní poselství o důležitosti morálního charakteru na cestě člověka k duchovní dokonalosti zůstává nezměněno.
Níže uvádíme jednu z možných verzí života Čang San-fenga, zakladatele vnitřního bojového stylu Wu-tang a cvičení pro rozvoj těla i ducha, tchaj-ťi čchüan.
Učenlivý chlapec
Čang San-feng se narodil do zámožné rodiny za dynastie Jižní Sung v provincii Ťiang-si u hory Draka a tygra a dostal jméno Čang Tchung. Když mu bylo pět let, těžce onemocněl a přišel o zrak. Jeho otec se doslechl o tom, že v jednom taoistickém chrámu zázračným způsobem léčí nemoci, a tak tam syna vzal. Chlapec se v chrámu do týdne vyléčil.
Protože byl Tchung bystrý chlapec, místní taoista v něm našel zalíbení a začal ho učit psaní a bojovému umění.
San-feng v prekladu znamená „Tři vrcholky“ nebo přeneseně také „Nebe a Země“.
Po dalších sedm let se malý Tchung, který byl obdařen fotografickou pamětí, pilně učil písma taoismu, buddhismu a konfucianismu (později o nich ve svém slavném pojednání Da dao lun – O Velkém Tau – napíše, že všechny tyto tři směry mají stejný původ).
Otec však chtěl mít ze syna vládního úředníka, a tak mladý Čang, aby prokázal synovskou úctu, složil také státní zkoušky a stal se vládním úředníkem.
Hledání Cesty
Více než světská sláva a zisk však Čanga naplňovalo bojové umění, meditace a život v ústraní. Když mu bylo 32 let, jeho rodiče zemřeli. Mladý Čang Ťün-pao (Ťün-pao bylo zdvořilostní jméno, které se v Číně udělovalo mužům po dosažení dospělosti) se vzdal své úřednické pozice, majetek rozdal a začal hledat Tao (Cestu).
Navštívil mnoho chrámů a posvátných míst, několik let strávil také v chrámu Šao-lin, kde se naučil umění šaolinského kung-fu (patřící k tzv. vnějším stylům, které kladou velký důraz na fyzickou sílu a obratnost), a také v taoistických centrech na hoře Chua.
Někdy v této době si také zvolil taoistické jméno, pod kterým se proslavil – San-feng, které v překladu znamená „Tři vrcholky“ (podle hor u dnešního města Pao-ťi v provincii Ša-an-si) nebo přeneseně (podle taoistické teorie pa-kua) také „Nebe a Země“. Stále však hledal učitele, který by mu ukázal cestu k dosažení Taa.
Styl Wu-tang klade důraz na vnitřní sílu a vyzdvihuje měkkost, která porazí sílu, a klid, který vítězí nad ukvapeností.
Nakonec, ve svých více než 60 letech, na hoře Čung-nan potkal taoistu jménem Chuo-lung (Ohnivý drak), který poté, co seznal, že Čang je kompetentním praktikujícím, mu předal své učení týkající se vnitřní alchymie (tedy přeměny vnitřní energie, tzv. „nej-tan čchi-kung“).
Hora Čung-nan je jednou z kolébek taoismu a někdy se jí přezdívá „hlavní město nesmrtelných“. Právě zde praotec taoismu Lao-c’ podle pověsti předal strážci průsmyku Chan-ku jménem Jin Si své učení o pěti tisících slovech.
Text původně neměl název a byl známý pouze podle jména Lao-c’, za dynastie Chan však dostal název Tao te ťing (Kniha o Tau a ctnosti). Učení Lao-c’ se o několik století později stalo jedním ze základních stavebních kamenů bojového stylu Wu-tang i cvičení tchaj-ťi. Čang San-feng patřil do šesté generace školy Jin-sien, kterou Lao-c’ založil.
Nový začátek
Na prahu sedmdesátky se Čang přestěhoval do pohoří Wu-tang, kde po dalších devíti letech kultivování svého nitra dosáhl osvícení. A právě zde, na tomto pro taoisty posvátném místě, propojením bojového umění Šao-lin a vnitřních metod kultivace a čchi-kungu vytvořil vnitřní styl bojového umění Wu-tang a prapůvodní styl tchaj-ťi čchüan třinácti forem.
