„Armáda je velmi uzavřené prostředí, ta česká určitě,“ říká bývalý příslušník speciálních jednotek Milan Šiler v rozhovoru pro Nadační fond Svědomí národa. Práce v elitních útvarech armády pro něj byla splněným klukovským snem a příležitostí dělat něco pro svou zemi, chránit ji a bojovat za bezpečnost jejích obyvatel.
Odmala se pohyboval v prostředí armády a elitních jednotek. Bavila ho střelba, bojové taktiky a strategie. Dostal se do armády, stal se vojákem a současně i policistou. Mimo jiné působil i jako instruktor výcviku speciálních jednotek. Kromě armády působil několik let také u policie. V současnosti žije v civilu a je otcem dvou malých dětí.
Rád by ještě něco udělal pro tuhle zemi, aby se tady žilo líp. Je tátou rodiny, který si přeje, aby jeho děti vyrůstaly v České republice a nemusely se bát žádných represí ze strany státu a útisku od lidí, kteří jsou charakterově někde jinde.
Jaké zkušenosti však v armádě získal, vyprávěl dále v rozhovoru pro NFSN. Příběh bývalého příslušníka speciálních jednotek Milana Šilera:
Se šikanou se poprvé setkal jako voják základní služby.
„Troufám si říct, že tehdy byla šikana ve 100 % armády,“ sděluje v rozhovoru.
Šikanování si nenechal líbit, a když to překonal, podařilo se mu splnit si svůj sen – dostat se jako voják do speciálních jednotek. Nastoupil do útvaru SOG. Nebylo snadné se tam dostat – někdo ani nemá ponětí, jaké byly výběry. Tento úžasný útvar však byl brzy rozpuštěn. Armáda útvar ukončila. Někteří byli rozprášeni… vrátili se k armádě nebo k policii.
Po čase se začalo ukazovat, že ani elitní jednotky armády nejsou zárukou férového přístupu.
Milan Šiler zažil zacházení a tlak, o kterém se většině civilistů pravděpodobně nezdá ani v hodně špatných snech.
Přál si pracovat v kolektivu, kde lidé drží při sobě a mohou se spolehnout jeden na druhého, mentálně i fyzicky náročná práce. V ideálním stavu byl člověk měl být opravdu nástrojem svého velitele, splnit úkol podle zadání. I velitelé musí být profesionální, dávat přesné informace.
Podle Šilera není podobná jednotka, jako byl útvar SOG.
„Ani si nedokázali vážit těch lidí ze SOG,“ podotýká, protože znal jejich hodnotu.
Zůstal v armádě, přihlásil se k vojenské policii. Podle něj by vojenský policista měl dokázat zasáhnout proti obyčejnému dělostřelci i proti příslušníku speciálních jednotek. Měl by být ten „top“, jaký v armádě je.
Když se jednou před Vánoci se vracel domů – zastavil na benzině, měl povolené pneumatiky na kolech. Auto parkoval v kasárnách. Tehdy se rozhodl odejít do civilu. Nebylo na co čekat.
Podle Šilera je v současné době je armáda uzavřené prostředí. Ani politici nevědí, co se tam děje.
