Zpěv byl jediná chvíle, při které jsem měla nad svými plícemi kontrolu a paradoxně jsem na ně mohla zapomenout.

Byl říjen a moje zadýchanost se po týdnech souživého zlepšování opět zhoršovala. Cítila jsem se zadýchaná pořád – ať při chůzi nebo odpočinku, vleže nebo vsedě, při práci nebo sledování Netflixu, při mluvení nebo tiché meditaci, jen ne při zpěvu.

Od června loňského roku, kdy jsem se pravděpodobně infikovala covidem-19, jsem už znala ten diskomfort a frustrující pocit, že se mému tělu nedostává tolik kyslíku, co by potřebovalo. Hluboce jsem si také začala vážit okamžiků, kdy se mi dech vrací do stavu autonomní funkce a nezabírá žádnou část mého vědomí.

Mé rané příznaky před rokem byly pro covid-19 celkem typické: bolest v krku, bolest hlavy, únava a dušnost. Ačkoli jsem nikdy neměla pozitivní test na SARS-CoV-2, někteří moji lékaři mají za to, že jsem nakažena byla. Také mám to podezření, vzhledem k tomu, že o rok později se stále potýkám s příznaky.

Hudba byla vždy součástí mého života, a to i během pandemie. V pěti letech jsem se začala učit hrát na klasické housle, o šest let později jsem je opustila a začala se věnovat lidové hudbě. Toužila jsem se zapojit do různých tradic lidové hudby, které hrála starší sestra na klavír a kladívkový cimbál. Ve dvanácti letech jsem vstoupila do svého prvního pěveckého sboru, který mě hýčkal repertoárem písní z celého světa. V dospělosti jsem se snažila uspokojit etnomuzikologické sklony na workshopech, akcích zaměřených na sdílení písní a jamování, ale od vysoké školy jsem pravidelně se sborem nezpívala. Pandemie mi poskytla novou příležitost: virtuální sbor „napříč zeměmi“.

Od září 2020 do dubna 2021 jsme se scházeli jeden víkend v měsíci, abychom se naučili jorubskou píseň z Nigérie, píseň ze Sevdalinky v Bosně a Hercegovině, apalačské popěvky, lidovou píseň z íránské provincie Gilan a mnoho dalších.

Jednou z našich říjnových „destinací“ byl Quebec. Po prvním zaslechnutí „Mes chers amis, je vous invite“ (Mí drazí přátelé, zvu vás), se veškerý můj stres rozplynul Disharmonická truchlivá francouzsko-kanadská pijácká píseň možná neuvolní každého, ale se mnou rezonovala tak silně, že jsem začala trávit většinu svého volného času učením se její záludné střední harmonie.

Překvapilo mě, jak moc se mi ulevilo – fyzicky i emocionálně. Dokonce i poté, co jsem zvládla noty a zapamatovala si slova této quebecerské písně, jsem si ji prozpěvovala, kdykoli jsem si potřebovala odpočinout od pocitu dýchavičnosti.

Lepší dýchání, méně stresu

Dlouho před covidem-19 používali muzikoterapeuti zpěv a dechové nástroje, aby pomohli pacientům s respiračními problémy, jako je chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) a astma.

Hlubší dýchání může podpořit uvolnění a snížit stresovou reakci organismu, píše Seneca Block, který dohlíží na většinu programů muzikoterapie a arteterapie ve zdravotnickém systému University Hospitals v severovýchodním Ohiu. Proto se cvičení jako jóga a meditace tolik zaměřují na práci s dechem.

A kontrolované dýchání, které je nutné při zpěvu nebo hře na harmoniku, může člověku pomoci plně pochopit, co znamená prodloužit výdech.

„Když fouknete do harmoniky … slyšíte výšku tónu,“ uvádí Block, jehož tým vedl kroužky hraní na harmoniku pro pacienty s CHOPN. „Učí je to, že tohle je ten mustr, že to dělají správně.“

Lidé, kteří mají problémy s dýcháním, někdy dostávají „motivační spirometr“, lékařský přístroj, který jim pomáhá cvičit plíce. Podobně, ale méně technicky, funguje terapie zpěvem, kdy tóny nahrazují stoupající a klesající míček jako stimul, poznamenává Block.

Dýchací stimuly se zpěvem a dechovými nástroji jsou spojovány s lepším spánkem, menší dýchavičností a lepší náladou, uvádí Joanne Loewyová, ředitelka Centra Louise Armstronga pro hudbu a medicínu v Mount Sinai Health System v New Yorku.

Loewyová vede sbor s pacienty, kteří se zotavují z mrtvice. V některých okamžicích může skupina vypadat jako jakýkoli jiný sbor. „Ale mezi písněmi se můžeme zaměřit na paměť,“ píše a dodává: „Neustále hledáme způsoby, jak lidem pomoci, aby se díky hudbě cítili dobře.“

Vědci začínají zkoumat, zda tyto stejné terapie mohou pomoci lidem, kteří se zotavují z covidu-19.

