Migrace způsobuje další migraci, což nemusí být u nízko kvalifikovaných žádoucí. Jsme si toho vědomi?
Slíbil jsem, že sem časem pozvu hostující autory a dnes začínám publicistou Marianem Kechlibarem, který se psaní o migraci věnuje už hezkých pár let. Jeho články jsou dost dlouhé a tak pro začátek vybírám jen to nejpodstatnější s odkazem na plné texty.
Strategie integrace cizinců ve městě Brně přistupuje zatím ke všem cizincům stejně. Avšak jako rozlišujeme, která imigrace je žádoucí a podporovaná, měli bychom také odlišovat míru podpory při integraci nebo asimilaci cizinců zde již přítomných. Např. vysoce kvalifikovaným talentům by měla být k dispozici jiná úroveň péče než příchozím s nízkou kvalifikací nebo bez kvalifikace.
Azylová a migrační politika patří k těm záležitostem, které se nedají regulovat dle libosti… Migrace podněcuje migraci a tuto spirálu zpětné vazby, jakmile se jednou rozjede, je obtížné zastavit. Minimálně do doby, dokud se životní úrovně v Evropě a v chudších státech Asie či Afriky nesrovnají
Milion lidí, kteří přišli do Německa za migrační krize roku 2015, a dalších pár set tisíc, kteří tam dorazili od té doby, nejsou osamělé jednotky, i když se tak naše zákony rády tváří. Mají příbuzné a sousedy a v digitální době s nimi můžou být v neustálém spojení, protože dnes už má smartphone opravdu skoro každý. A to znamená, že je mohou „lákat“: přijďte taky, válka tu není, zato supermarkety plné. Peníze dostanete od státu, nebude za to nic moc chtít, leda občas podepsat nějaké lejstro. A pokud si k těm dávkám potřebujete přivydělat, černá ekonomika tady jenom kvete a neustále hledá nové pracovní síly.
K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě. Jak bude životní úroveň v rozvojovém světě růst, bude si tuhle službu moci dovolit podstatně více lidí. Jinými slovy, umírněná prosperita bude hybatelem další migrace.
Bangladéš aneb jak může prosperita posilovat migraci
V rychlosti redukce hmotné bídy je Bangladéš jednou z nejúspěšnějších zemí na světě. Průměrná doba dožití vzrostla na 73 let a průměrný počet dětí na ženu klesl letos konečně pod dvě, což už jsou víceméně evropské hodnoty. Ekonomický růst je setrvale vysoký a předhání i Čínu, HDP na hlavu se během posledních deseti let více než zdvojnásobilo.
Pokud se něco nestane a Bangladéš se bude vyvíjet stejným způsobem jako dosud, někdy kolem roku 2060 to bude země se stejnou životní úrovní jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Ty taky začaly extrémně nízko a šly nahoru po velmi podobné trajektorii. Dnes jsou to průmyslové a vědeckotechnické velmoci, které musíme prosit o to, aby vyráběly pokud možno ještě více čipů.
Nicméně Bangladéšané nám stejně zaplňují čluny do Evropy, kdežto Korejci a Tchaj-wanci tak v roce 1970 nečinili. Co to? Moje vysvětlení zní, že důvodem je právě kombinace relativně levné a frekventované letecké dopravy se snadnou dostupností informací o tom, jak je jinde skvěle. To dřív nefungovalo a mladí Korejci či Tchaj-wanci neměli možnost tak snadno migrovat jinam.
Jste-li dnes dvacetiletý Mohamed z Dháky, stačí vám chvíle surfení na smartphonu k tomu, abyste docela dobře věděli, že Dháka má k Mnichovu, co se životní úrovně týče, pořád ještě daleko. A v tu chvíli si buď můžete vybrat, zda a) dalších čtyřicet let strávíte budováním prosperity ve své zemi a užijete si lepšího životního standardu jako stařešina (možná, pokud se nic nezvrhne), nebo b) si zaplatíte ty pašerácké služby a budete žít ve vyspělé a bohaté zemi hned. A vzhledem k tomu, že vaše vlast už není tak chudá, jako dřív bývala, si všechny ty poplatky a úplatky můžete dovolit. Respektive si je může dovolit čím dál více lidí. A jelikož Bangladéšanů je 160 milionů, tak i relativně malé procento z nich znamená početné zástupy zájemců o život v Evropě.
Netvrdím, že bychom měli sabotovat ekonomický rozvoj třetího světa. Naopak, jen ať se jim daří a ať rostou. Ale čekat od toho, že migrační tlaky oslábnou, mi přijde jako naivní myšlenka. Tento mechanismus divoké migrace do Evropy bude zajímavý spíš pro ty méně vzdělané obyvatele Bangladéše. Ti mladíci a mladice, kteří se slušným vysvědčením absolvovali nějakou dobrou střední školu, mají reálnou šanci získat studijní vízum do Británie nebo Kanady, což jsou státy, které anglicky mluvící talenty z rozvojového světa rády “vyzobávají”. Pokud ale máte trochu peněz a schází vám ta dobrá střední škola, nabídka pašeráků se stává přitažlivější. Z hlediska budoucího uplatnění na evropském trhu práce to není dobrá vyhlídka.
Obávám se, že dosavadní Strategie vychází z mylného předpokladu, že jakákoli imigrace je městu prospěšná. To je ale v rozporu s evropskými zkušenostmi posledních let.
Chceme-li bezpečné a prosperující město, musíme stavět na selektivní imigraci a správně si vybírat nejen ty, které pustíme dovnitř, ale také kterým poskytneme komplexní integrační podporu pro trvalé usazení (např. na základě profese, vzdělání, jazyka, věku nebo země původu – moc by se nám hodil tzv. bodový systém).
Umetat cestičku s plnou péčí pro úplně všechny k úspěchu nevede – srovnejme asimilaci v USA a v západní Evropě. Tím totiž rozhodujeme o tom, jaký typ imigrace lákáme pro příští léta – až současní přistěhovalci pozvou další.