Styl Wu-tang, který je primárně určen k sebeobraně, v souladu s taoistickou filozofií klade důraz na vnitřní sílu a vyzdvihuje měkkost, která porazí sílu, a klid, který vítězí nad ukvapeností. Spolu s tím, jak se pozvedá charakter jedince, rostou i jeho schopnosti v bojovém umění.
Laskavý obr
Se svými učedníky postavil Čang San-feng na hoře Wu-tang chrám Jü-čen a síň Chuej-sien. Před chrámem bylo pět starých stromů, v jejichž stínu Čang rád odpočíval. Říkalo se prý o něm: „Zvířata ho nepokoušou a jestřábi se na něj nevrhnou.“
Rád se chodil toulat po horách a pohyboval se hbitě, jako kdyby létal. Rád se také procházel a spával ve sněhu. Byl velmi dobromyslný, pomáhal prostým lidem i císařům bojovat proti rozličným banditům a v neposlední řadě byl i vyhledávaným léčitelem.
A jak vlastně Čang San-feng vypadal? Podle dochovaných záznamů v jednom z klášterů na hoře Wu-tang byl urostlý, měřil přes dva metry a tělo měl rovné jako borovice.
Chodíval prý velmi nedbale oblečen – mohli jste ho po celý rok spatřit v jednom a tomtéž prostém oblečení, s bambusovým kloboukem na hlavě. Dokázal za jediný den ujít několik set kilometrů. Na posezení byl schopen spořádat neuvěřitelné množství jídla a jindy zas dokázal celé měsíce hladovět.
Čang San-feng, jak už jsme naznačili v úvodu, věřil, že konfucianismus, buddhismus i taoismus jsou všechno pravověrná učení a zkráceně je lze nazývat Tao. Byl toho názoru, že pokud člověk žije jako opravdová lidská bytost – udržuje si spravedlivou mysl, dělá dobré skutky, jedná s laskavostí, dobrotivostí, věrností, synovskou úctou a upřímností – potom je blízko dosažení nesmrtelnosti.
Plodný autor
Mistr Čang byl rovněž plodným autorem. Jedním z jeho nejznámějších děl se stala sbírka 24 básní Wu ken šu (Strom bez kořenů), které měly lidi inspirovat k zušlechťování charakteru. Porovnával v nich štěstí v sekulárním světě se stromem bez kořenů, který brzy uschne. Jediná možnost, jak uniknout z této prekérní situace, je podle něj právě kultivace vlastního nitra.
Níže uvádíme krátký úryvek ze sbírky:
Strom bez kořenů, s květy, jež jsou skryty.
Kdo z těch, kteří jsou připoutání k červenému prachu světa, by jej kultivoval?
Události tohoto proměnlivého života;
Loď na moři hořkosti.
Hnána tu a tam, bez kontroly.
Žádná země či pobřeží nablízku,jak těžké je nalézt bezpečné kotviště.
Navždy jsme unášení mořem, plným krutých mořských příšer.
Kdybys tak jen otočil hlavu a ohlédl se zpět na tento břeh.
Nečekej, až vítr a vlny obrází tvou loď v trosky.
Raná taoistická literatura byla velmi mysteriózní a těžko pochopitelná, a proto nebyla příliš čtená. Oproti tomu jednoduchá forma básní a zapamatovatelné rýmy Čang San-fengovy poezie zpřístupnily taoismus běžným lidem, a tak jej pomohly široce zpopularizovat.
Tchaj-ťi dnes
Praxi tchaj-ťi čchüan, podobně jako tomu bylo u dalších bojových stylů, se původně věnovali pouze mniši. V průběhu let se však rozšířila mezi běžnými lidmi, kteří si ji porůznu upravovali a používali ji jako účinnou obranu před bandity či jako tělesné cvičení k upevnění zdraví, ovšem už bez zdůrazňování morálního charakteru.
A tak dnes zůstává tchaj-ťi čchüan v povědomí široké veřejnosti především jako forma účinného cvičení pro zlepšení fyzické kondice spíše než jako prostředek k dosažení duchovní dokonalosti.
Říká se, že Čang San-feng opustil fyzické tělo v chrámu Tchaj-ťi ve Wu-tangu ve svých více než 140 letech. Obraz cvičícího Čang San-fenga prý však mohou někteří šťastlivci spatřit na hoře Wu-tang i dnes.