Začátkem srpna, asi měsíc po mém zotavení, jsem se dozvěděla o jednom takovém programu, který se vyvíjí v Anglii. Jmenuje se ENO Breathe. V pilotním programu se 12 účastníků učilo dechová a pěvecká cvičení založená na technikách profesionálních zpěváků. Na konci zkušebního programu většina účastníků hlásila zlepšení dušnosti a pokles úzkosti.

Protože jsem se poprvé setkala s dechovými cvičeními ve sboru, myslela jsem si, že ENO Breathe je smysluplné. Pěvecká rozcvička může pomoci připravit tělo na udržitelné výdechy. Dýchání z bránice, svalu oddělujícího hrudník a břicho, je způsob, jak zpěváci dostanou do plic více vzduchu, aby podpořili sílu a délku tónů.

Tým Loewyové a Centrum pro post-covidovou péči na Mount Sinai plánují zahájit roční studii o tom, jak by týdenní virtuální skupinová hudební terapie mohla zlepšit respirační symptomy, depresi, úzkost, kvalitu života, únavu, spánek a odolnost u pacientů s dlouhodobě přetrvávajícími respiračními problémy způsobené covidem.

Na univerzitě v irském Limericku probíhá podobná studie, jejímž cílem je znovu vycvičit svaly používané při dýchání.

Klid v chaosu

I když jsem se obrátila k hudbě jako k pomocníkovi v méně klinické podobě, nejsem jediný člověk s přetrvávajícími příznaky covidu-19, který tak učinil.

Když se 34letá Danielle Reesová z Tucsonu v Arizoně dozvěděla o dechovém programu, který používá spousta dalších dlouhodobě trpících příznaky, připomnělo jí to zpěv. Zapátrala tedy po cédéčkách svého středoškolského sboru a začala si zpívat, „protože je to mnohem zábavnější než se jen snažit 10 minut nadechovat a vydechovat“.

Zazpívat si celou píseň jí dává pocit úspěchu, stejně jako hra na klavír, které se nevěnovala od základní školy.

„Když jsem měla chuť procvičit si klavír, podařilo se mi to uskutečnit. To pro mě bylo velkým znamením, že mi mozek zase funguje,“ řekla Reesová.“

Slyšela jsem o dalších dlouhodobě trpících, kteří se potýkají s problémy s koncentrací, často označovaných jako „mozková mlha“, a kteří doufají, že naučit se hrát na nový hudební nástroj jim pomůže dostat se z toho. Jiní zpívají, hrají na hudební nástroje nebo jen poslouchají hudbu, aby do svého života vrátili trochu normality a pomohli si najít útěchu od hněvu a úzkosti z dlouhého COVIDU.

Muzikoterapeuti říkají, že je těžké oddělit fyzický a psychický přínos jejich práce vzhledem k tomu, jak jsou mysl a tělo propojeny. Nevím, jestli mě zpěv v době mé dýchavičnosti vloni v říjnu prostě uklidnil, nebo skutečně zlepšil fungování mých plic, ale předpokládám, že to pomohlo v obou směrech.

Hudba pomáhá bojovat s úzkostí a stresem způsobeným nedostatkem socializace, říká Block.

„Hudba byla v minulosti vždycky něčím, co dokázalo lidi úžasně spojovat a vytvářet společenský kontext,“ říká.

Kvůli latenci internetu je synchronizace hlasů nebo hudebních nástrojů přes Zoom prakticky nemožná. Své virtuální zkoušky sboru jsem trávila se ztlumeným zvukem, zpívala jsem spolu s instruktorem nebo nahrávkou a neslyšela jsem ostatní členy sboru.

Během osmi měsíců jsme se nahrávali, jak zpíváme, co jsme se naučili, a tyto nahrávky jsme posílali vedoucím sboru, kteří je společně sestříhali. Během našeho posledního setkání v dubnu jsme si všechny tyto spolupráce poslechli na koncertě přes Zoom.

Chybí mi ten pocit, když se poprvé učím píseň, když se hlasivkám konečně podaří zasáhnout do správného tónu a slyším ho v kontextu harmonií kolem sebe. Chybí mi ta energie, kterou si během vystoupení předáváte a přebíráte s lidmi kolem sebe.

Virtuální sbor možná nebyl stejný jako ten reálný, ale i přes izolaci, stres a fyzické omezení jsem byla hluboce vděčná, že jsem něco takového mohla mít. „V těchto dobách velkého stresu a velké úzkosti se věci, jako hudba a umění, stávají pro lidi ještě důležitějšími. Pomáhá to udržet si v chaosu pocit naděje a klidu,“ komentuje Block.

Tento článek byl zpracován společností KHN, která vydává California Healthline, redakčně nezávislý servis California Health Care Foundation.

Lydia Zurawová je producentkou pro California Healthline. Zpravodajství KHN o těchto tématech finančně podporují John A. Hartford Foundation, Gordon and Betty Moore Foundation a The SCAN Foundation.

Z původního článku newyorské redakce deníku The Epoch Times přeložil: Jan Černík