C.J. je nedávno rozvedená 38letá matka, která právě „prochází hodně věcmi“. Neviděl jsem ji od začátku pandemie. Když vstoupila do ordinace, měla na sobě klobouk, dvě roušky a na rukou o několik čísel větší plastové rukavice – ještě že měla značkové sluneční brýle. Trochu mě to zaskočilo a zeptal jsem se, jestli je v pořádku. Vyhrkla, že sice dostala obě dávky vakcíny, ale že má sedmileté dítě, které potřebuje chránit.
Je smutné, že pacientů, jako je C. J., jsem v uplynulém roce viděl až příliš mnoho. Jejich životy ovládl strach. Nezáleželo na tom, jak dobře jsem jí vysvětlil, že její obavy – i když jsou vzhledem k celému tomu mediálnímu humbuku pochopitelné – jsou iracionální. Byly iracionální jen pro mě. Pro ni byly racionální. Já to chápu.
Strach se stal nemocí naší doby. Strach je běžně definován jako přesvědčení, že někdo nebo něco je nebezpečné a může způsobit bolest nebo působit jako hrozba, například žralok, který plave vedle vás.
Mezi mé obavy patří krev v břiše nebo pokles srdeční frekvence plodu. Je to pravděpodobně proto, že polovinu času trávím na své klinice a druhou polovinu jako nemocniční lékař, který řeší naléhavé případy, jež se objeví na pohotovosti nebo v porodnici.
Strach je zdravá emoce, kterou je třeba vlastnit, jen je třeba ji uplatňovat v rozumných mezích. Existují však také iracionální strachy, které nás nenutí k lepším rozhodnutím – jen k většímu strachu.
Falešný strach žije pouze v našich myšlenkách a představách. Všichni někdy v životě projevíme falešný strach, ale obvykle ho zvládneme a rychle odezní. Jako můj strach z těsných prostor. Nemám je rád, ale dokážu se ovládat. Přesto mě nikdy neposazujte na prostřední sedadlo v letadle!
Zeptal jsem se C.J., čeho se bojí. Její odpověď zněla: „Umřu na covid a zanechám tu dcerku.“ Učí teď proto dceru doma a ven vychází jen v nezbytně nutných případech. Citovala statistiky, které četla a příběhy, které slyšela z televize a sociálních médií. Ty statistiky vyděsily dokonce i mně! Co na tom, že nebyly pravdivé, ona jim věřila.
Jak se chytrý, zdánlivě racionální člověk spustí do téhle králičí nory strachu? Určitě v tom hrají roli mediální společnosti, které vyvolávají strach. A důsledky tohoto strachu jsou závažné. Tento typ patologického strachu přerůstá v úzkost, obavy a stres. Od vypuknutí pandemie jsme svědky prudkého nárůstu počtu úzkostných a stresových poruch a dalších závažných problémů s duševním zdravím.
Každé opatření, které podnikneme v oblasti medicíny nebo zdravotní politiky, má nezamýšlené důsledky, a to včetně lockdownů a dodržování odstupů. Jedním z příkladů je nárůst počtu sebevražd mladistvých po zavedení lockdownů. Stejně tak nárůst počtu lidí – včetně dětí –, kteří jsou léčeni léky na úzkost a depresi.
Jak lze bojovat s těmito iracionálními obavami? Základem problému je, že tyto obavy jsou založeny na přesvědčení – a naše přesvědčení se příliš často zafixují. Přestaneme přijímat nová fakta, revidujeme své předpoklady a přijímáme pouze informace, které potvrzují to, čemu již věříme.
Pokud se s někým takovým setkáte, je dobrým prvním krokem najít společnou řeč. Uznejte, že obavy této osoby jsou pro ni skutečné. Ne iluzorní fakta, ale strach samotný. Neznehodnocujte to, co cítí.
Řekl jsem C.J., že vím, že covid-19 je špatný a nikdo z nás ho nechce dostat. Řekl jsem jí, jak jsem operoval pacienty s covidem-19, ale svůj strach jsem ovládl. Možná to nebylo to nejlepší, co jsem jí řekl, protože vypadala, že se chystá zadržet dech, dokud neodejde z místnosti. Nebudu vám říkat, že jsem ji přesvědčil, že všechno je v pořádku a že by měla znovu začít žít svůj život. Přiměl jsem ji však k tomu, aby souhlasila s rozhovorem s terapeutem, který by jí mohl pomoci a tím i její dceři.
Tato pandemie strachu má částečně kořeny v zahlcení omezenými typy údajů. Náš mozek je musí prosít a určit, co považuje za platné a co ne. Bohužel některá čísla jsou vysílána stále dokola, jako například počet nových případů nákazy novým koronavirem, zatímco jiná čísla slyšíme jen zřídka, například počet nakažených, kteří se nikdy ani necítili nemocní. I když jsme zahlceni některými údaji, jsme ochuzeni o zásadní kontext jiných údajů. Někdy si prostě potřebujeme odpočinout od výpisů dat, které nenabízejí nic než strach.
Uprostřed této nejistoty je velmi důležité najít podporu. Ta může být duchovní (náboženské kruhy), fyzická (cvičení a pobyt v přírodě) a duševní (meditace a uklidňující činnosti, jako jsou koníčky).
Existují studie, podle kterých může být náročnější cvičení velmi prospěšné pro léčbu úzkosti a strachu. Bylo prokázáno, že jóga snižuje příznaky generalizované úzkosti.
C. J. mi před několika týdny poslala vzkaz. Daří se jí mnohem lépe. Začala chodit s dcerou na dlouhé procházky. Dokonce šly i na pláž. Navštívila terapeuta, ke kterému jsem ji doporučil, což jí velmi pomohlo.
Když jsem se dal na medicínu, nikdy mě nenapadlo, že budu svým pacientům radit jako terapeut. Je však úžasné, kolik se toho všichni můžeme naučit už jen tím, že nasloucháme tomu, co druhý člověk říká, a jsme pak schopni a ochotni pomoci.
Řada lidí prostě potřebuje ve svém životě někoho, kdo jim pomůže uvést na pravou míru jejich iracionální obavy a představí širší perspektivu. Je to něco, co bychom možná všichni měli zvážit, vzhledem k nebezpečí přílišného strachu. Nejlépe to řekl Yoda. „Strach je cesta na temnou stranu. Strach vede k hněvu. Hněv vede k nenávisti. Nenávist vede k utrpení.“
Dr. Peter Weiss je častým hostem v místní i celostátní televizi, novinách a rozhlase. Třicet let působí jako odborný klinický asistent gynekologie a porodnictví na Lékařské fakultě Davida Geffena na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, odkud odešel, aby mohl poskytovat své klinické služby těm, kteří je potřebují, když udeřila pandemie COVID-19. Byl také národním poradcem pro zdravotní péči v prezidentské kampani senátora Johna McCaina v roce 2008.
Přeloženo z článku newyorské redakce.
