LVOV, Ukrajina – 7. března, kdy Rusko a Ukrajina vyjednaly zelený koridor pro útěk civilistů z ukrajinského města Sumy, který se měl otevřít následujícího dne ráno, měla rodina Pryjmenkových již pět dní sbalené kufry.
Vitalij a Jekatěrina Pryjmenkovi čekali celý den na to, až budou moci utéct se svými třemi syny Kirilem (5 let), Jegorem (10 let) a Artemem (15 let). Zůstali však na místě. Dozvěděli se totiž o střelbě na civilní vozidla jedoucí ze Sum, které jsou od ruských hranic vzdáleny necelých 25 kilometrů.
Vitalijova matka Valentina Pryjmenková odmítla odejít. Večer 7. března po telefonátu s dcerou Annou Pryjmenkovou, která již uprchla na západní Ukrajinu, nakonec s útěkem neochotně souhlasila.
Zhruba o dvě hodiny později zabil celou rodinu výbuch bomby, který proměnil jejich dvoupatrový dům v trosky.
Anně Pryjmenkové zazvonil kolem půlnoci telefon. O bombardování ji informovali bratrovi přátelé. Nejprve zavolala své matce. Nikdo to nebral. Když volala bratrovi, zvedl telefon cizí člověk. Telefon výbuch odhodil až na ulici.
„Říkali, že už tam žádný dům není, dokonce ani základy. Nic tam nezbylo,“ svěřuje se Anna Pryjmenková deníku The Epoch Times.
Sumy jsou obklopeny aktivními boji od chvíle, kdy ruský prezident Vladimir Putin nařídil invazi na Ukrajinu, kterou nazval „speciální vojenskou operací“.
Ráno 8. března místní média informovala, že při bombardování zahynulo devět lidí včetně dvou dětí. Předběžná čísla dávala Anně naději, která však rychle vyprchala.
„Bylo hodně zraněných a já jsem až do konce doufala, že alespoň některé z dětí přežilo,“ pokračuje Anna Pryjmenková. Během dne je všechny našli a všechny byly z její rodiny. „Bylo to hrozné, zvlášť proto, že jsme si byli tak blízcí. Měli jsme velmi silné rodinné vazby, velkou, přátelskou rodinu,“ dodává.
Dům Pryjmenkových stál na ulici Romenskaja, v hustě obydlené části Sumů, kterou tvoří převážně rodinné domy. Dům byl od ulice vzdálen sto metrů. Přední dvůr měl kamenné cestičky, které byly v teplých měsících roku lemovány zastřiženým trávníkem.
Nic z toho po výbuchu nezůstalo, jak ukazují videa a snímky z místa činu pořízené ráno po výbuchu. Velké úlomky betonu a cihel ležely rozházené po okolí, zaprášené sněhem, který přes noc napadl.
Anna Pryjmenková se zoufale chtěla vrátit do Sum, aby pohřbila své blízké. Přátelé jejího bratra ji však přesvědčili, aby nikam nejezdila. Postarali se i o pohřeb.
„Přesvědčili mě, abych to nedělala, protože by to byla jednosměrná jízdenka,“ řekla.
Její patnáctiletý synovec Artem Pryjmenko byl před smrtí mistrem republiky v zápase sambo. Než Artema i jeho rodiče zabila bomba, plánoval se zúčastnit mezinárodní soutěže.
„Ty děti ještě nestačily nikomu udělat nic zlého,“ pokračuje Anna Pryjmenková. „Je to tak bolestné a tak těžko pochopitelné, proč se to stalo zrovna mé rodině.“
Anna s manželem se mezitím přestěhovala z ukrajinského Užhorodu do Lvova. Každý druhý den pracují jako dobrovolníci na lvovském vlakovém terminálu. Dobrovolnictví Anně pomáhá nemyslet na smrt blízkých.
Anna Pryjmenková pracovala 16. března v hale na vlakovém nádraží určené pro matky s malými dětmi, které projíždějí Lvovem. Většina z nich cestuje do Polska, kam utíkají z těžce postižených oblastí na východě Ukrajiny, včetně Sumů.
Je těžké se na ty děti dívat, říká Anna Pryjmenková.
Přeloženo z anglického originálu. (jas)
